ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1200.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1200/2021-636
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2021 o dovolání, které podali obviněný A. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a obviněný P. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 9 To 203/2021-584, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 94/2018, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se odmítá dovolání obviněného A. H.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítá dovolání obviněného P. D.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 2. 2021, č. j. 12 T 94/2018-507 , byli obvinění A. H. a P. D. (dále též „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
dne 20. 10. 2017 v době kolem 08:00 hodin v XY, okr. XY po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu projednat s J. Š., nar. XY, z jakého důvodu odvedl od rodiny jeho manželku a jejich nezletilou dceru, přijeli společně vozidlem Škoda Octavia, RZ XY do obce XY, poté zazvonili u vstupních dveří rodinného domu č. XY, majitele J. Š., kdy po jejich otevření J. Š. přes jeho odpor vnikli do domu, tak, že přetlačili poškozeného, který zevnitř držel dveře, a následně se přes chodbu dostali až do kuchyně, přitom se obžalovaný A. H. představil, že je manželem M. H., jeho současné přítelkyně a požadoval po něm, aby dal ruce pryč od jeho manželky s tím, že se během nadcházejícího víkendu od něho odstěhuje, v opačném případě to bude muset řešit jinak, že teprve uvidí, co je zač, kdy poté co se podařilo J. Š. po přetlačování s obžalovaným P. D. dostat přes balkonové dveře na terasu za účelem přivolání pomoci, jej obžalovaný P. D. bodl injekční jehlou do pravé části hýždě, kdy poté oba obžalovaní postupně odešli z domu poškozeného.
2. Obvinění byli za tento přečin odsouzeni podle §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin. Poškozený byl podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na nemajetkovou újmu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 6. 2021, č. j. 9 To 203/2021-584 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Dvořáka společné dovolání, jež opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Jsou toho názoru, že odvolací soud založil svoje rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a stejně tak na nesprávném hmotně právním posouzení všech právně významných okolností pro rozhodnutí ve věci samé a současně svým rozhodnutím legitimizoval rozsudek soudu prvního stupně, který je založen na deformovaném procesu volného hodnocení důkazů, na svévolném, v důkazech nemajících oporu dotvářeném skutkovém stavu věci soudem prvního stupně a z toho plynoucího extrémního rozporu skutkových závěrů soudu prvního a druhého stupně s obsahem a výsledky provedeného dokazování.
5. Obvinění namítli, že soudem prvního stupně došlo k přeformulování skutku oproti obžalobě, podle níž se činu měli jednání dopustit jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, zatímco z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá kvalifikace, podle níž se mělo jednat o zcela samostatné jednání, což však neodpovídá popisu skutku. Oproti obžalobě soud také skutek rozšířil o údaj o bodnutí injekční jehlou do pravé části hýždě poškozeného. Na tuto změnu nebyla žádná z procesních stran předem upozorněna, nestala se ani předmětem dokazování a nemá v něm jakoukoli oporu. Obecné soudy tak podle dovolatelů zcela svévolně v rozporu s obžalovací zásadou dotvářejí skutkový děj uvedený v obžalobě podané státním zástupcem.
6. Nalézací i odvolací soud podle nich zatížili trestní řízení zásadními vadami, kterými byl deformován proces volného hodnocení důkazů a porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem přezkoumán, neboť odvolací soud se vůbec jimi namítanými skutečnostmi nezabýval. Jeho přezkum byl zcela formální, odvolací soud pouze převzal závěry soudu prvního stupně. Nalézací soud pochybil, pokud za poškozeného považoval pouze svědka Š., přestože je předmětný dům užíván kromě něj i svědkyní H. a její dcerou. Soud odvolací krom toho nezohlednil, že obydlí poškozeného je zároveň obydlím manželky jednoho z obviněných a jeho dcery. Bylo prokázáno, že do obce XY přijeli samostatně svými osobními automobily, provedenému dokazování neodpovídá taktéž ta část popisu skutku týkající se představení obviněného H.
7. Při údajném násilném vniknutí do domu poškozeného nebylo nic zničeno, poškozeno, ani rozbito a poškozený je po celou dobu nikdy nevyzval k dobrovolnému opuštění jeho domu. Oba soudy ve svých právních úvahách nepromítly skutkové zjištění o tom, že před návštěvou poškozeného v místě jeho bydliště, byl tento obviněnými vyhledáván v jeho provozovně. Jedná se o skutečnosti, které mají oporu v provedených důkazech, avšak nebyly nijak při posouzení věci brány soudy na zřetel, ačkoliv se jedná o právně významné okolnosti mající vliv na posouzení míry společenské škodlivosti údajného protiprávního jednání ve světle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle dovolatelů totiž nebyl spáchán přečin porušování domovní svobody, neboť s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem zde absentuje zákonem vyžadovaný stupeň společenské škodlivosti.
8. V následující části svého dovolání obvinění zopakovali zásadní ve věci provedené důkazy, především svědecké výpovědi a připojili k nim svůj popis. Dovodili následně, že tyto důkazy nemohly vytvořit jakýkoliv pevný základ, který by vylučoval existující pochybnosti o jejich vině. V důsledku toho shledávají v postupu nalézacího soudu deformaci důkazního řízení a svévoli. Upozornili dále na situaci tvrzení proti tvrzení a související judikaturu Ústavního soudu. Uzavřeli poté, že napadený rozsudek odvolacího soudu, stvrzující věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, nemůže v testu zákonnosti a ústavní konformity obstát. Je tomu tak proto, že odvolací soud neshledal věcnou nesprávnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně ani za situace, kdy jím prezentované závěry neměly oporu v provedeném dokazování a byly s provedenými důkazy v rozporu.
9. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 9 To 203/2021-584, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí jejich dovolací argumentace uvedla, že námitky vznesené v dovolání uplatili obvinění v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělili je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně je možno odmítnout tvrzení obviněných, že by v posuzované věci měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obvinění v této souvislosti vznášejí, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Je možno souhlasit s názorem soudu druhého stupně, že ve věci jsou dvě protikladné verze skutkového děje. Jedna verze je popsaná obviněnými, druhá verze je popsána poškozeným. Shoda je u obou verzí v tom, že obvinění se v inkriminovaný den nacházeli v obydlí poškozeného. Je možno akceptovat názor soudů obou stupňů, že věrohodnost poškozeného J. Š. nebyla ničím zpochybněna. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že oba obvinění vnikli do domu tak, že přetlačili poškozeného, který zevnitř držel dveře, pak se dostali přes chodbu do kuchyně a že poté došlo k vzájemné potyčce mezi obviněnými a poškozeným. Z lékařské zprávy nemocnice vyplynulo, že na základě této potyčky došlo k poranění poškozeného. Přetlačení dveří u domu poškozeného je tedy zcela jasně neoprávněné vniknutí do obydlí, přičemž i následné chování obviněných vůči poškozenému vykazovalo prvky násilí, ať už to bylo přetlačování, píchnutí či bodnutí jehlou do hýždě. Právní kvalifikace jednání obou obviněných jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku je tedy zcela přiléhavá.
11. Protože meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i v případě vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných je přípustné a splňuje i obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pouze dovolání obviněného P. D. je však možno označit za včas podané. Dovolání obviněného A. H., jak je vyloženo níže, bylo podáno opožděně a této skutečnosti musel dát Nejvyšší soud výraz ve způsobu naložení s ním (viz bod 37.).
13. Závěr opožděnosti podání dovolání obviněným A. H. plyne z následujících zjištění. Opis usnesení Krajského soudu v Brně byl tomuto obviněnému v souladu se zákonnou úpravou (§63 odst. 2 tr. ř.) doručován na adresu XY, kterou obviněný prostřednictvím svého obhájce (viz č. l. 389) označil během trestního řízení jako poslední adresu pro účely doručování. Na této adrese mu bylo dne 23. 7. 2021 zanecháno oznámení o uložení písemnosti v souladu s §64 odst. 2 tr. ř. Protože si obviněný po dobu deseti dnů od jejího uložení písemnost nevyzvedl a nejednalo se o písemnost, u níž by bylo ze zákona či předsedou senátu doručování tzv. fikcí podle §64 odst. 4 tr. ř. vyloučeno, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. Opis usnesení odvolacího soudu byl tudíž obviněnému doručen dne 2. 8. 2021. Obviněnému proto plynula lhůta pro podání dovolání do dne 2. 10. 2021 ( Lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let, končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy nastala událost určující pořádek lhůty. - §60 odst. 2 věta první tr. ř.), což byla sobota, resp. do pondělí 4. 10. 2021, a to v důsledku uplatnění ustanovení §60 odst. 3 tr. ř., podle něhož [p]řipadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. Obhájce obviněných však podal společné dovolání až dne následujícího, tedy 5. 10. 2021 (č. l. 610), tj. z hlediska obviněného A. H. až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty stanovené §265e odst. 1 tr. ř., neboť lhůta k podání dovolání se počítala od výše označeného data doručení opisu napadeného rozhodnutí tomuto obviněnému (§265e odst. 2 tr. ř.), k němuž došlo později než k doručení tohoto rozhodnutí jeho obhájci (dne 20. 7. 2021). Z uvedeného důvodu se pak Nejvyšší soud dovoláním tohoto obviněného nezabýval z pohledu jím uplatněných dovolacích námitek.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným P. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Obviněný P. D. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž shledává vadu nesprávného právního posouzení skutku plynoucí z deformovaného procesu volného hodnocení důkazů, kdy skutkové závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů. Předně je na místě upozornit, že pouze některé z dovolatelem vznesených námitek, a to pouze s vysokou mírou tolerance mohou být způsobilé obsahově uvedený dovolací důvod naplnit. Tyto námitky však, jak plyn z níže uvedeného, nemohly být shledány opodstatněnými a zakládající tak důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Prostřednictvím zbývajících námitek, jimiž obviněný směřuje proti procesu hodnocení důkazů a předkládá vlastní verzi tohoto hodnocení, se jeho argumentace zcela vymyká nejen zvolenému dovolacímu důvodu, ale všem dovolacím důvodům uvedeným v §265b tr. ř.
23. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
24. Dovolatel vznesl námitky proti změnám, ke kterým přistoupil nalézací soud při formulaci popisu skutku oproti znění obžaloby. Namítl, že došlo k rozšíření o část týkající se bodnutí injekční jehlou, že tato změna nemá oporu v dokazování a že žádná ze stran nebyla na uvedené upozorněna. S dovolatelem lze souhlasit toliko do té míry, že uvedená část nebyla součástí popisu skutku uvedeného v obžalobě. Avšak tato skutečnost nemá vliv na otázku totožnosti skutku, při jejímž porušení by bylo lze uvažovat o podstatné procesní vadě zatěžující vydané rozhodnutí. Přestože v souladu se zásadou obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.) může soud rozhodovat pouze na základě podané obžaloby, pro zachování totožnosti skutku není nutná jeho absolutní a doslovná shoda, ale postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u., viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2722). Zároveň není pravdou, že uvedená změna není podložena žádným z provedených důkazů, neboť vyplývá ze svědeckých výpovědí, a to nejen samotného poškozeného, ale také listinných důkazů, například lékařské zprávy.
25. Pokud obviněný dále namítl, že na uvedenou změnu nebyl upozorněn, resp. žádná z procesních stran, je na místě poukázat na skutečnost, že nedošlo ke změně v právní kvalifikaci skutku. Již v podané obžalobě bylo jednání obou obviněných právně kvalifikováno jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pokud v této souvislosti obviněný namítl, že v obžalobě bylo jednání kvalifikováno jako spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zatímco v rozsudku nalézacího soudu bylo jednání považováno za samostatné, ani této námitce nelze přisvědčit. Nalézací soud na str. 15 svého rozsudku zcela jasně uvedl, že také dospěl k závěru, že obvinění se jednání dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Dodat lze, že v případě této formy trestné součinnosti, tj. spolupachatelství – na rozdíl od účastenství v užším smyslu ( stricto sensu ) podle §24 tr. zákoníku – nemusí být ve výrokové části explicitně uvedeno ustanovení §23 tr. zákoníku, které ji, tj. formu účastenství v širším smyslu ( lato sensu ) vymezuje.
26. Ve vztahu k popisu skutku dále obviněný namítl, že v rozporu s jeho zněním bylo prokázáno, že do obce přijeli každý svým automobilem. K uvedenému postačí citovat rekapitulaci výpovědí obviněných v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný A. H. vypověděl „ Jeli přitom jeho vozidlem, vozidlo obžalovaného D. zůstalo na místě. Společně přijeli do obce XY… “ Obviněný P. D. vypověděl „ Nejprve spolu popojeli každý svým vozem… Společně dojeli k autoservisu .“
27. Obviněný dále namítl, že při posuzování použití §12 odst. 2 tr. zákoníku mělo být vzato v potaz, že obydlí poškozeného bylo zároveň obydlím manželky obviněného, že násilným vniknutím obviněných nebylo nic poškozeno, nebyli vyzváni k dobrovolnému opuštění dobu a poškozeného prvně vyhledali v jeho provozovně.
28. Nejprve je obecně třeba uvést následující. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
29. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
30. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
31 . Pokud jde o okolnosti zmiňované obviněným, není zcela zřejmé, jaký vliv na společenskou škodlivost činu by měla mít skutečnost, že poškozeného prvně vyhledal v jeho provozovně. Pokud jde o fakt, že při vniknutí do obydlí nebylo nic poškozeno nebo zničeno, uvedené pouze znamená, že nevznikl nárok na náhradu hmotné škody, avšak tato skutečnost sama nesnižuje společenskou škodlivost činu. Stran skutečnosti, že obydlí poškozeného bylo zároveň obydlím manželky a dcery obviněného, není zřejmé, jaký vliv by to mohlo mít na společenskou škodlivost jeho činu, když není zmíněno, že by snad některá z nich v předmětnou dobu byla v domě přítomna, nebo by ho snad do domu pozvala (což by ostatně mělo vliv na samotnou právní kvalifikaci).
32. Nelze dospět k závěru, že by jednání obviněných vybočovalo nízkou mírou společenské škodlivosti z běžných případů podobných činů, kdy naopak je na místě poukázat nejen na skutečnost, že při svém jednání použili násilí, a bylo tudíž kvalifikováno podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, ale navíc nelze opomenout závažné následky, které jejich jednání mohlo a také mělo na psychiku poškozeného. Obviněný P. D. poškozeného bodl injekční jehlou neznámého původu, která mohla být zdrojem infekce jakékoli nakažlivé choroby, a to i té se smrtelnými či doživotními následky. Až do doby, kdy byl informován o finálních výsledcích všech laboratorních testů proto poškozený žil v nejistotě nejen o zdraví svoje, ale také svých blízkých, neboť v neznalosti toho, o jakou chorobu se mohlo jednat, by mohlo dojít také k jejich nakažení. V uvedeném směru lze shledávat vysokou míru společenské škodlivosti jednání obviněného, které bylo svojí povahou až zákeřné. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
33. Obviněný taktéž namítl, že nalézací soud postupoval nesprávně, pokud považoval za poškozeného pouze J. Š., nikoli však svědkyni H. a její dceru, které s ním v domě také bydlí. Není zřejmé, čeho míní obviněný touto námitkou docílit, neboť procesní postavení těchto svědkyň nemůže nijak ovlivnit jeho postavení ve věci. Bez ohledu na to však nelze jeho námitce přisvědčit. Pro právní kvalifikaci skutku je dostačující skutkové zjištění vyjádřené soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku jeho rozsudku. Změnu, která by měla reflektovat to, na co snad dovolatel poukazuje, tj. že by poškozenými měly být i další osoby nelze realizovat v důsledku nutnosti respektování zákazu reformationis in peius upraveného v §265s odst. 2 tr. ř.
34. Dovolatel rovněž namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Dle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11).
35. Jak plyne z výše uvedeného, způsob reakce odvolacího soudu, pokud se – jako v případě posuzovaném – se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a s jeho hodnocením důkazů ztotožní, může spočívat v tom, že se vypořádá s podstatou odvolací argumentace, což se v případě dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu stalo. Pokud i v rámci odvolací argumentace odeznělo to, co uplatňuje obviněný i v rámci svého dovolání, tedy že poškozený je po celou dobu nikdy nevyzval k dobrovolnému opuštění jeho domu, na což se mu nedostalo explicitní odpovědi v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak dostačuje poukázat na to, že obviněný (a s ním spoluobviněný A. H.) byl shledán vinným tím, že (tzv. právní věta) neoprávněně vnikli do obydlí jiného a užili při činu násilí, a nikoli snad, že by tam neoprávněně setrval . Proto ani tato jeho námitka nemá žádný dopad na řešení otázky správnosti právního posouzení skutku.
36. Ve zbývající části svého dovolání obviněný poskytl rekapitulaci obsahu provedeného dokazování a vlastní verzi jejich hodnocení. Přestože obviněný je toho názoru, že došlo k deformaci při hodnocení dokazování a rozhodnutí trpí vadou extrémního rozporu, jak bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud se s jeho názorem nemohl ztotožnit. Proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu a dokonce i odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
37. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., dovolatel ve svém podání vůbec nevymezil, v jaké alternativě ho uplatňuje a jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Námitky obviněného však nebyly shledány opodstatněnými.
V.
Způsob rozhodnutí
38. O dovolání obviněného A. H. byl Nejvyšší soud nucen rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť s ohledem na zjištění, že bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty, bylo je nezbytné odmítnout jako opožděně podané. Tento způsob rozhodnutí vedl k tomu, že se jeho obsahem Nejvyšší soud již nezabýval.
39. Z výše zmíněné reakce dovolacího soudu na dovolací argumentaci obviněného P. D. vyplynulo, že ty námitky hmotně právního charakteru (nevyjádření spolupachatelství, neužití subsidiarity trestní represe), které byly způsobilé obsahově vyhovět dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými, ostatní byly posouzeny jako rozcházející se s obsahovým zaměřením zvoleného důvodu dovolání. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání tohoto obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu