ECLI:CZ:US:2010:3.US.1080.10.2
sp. zn. III. ÚS 1080/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 21, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 43 Nt 4003/2010, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2010, č.j. 1 ZT 285/2009-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví označená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, neboť jím mělo dojít k zásahu do jejích základních práv podle čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatelka dále v petitu ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu propustit ji na svobodu.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z dalšího spisového materiálu, je stěžovatelka na základě usnesení policejního orgánu (Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky) ze dne 20. 10. 2009, č. j.:UOOZ-73/TČ-2009-009227, dle §160 odst. 1 tr. řádu trestně stíhána pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. b) tr. zákona.
Uvedené trestné činnosti se stěžovatelka měla dopustit - zjednodušeně řečeno - tím, že:
1/ Dne 4. 12. 2008 v obvodu Prahy 1 a Prahy 2 se společně s obviněným P. V. a dalšími dosud neustanovenými osobami ("členy neonacistického hnutí Národní odpor") účastnila "vylepování propagačních samolepek Národního odporu".
2/ Společně s dalšími dosud neustanovenými osobami se podílela "na vytvoření a zprovoznění internetových stránek hnutí Resistance Women Unity" registrovaných "u provozovatele hostingu se sídlem v USA", přičemž stěžovatelka je "administrátorkou" těchto stránek. Umísťovala na ně články své i jiných osob, "propagující a šířící extremistické ideje, rasovou a národnostní zášť". Uvedené stránky odkazují na web spravovaný neonacistickou organizací Národní odpor.
3/ Společně s dalšími dosud neustanovenými osobami se podílela "na organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání koncertu tzv. White power music", a to s "vědomím", že během jeho konání ve dnech 7. 2. a 8. 2. 2009 dojde "ze strany účinkujících interpretů i dalších přítomných osob k šíření extrémně pravicových myšlenek neonacismu, rasismu a xenofobie".
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 43 Nt 104/2009, byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodů podle §67 písm. b) a c) tr. řádu; její stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 44 To 616/2009, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Usnesením policejního orgánu (Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky) ze dne 7. 1. 2010, č. j.:UOOZ-73/TČ-2009-200407, bylo s poukazem na §160 odst. 1 a odst. 5 tr. řádu rozšířeno trestní stíhání stěžovatelky o další skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. b) tr. zákona, který měl spočívat v podílu na "organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání shromáždění a pochodu neregistrované organizace Svobodná mládež Vysočina, která je nástupnickou organizací Národního odporu", dne 6. 6. 2009 k "uctění památky padlých hrdinů Wehrmachtu a SS".
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu tak, že se stěžovatelka (a spoluobviněný P. V.) z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu "ponechávají i nadále ve vazbě" s tím, že důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu "ani u jednoho z obviněných již netrvá" (§71 odst. 2, věta druhá, tr. řádu).
Stěžovatelčina stížnost byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodná zamítnuta.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení základních práv garantovaných shora citovanými články Úmluvy a Listiny, neboť nebyla obecným soudem (Obvodním soudem pro Prahu 1) slyšena předtím, než bylo rozhodnuto o její stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Poukázala zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2198/09, a zdůraznila, že rozsah aplikovatelnosti článku 5 odst. 4 Úmluvy přesahuje jeho slovní znění, netýká se jen rozhodování na návrh obviněného, ale i rozhodování o prodloužení vazby. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že v její věci nebylo "splněno ani jedno z kritérií pro ustoupení od požadavku slyšení", traktovaných v uvedeném nálezu (tj. zejména "objektivně nepřekonatelná překážka" nebo rozhodování soudu "bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí").
Dále stěžovatelka namítla, že ústavní stížností napadené usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 bylo jejímu obhájci "doručeno až s téměř měsíčním zpožděním", a nesouhlasí s konstatováním stížnostního soudu, že "administrativní pochybení", spočívající v zaslání rozhodnutí jejímu "dřívějšímu obhájci", který je "nevrátil ani nezaslal zpět", není natolik zásadní, aby "mělo za následek výkon vazby bez právního důvodu". Dovozuje dále, že "nemohla ani neměla předpokládat, že může nastat situace, kdy - ačkoli je u ní dána nutná obhajoba a má obhájce - bude fakticky její obhájce z možnosti brojit proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení vyloučen, a to aniž by o tom ona jako obviněná byla vyrozuměna", pročež dle jejího názoru neobstojí ani úsudek, že "pokud s ponecháním ve vazbě nesouhlasila, mohla jej sama napadnout stížností".
Stěžovatelka též polemizovala se závěrem rozhodujících orgánů, že je u ní dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu, výtkami, dle kterých obě napadená usnesení "neuvádí žádnou skutečnost, jež by byla dostatečně závažnou k jejímu ponechání ve vazbě", a nepostačuje poukaz na "dlouhodobou, aktivní" účast v rámci extrémistických hnutí, kde má být "vedoucí osobností", a to tím spíše, že rozhodování o prodloužení vazby je postupem, na který je nutno vztáhnout vyšší požadavky než na rozhodování o vazbě samé.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i kopie všech dosavadních vazebních podání stěžovatelky a vazebních rozhodnutí ve smyslu §67 a násl. tr. řádu a protokolů o výslechu stěžovatelky provedeného v rámci rozhodování o vazbě.
K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřila státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 tak, že stručně rekapitulovala obsah listin založených v dozorovém spisu, které k podání přiložila. Dále uvedla, že průtahy v rámci doručování byly reflektovány dřívějším rozhodováním o dalším trvání vazby, a to vlastním usnesením ze dne 13. 4. 2010, č.j. 1 ZT 285/2009-287, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka se podle §71 odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu ponechává i nadále ve vazbě. Posléze ve shodě s odůvodněním tohoto usnesení upozornila, že vyšetřování dané věci nebylo prozatím skončeno kvůli zajištění "rozsáhlého množství různého důkazního materiálu" při domovních prohlídkách.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření připomenul, že stěžovatelka jím byla podrobně vyslechnuta dne 22. 10. 2009 v rámci rozhodování o vzetí do vazby. Uvedl, že "bylo zcela dostačující" vycházet ze zmíněného výslechu, neboť napadenému usnesení byl vzdálen čtyři měsíce a hodnocení tohoto časového rozpětí - nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2198/09 "neupřesněného" - "záleží na úvaze stížnostního soudu". Uvedl, že v rámci výslechu by stěžovatelka "izolovaná ve vazbě" mohla podat jen "duplicitní informace", dostupné z písemných podání. Vyslovil podezření, že se obhájce snaží dosáhnout propuštění stěžovatelky z vazby "pouze z formálně procesních důvodů", když "s věcnými argumenty opakovaně neuspěl".
Jelikož vyjádření Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 neobsahovalo pro stěžovatelku nové skutkové nebo právní argumenty (parafrázovalo odůvodnění v řízení vydaných rozhodnutí) a z právního názoru vtěleného do vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud nevycházel, citovaná podání účastníků stěžovatelce k replice nezaslal.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Za nepřípustnou považuje Ústavní soud námitku o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů [§43 odst. 1 písm. e), §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], jestliže jí stěžovatelka tvrdí porušení svých práv v důsledku průtahů - v řízení o ponechání ve vazbě - ve fázi, kdy toto řízení před rozhodujícími orgány již bylo skončeno. V podrobnostech postačí odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 350/08, nebo ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 551/09, v němž bylo stěžovateli vysvětleno, že procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz). Patří se dodat, že stěžovatelka nenamítá, že v této souvislosti tvrzenými průtahy v řízení v rámci doručování ústavní stížností napadeného usnesení obvodního státního zastupitelství byla porušena jiná její základní práva než právo na urychlené rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a že toto porušení mohlo mít objektivně průmět do obsahu rozhodujícími orgány vydaných usnesení.
Pro zbylou část ústavní stížnosti je pak relevantní ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Z napadených usnesení se podává, že stěžovatelka je stíhána pro podezření z trestného činu dle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. b) tr. zákona.
Obvodní státní zastupitelství dospělo k závěru, že na základě dosud dostupných zjištění (obsažených též ve shora uvedených rozhodnutích Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1) je odůvodněn vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu, neboť "obvinění jsou dlouhodobými příznivci a účastníky aktivit pravicově extremistického hnutí, opakovaně se podíleli na přípravě a realizaci různých akcí tímto hnutím pořádaných", a "obava z možného opakování obdobné trestné činnosti, pokud by byli obvinění propuštěni z vazby na svobodu, vyplývá rovněž ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti, která je vnějším projevem smýšlení obviněných, a dále z osobních vazeb mezi stejně smýšlejícími členy a příznivci pravicově extrémistického hnutí". Stížnostní soud tuto argumentaci týkající se dlouhodobé sociální ukotvenosti stěžovatelky v prostředí extrémistického hnutí převzal a dále zdůraznil, že "nelze požadovat po soudu, aby o vazbě uvažoval teprve tehdy, až nastane skutečnost, u které existovala důvodná obava, tedy v daném případě obava z opakování trestné činnosti, neboť účelem rozhodnutí o vazbě je právě takovým situacím předejít". Oba orgány poukázaly též na "obtížnost věci" ve smyslu §71 odst. 4 tr. řádu, pro kterou trestní stíhání nebylo možné skončit, danou zahájením trestního stíhání vůči dalším osobám a nutností znaleckého posouzení obsáhlého "důkazního materiálu" zajištěného při domovních prohlídkách.
Za uvedené situace obvodnímu soudu a obvodnímu státnímu zastupitelství nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatelka bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána [§67 písm. c) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole, jak je o ní řeč výše.
I kdyby rozhodujícími orgány zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatelka jinak námitky (natožpak ústavněprávně relevantně) nevznesla. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. c) tr. řádu], k dispozici není.
Stěžovatelce však nelze než přisvědčit, že postup obvodního soudu, pakliže ji v rámci rozhodování o stížnosti proti v záhlaví specifikovanému usnesení obvodního státního zastupitelství nevyslechl, je opodstatněně kritizovatelný, resp. - a jen ve výsledku (viz níže) - na samé hraně únosnosti.
Nevýstižné je konstatování obvodního soudu, že jeho ústavní stížností napadené usnesení bylo vydáno "bezprostředně" poté, co byla stěžovatelka k otázce vazby soudem vyslechnuta při rozhodování o jejím vzetí do vazby (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 43 Nt 104/2009); obvodnímu soudu mělo být zřejmé, že byli-li stěžovatelé ve věci sp. zn. III. ÚS 2198/09 vzati do vazby usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2009 ve spojení s usnesením soudu stížnostního ze dne 26. 5. 2009 a Ústavní soud nálezem (s poukazem na absenci výslechu) zrušil specifikované usnesení soudu ze dne 4. 8. 2009, lhůta čtyř měsíců od předchozího výslechu stěžovatelky uplatněná v projednávané věci "dostačující" (resp. splňující požadavek "bezprostřednosti") být může jen obtížně (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 404/05, IV. ÚS 414/05, II. ÚS 503/05, II. ÚS 692/06, III. ÚS 914/06, z novějších rozhodnutí pak např. sp. zn. I. ÚS 3157/07, IV. ÚS 2603/07 a I. ÚS 1812/08). Věcně sporný je i argument, že by stěžovatelka nemohla podat jiné než "duplicitní informace" též proto, že je "izolována ve vazbě".
Ačkoli si je Ústavní soud vědom, že nevyvodit odtud kasační důsledky je - v obecné rovině - na hranici akceptovatelnosti, v situaci konkrétní, v dané věci, by takový výsledek přesto přiléhavý nebyl. V již zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09 bylo sice vysloveno, že pouhá "pravděpodobnost", že obviněný nebude s to přednést při výslechu další relevantní námitky, které by mohly zvrátit rozhodnutí státního zástupce o nutnosti dalšího trvání vazby, důvodem pro upuštění od jeho výslechu není, nicméně v posuzovaném případě je ve smyslu odlišnosti významné, že stěžovatelka ani netvrdí, že bylo možné proti napadenému rozhodnutí obvodního státního zastupitelství - v rámci výslechu stížnostním soudem - uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak jmenovaný soud fakticky učinil, a z odůvodnění obou ústavní stížností napadených usnesení je patrné, že vycházela z téhož ustaveného (zásadního) rámce právního posouzení věci jako - stěžovatelce (i jejímu obhájci) známá - rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení předchozí. Lze se proto přiklonit k úsudku, že materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného zde - konkrétně, resp. ještě - nebyl zasažen ve své podstatě.
Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost ku hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovatelce byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatelka následně využila a příslušné orgány činné v trestním následně i uplatnily.
S ohledem na řečené (se zdůrazněním specifických okolností posuzované věci) je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno. Pro budoucno je však namístě upozornit obvodní soud, že zřetel na materiální aspekty věci, jenž se uplatnil pro tentokrát, by již při hodnocení důsledků případné další absence stěžovatelčina výslechu před soudem převážit sám o sobě nemohl.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu