ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.913.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 913/2021-2524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 4 To 461/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 48/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 1 T 48/2017, byl obviněný L. M. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník), pod bodem II. výroku o vině pokusem přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1, §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem III. výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto a za další trestné činy mu byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající „v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve státních orgánech a dalších státních organizacích, kde je zřizovatelem územní samosprávný celek, a kde by výkon funkce či zaměstnání byl spojen s přípravou, organizací a zadáváním veřejných zakázek, jakož i působením v hodnotící komisi“ na dobu 5 let. Současně tímto výrokem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 24 T 296/2014, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2017, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 4 To 461/2019, následovně. Podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu podaného odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o vině pod body I. a II. a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že jej opět těmito skutky stejně právně kvalifikovanými uznal vinným. Za uvedené trestné činy i zbývající trestný čin z rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, mu byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trestu odnětí svobody ve výměře 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající „v zákazu výkonu funkce či zaměstnání organizacích územních samosprávných celků, kde by výkon funkce či zaměstnání byl spojen s přípravou, organizací a zadáváním veřejných zakázek, jakož i působením v hodnotící komisi“ na dobu 5 let.
3. Trestné činnosti zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pokusu porušení povinnosti při správě cizího majetku se podle rozsudku odvolacího soudu obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako starosta obce XY a člen výběrové komise, do které byl jmenován zastupitelstvem obce XY na jeho 6. zasedání dne 26. 5. 2011, v rámci výběrového řízení na veřejnou zakázku s názvem „XY - XY - inženýrské sítě a komunikace“ realizovanou v katastru obce XY v lokalitě pod XY, s úmyslem zjednat obchodní společnosti T., IČ: XY, se sídlem XY, nyní v likvidaci (dále jen jako „T.“), majetkový prospěch, zmanipuloval výsledek výběrového řízení ve prospěch uvedené obchodní společnosti tak, že výběrové řízení vyhrála tato obchodní společnost s tím, že skutečnou realizací projektu bude pověřena obchodní společnost EUROVIA CS, a. s., IČ: 45274924, se sídlem Národní 138/10, Praha 1, nyní se sídlem U Michelského lesa 1581/2, Praha 4 (dále jen jako „EUROVIA CS“), která se výběrového řízení neúčastnila. V rámci výběrového řízení bylo osloveno pět dodavatelů uvedených ve výroku rozhodnutí s datem podání nabídek do 1. 7. 2011 a dne 4. 7. 2011 proběhlo otevírání obálek a vyhodnocení nabídek.
4. Dále obviněný dne 30. 9. 2011, tedy v průběhu výběrového řízení, jako starosta obce XY podepsal s obchodní společností I., a. s., IČ: XY, se sídlem XY, jakožto vlastníkem pozemků v lokalitě, kde se měla realizovat veřejná zakázka s názvem „XY - XY - inženýrské sítě a komunikace“, Dohodu o společném postupu při výstavbě inženýrských sítí, v níž bylo v bodě 3.6. uvedeno, že „ vlastník pozemku, za účelem zajištění nákladů souvisejících s vybudováním inženýrských sítí dle čl. 3.4 zřídil zástavní právo na pozemky uvedené v příloze č. 2, a to ve prospěch zástavního věřitele EUROVIA CS, kterého za sebe určila obec “. Dne 9. 11. 2011 zastupitelstvo obce XY na jeho 10. zasedání seznámil s výsledky výběrového řízení, přičemž sám, ačkoliv věděl, že je to v rozporu se skutečným průběhem výběrového řízení, uvedl, že výběrová komise doporučila zastupitelstvu obce uzavřít dohodu s obchodní společností T., která nabídla nejvýhodnější cenu. Zastupitelstvo obce pak schválilo jako vítěznou nabídku obchodní společnosti T. a pověřilo obviněného jako starostu obce podpisem smlouvy s tímto vybraným dodavatelem stavby. Obviněný tedy s úmyslem zmanipulovat výběrové řízení ve prospěch obchodní společnosti T. zatajil zastupitelům obce, že vítěznou obchodní společností s nejnižší cenou na zhotovení zakázky měla být obchodní společnost INFRATECH, s. r. o., IČ: 27315240, se sídlem Lipová 87, Hrobce (dále jen jako “INFRATECH“), která do výběrového řízení podala nabídku s cenou 19 015 455 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále ve zkratce jen „DPH“), přičemž nabídková cena obchodní společnosti INFRATECH tak byla přiřazena obchodní společnosti T., čímž záměrně zaměnil nabídky těchto dvou obchodních společností. Obviněný ještě před tímto datem objednal u obchodní společnosti S., IČ: XY, nákup obchodní společnosti T., která byla založena jako tzv. ready-made společnost k dalšímu prodeji a jako taková nevyvíjela žádnou činnost, aby na tuto obchodní společnost byla vyhotovena nabídka této veřejné zakázky, avšak nabídka nesplňovala podmínky zadávacího řízení.
5. Po schválení vítězné nabídky zastupitelstvem podepsal obviněný dne 16. 11. 2011 jako starosta obce XY Smlouvu o poskytnutí stavebních prací s obchodní společností T.. Smlouvu za tuto společnost podepsal s jeho vědomím a na jeho popud dne 21. 11. 2011 v té době její jednatel V. D., nar. XY, za sjednanou cenu díla ve výši 18 348 268 Kč. U ceny bylo uvedeno, že k ní bude připočtena daň z přidané hodnoty, a to ke dni vystavení faktury, která činila 3 669 653 Kč, čímž se tato nabídka s cenou 22 017 921 Kč včetně DPH stala nejdražší nabídkou. K úhradě ceny za dílo nedošlo, přičemž rozdíl mezi nejvyšší nabídkou obchodní společnosti INFRATECH ve výši 19 015 455 Kč včetně DPH a cenou díla dle „Smlouvy o poskytnutí stavebních prací č. PS-1/2011“ ve výši 22 017 921 Kč včetně DPH činil 3 002 466 Kč. Tímto jednáním obviněný jako odpovědný zástupce obce XY v postavení starosty obce úmyslně porušil povinnost vyplývající z §99 a §103 odst. 4 písm. g) zákona č. 128/2000 Sb., v platném znění, tedy povinnost zabezpečovat hospodaření obce jako výkonný orgán v oblasti samostatné působnosti zejména ve smyslu §38 odst. 1 tohoto zákona, podle nějž majetek obce musí být užíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a podle kterého je obec povinna pečovat o zachování a rozvoj majetku, jelikož uzavřel smlouvu o dílo s vědomím, že je tato smlouva pro obec XY nevýhodná, a to minimálně v částce 3 002 466 Kč.
6. Obviněný dne 1. 12. 2011 s úmyslem dokončit ovládnutí zhotovitele díla, předložil na 11. veřejném zasedání zastupitelstva obce XY návrh na zakoupení obchodního podílu v obchodní společnosti T. za částku 200 000 Kč, přičemž zastupitelstvo tento nákup schválilo, pověřilo obviněného podpisem smlouvy o koupi 100% obchodního podílu v této obchodní společnosti a souhlasilo, že obviněný společně s A. Z., nar. XY, budou jednateli této obchodní společnosti. Následně jako jednatel obchodní společnosti T., aniž by vyhlásil výběrové řízení, jak deklaroval v oznámení o výběru nejvhodnější nabídky ze dne 8. 12. 2011, téhož dne rozhodl o přidělení této veřejné zakázky obchodní společnosti EUROVIA CS a následujícího dne podepsal za obchodní společnost T. smlouvu o dílo č. 1503.1050641FZU, v rámci níž byla cena díla sjednána na částku 15 829 249,05 Kč bez DPH, celkem tedy 18 995 098,86 Kč včetně DPH. Obviněný tedy s úmyslem ovládnout realizaci zakázky úmyslně zmanipuloval výběrové řízení na tuto zakázku ve prospěch obchodní společností T., která tímto jeho jednáním získala neoprávněný prospěch spočívající v realizaci zakázky v hodnotě 18 348 268 Kč bez DPH, tj. 22 017 921 Kč včetně DPH, ač se do výběrového řízení nepřihlásila a nesplňovala podmínky zadávacího řízení.
7. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je pod bodem III., na nějž lze odkázat, podrobně popsán skutek, v němž byl soudy nižších stupňů spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
II. Dovolání obviněného
8. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, konkrétně chybném posouzení zavinění, resp. trestněprávní odpovědnosti.
9. Obviněný nejprve zreprodukoval rozhodnutí soudů nižších stupňů, s jejichž odůvodněním, které považoval za zcela nedostatečné, v rámci celého svého dovolání polemizoval. Obviněný uvedl, že si je vědom, že v dovolání nelze napadat zjištěný skutkový stav, přesto vyslovil nesouhlas se skutkovými závěry, které dovodily soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. Dále vyjádřil své přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného z trestných činů, pro které byl odsouzen, jejich právní kvalifikaci považoval za nesprávnou.
10. Soudy nižších stupňů se podle něj předně náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou v otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, zejména se nedostatečně zabývaly znaky objektivní stránky tohoto trestného činu, tedy s tím, jaké konkrétní povinnosti měl obviněný porušit a jaká měla být způsobena škoda, resp. v jaké výši. Jedinou motivací jeho jednání byl prospěch obce XY a jejích občanů. Podle jeho názoru jsou obě rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná, argumentace odvolacího soudu, že na jedné straně nechtěl obec vystavit nebezpečí vzniku škody a na straně druhé jednal tak, aby jí škodu způsobil, byla navíc vnitřně rozporná.
11. Podle názoru obviněného nelze souhlasit ani s posouzením skutku jako pokusu uvedeného trestného činu. Pokud byla DPH pravomocně obci vyměřena, neměl by nedostatek prostředků obce na zaplacení daně vliv na právní kvalifikaci. Pokus či příprava trestného činu jsou možné jen v případě úmyslného trestného činu, avšak z konstrukce skutku nevyplynulo, že by obviněný úmyslně způsobil obci škodu. Naopak z dokazování vyplynulo, že obviněný dával obci dary (mj. i v souvislosti s touto investiční akcí), částečně nesl náklady spojené s výkonem funkce starosty obce, sponzoroval místní fotbalový oddíl atd. Obec XY nikdy podle jeho přesvědčení nebyla povinna odvést DPH ve výši 3 669 653 Kč, také daňové přiznání nebyla povinna podávat a nepodala je, ani příslušný finanční úřad její zaplacení po obci nepožadoval. Následek obci proto nikdy nehrozil, ani podle jeho názoru nevznikl. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že obec z celé akce získala významný prospěch, neboť bez faktických nákladů získala významný majetek a přínos, zejména infrastrukturu, pozemky na zřízení parku a do budoucna zvýšení příjmů z daně z nemovitostí i z rozpočtového určení daní, proto jeho jednání nebylo trestným činem, a to ani ve formě pokusu.
12. Soudy nižších stupňů se podle obviněného v dané věci vůbec nevypořádaly se skutečností, že se při svém konání spoléhal na názor daňového poradce, obchodní společnost APOGEO, s. r. o., IČ: 27661237, od kdy je obchodní společností T. plátcem DPH. On sám neměl důvod o správnosti tohoto názoru pochybovat. Obviněný uvedl, že odvolací soud se touto námitkou zabýval pouze stručně v odůvodnění svého rozhodnutí (v bodu 11.), avšak obviněný se hájil tím, že celý postup zvolil předem po poradě právě s tímto daňovým poradcem a nikoliv až následně v daňovém řízení. Konstatoval, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, stejně jako zločinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vytkl, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s problematikou spoléhání se na odbornou pomoc osob práva znalých, která zpravidla vede, není-li zde konkrétních okolností, pro které by bylo možno usuzovat na jejich správnost, k vyloučení trestní odpovědnosti za úmyslný trestný čin. Obviněný v tomto směru poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014.
13. V této souvislosti obviněný namítl, že také skutek posouzený jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl posouzen nesprávně. Podle dovolatele šlo o právní vadu spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jednání pachatele, neboť v době vystavení předmětné faktury obviněný ani obec obchodní společnost T. neovládali, což vyplývá i z výpisu z obchodního rejstříku. Obviněný se hájil tím, že fakturu nevystavil. Za absurdní označil tvrzení, že k tomu přiměl tehdejšího jednatele obchodní společnosti T. V. D. Tato skutečnost nebyla dokazováním prokázána a z žádného provedeného důkazu nevyplývala existence vlivu obviněného na kroky obchodní společnosti T. z doby před jejím převzetím obcí a on sám tehdejšímu jednateli žádné pokyny nedával. V dané věci nemohlo jít o protiprávní jednání, pokud se statutární orgán právnické osoby snažil optimalizovat své daňové povinnosti, a za tímto účelem si zajistil odborný názor daňového poradce, podle kterého následně postupoval. Obviněný považoval celý postup po převzetí obchodní společnosti T. obcí XY za zcela legální. Proto odmítl nést odpovědnost za to, že by úmyslně a protiprávně jednal tak, aby protiprávně zkrátil povinnost obchodní společnosti T. přiznat DPH a řádně ji odvést. Obviněnému bylo bez opory v provedeném dokazování podsouváno úmyslné jednání jen kvůli tomu, že v pozdějším daňovém řízení obhajoval svůj názor, že obchodní společnost T. nebyla plátcem DPH. Závěrem uvedl, že zůstalo také sporné, zda měla být daň v konečném důsledku vůbec uhrazena a zda trvání na správnosti jejího vyměření bylo správné a zda odpovídalo příslušným daňovým předpisům. Na straně obchodní společnosti T. tedy nedošlo k žádnému zdanitelnému plnění, protože povinnost této obchodní společnosti zaplatit za objednané dílo byla zrušena v důsledku odstoupení od smlouvy a zrušení fakturace. Obviněný proto odmítl, že by byl tím, kdo ve značném rozsahu krátil daň. S ohledem na výše uvedené obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal odvolacímu, popř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
14. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení státní zástupce zaujmul stanovisko ke vzneseným dovolacím námitkám. Konstatoval, že obviněný uplatnil v podstatě shodné námitky, zčásti skutkové a zčásti týkající se právního posouzení, jako v předchozích stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby v řízení před soudy obou nižších stupňů, a to i v odvolacím řízení. Jednalo se tak o opakování jeho obhajoby, jíž se soudy nižších stupňů zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. V souladu s konstantní judikaturou by již z tohoto důvodu mělo být jeho dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce dále poukázal na to, že obviněný sice nadále trval na své nevině s tím, že nespáchal ani jeden z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, avšak obsahově z hlediska právního posouzení zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nevznesl byť jedinou námitku. Podle státního zástupce není třeba cokoliv k závěrům soudů doplňovat, neboť všechny znaky skutkové podstaty tohoto zločinu byly uvedeným skutkem naplněny.
15. Obviněný převážně namítal správnost posouzení skutku kvalifikovaného jako pokus přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1, §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pokud šlo o údajné nevymezení povinností, jež měl z pozice starosty porušit, státní zástupce zopakoval, že obžalobou bylo kladeno za vinu porušení ustanovení §38 odst. 1 zákona o obcích spočívající v porušení zákonné povinnosti zabezpečovat hospodaření obce v oblasti samostatné působnosti tak, aby šlo o hospodaření účelné a hospodárné v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Toto porušení shledaly i soudy nižších stupňů. Uvedeného trestného činu se lze dopustit bez jakýchkoliv pochybností nehospodárným nakládáním s prostředky z rozpočtu obce. Za pokus tohoto trestného činu může být nepochybně posouzeno takové jednání odpovědné osoby jednající za obec, tedy v prvé řadě starosty, zvlášť pokud vykonává i působnost rady, při němž v důsledku porušení zákonných povinností bezprostředně hrozí nehospodárné nakládání s prostředky obce. Důležitým zájmem obce nemohl být postup v rozporu s podmínkami vyhlášeného výběrového řízení, když byla nejvýhodnější nabídka uchazeče nahrazena nabídkou subjektu, který se výběrového řízení ani řádně nezúčastnil, přičemž v důsledku takového postupu hrozilo obci, že by musela z vlastního majetku vynaložit mnohem více peněžních prostředků v řádech milionů korun, než jak by tomu bylo tehdy, pokud by výběrové řízení proběhlo řádně. V daném případě se jednalo o upřednostnění zájmů soukromoprávních subjektů v podobě obchodních společností, případně zájmových skupin ovládajících tyto subjekty, v nichž se obviněný osobně angažoval, nad zájmy obce.
16. Státní zástupce zcela odmítl výhrady obviněného proti závěrům o hrozící škodě a její výši, neboť obci XY v důsledku jednání obviněného hrozil vznik škody ve výši 3 002 466 Kč, což byl rozdíl mezi cenou za dílo sjednanou obviněným za obec XY ve smlouvě o poskytnutí stavebních prací s obchodní společností T., která původně vůbec ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku nefigurovala, a takovou cenou za dílo, jež odpovídala nejnižší nabídce obchodní společnosti INFRATECH. Hrozba, že obec bude muset uhradit vyšší cenu za dílo, včetně onoho rozdílu, byla zcela reálná, jelikož taková cena byla smluvně podložena a zůstalo zcela na vůli a rozhodnutí dodavatele, zda v případě splnění podmínek smlouvy o dílo ze strany dodavatele (zhotovitele), takovou cenu uplatní. Doplnil, že se obviněný nechal do funkce jednatele obchodní společnosti T. nainstalovat za vlastního vydatného přičinění až po uzavření smlouvy o poskytnutí stavebních prací, v níž se obec k úhradě vyšší ceny za dílo zavázala. Zjištění, že se obviněný jednající v následující době kromě jiného i za dodavatele díla obchodní společnost T. nakonec skutečně rozhodl vůči obci XY neuplatnit cenu za dílo ve výši podle smlouvy o poskytnutí stavebních prací vůči objednateli díla a vzájemné závazky mezi zainteresovanými subjekty v součinnosti s nimi uspořádat jinak, nic nemění na tom, že z jeho předchozího jednání v okamžiku uzavření smlouvy nevýhodné pro obec se subjektem, který vůbec neprošel výběrovým řízením na veřejnou zakázku, vznik škody obci zcela reálně hrozil. Zjištění, že nepříznivý následek nenastal a škoda nebyla způsobena, se odrazilo v tom, že skutek nebyl posouzen jako dokonaný trestný čin. Doplnil, že v popisu skutku soudů nižších stupňů absentovalo konstatování o neuhrazení vyšší ceny za dílo z důvodu nedostatku finančních prostředků na straně obce, nebylo tedy nutné na tento poukaz obviněného zvlášť reagovat. Dokazováním bylo ovšem prokázáno, že obec na úhradu celé investiční akce a zaplacení celé ceny za dílo vlastními finančními zdroji nedisponovala.
17. Pokud šlo o dovolatelův nesouhlas s právním posouzením jednání jako pokusu trestného činu s tím, že by v případě vyměření DPH obci neměl dostatek prostředků obce na zaplacení daně vliv na právní kvalifikaci, státní zástupce uvedl, že nelze přesně odhadnout, kam touto námitkou dovolatel mířil, a proto ji označil jako neopodstatněnou. Nebylo možné uvažovat o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a o dokonání tohoto přečinu, pokud podle zjištěných skutkových okolností reálně ke zmenšení majetku poškozené obce XY nedošlo. Státní zástupce souhlasil s obviněným obecně v tom směru, že pokus je možný jen u úmyslných trestných činů. V daném případě obviněný od samého počátku z pozice starosty obce fakticky jednal především v zájmu soukromoprávních subjektů, které usilovaly o zasíťování pozemků za účelem realizace developerského projektu a v konečném výsledku o dosažení zisku. Sám obviněný měl na těchto soukromoprávních aktivitách osobní zájem, zejména pokud šlo o podíl na obchodní společnosti I. Opomenout nelze ani jeho jednoznačně hlavní úlohu ve zmanipulování výběrového řízení na veřejnou zakázku. V jeho případě nelze ani tvrdit, že by v postavení úřední osoby nejednal se znalostí všech rozhodných skutečností. Naopak lze konstatovat úplnou a ničím nezkreslenou znalost všech podstatných okolností, s nimiž obviněný při svém jednání počítal a svým způsobem je i ovlivňoval. Bylo přitom evidentní, že prvotním cílem obviněného bylo opatření prospěchu jinému. V návaznosti na vlastní protiprávní jednání v zadávacím řízení uzavřel obviněný svým podpisem za obec smlouvu o dílo s navýšenou cenou díla. Obviněný tak musel být minimálně srozuměn s tím, že ke značné škodě na straně obce v podobě povinnosti zaplatit i ono navýšení ceny díla, jež vyplývalo z uzavřené smlouvy o poskytnutí stavebních prací, mohlo dojít. Pozornost obviněného se upínala k zajištění prospěchu soukromých subjektů mimo obec, jejíž zájmy měl primárně hájit, stále počítal se vznikem škody v případě vyplacení protiprávním postupem navýšené ceny díla jako s možným následkem, s nímž byl smířen i pro případ, že skutečně nastane.
18. Státní zástupce odmítl také námitku obviněného, že spoléhal na odbornou radu v otázce, kdy se stane obchodní společnost T. plátcem DPH. Pokud obviněný vytýkal odvolacímu soudu jeho vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí (v bodě 11.), že se obviněný na obchodní společnost APOGEO obrátil ještě před uzavřením smlouvy mezi obcí XY a obchodní společností T., vycházel odvolací soud z verze předestřené obviněným, jak ji prezentoval též v daňovém řízení. Navíc v uvedeném případě obviněný jednal za obec, jejímž daňovým poradcem obchodní společnost APOGEO nebyla, neexistoval o tom žádný písemný důkaz. Obchodní společnost APOGEO zabezpečovala daňové poradenství pouze obchodní společnosti I. a ve vztahu k obchodní společnosti T. vystupovala až v daňovém řízení. Poskytnutí této rady nevyplynulo ani ze svědeckých výpovědí V. D., T. P. a J. V. Státní zástupce proto souhlasil se závěrem odvolacího soudu o údajném daňovém poradenství. Nadto by toto tvrzení o údajné odborné radě nemělo ani vliv při úvahách o formě zavinění, neboť jeho samého nebylo možné označit jako laika v daňových otázkách, který by musel spoléhat na odborné rady kompetentních osob.
19. Státní zástupce uvedl, že z obsahu odůvodnění rozsudků nižších soudů nebylo možno dovodit, že by závěr o úmyslném zavinění byl vystavěn výlučně na podkladě tohoto, jakým způsobem obviněný vystupoval až po dokončení trestné činnosti v daňovém řízení. Neztotožnil se ani s názorem, že obviněný považoval postup zvolený předchozím statutárním orgánem obchodní společnosti T. za legální a že ke zdanitelnému plnění na straně obchodní společnosti T. nedošlo. Bylo prokázáno, že dílo na základě uzavřené smlouvy zhotoveno bylo, že došlo k faktickému předání díla a následná smluvní ujednání zapojených subjektů o způsobu vyrovnání vzájemných vztahů, byť formálně spojená s odstoupením od smlouvy, na této skutečnosti nemohla nic změnit.
20. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
21. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který ve své replice setrval na svém stanovisku, které dále v polemice s názory státního zástupce rozvedl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
24. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním dovolacím námitkám
25. Obviněný L. M. svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž byl z podnětu jeho podaného odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body I. a II. a v celém výroku o trestu, v tomto rozsahu odvolací soud sám znovu rozhodl, naproti tomu ponechal beze změn výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III. Oběma rozsudkům soudů nižších stupňů z hlediska obsahového zaměření jeho námitek ve skutečnosti vytýkal především nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, což se mělo posléze promítnout do chybného posouzení povahy a závažnosti činu.
26. Obviněný ve své argumentaci vlastně nijak nezpochybňoval právní posouzení skutku nově formulovaného odvolacím soudem jako trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, jemuž nevěnoval vlastně žádnou pozornost a nevznesl proti němu žádné námitky. Zpochybňoval jen posouzení téhož skutku jako pokusu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1, §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dále namítl, že absentovalo zavinění, šlo-li o skutek původně označený jako bod III. v rozsudku soudu prvního stupně a právně kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
27. Přitom všem obviněný ve svém dovolání především polemizoval s jednotlivými pasážemi odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, a to zejména s odůvodněním jejich skutkových zjištění. Ovšem dovolání proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné, jak vyplývá z §265a odst. 4 tr. řádu. V tomto směru se tak dovolacími námitkami Nejvyšší soud nemohl zabývat. Z neuspořádané argumentace obviněného v dovolání by snad bylo možno (s notnou dávkou benevolence) označit za relevantně vznesené námitky zpochybňující posouzení jeho jednání jako pokusu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a zavinění v případě zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to s ohledem na odbornou radu daňového poradce.
28. Obviněný přitom ale ve svém dovolání vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud (srov. zejména str. 14 - 20 odůvodnění jeho rozsudku) zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
29. Dovolatel se tak z valné části vlastně pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
30. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů při dokazování nemají ani žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných důkazů, že by skutkový děj zjistily nedostatečně, že by popisu skutku obsaženému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly provedené důkazy. Naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného. Bylo jednoznačně zjištěno, že obviněný zmanipuloval zadávací řízení na veřejnou zakázku ve prospěch obchodní společnosti T., která se do výběrového řízení vůbec nepřihlásila, v době jeho provedení ani nesplňovala stanovené podmínky zadávacího řízení, obviněný jí podvodně přiřadil nabídku jiné obchodní společností (též jím ovládanou), aby pak mohl manipulovat s tím, kdo a za jakou cenu veřejnou zakázku zrealizuje. Přitom došlo k velmi podstatnému navýšení ceny, a to právě zejména o DPH. Obviněný i v tomto ohledu chtěl podvodně dosáhnout toho, aby nakonec podvodně určená a zastupitelstvem schválená obchodní společnost veřejnou zakázku zrealizovala, chtěl ovšem pro ni získat zisk nejen na úkor obce, jak vyplývá z jím uzavřené smlouvy o dílo s výrazně navýšenou cenou díla oproti reálně vítězné nabídce, ale dokonce i na úkor státu tak, aby nebyla státu odvedena daň z přidané hodnoty. Této manipulace si byl od samého počátku obviněný vědom, protože celou operaci on sám od počátku řídil, on byl tou rozhodující, určující osobou, rozhodně nešlo o jakousi jím v dovolání tvrzenou verzi, že byl snad obětí chybné rady daňového poradce. Tomu vůbec neodpovídají jednotlivé na sebe navazující předem promyšlené kroky obviněného, který jinak ovládá portfolio obchodních společností, s nimiž jednoduše manipuluje a mezi nimiž vytváří různé podivné vzájemné vazby, jež by jinak mezi běžnými obchodními společnostmi nepropojenými v jediné osobě nebyly možné. Jen díky tomu mohl obviněný jednu (vítěznou) obchodní společnost vyřadit ze zadávacího řízení o veřejnou zakázku, aniž by taková obchodní společnost proti tomu protestovala, pak ovšem dalšími manipulacemi navýšil jí nabídnutou cenu tak, aby dosáhl výrazně vyššího zisku pro nově jím pořízenou tzv. ready-made společnost. Tuto nevýhodnost pak kamufloval tím, že vítěznou cenu počítal bez DPH, zatímco ve smlouvě o dílo již zkomponoval i DPH, tedy zamýšlel v tomto okamžiku zhoršit postavení obce v tom směru, že obec se právně zavázala k plnění výrazně vyššímu, než by tomu bylo v případě uzavření smlouvy se skutečně vítěznou obchodní společností s nejnižší nabídkou. Ve výsledku pak chtěl vše zmanipulovat tak, aby tato škoda vznikla státu tím, že mu nebude odvedena DPH převyšující 3,5 mil. Kč, což se také reálně stalo, protože přes provedení díla tato částka státu odvedena nebyla.
31. Jak bylo řečeno, jen s velkou mírou tolerance lze za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod označit ty výhrady obviněného, které se týkaly nesprávného jeho jednání jako pokusu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1, §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to zejména proto, že v rozhodnutí nebyla konkrétně vymezena zákonná povinnost, kterou měl jako starosta porušit, resp. jakou škodu měl svým jednáním způsobit. K těmto námitkám lze uvést následující.
32. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. V daném případě bylo obviněnému, jak vyplývá z rozsudku soudu druhého stupně, vytýkáno, že jako starosta obce a člen výběrové komise v souvislosti se zadáním veřejné zakázky v úmyslu opatřit jinému prospěch zjednal jednomu dodavateli přednost a výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů a čin spáchal jako člen hodnotící komise (posouzeno jako trestný čin podle §256 tr. zákoníku, proti němuž obviněný nevznášel žádné námitky), zároveň se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k porušení podle zákona mu uložené povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek a způsobení takovým činem značné škody, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
33. Obecně lze uvést, že jednání pachatele tzv. nevěrné správy spočívá v porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která pro něj vyplývá ze zákona nebo ze smlouvy, neboli v tom, že pachatel jedná v rozporu s vymezením obsahu takové povinnosti ve smlouvě nebo v zákoně. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít též opomenutím takového konání, ačkoli měl pachatel uloženou zvláštní povinnost konat ve smyslu §112 tr. zákoníku. Toto opomenutí pak může spočívat např. v nepožadování úroků za půjčku peněz či cenných papírů, v nedostatečné údržbě a opravách spravované nemovitosti, v nezajištění včasné a řádné sklizně úrody atd. Způsoby porušení povinnosti mohou být velmi různorodé. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které spravují (zařizují) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou, avšak nemusí být výslovně takto nazvána, podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Může být dokonce formulována i zcela jinak, například jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho a podobně. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele, byť při jejím vzniku na základě smlouvy může tato smlouva obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. Více k tomu srov. odbornou literaturu – např. komentář ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2181 a násl.
34. Obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že jako starosta obce XY a člen výběrové komise porušil svou zákonem mu uloženou povinnost řádně spravovat majetek obce, která pro něj vyplývala z §38 odst. 1, §99 a §103 odst. 4 písm. g) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v tehdy účinném znění (dále ve zkratce jen „ZO“). Není tak vůbec pravdou, že by v rozsudcích soudů nižších stupňů absentovalo vymezení povinností, které měl obviněný porušit, naopak tyto povinnosti byly exaktně označeny i odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Povinnosti, které musejí obce při dispozicích se svěřeným majetkem splnit, jsou stanoveny především v zákoně o obcích (obecním zřízení). Podle §38 odst. 1 ZO musí být majetek obce využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku, vede též účetnictví podle zákona o účetnictví, dbá o řádnou evidenci majetku. Toto ustanovení tedy obsahuje základní povinnosti obcí při hospodaření s jejich majetkem. Obec se musí o svůj majetek starat s péčí řádného hospodáře. V obci, kde se nevolí rada obce, vykonává její pravomoc starosta, nestanoví-li zákon o obcích jinak – viz §99 odst. 2 ZO. Podle §103 odst. 1 ZO zastupuje obec navenek starosta obce, podle §103 odst. 4 písm. g) ZO rozhoduje o záležitostech samostatné působnosti obce svěřených mu radou obce.
35. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný byl při zadání veřejné zakázky v postavení starosty obce a člena hodnotící komise (později i jednatele obchodní společnosti T. ovládané obcí) měl oprávnění i povinnost pečovat o majetek obce, přičemž tyto povinnosti podle zjištěných skutkových okolností případu porušil tím, že zmanipuloval veřejnou zakázku ve prospěch obchodní společnosti T., která ani nesplňovala základní podmínky pro účast v zadávacím řízení o veřejnou zakázku, ani se do něj nepřihlásila, a to jen proto, aby následně s touto obchodní společností uzavřel pro obec nevýhodnou smlouvu oproti skutečnému výsledku zadávacího řízení s vědomím, že tato smlouva bude pro obec nevýhodná a zvýší cenu díla oproti nejnižší nabídce o částku 3 002 466 Kč. Tímto jednáním směřoval obviněný k tomu, že způsobí obci XY značnou škodu. Se všemi rozhodnými skutkovými okolnostmi byl dobře seznámen, protože on byl klíčovou postavou (hlavní figurou) ovládající skutkový průběh činu, tento způsob falšování zadávacího řízení a jeho výsledků činil naprosto cíleně, stejně tak si byl dobře vědom rozdílu ceny o více než 3 mil. Kč ve smlouvě, kterou za obec sjednal a podepsal, oproti vítězné ceně nabídnuté jinou jím ovládanou obchodní společností. K dokonání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku však nedošlo z důvodů pozdějších sporů o vlastnictví zhotoveného díla a z toho plynoucích sporů o zaplacení jeho ceny, proto tento skutek byl kvalifikován jako pokus trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Tato kvalifikace je tak správná, neboť ke zmenšení majetku obce nedošlo.
36. Z uvedených důvodů nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že z rozsudku nebylo jasné, jaké konkrétní povinnosti měl porušit a jakou škodu měl zamýšlet způsobit. Z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a v jeho následném odůvodnění (a to v návaznosti též na předchozí dokazování a skutková zjištění soudu prvního stupně) vyplývá jednoznačný závěr, že obviněný jako starosta obce XY úmyslně porušil povinnosti vyplývající zejména z §38 odst. 1 ZO, jakož i z dalších ustanovení uvedeného zákona o obcích, jak bylo uvedeno shora. Obviněný tak jednal, ač si byl vědom porušení zmíněných zákonných povinností. Byl si velmi dobře vědom toho, že uzavřel za obec smlouvu o dílo, která pro ni byla nevýhodná, neboť cena díla byla navýšena minimálně o 3 002 466 Kč oproti nejvýhodnější vysoutěžené nabídce. Obviněný si byl dobře vědom toho, že uzavřel smlouvu o dílo se subjektem, který vůbec nepodal přihlášku do zadávacího řízení o veřejnou zakázku, proto nemohl zvítězit v této veřejné soutěži, v níž cena byla rozhodujícím kritériem, naopak uzavřel smlouvu o dílo se subjektem, který nejen, že nesplňoval podmínky účasti v zadávacím řízení, ale ani se jej reálně neúčastnil. Navíc obviněný coby zástupce veřejného zadavatele uzavřel úplatnou smlouvu o dílo na základě takto zmanipulovaného zadávacího řízení, tedy zadal veřejnou zakázku subjektu, který nezvítězil a za výrazně vyšší cenu, než byla cena vítězná. Za této situace, kdy všechny podstatné informace obviněný dobře znal (byl si jich dobře vědom), věděl, že nutně obec coby veřejného zadavatele zaváže k plnění navýšenému o více než 3 miliony, ač mohl a měl dosáhnout ceny o tuto částku nižší, směřuje jeho jednání ke způsobení této škody na majetku obce. Znal-li obviněný veškeré tyto skutkové okolnosti, věděl, že jeho jednání k takové škodě nutně povede, nemohl jednat jinak než s úmyslem přímým. Proto posouzení formy zavinění jako úmyslu nepřímého soudy nižších stupňů je nakonec ve prospěch pachatele, Nejvyšší soud takové posouzení akceptuje, rozhodně ale musí odmítnout jakékoliv námitky obviněného směřující snad k tomu, že jeho jednání bylo nejvýše nedbalostní. Lze též odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (soudu prvního stupně na str. 32-39 a odvolacího na str. 14-19).
37. Také lze odmítnout opakovanou námitku obviněného, že mu šlo o prospěch obce, neboť v řízení bylo prokázáno, že obviněný od počátku jednal tak, aby zastřel svůj osobní zájem a podíl na tomto obchodu (a to včetně toho, že půjčil obci částku 200 000 Kč na zakoupení obchodního podílu v jím ovládané obchodní společnosti T., v níž byl následně jmenován jednatelem). Bylo také prokázáno, že obec XY nedisponovala finančními prostředky na realizaci zakázky. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může odkázat, neboť soudy nižších stupňů se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly a zcela důvodně odmítly námitky obviněného, které se týkaly porušení zákonné povinnosti zabezpečovat hospodaření obce v oblasti samostatné působnosti tak, aby šlo o hospodaření účelné a hospodárné v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti, které obviněný porušil, jak bylo též uvedeno výše.
38. Jako nedůvodné se jeví výhrady obviněného i v tom směru, že není vůbec zřejmé, jak soudy nižších stupňů dospěly k závěru o výši škody, kterou měl obviněný způsobit svým jednáním. Fakticky hrozilo obci XY, jejímž starostou byl právě obviněný, který pro obec nevýhodnou smlouvu o dílo uzavřel a za obec stvrdil svým podpisem, způsobení značné škody a poškození obce výběrem nejdražší nabídky, tj. nabídky obchodní společnosti T., místo nabídky nejvýhodnější, tedy obchodní nabídky INFRATECH. Výše zamýšlené (a nezpůsobené) škody byla stanovena na částku 3 002 466 Kč, tedy rozdíl mezi nejnižší nabídkou obchodní společnosti INFRATECH ve výši 19 015 455 Kč včetně DPH a cenou díla podle smlouvy o dílo ve výši 22 017 921 Kč včetně DPH. Opět se jednalo o opakovanou námitku, kterou se již odvolací soud zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat na již zmíněné pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tato škoda obci reálně hrozila, neboť se obec k takovému plnění zavázala, ač se měla a mohla zavázat k plnění nižšímu, z důvodu pozdějšího vývoje právního vztahu mezi zhotovitelem díla a objednatelem však k zaplacení nedošlo, nevznikla tak ani uvedená škoda. Proto je plně odůvodněna právní kvalifikace zmíněné nevěrné správy ze strany obviněného jako vývojového stadia předmětného trestného činu (porušení povinnosti při správě cizího majetku).
39. Pokud šlo o opakovanou námitku spoléhání se na odbornou radu ze strany daňového poradce obchodní společnosti APOGEO týkající se otázky, kdy se obchodní společnost T. stane plátcem DPH, lze opět plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se i touto námitkou obviněného zabývaly. Především je nutno poukázat na to, že obviněný v rámci dovolání ohledně této námitky zmiňoval jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly na základě dokazování soudy nižších stupňů, jak ji též přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily (viz zejména odůvodnění odvolacího soudu pod bodem 11. na str. 16 až 17 jeho rozsudku). Nejvyšší soud k tomu může jen doplnit, že obchodní společnost APOGEO vystupovala za obchodní společnost T. až v následném daňovém řízení před správcem daně (finančním úřadem), jak zjistily soudy nižších stupňů, nikoli i v době jednání obviněného, které je mu v tomto řízení kladeno za vinu. Údajné poskytnutí odborné rady ze strany obchodní společnosti APOGEO nebylo potvrzeno ani svědeckými výpověďmi. Vůbec tedy nebylo zjištěno, že by zde byla jakákoliv rada, z níž by obviněný vycházel, nadto aby šlo o radu, na kterou se mohl důvodně spoléhat. V daném řízení bylo naopak jednoznačně zjištěno, že to byla celou dobu záměrná a cílená operace obviněného, který chtěl na úkor státu dosáhnout lepšího hospodářského výsledku pro jím ovládanou obchodní společnost.
V. Závěrečné shrnutí
40. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného L. M., které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. V rozhodnutí o odmítnutí dovolání má dovolací soud podle §265i odst. 2 tr. řádu jen stručně uvést důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Proto je možno shora zmíněné odůvodnění považovat za dostatečné, a to zvláště za situace, kdy se se stejnými opakovanými námitkami obviněného dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž je možno odkázat.
41. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu