ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.969.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 969/2021- 274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2021 o dovolání, které podala obviněná Š. S., roz. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 11 To 116/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 77/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 T 77/2020, byla obviněná Š. S. uznána vinnou jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, oběma spáchanými ve spolupachatelství s již pravomocně odsouzeným J. V. podle §23 tr. zákoníku. Za to jí byl podle §205 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Adhezním výrokem soud prvního stupně odkázal poškozenou L. V. podle §229 odst. 1 tr. řádu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených přečinů se obviněná dopustila skutkem podrobně popsaným v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, který je procesním stranám dostatečně znám.
2. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 11 To 116/2021, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněné
3. Citované usnesení soudu druhého stupně napadla obviněná Š. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Úvodem svého dovolání obviněná podotkla, že zásadní pochybení napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení spatřuje v porušení svého práva na spravedlivý proces. K tomu došlo na samém počátku trestního řízení tím, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové (dále též jen „dozorující státní zástupce“) zamítl její stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako opožděnou, ačkoli ji obviněná podala řádně a včas. Namísto toho, aby odvolací soud pochybení intervenujícího státního zástupce uznal a napravil, nevěnoval mu podle přesvědčení obviněné dostatečnou pozornost. V této souvislosti obviněná poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 631/04, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 40 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že „faktické nepřezkoumání stížností napadeného rozhodnutí zakládá jeho protiústavnost, čímž dochází k tzv. odepření spravedlnosti, jež s sebou nese i porušení ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Zmíněné pochybení však podle obviněné nebylo jediné, k němuž v trestním řízení došlo, byť mu přikládala zásadní povahu. S odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019 uveřejněné pod č. 1/2019-I. Sb. rozh. tr. obviněná upozornila na to, že soud prvního stupně mezi důkazy, které v hlavním líčení provedl, citoval rovněž trestní oznámení, které bylo na obviněnou a spoluobviněného podáno poškozenou, ačkoli nemůže jít o důkaz, který by prokazoval v něm tvrzené a obsažené skutečnosti. S ohledem na ustanovení §158 odst. 6 tr. řádu obviněná dále označila za neakceptovatelný postup soudu prvního stupně, který při dokazování v hlavním líčení předestřel úřední záznamy o podaném vysvětlení obviněné i spolupachatele J. V. a dokonce je okresní soud nepřípustně zahrnul do odůvodnění svého rozsudku. Obviněná rovněž označila za nepřípustné použití audiozáznamu, který poškozená L. V. pořídila při osobním setkání s již pravomocně odsouzeným spolupachatelem J. V., a to aniž by jej seznámila s tím, že si průběh jejich hovoru bude nahrávat. Tímto způsobem pořízený záznam podle obviněné nemůže sloužit jako důkaz v trestním řízení. Další výhrady obviněná směřovala proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které obsahuje spekulativní úvahy ohledně míst, v nichž měly probíhat výběry finančních částek z bankomatů a také ohledně odnesení osobních věcí zesnulého M. V. z nemocnice právě obviněnou a odsouzeným J. V. Taková zjištění totiž nevyplývají z obsahu trestního spisu, proto nemohly vést k vyslovení viny obviněné.
5. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné
6. Opis dovolání obviněné byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru se obviněná v rámci své dovolací argumentace vyhnula jakékoli námitce proti právnímu posouzení skutku, její námitky mají ryze procesní charakter. Vzhledem k tomu, že je dovolání nutné posuzovat podle jeho obsahu, má státní zástupce za to, že nelze za obviněnou konstruovat hmotněprávní argumentaci, kterou dovolání neobsahuje. Proto se státní zástupce nezabýval otázkou, zda se (ne)jednalo o užití nedovolené svépomoci v rodinných vztazích. Obviněná opakuje svoji argumentaci založenou výlučně na procesních pochybeních, která nastala v průběhu trestního řízení, za hlavní přitom považuje „neoprávněné a nezákonné zamítnutí její stížnosti“ proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Nález Ústavního soudu, kterého se obviněná v této souvislosti dovolávala, je podle státního zástupce nutné zařadit do nezbytných souvislostí zejména ve vztahu k vývoji vnímání významu usnesení o zahájení trestního stíhání v judikatuře Ústavního soudu. Předmětný nález logicky navazoval na předcházející nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž porušení zásad spravedlivého procesu představovalo nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Státní zástupce však považuje posledně citované rozhodnutí Ústavního soudu za vybočující z jeho předchozí rozhodovací praxe, v jejímž rámci soud odmítal zasahovat do této počáteční fáze trestního řízení, k čemuž státní zástupce citoval usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 554/03, varující před interpretací předchozího nálezu „nepřiměřeně extenzivním způsobem“. Státní zástupce upozornil na to, že až poté následoval nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 631/04, přičemž v následné judikatuře Ústavní soud ještě více akcentoval svoji zdrženlivost při posuzování rozhodování státního zastupitelství o stížnostech proti usnesením podle §160 odst. 1 tr. řádu. V další části svého vyjádření státní zástupce označil některá další rozhodnutí Ústavního soudu a současně upozornil na to, že pouze v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, se nachází jediný, navíc restriktivní, dohledatelný odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, o který obviněná opírá svou dovolací argumentaci. Na podkladě příkladů z rozhodovací činnosti Ústavního soudu státní zástupce usoudil, že pochybení státního zástupce při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání může nabýt ústavního rozměru jen ve zcela extrémních případech, přičemž posuzování takových případů musí být velmi restriktivní, například podle vyjádření Ústavního soudu by muselo jít o zjevnou svévoli státního zástupce okázale neochotného se zabývat stížnostní argumentací obviněného. Tak tomu ovšem v případě obviněné nebylo. Dozorující státní zástupce sice nesprávně označil její stížnost za opožděně podanou, avšak v další části odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval argumentací spolupachatele J. V., jehož stížnost byla obsahově zcela shodná s tou obviněné, a v dostatečném rozsahu se s ní vypořádal. Soudy obou stupňů na shodnou výhradu obviněné následně reagovaly, byť jiným způsobem, než obviněná očekávala. Státní zástupce proto dovodil, že navzdory zjevnému pochybení státního zástupce vykonávajícího dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení, bylo ve věci obviněné postupováno při zachování práva na spravedlivý proces.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek, přitom zjistil, že dovolání obviněné neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, její argumentaci nelze podřadit ani žádnému jinému z taxativně vymezených důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
9. Dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků a lze jím tak zvrátit rozhodnutí soudu, které již nabylo právní moci. Proto je podání dovolání podmíněno tím, že v něm budou vytýkány vady, k jejichž nápravě jsou určeny konkrétní zákonné důvody a předložené námitky jim budou skutečně odpovídat, nestačí jejich pouhé tvrzení dovolatelem. Obviněná Š. S. využila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předpokladem úspěšného uplatnění tohoto důvodu je nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, ať jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Uvedený důvod dovolání je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
10. V posuzované trestní věci navíc měl být správně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť obviněná se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání obviněné proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto pochybení však samo o sobě nemělo vliv na možné přezkoumání napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud však shledal, že obviněnou vznesené námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, jak bude blíže vysvětleno níže a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
b) K dovolací argumentaci obviněné
11. Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že soudům nižších stupňů nevytýká žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva, neoznačila ani který ze zákonných znaků přečinů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Její námitky směřují výlučně proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, případně proti způsobu hodnocení provedených důkazů, resp. proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Sama obviněná v úvodu svého dovolání přiznala, že její výhrady neodpovídají restriktivnímu výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přesto má za to, že v posuzované věci došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a Nejvyšší soud by měl tudíž napadené rozhodnutí i předcházející řízení přezkoumat v dovolacím řízení.
12. Za stěžejní považovala obviněná svou výhradu proti nesprávnému rozhodnutí státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2020, jímž zamítl jako opožděnou stížnost obviněné proti usnesení policejního komisaře o zahájení trestního stíhání v posuzované trestní věci. V tomto ohledu je třeba přisvědčit obviněné, neboť k vytýkanému pochybení státního zástupce vykonávajícího dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení skutečně došlo. Stížnost obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání tento státní zástupce zamítl jako opožděnou, přestože byla podána řádně a včas (srov. č. l. 43 a násl. trestního spisu). Zjištěná vada tedy skutečně na počátku trestního stíhání obviněné nastala, avšak je nutné ji posuzovat jak ve vztahu k míře zásahu do pravidel spravedlivého procesu, tak i k celkovému výsledku trestního řízení a k případným možnostem nápravy této vady, jak se obviněná domáhá. Pokud jde o míru porušení základních zásad spravedlivého procesu je do značné míry snižována skutečností, že tentýž státní zástupce, který nesprávně posoudil včasnost podané stížnosti obviněné, současně rozhodoval o stížnosti spoluobviněného J. V. proti usnesení policejního komisaře o zahájení trestního stíhání v téže věci. Z textu obou řádných opravných prostředků je zjevné, že obviněná i J. V., oba stíhaní jako spolupachatelé podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, uplatnili naprosto shodné námitky a učinili tak prostřednictvím společného obhájce (srov. č. l. 40 a násl. trestního spisu). Přitom argumentací J. V. se dozorující státní zástupce věcně zabýval, ve svém rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti se dostatečně vypořádal se všemi výhradami tohoto obviněného a posoudil je jako nedůvodné. V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že dozorující státní zástupce sice věcně nepřezkoumal stížnost obviněné Š. S., učinil tak ale na podkladě shodných námitek uplatněných spoluobviněným J. V. Nicméně, pokud by dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro trestní stíhání obviněné, nepochybně by zvolil postup podle §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu. Citované ustanovení totiž umožňuje státnímu zástupci zrušit kterékoli rozhodnutí nebo opatření policejního orgánu (např. usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu) za podmínky, že je shledá nezákonným nebo neodůvodněným a dokonce je může nahrazovat rozhodnutími vlastními. Nejvyšší soud proto považuje za jisté, že pokud by se dozorující státní zástupce svého pochybení ve vztahu ke stížnosti obviněné vyvaroval, posoudil by její námitky shodně, jak učinil v případě spoluobviněného, tudíž i její stížnost by zamítl jako nedůvodnou. V souladu s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je Nejvyšší soud přesvědčen, že zmíněné pochybení, k němuž došlo v přípravném řízení, nelze považovat za natolik významný zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který by znamenal nezákonnost celého trestního stíhání obviněné. O to více se míra dotčení základních práv obviněné jeví jako marginální, pokud pokračující trestní proces, byť zatížený uvedenou vadou, skončil pravomocným uznáním viny a uložením trestu obviněné Š. S. Tím se totiž fakticky potvrdila důvodnost konání trestního stíhání obviněné, jehož nezákonnosti by obviněná nedosáhla meritorním přezkoumáním své stížnosti proti usnesení o jeho zahájení, jak již bylo konstatováno. Nesprávné posouzení včasnosti podané stížnosti obviněné dozorujícím státním zástupcem na samém počátku trestního stíhání, které samo o sobě představovalo porušení procesního předpisu, neznamenalo faktické odepření možnosti obviněné uplatňovat další procesní oprávnění a konat procesní úkony na podporu své obhajoby proti vznesenému obvinění. V důsledku chybného postupu dozorujícího státního zástupce nedošlo k natolik významnému zásahu do práv obviněné garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby se celé její trestní stíhání příčilo zásadám spravedlivého procesu jako celku (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, uveřejněné pod č. 19 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Po podání obžaloby se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly námitkami obhajoby a reagovaly na ně. Svoji námitku o procesním pochybení státního zástupce vykonávajícího dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení obviněná vznesla až v řízení před odvolacím soudem, který se vyjádřil tak, že pro přijetí závěru o trestní odpovědnosti obviněné není podstatné, jakým způsobem bylo o její stížnosti v přípravném řízení rozhodnuto (srov. bod 8. napadeného usnesení). Nejvyšší soud shodně s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nahlíží na vytýkané pochybení dozorujícího státního zástupce jako na zjevnou nepozornost, která však nenese známky svévole, zjevné libovůle či snad záměru nerozhodovat o stížnosti obviněné za účelem porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné rovněž přiléhavě připomněl usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, v němž Ústavní soud mimo jiné reagoval i na obviněnou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 631/04. Ústavní soud v podstatě shrnul svůj dosavadní přístup k možnostem přezkoumávání pochybení orgánů činných v trestním řízení, resp. v přípravném řízení tak, že se cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy a jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva způsobem, který se zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému rámci. V posuzované trestní věci nejde z již uvedených důvodů o takový případ razantního překročení procesních pravidel, pro které by rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v posuzované věci nemohla obstát.
13. Také další výhrady obviněné směřovaly proti porušení procesních pravidel soudem prvního stupně, se kterými se odvolací soud v napadeném usnesení nevypořádal buď vůbec, event. nedostatečně. Její námitky v zásadě směřují proti odůvodnění odsuzujícího rozsudku, který v něm citoval obsah trestního oznámení a předestřel rovněž úřední záznamy o podaném vysvětlení. První z těchto námitek je třeba upřesnit, neboť nešlo o trestní oznámení, nýbrž stížnost proti němu, jejímuž obsahu se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku poměrně podrobně věnoval (srov. body 20. a 21. rozsudku). Přestože tedy správně nejde o trestní oznámení, nýbrž o řádný opravný prostředek (stížnost) proti němu, je možné na jeho využití jako důkazu v trestním řízení vztáhnout stejný právní výklad, který zaujal Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, uveřejněném pod č. 1/2019 st. Sb. rozh. tr. Podle přijatého stanoviska může být trestní oznámení důkazním prostředkem toliko ke zjištění poznatků o předmětu důkazu (tj. v tom smyslu důkazem), jen ohledně samotných okolností, za nichž bylo toto oznámení podáno, např. kdy, kde, kdo, s kým, ohledně čeho je učinil apod. Pouze ve výjimečných případech může být trestní oznámení důkazním prostředkem i z hlediska jeho vlastního obsahu, a to například v rámci trestního řízení vedeného pro trestný čin spáchaný podáním trestního oznámení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 46/1993 Sb. rozh. tr.). V jiných případech však nelze využít jako důkaz v trestním řízení obsah trestního oznámení, v posuzované věci tedy ani obsah stížnosti obviněné jako řádného opravného prostředku, neboť jde o úkon podle trestního řádu a skutečnosti v něm obsažené musí být dokazovány postupy výslovně stanovenými v hlavě páté trestního řádu. Je možné doplnit, že pokud by byly součástí trestního oznámení, resp. opravného prostředku, přílohy, například listiny stvrzující určitou událost či skutečnost, ty je možné v trestním řízení využít jako listinný důkaz ve smyslu §213 odst. 1, 2 tr. řádu. V posuzované věci je proto nutné odmítnout procesní postup soudu prvního stupně, který v hlavním líčení provedl podle §213 odst. 1 tr. řádu jako důkaz nejenom trestní oznámení poškozené, ale rovněž i stížnost proti němu, kterou podala obviněná společně s původně spoluobviněným J. V., jak již byla zmíněna v předešlé části tohoto usnesení.
14. Druhá námitka směřující proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se týká úředních záznamů o podaném vysvětlení, která v průběhu přípravného řízení učinili obviněná a spoluobviněný. Formu, proti níž obviněná brojí, označila jako nepřípustné „předestření“ těchto úředních záznamů soudem, a to v rámci ústního odůvodnění vyhlášeného rozsudku v hlavním líčení a rovněž pod bodem 22. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. V tomto ohledu lze s obviněnou souhlasit, to znamená, že by soud neměl jak v ústní, tak v písemné podobě odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmiňovat obsah těch důkazů, které v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedáním sám neprovedl a které tak netvoří podklad pro jeho závěry. Nicméně v bodě 22. rozsudku okresní soud v zásadě jen poukázal na určitou změnu důkazního stavu po provedeném hlavním líčení od podání obžaloby. Postoj soudu je však naprosto jednoznačný v tom směru, že informace vyplývající z úředních záznamů o podaném vysvětlení jako důkaz nevyužil.
15. Naproti tomu Nejvyšší soud musí odmítnout jako nedůvodnou výhradu obviněné proti použití zvukového záznamu pořízeného poškozenou L. V. s již odsouzeným J. V., a který obsahoval jejich vzájemný rozhovor týkající se právě sporů o peněžní prostředky uložené původně na účtu zemřelého M. V., otce poškozené. Nejvyšší soud již v minulosti řešil otázku připuštění audiozáznamu pořízeného mimo rámec trestního řízení, resp. v době jemu předcházející, a to bez vědomí jedné z osob, jejíž hlasový projev byl nahrán na zvukový nosič. V rozhodnutí č. 7/2008 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud přijal právní názor, podle kterého s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení §88 tr. řádu se v takovém případě neuplatní, a to ani analogicky. V citovaném rozhodnutí bylo dále konstatováno, že je vždy nezbytné přípustnost takového důkazu posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V posuzované trestní věci Nejvyšší soud neshledal ve využití předmětného záznamu jako důkazního prostředku (srov. č. l. 34 trestního spisu) dotčení žádného z uvedených základních práv spoluobviněného J. V. a v tomto ohledu tudíž nic nebránilo soudu jeho obsah k důkazu využít v témže řízení proti obviněné Š. S.
16. Závěrem posuzování obsahu dovolání obviněné ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu, podle něhož není tento mimořádný opravný prostředek přípustný proti důvodům rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §265a odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat námitkami směřujícími proti odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, které se týkaly lokalizace míst, v nichž docházelo k výběrům z bankomatu z bankovního účtu, jehož vlastníkem byl zesnulý M. V. a dále výhradami, jejichž prostřednictvím obviněná polemizovala s tím, které osoby fakticky převzaly osobní věci zesnulého z nemocnice. Nejvyšší soud chápe uvedené hodnocení skutkových zjištění odvolacím soudem jako přípustnou reakci na argumentaci odvolání obviněné a zejména její odmítavý postoj k obžalobě. Nejvyšší soud i přes shora zmíněné procesní vady v postupu soudu prvního stupně, má za to, že výsledky provedeného dokazování poskytují ve svém celku dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině obviněné oběma přečiny, pro které byla stíhána. To vše navzdory určité specifičnosti věci, která je faktickým důsledkem sporu mezi osobami příbuznými, při nichž obvykle nebývá k dispozici větší množství důkazů svědčících o určité skutečnosti. Usvědčení pachatele proto musí být vždy důsledkem pečlivého vyhodnocení skupiny důkazů, které podporují obžalobu, oproti skupině důkazů ve prospěch obhajoby, což se stalo i v posuzované věci. Výpověď poškozené L. V. byla od samého počátku konzistentní, logicky navazovala na další nepřímé důkazy, které tak vytvořily ucelený řetězec, proti němuž stojí osamocené tvrzení obviněné a její odmítavý postoj ke skutku, z něhož byla obviněna. Trestní odpovědnost obviněné bez důvodných pochybností proto soudy vyvodily způsobem, který lze akceptovat, použitelné důkazy ve svém celku svědčí o spáchání skutku a o naplnění znaků skutkových podstat přečinů podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564/08, uveřejněný pod č. 110 ve svazku 65 Sbírky nálezů a unesení Ústavního soudu).
IV. Závěrečné shrnutí
17. Nejvyšší soud na podkladě shora uvedeného dospěl k závěru, že obviněná Š. S. podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, v dovolacím řízení nebylo zjištěno ani významné porušení základních práv obviněné na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu