ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.641.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 641/2021-1212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. Ž. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 15 To 5/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 69/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. Ž. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 14 T 69/2018, byl obviněný D. Ž. uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle §223 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, vyměřený v počtu 50 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se podle tohoto rozsudku obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako dlužník poté, co si byl nejméně od 11. 9. 2014 vědom, že je v platební neschopnosti, ač si byl vědom probíhajícího insolvenčního řízení a povinností vyplývajících z postavení dlužníka, zejména povinnosti zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, způsobem, který by vedl k podstatným změnám majetkové podstaty a tím ke snížení uspokojení věřitelů, po zjištění úpadku insolvenčním soudem a prohlášení na jeho majetek konkurs v dalším období tří měsíců zcela uhradil ve prospěch svých vybraných věřitelů uvedených ve výroku rozhodnutí faktury v celkové výši 1 632 040,40 Kč, které tím zvýhodnil oproti ostatním ve výroku vypočteným věřitelům, kterým tak způsobil škodu v celkové výši 1 507 017,39 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 15 To 5/2020, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný D. Ž. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně chybném posouzení zavinění, resp. trestněprávní odpovědnosti.
5. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Namítl, že jeho jednáním nedošlo ke snížení majetku, když vybraným věřitelům hradil jejich pohledávky, neboť pokračováním v podnikatelské činnosti zamýšlel zvýšení majetku a následné umoření svých závazků. Podle jeho názoru nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, zejména úmysl zmařit uspokojení věřitelů, soudy k tomu ani neprovedly v tomto směru řádně dokazování. Poukázal na to, že samotné přednostní vyrovnání pohledávky vybraných věřitelů bez dalšího nepostačuje k vyvození jeho trestní odpovědnosti. Odmítl názor odvolacího soudu, že nebylo podstatné, jestli úhrady vybraným věřitelům byly určeny na úhradu provozních nákladů jeho podnikání nebo jestli byly využity pro jeho osobní potřebu. Uvedl, že těmto věřitelům hradil splatné pohledávky s vidinou zlepšení ekonomické situace. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že neexistoval žádný důvodný předpoklad pro zlepšení jeho ekonomické situace a že ho neměly v budoucnu čekat výdělky a že měl důvodně předpokládat, že jeho výdělky neporostou, aniž by k tomu provedly jakékoliv dokazování. Nebylo ani prokázáno, že by si prostředky získané z podnikání ponechal pro vlastní potřebu, že neměl majetek nebo prostředky na úhradu jiných závazků než provozních, plynoucích z podnikání a že by konal s úmyslem zmařit, byť částečně, uspokojení ostatních věřitelů. Naopak obviněný byl přesvědčen, že bylo prokázáno, že vše činil s vidinou získání dalších peněžních prostředků. Plnění závazků a to, že hradil svým dodavatelům v úmyslu provozování podnikatelské činnosti za účelem dosažení zisku, bylo nesprávně kvalifikováno jako trestně právní zvýhodňování věřitele. V řízení nebyl prokázán ani úmysl coby znak subjektivní stránky skutkové podstaty, nebyla dána ani příčinná souvislost mezi zmařením uspokojení věřitelů a zvýhodnění druhých.
6. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, a sám obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, jednak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupkyně vyjádřila ke vzneseným dovolacím námitkám. Obviněný podle ní správně označil dovolací důvod a jím uplatněná argumentace mu také odpovídala, avšak právní kvalifikace stíhaného skutku byla soudy nižších stupňů užita správně.
8. Obviněný v podstatě ve svém dovolání zpochybňoval subjektivní stránku trestného činu zvýhodnění věřitele podle §233 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Soudy nižších stupňů v posuzované věci dospěly k závěru, že obviněný byl s předpokládaným následkem srozuměn, proto shledaly zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku. Přitom se námitkami obviněného, jimiž se snažil zpochybnit naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, dostatečně zabývaly a odmítly jeho obhajobu obviněného opřenou o tvrzení, že pohledávky vybraným věřitelům uhradil s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení všech splatných pohledávek ostatních věřitelů. Obviněný totiž nemohl důvodně předpokládat, že pokračováním v podnikatelské činnosti skutečně získá finanční prostředky v potřebném rozsahu, neboť právě neodpovědný výkon jeho podnikatelské činnosti vedl k postupnému narůstání jeho dluhů a jeho ekonomická situace byla ztrátová, nezlepšovala se a nic ani takové změně nenasvědčovalo, protože podnikatelskou činnost vykonával již řadu let. Státní zástupkyně vyslovila souhlas jak s uvedenými závěry soudů nižších stupňů státní, tak i s názorem, že výlučnou motivací obviněného pokračovat v podnikatelské činnosti bylo to, aby ještě urychleně získal finanční prostředky pro svou osobní potřebu, než by mu byla podnikatelská činnost fakticky znemožněna v důsledku vedení insolvenčního řízení. Obviněný si zcela cíleně vybíral z pohledávek věřitelů ty z nich, na nichž bylo přímo závislé jeho podnikání. Obviněný přitom nevlastnil žádný další majetek, ze kterého by mohly být pohledávky jeho věřitelů uspokojeny. Státní zástupkyně tak neakceptovala tvrzení obviněného, že byl veden snahou udržet v chodu své podnikání, naopak souhlasila s názorem soudů nižších stupňů, že naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
9. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. Ž. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
10. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
13. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
14. Na úvod je třeba zmínit, že obviněný označil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jinými slovy obviněný ani správně neoznačil dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, přezkoumat. Tato vada jeho podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který bylo jeho dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže.
b) K vlastním dovolacím námitkám
15. Obviněný D. Ž. svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz k tomu výše). Obviněný z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, resp. na základě nedostatečného dokazování. Především jim vytýkal, že nebylo prokázáno jeho zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu, resp. to, že by se nemohl spoléhat na to, že se jeho další podnikatelskou činností v době úpadku jeho ekonomická situace v budoucnu zlepší natolik, aby prostředky získané z takového pokračování v podnikání mohl užít na úhradu i dalších závazků.
16. Obviněný pak ve svém dovolání opětovně uváděl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. S jeho argumentací se dostatečně vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je tak možno odkázat (viz jeho str. 3 až 6). Navíc takové námitky, jimiž obviněný v dovolání zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora.
17. Obviněný navíc ve svém dovolání vycházel zčásti z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se se shodnými námitkami řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud (viz str. 3 - 5 odůvodnění jeho usnesení) zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. Dovolatel se tak z valné části vlastně pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů při dokazování nemají ani žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávně či nedostatečně provedeného dokazování, resp. že by důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků nesprávně hodnotily. Naopak lze souhlasit jak s rozsahem provedeného dokazování, tak i s následným hodnocením důkazů ze strany především soudu prvního stupně, které mu umožňovalo učinit závěry o skutkovém ději, které ve své koncentrované podobě nalezly odraz v popisu skutku výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného spočívající v tom, že obviněný upřednostnil označené věřitele oproti dalším 30 věřitelům, jimž částečně zmařil uspokojení jejich pohledávek, jak bylo popsáno ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
20. Jen se značnou benevolencí tak lze za námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ve spojitosti s výslovně neuvedeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu označit ty výhrady obviněného, jimiž zpochybňoval naplnění zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jakož i příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody poškozených věřitelů jako obligatorním znakem objektivní stránky skutkové podstaty téhož trestného činu.
21. Nejvyšší soud připomíná, že posuzovaného trestného činu se dopustí ten, kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tak značnou škodu. Znak objektivní stránky této skutkové podstaty trestného činu spočívající ve „zvýhodnění jiného věřitele“ je naplněn tehdy, jestliže dlužník, který je v úpadku, poskytne zvýhodněnému věřiteli takové plnění, které neodpovídá zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů a jehož by dosáhl v konkursu [viz zejména §1 písm. a), §5 písm. a), §244 a násl. a §306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka (viz rozhodnutí pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.). Podstata trestného činu zde tedy spočívá v tom, že zvýhodněný věřitel sice dostal od dlužníka plnění, na které by jinak měl právní nárok, avšak v důsledku úpadku dlužníka došlo plným nebo vyšším uspokojením pohledávky konkrétního (zvýhodněného) věřitele k poškození ostatních věřitelů tohoto dlužníka (jimž se nedostalo poměrného uspokojení jejich pohledávek).
22. Jde-li o námitku absence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě škody na majetku poškozených věřitelů, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obviněný některé z věřitelů v době, kdy byl v úpadku, upřednostnil a jejich pohledávky uhradil v rozsahu větším, než by odpovídalo poměrnému jejich uspokojení, jakého by se zvýhodněným věřitelům dostalo v insolvenčním řízení, o tuto částku zároveň zkrátil uspokojení poškozených věřitelů, jejichž pohledávky nebyly uspokojeny v té míře, v jaké by se jim uspokojení dostalo při poměrném rozdělení majetku obviněného. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování zjistily, že výše zvýhodnění jedněch věřitelů na úkor ostatních věřitelů činila částku 1 507 017,39 Kč. Jediným důvodem vzniku této škody přitom bylo jednání obviněného spočívající v uspokojení zvýhodněných věřitelů (jde o příčinu hlavní a vlastně i jedinou relevantní z hlediska trestněprávní odpovědnosti – ve smyslu zásady umělé izolace jevů). Pokud bychom si tuto příčinu odmysleli, ke sledovanému následku by v jeho konkrétní podobě nedošlo (princip conditio sine qua non ve smyslu teorie ekvivalence příčin). Lze tak konstatovat, že jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti s následkem v podobě škody na majetku znevýhodněných věřitelů. Tato příčinná souvislost byla stejně jako další znaky objektivní stránky skutkové podstaty kryta zaviněním (viz dále). Z uvedeného důvodu neshledal Nejvyšší soud zmíněnou námitku absence příčinné souvislosti za opodstatněnou.
23. Obligatorním znakem subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku je zavinění v úmyslné formě, jak vyplývá z §13 odst. 2 tr. zákoníku. Postačí přitom zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak jej shledal i soud prvního stupně (viz k tomu bod 36. odůvodnění jeho rozsudku) a následně takový závěr akceptoval i soud odvolací (viz k tomu body 11. a 12. odůvodnění jeho usnesení). S takovými závěry i úvahami soudů nižších stupňů souhlasí i Nejvyšší soud, který tak může na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat. Lze tak souhlasit, že obviněný jako dlužník, jenž byl v úpadku, částečně zmařil uspokojení pohledávek svých věřitelů zvýhodněním jiných věřitelů, ač si byl vědom možnosti, že jeho jednání může mít následek v podobě škody na majetku poškozených věřitelů, přičemž s tím byl s ohledem na svůj další postup přes poučení, kterého se mu od insolvenčního soudu dostalo, srozuměn (srov. k tomu rozhodnutí č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že obviněný se nespoléhal na nějakou konkrétní okolnost, pro kterou by zmíněný následek v podobě škody na majetku poškozených věřitelů neměl nastat, což by mohlo odůvodnit závěr o vědomé nedbalosti. Takovou okolností, na niž by se úpadce mohl (byť bez přiměřených důvodů) spolehnout, přitom nemůže být pouhá víra ve zlepšení dosud neutěšených hospodářských výsledků nerentabilního podnikání, jak vyplývá též ze zcela důvodného odmítnutí obhajoby obviněného v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na existenci úmyslu lze usuzovat ze souhrnu všech okolností, za nichž dlužník, který je v úpadku, přednostně uspokojí některého z více svých věřitelů. O srozumění pachatele může svědčit jeho konkrétní jednání, např. pokud jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je apod.
24. V případě obviněného D. Ž. byly zjištěny následující skutečnosti. Obviněný si byl dobře vědom, že se nacházel v platební neschopnosti a měl dluhy přes 10 000 000 Kč, proto též souhlasil s insolvenčním návrhem věřitele na svou osobu. Přestože byl poučen o právech a povinnostech dlužníků v insolvenčním řízení a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, přednostně uhradil pohledávky pouze některých věřitelů na úkor jiných, když v období od 11. 9. 2014 do 29. 12. 2014 zcela uhradil ve prospěch jím vybraných věřitelů faktury v celkové výši 1 632 040,40 Kč. Obviněný věděl a byl srozuměn s tím, že zvýhodnil vybrané věřitele, jejichž součinnost potřeboval k realizaci svého podnikání, a částečně tím zmařil uspokojení svých 30 nezajištěných věřitelů a že jejich pohledávky zůstanou vzhledem k nedostatku dalšího majetku a výnosů obviněného v této poměrné části neuspokojeny v rámci insolvenčního řízení. Tímto jednáním jim způsobil škodu v celkové výši 1 507 017,39 Kč, tedy značnou škodu.
25. Nelze ani přisvědčit opakované námitce obviněného, že by jeho jednáním nedocházelo ke snižování majetku, když vybraným věřitelům platil jejich splatné pohledávky, a že svým jednáním zamýšlel zlepšení své ekonomické situace a zvýšení svého majetku a následné uspokojení všech věřitelů. V posuzovaném případě si byl obviněný velmi dobře vědom své špatné ekonomické situace, vlastní platební neschopnosti i četných dluhů, proto byl podán insolvenční návrh, následně zjištěn úpadek obviněného jako podnikající fyzické osoby a byl na něj prohlášen konkurs. Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 12, str. 5), žádný důvodný předpoklad pro zlepšení jeho ekonomické situace neexistoval, neboť obviněný měl dluhy přesahující částku 10 000 000 Kč, které vyplývaly z jeho dlouhodobého neúspěšného podnikání, nebyl ani očekáván žádný velký budoucí výnos, díky němuž by (při relativně malých nákladech) mohl uspokojit veškeré pohledávky svých věřitelů. Také soud prvního stupně (bod 30, str. 18 až 19 odůvodnění jeho rozsudku) důvodně konstatoval, že právě nezodpovědný výkon podnikání obviněného byl příčinou vzniku jeho narůstajících dluhů a že zlepšení jeho ekonomické situace pokračováním ve stejně prováděné podnikatelské činnosti nic nenasvědčovalo. Závěr, že zde neexistovala důvodnost a reálnost očekávání zlepšení ekonomické situace obviněného, tak lze považovat za správný.
26. Nejvyšší soud proto může uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu zvýhodnění věřitele podle §233 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
27. Jde-li o námitku obviněného týkající se subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného. Obviněný i při řešení této otázky vycházel z toho, že zvýhodnění vybraných věřitelů nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora. K výkladu zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.). Především je třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
28. Nejvyšší soud i v otázce principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž proto může odkázat, neboť soudy nižších stupňů se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly . Lze přisvědčit, že v daném případě rozhodně nešlo o případ nedostatečně společensky škodlivý, u nějž by zcela postačovalo využít mimotrestních prostředků a nevyvozovat trestní odpovědnost obviněného. Je třeba jen ve stručnosti připomenout, že obviněný poškodil tři desítky věřitelů, jimž způsobil značnou škodu, převyšující 1,5 milionu Kč.
29. Lze tak uzavřít, že se soudy nižších stupňů věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí.
V. Závěrečné shrnutí
30. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného D. Ž., které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
31. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu