ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1215.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1215/2021-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2021 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné D. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, č. j. 10 To 199/2021-320, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 16 T 43/2021, takto:
I. Podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, č. j. 10 To 199/2021-320, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. 6. 2021, č. j. 16 T 43/2021-295 , byla obviněná D. Č. (dále „obviněná“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
dne 6. září 2020 ve 13:45 hodin, po ulici XY v obci XY, ve směru jízdy od obce XY, okres XY, řídila osobní automobil Renault Espace, RZ XY, při čemž porušila povinnosti vyplývající z ust. §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. f) a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tím, že jela v obci rychlostí 62-66 km/hod, nedbala zvýšené opatrnosti vůči nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené XY, pohybující se na koloběžce vpravo souběžně ve stejném směru jízdy na přilehlém chodníku a poté, co nezletilá vjela na přechod pro chodce před přijíždějící vozidlo, do nezletilé narazila a způsobila jí tak difúzní axonální poranění mozku, oboustrannou kontuzi plic, kontuzi laloku jater, zlomeninu horního a dolního raménka kosti stydké vlevo, zlomeninu obratle S1 a otřes mozku, což si vyžádalo její hospitalizaci od 6. do 30. září 2020 a dále po propuštění z nemocnice chůzi o berlích s mírným zatěžováním nejméně do 19. října 2020.
2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v 50 denních sazbách po 200 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené České kanceláři pojistitelů, IČO 700 99 618, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 – Krč, na náhradě škody 43 420 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 411 97 518, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody 187 830,60 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená AAAAA se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvoláních obviněné a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2021, č. j. 10 To 199/2021-320, tak, že jej podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a trestní věc obviněné pro skutek popsaný tak, že
dne 6. září 2020 ve 13:45 hodin, po ulici XY v obci XY, ve směru jízdy od obce XY, okres XY, řídila osobní automobil Renault Espace, RZ XY, při čemž porušila povinnosti vyplývající z ust. §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. f) a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tím, že jela v obci rychlostí 62-66 km/hod, nedbala zvýšené opatrnosti vůči nezletilé AAAAA, narozené XY, pohybující se na koloběžce vpravo souběžně ve stejném směru jízdy na přilehlém chodníku a poté, co nezletilá vjela na přechod pro chodce před přijíždějící vozidlo, do nezletilé narazila a způsobila jí tak difúzní axonální poranění mozku, oboustrannou kontuzi plic, kontuzi laloku jater, zlomeninu horního a dolního raménka kosti stydké vlevo, zlomeninu obratle S1 a otřes mozku, což si vyžádalo její hospitalizaci od 6. do 30. září 2020 a dále po propuštění z nemocnice chůzi o berlích s mírným zatěžováním nejméně do 19. října 2020,
jímž měla spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odstavec 1 tr. zákoníku, postoupil k projednání ve správním řízení Městskému úřadu v Říčanech. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozené nezletilé AAAAA zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť zastává názor, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Dovolatel uvádí, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, zejména s tím, že pro posouzení trestní odpovědnosti mělo význam pouze jednání obviněné spočívající v překročení povolené rychlosti jízdy. Tento výklad soudu podle něj odporuje judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V této souvislosti zmiňuje, že se Nejvyšší soud v minulosti opakovaně zabýval situací, kdy dítě školního věku učinilo nečekaný manévr, kterým porušilo ustanovení zákona o silničním provozu, aniž došlo k vymizení trestní odpovědnosti řidiče za danou dopravní nehodu. V usnesení sp. zn. 4 Tdo 243/2016 Nejvyšší soud řešil situaci, kdy řidič kamionu při nehodě usmrtil nezletilého chlapce. Shledal přitom důvodnost posouzení skutku podle §143 odst. 1 tr. zákoníku přesto, že i v této věci chlapec vstoupil do vozovky a dokonce mimo přechod pro chodce, na rozdíl od nyní řešené věci, kdy se poškozená nacházela přímo na přechodu. Obviněná ve věci nyní posuzované přitom překročila povolenou rychlost jízdy více než řidič v odkazovaném případě, přičemž oba měli srovnatelné možnosti odhadnout další směr pohybu poškozeného dítěte. Nejvyšší soud v označené věci souhlasil s hodnocením nalézacího soudu, že řidič kamionu porušil svým způsobem jízdy povinnosti podle §5 odst. 1 písm. d) a §18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu, neboť nedbal zvýšené opatrnosti „zejména vůči dětem“ a jel rychlostí jak nepřiměřenou předvídatelným okolnostem, tak i nepovolenou v obci. Odvolací soud v nyní posuzované věci podle dovolatele zcela pominul dokonce výraznější porušení první ze zmíněných povinností ve vztahu k nezletilé poškozené nacházející se v bezprostřední blízkosti přechodu. Tento nedostatek je stěžejním důvodem pro konstatování nesprávného hmotněprávního hodnocení skutku jako činu nikoliv soudně trestného.
7. Dovolatel dále cituje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 60/2020, ve kterém se jednalo o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný řidič uznán vinným proto, že vjel na přechod povolenou rychlostí, ač měl zakrytý výhled zaparkovanou dodávkou, zpoza níž se náhle vynořil nezletilý chodec, který jím byl následně sražen. Rovněž v tomto případě shledal Nejvyšší soud porušení mimo jiné i povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a to bez ohledu na to, že poškozeného u přechodu objektivně nemohl vidět. Dovolatel následně cituje úvahy Nejvyššího soudu a dodává, že rychlost jízdy v této věci hodnotil Nejvyšší soud sice jako povolenou, nikoliv však přiměřenou okolnostem na místě nehody. Lze tak dovodit, že pokud je řidič povinen předpokládat pohyb chodců v situaci, kdy je vůbec na zakryté části přechodu nevidí, tím spíše je povinen tak činit v případě desetileté dívky na koloběžce, kterou u přechodu vidí.
8. Ani hrubé porušení povinností ze strany chodce ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1366/2020 neznamenalo nemožnost užití základní skutkové podstaty podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. V této věci řidič srazil nezletilého chodce, který přecházel vozovku mimo přechod pro chodce a v uších měl sluchátka. Ke střetu došlo, protože se chodec rozběhl ve chvíli, kdy řidič zahájil úhybný manévr vlevo.
9. Podle dovolatele obviněná zjevně porušila svoji povinnost zvýšené opatrnosti vůči dětem podle 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, neboť u přechodu viděla dítě na koloběžce, přičemž nejen, že nezpomalila na povolenou rychlost, ale ani na rychlost přiměřenou situaci. Jelikož se jednalo o dítě, je pro předmětnou právní kvalifikaci nerozhodné, zda překonalo přechod pro chodce na koloběžce nebo při jejím vedení za řídítka. V případě dítěte bylo totiž na místě předvídat i pouhé přeběhnutí přes přechod, což by obviněné vytvořilo stejnou překážku. Pro dovození trestní odpovědnosti obviněné postačí již porušení citovaného §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, neboť zvýšenou opatrnost je řidič povinen věnovat všem dětem, bez ohledu na rozdělení podle toho, na jakém typu koloběžky (či zda vůbec) přes přechod přejíždí.
10. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 10 To 199/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas, aby bylo o podaném dovolání rozhodnuto za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Obviněná se k dovolání nejvyššího státního zástupce ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o něm nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení mimořádného opravného prostředku dovolatele.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Dovolání nejvyššího státního zástupce směřuje vůči rozhodnutí odvolacího soudu, který se
· při zásadním ztotožněním se skutkovými zjištění soudu prvního stupně, co se týče průběhu dopravní nehody a jejích následků a tím účinků na zdraví nezletilé poškozené (bod 9. odůvodnění jeho usnesení) a
· při zdůraznění správnosti nalézacím soudem učiněného závěru o vjetí poškozené na koloběžce (a nikoli jejím vstoupení) na přechod před bezprostředně se blížícím vozidlem obviněné (bod 10. odůvodnění jeho usnesení),
s uvedeným soudem rozešel v právním posouzení skutku, a to vzhledem k odlišně vyznívajícímu hodnocení významu jednání poškozené. Zatímco soud prvního stupně v popsaném jednání poškozené shledal její „ podstatnou míru spoluzavinění “ na vzniku dopravní nehody, kterou zohlednil v příznivějším právním posouzení skutku (soud „ jednání obžalované kvalifikoval pouze podle základní skutkové podstaty, nikoliv jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 trestního zákoníku “), odvolací soud mu přiznal povahu okolnosti, která vylučuje závěr o trestní odpovědnosti obviněné za následek (popsanou zdravotní újmu poškozené) při dopravní nehodě vzniklý.
19. Z výrokové části rozsudku nalézacího soudu plyne, že ten učinil obviněnou odpovědnou za porušení povinností řidiče, podle kterých
je povinen
· chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu [§4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb.] ,
· řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle§74 odst. 5, 8, 9 a o zastavování vozidel podle §79 odst. 1 pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích [§4 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb.] ,
· dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem , osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu [§5 odst. 1 písm. d) zák. č. 361/2000 Sb.] ,
nesmí
· ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje [§5 odst. 2 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb.] ,
smí
· v obci … jet … rychlostí nejvýše 50 km/h , a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h -1 . [§18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb.] .
20. Nejvyšší soud musí konstatovat, že odvolací soud – s ohledem na skutková zjištění, která nalézací soud vyjádřil ve svém odvoláními napadeném rozsudku – zcela důvodně uvedenému soudu vytkl nekritické převzetí hodnocení porušení právních povinností obviněnou z podané obžaloby, když důvodně poukázal na to (bod 16. odůvodnění jeho usnesení), že při skutkových zjištěních (která jsou v uvedeném směru shodná s žalobním tvrzením), tj. že poškozená na přechod na koloběžce vjela (při kontinuálním pokračování v tomu předcházejícím pohybu), nemohla být považována za chodkyni, v důsledku čehož nebylo možno obviněné klást za vinu porušení povinnosti upravené v §15 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb.
21. V další části však je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu poněkud nepřesvědčivé, netransparentní a ústící do závěru, který je v naprostém rozporu s jeho výrokovou částí, jak vyplyne z dále uvedeného.
22. Skutečností je, že rozsudek nalézacího soudu je vyjma již uvedené zjevné nesprávnosti zatížen i dalšími nedostatky, mezi něž je možno řadit např. neuvedení formy zavinění, v němž měla podle jeho závěru obviněná jím označený přečin spáchat. V jeho odůvodnění totiž vyložení závěru stran naplnění subjektivní stránky daného přečinu [z hlediska zákonem upravených dvou forem nedbalostního zavinění, tj. nedbalosti vědomé (§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) a nevědomé (§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku), jimiž lze přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odstavec 1 tr. zákoníku spáchat] obsaženo není. Existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněné a následkem z dopravní nehody vzešlým pak zpochybňuje ta část odůvodnění, na niž poukázal ve svém usnesení i soud odvolací, v níž nalézací soud uvedl, že poškozená obviněné „ vjela znenadání do cesty a znemožnila jí střetu zabránit “. Žádoucím by nepochybně bylo i to, aby již v souvislosti s odůvodněním výroku o vině nalézací soud vyložil (s oporou o uvedení porušení konkrétních povinností poškozenou a při zohlednění jejího věku) v jakém rozsahu shledává její spoluzavinění na vzniku dopravní nehody, to zejména za situace, že je promítl v právním posouzení skutku (viz výše). Z uvedených hledisek se tedy nepochybně prostor pro kritiku odvoláním napadeného rozsudku a jeho nápravu soudem druhého stupně nabízel. Způsob jeho reakce však podle názoru Nejvyššího soudu není přesvědčivý.
23. Podle odvolacího soudu [poté, co vyložil neopodstatněnost závěru nalézacího soudu o porušení §15 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. obviněnou] je z hlediska závěru o trestní ne/odpovědnosti obviněné podstatné, resp. rozhodující posouzení toho, zda byla povinna předpokládat, že nezletilá hodlá v místě vyznačeného přechodu přejíždět vozovku. V bezprostřední návaznosti na to (bod 18.), se však odvolací soud zaobíral otázkou významu porušení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. (zde při převzetí skutkového závěru, že obviněná v obci jela rychlostí 62-66 km/h) pro vznik dopravní nehody, avšak jeho argumentace vyvracející závěr soudu nalézacího směřuje spíše do roviny příčinného vztahu než do roviny zavinění. Ve vztahu k otázce zavinění se tak vztahuje až bod 19. jeho odůvodnění, v němž odvolací soud na základě jím doplněného dokazování dospívá k závěru, že z projevů poškozené ve spojení s přihlédnutím k místní situaci (zde poukaz na pokračování chodníku do další obytné části obce) nic nenasvědčovalo závěru, že poškozená hodlá přejíždět vozovku. V návaznosti na to (bod 20.) odvolací soud (a zde částečně důvodně) vytýká nalézacímu soudu nekonzistentnost jeho právního závěru o porušení §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. obviněnou při jeho skutkovém zjištění vyjádřeném v odůvodnění jeho rozsudku („ vjela znenadání do cesty “), tj. že poškozená učinila „ náhlý a nečekaný manévr “, a (bod 21.) při označení jednání poškozené
· za krajně nezodpovědné, jsoucí ve zřejmém rozporu s požadavky elementární opatrnosti, jež po ní bylo lze požadovat, a současně
· za zásadní pro vznik a průběh dopravní nehody
dospívá k závěru, že jednání obviněné není žalovaným, ale ani jiným trestným činem.
24. Z usnesení odvolacího soudu je tak zjevné, že vadnost závěru nalézacího soudu o porušení §5 odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněnou shledává v tom, co vyložil v bodech 19. a 20. jeho odůvodnění a že ve vztahu k nalézacím soudem učiněnému závěru o porušení povinnosti upravené zněním §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb. se výslovně nevyjádřil. Explicitně rovněž není vyloženo, z jakých důvodů, tj. zda pro nedostatek objektivní (např. otázka příčinného vztahu) či subjektivní (otázka zavinění) stránky není možno činit obviněnou trestně odpovědnou pro žalovaný přečin.
25. Jakkoli lze ocenit snahu odvolacího soudu provedením dílčího doplnění dokazování věnovaného okolí místa činu poukázat na další skutečnosti, které mohly mít význam z hlediska posuzování dopravní situace obviněnou (na základně jejich hodnocení dospěl odvolací soud k závěru, že ani z nich nic nenasvědčovalo záměru poškozené vjet na přechod), nelze nevidět, že současně poněkud upozadil, resp. vůbec do svého posouzení nepromítl to, co současně zmiňuje, tj. že poškozená zjištěným způsobem (tj. vjetím na přechod) jednala, neboť o blížícím se vozidle „ zjevně nevěděla “. A v této souvislosti vyvstává na posouzení, zda porušení povinnosti uložené obviněné podle §5 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. nezakládá to, co podle její vlastní výpovědi stran projevů poškozené evidentně svými smysly vnímala.
26. Soud druhého stupně při své argumentaci pomíjí, že sama obviněná vypověděla, že poškozenou při jízdě sledovala již před střetem, a to – jak se z její výpovědi jeví – poměrně důkladně. Popsala totiž, že ji poškozená zaujala strnulostí při jízdě, ze které dovozovala, že je zamyšlená a nevěnuje pozornost svému okolí. Vnímala přitom, že se v případě poškozené jedná o dítě, a zároveň věděla o existenci přechodu pro chodce, k němuž se sama svým vozidlem blížila.
27. Citované ustanovení zákona o silničním provozu nutno vnímat jako takové, které rozvíjí obecně formulovanou povinnost řidiče chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob [§4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.] ve vztahu k vyjmenovaným účastníkům silničního provozu, u nichž se lze snáze nadít toho, že se zachovají způsobem od jinak plně disponované osoby odlišným. Je proto na posouzení, zda stav, v němž obviněná poškozenou pozorovala, který svědčil o tom, že nevěnuje pozornost svému nejbližšímu okolí, nemělo vést k odpovídající reakci obviněné. Lze konstatovat, že na potřebu odpovídající reakce řidiče, která má směřovat k odvrácení možné kolize mezi účastníky silničního provozu, je třeba usuzovat z hlediska každého z nich individuálně, neboť není dost dobře možné při hodnocení jednání řidiče obviněného argumentovat tím, že způsob své jízdy neupravil řidič jiný, pokud z jeho pohledu, resp. ve vztahu k němu objektivně existující dopravní situaci (zejm. vzdálenost od jiného účastníka v silničním provozu apod.), taková změna nebyla nezbytná. V uvedeném směru by proto mělo být zváženo, zda je ve prospěch obviněné možno argumentovat způsobem, který zvolil odvolací soud (bod 19. – poukaz na řidiče D.), neboť podle zjištění plynoucích z provedeného dokazování (jeho výpověď o místu míjení poškozené, poznatky o odstupu jeho vozidla od vozidla obviněné) se nacházel v odlišné situaci, než v níž se ocitla obviněná.
28. Již dosud uvedené skutečnosti svědčí závěru, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce není zjevně neopodstatněná.
29. Jím požadované zrušení napadeného usnesení je nicméně zcela bez pochyb odůvodněno další skutečností, a to rozporem mezi jeho výrokovou částí a jeho odůvodněním. Odvolací soud totiž – při dovození závěru, že obviněné je možno klást za vinu toliko nedodržení zákonem stanovené rychlosti pro pohyb vozidel v obci, což by podle něj mohlo být ve správním řízení posouzeno jako přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. – nepostoupil věc obviněné správnímu orgánu pro skutek, který by svým popisem odpovídal takovému jeho zjištění, nýbrž pro skutek, který vykazuje znaky trestného činu. Rozhodl tak způsobem, který nerespektuje právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozhodnutích, jež se problematice postoupení věci a otázce podoby výrokové části příslušného rozhodnutí zabývala. Lze poukázat na to, že nutnost vymezení skutku v podobě, k níž soudy na podkladě provedeného a jimi zhodnoceného dokazování dospěly, zdůraznilo již rozhodnutí publikované pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr. Protože předmětem posouzení správního orgánu, tedy zda příslušný skutek je či není odpovídajícím přestupkem, může být jen takový skutek, který je popsán způsobem vylučující jeho podřazení pod některý trestný čin, je zjevné, že odvolací soud nemůže rozhodnout o postoupení skutku, jak jej popsal v odsuzujícím rozsudku soud prvního stupně, případně před ním v podané obžalobě státní zástupce (zde samozřejmě míněn popis, který příslušnou hmotně právní subsumpci pod příslušné zákonné znaky trestného činu umožňuje).
30. Je proto nezbytné opakovat, že odvolací soud, dospěl-li po vyhodnocení věci k závěru, že obviněnou není možné činit odpovědnou za přivození dopravní nehody a za způsobení zranění, které nezletilá při této havárii utrpěla, měl ve svém rozhodnutí (jeho výrokové části) skutek vymezit toliko tak, že by vyjádřil toliko tu skutečnost, že obviněná řídila v dané obci označené motorové vozidlo při soudy zjištěné, tj. zákonem upravený limit překračující rychlosti, tzn. bez uvedení dalších skutečností, které jí obžalobou byly kladeny za vinu a které ji však podle jeho názoru, vycházejícího z vyhodnocení provedených důkazů, nelze přičítat. Pokud tak neučinil a naopak skutek vymezil způsobem výše (bod 4.) uvedeným, zatížil své rozhodnutí vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolateli je v dané souvislosti nutno přisvědčit v jeho tvrzení, že pokud (za tohoto stavu) postoupil věc obviněné správnímu orgánu k projednání přestupku, pak pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky stanovené zákonem.
V.
Způsob rozhodnutí
31. Protože Nejvyšší soud po přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí postupem podle §265i odst. 3 tr. ř. zjistil, že toto je zatíženo vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, č. j. 10 To 199/2021-320, jakož i všechna další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o označeném mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
33. Úkolem odvolacího soudu je, aby s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení o řádných opravných prostředcích podaných proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. 6. 2021, č. j. 16 T 43/2021-295, znovu rozhodl a své rozhodnutí pak i odpovídajícím způsobem řádně odůvodnil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu