ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.60.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 60/2020-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného T. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 263/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 39/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 T 39/2019, byl obviněný T. F. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 14. 12. 2017 kolem 14.00 hod. řídil vlastní osobní automobil Honda CR-V, rz XY, v Praze 9, ulicí XY ve směru od ulice XY k ulici XY rychlostí cca 46 až 50 km/hod. a v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY nepřizpůsobil rychlost jízdy skutečnosti, že po pravé straně vozovky, bráno ve směru jízdy obviněného, stojí cca 1 m před vyznačeným přechodem pro chodce zaparkovaný dodávkový automobil Ford Transit, reg. zn. XY, a má tudíž zakrytý výhled na pravou stranu přechodu pro chodce, v důsledku čehož při objíždění uvedeného dodávkového automobilu nestihl reagovat na pohyb nezletilého chodce AAAAA (pseudonym), nar. XY, který přecházel zrychlenou chůzí vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce z pohledu obviněného z pravé strany na levou, a střetl se s ním pravou boční částí vozidla, přičemž nezletilý AAAAA následkem střetu utrpěl otevřenou zlomeninu dolního konce pravé kosti holenní a dolního konce pravé kosti lýtkové s posunem úlomku, tržně zhmožděnou ránu v oblasti pravého hlezna a mnohočetné pohmožděniny, tedy poranění, která ho v obvyklém způsobu života omezovala po dobu 8 až 10 týdnů, a obviněný tak svým jednáním porušil povinnosti podle §5 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 písm. f), §16 v kontextu s §2 písm. l), m) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), přičemž poškozený nezletilý AAAAA současně porušil povinnost podle §54 odst. 3 téhož zákona.
2. Obviněný byl odsouzen za výše uvedený přečin podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvanáct měsíců, a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, způsobenou škodu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 263/2019, odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z obsahu dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť soudy nesprávným výkladem některých ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. určily vadně míru jeho zavinění a opominuly řadu povinností, jež citovaný zákon ukládá poškozenému jako chodci, a bagatelizovaly preventivní jednání, které učinil obviněný, nesprávně právně posoudily jeho zavinění jako absolutní odpovědnost řidičů bez ohledu na zavinění, což by mohlo představovat soudcovské dotváření práva v rozporu s článkem 4 usnesení č. 2/1993 Sb., předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále „Listina“), pochybily i v posouzení povinnosti podle zákona č. 361/2000 Sb., které měl porušit. Odvolací soud došel k vlastním zjištěním, která jsou v hrubém rozporu s provedeným znaleckým posudkem, a zmínil skutečnosti, které však nebyly soudem prvního stupně hodnoceny jako prokázané.
5. K vadně posouzené míře spoluzavinění poukázal na to, že soudy nezohlednily řadu ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. porušených poškozeným, ani dostatečně nepřihlédly k charakteru nebezpečné situace, kterou poškozený vyvolal, připomenul že „spoluzavinění je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu ve smyslu §5 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., a její správné řešení je podmíněno pečlivým objasněním okolností konkrétního případu“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15), což koresponduje i se závěrem plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009. Obviněný poukázal na to, že poškozený sám hrubým způsobem porušil pravidla silničního provozu, pokud nerespektoval povinnost uvedenou v §54 odst. 3 a §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., když bez rozhlédnutí vběhl před bezprostředně přijíždějící vozidlo (viz bod 54. rozsudku soudu prvního stupně). Tímto hrubým porušením svých povinností vyvolal nebezpečnou situaci, která by podle znalce nenastala, pokud by se poškozený rozhlédl, anebo se pohyboval pomaleji, a nikoliv tak, že bez rozhlédnutí přebíhal přechod rychlostí 14,4 km/h, což je u dětí jeho věku rychlost sprintu. Zdůraznil, že on sám i podle znaleckého posudku zareagoval včas, přiměřeným způsobem a při pohybu chodce v podstatě neměl možnost střetu zabránit. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, se proto měly soudy zabývat otázkou, zda bylo od obviněného přiměřené, že takové hrubé porušení dopravních předpisů nepředpokládal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016). S ohledem na názory uvedené v citované judikatuře obviněný v posuzované věci nemohl očekávat, že do jeho vozidla někdo bez rozhlédnutí a rychlostí sprintu naběhne.
6. Jelikož poškozený hrubým způsobem porušil ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., bylo možné jeho zavinění chápat jako hrubou nedbalost ve smyslu definice uvedené v §16 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný poukázal i na rychlost svého vozidla s tím, že přiměřená rychlost musí být posuzována s ohledem na legálně přecházejícího chodce, kterého je řidič schopen s ohledem na obvyklý průběh silničního provozu očekávat. I kdyby měl povinnost očekávat závažné porušení předpisů silničního provozu ze strany chodce, sotva mohl předpokládat jejich kumulaci v takto extrémní podobě, kdy poškozený naběhl v plné rychlosti do pravých předních dveří vozidla řízeného obviněným, a to po překonání vzdálenosti minimálně 2,5 metru od stojící dodávky.
7. Pokud soudy obou stupňů shledaly i v jednání obviněného zavinění, které posoudily jako spoluzavinění s poškozeným, učinily tak v rozporu s hmotným právem i provedeným dokazováním zcela v neprospěch dovolatele a nerespektovaly ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. o porušení povinností chodcem na přechodu. Závěr o odpovědnosti řidiče je nejen v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, ale také s článkem 4 Listiny, kdy se v případě právního názoru obou soudů nejedná již jen o extenzivní výklad právních norem v neprospěch obviněného, ale o ukládání zcela nové povinnosti, která nevyplývá ze zákona, ale z rozhodnutí soudu.
8. Obviněný trval na tom, že neporušil povinnosti plynoucí z §5 odst. a písm. b) a d) zákona č. 361/2000 Sb., a setrval na svém názoru, že situaci vyhodnotil dostatečně, věděl, že objíždí dodávku a že následně pojede přes přechod pro chodce. I proto jel v protisměrném pruhu, a to cca 4,5 m od pravého okraje vozovky, tedy cca půl metru nalevo od středové čáry, čímž poskytl případnému chodci vzdálenost 2,5 m k tomu, aby se mohl rozhlédnout, a v případě, že by porušil svou povinnost podle §54 odst. 3 cit. zákona a nerozhlédl se, aby stihl zastavit. Podle znaleckého posudku zareagoval 1,2 sekundy před střetem, přičemž 0,8-1 sekunda je podle znalce reakční doba a 0,2 sekundy je technický náběh brzdy. Z toho plyne, že jednal velmi pohotově a že za této situace nebylo možné zabránit střetu. Rozšiřovat ochranu i na přebíhání, tím spíše na přebíhání „naslepo“ v rozporu s §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. je nepřiměřeně extenzivní výklad a nepřiměřeným rozšiřováním podmínek trestní odpovědnosti. Porušení povinnosti podle §16 zákona č. 361/2000 Sb. je třeba vykládat v souvislosti s ostatními povinnostmi jak obviněného, tak poškozeného, jenž byl vystaven ohrožení svého života, nicméně do tohoto ohrožení se nedostal v důsledku objíždění prováděného obviněným, nýbrž že sám porušil své povinnosti vyplývající z §4 písm. a) a §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. Obviněný se odpovědným necítil ani ve vztahu k porušení ustanovení §18 zákona č. 361/2000 Sb., protože řidič nemá povinnost předpokládat, že jiný účastník provozu poruší extrémně hrubým způsobem ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., což by zakládalo objektivní odpovědnost za jakoukoliv nehodu. Očekával běžného chodce, který se chová na přechodu pro chodce v souladu s povinnostmi podle §5 odst. 2 písm. f) 361/2000 Sb.
9. Z uvedených důvodů shledal, že soudy údajné porušení výše zmíněných dopravních předpisů dovozovaly primárně z toho, že nastal škodlivý následek představovaný újmou na zdraví nezletilého chlapce, nikoliv objektivně z pohledu všech kritérií, která měly posuzovat, a protože se s přezkoumávanými rozhodnutími neztotožnil, navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 263/2019, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 T 39/2019, zrušil v celém rozsahu, a obviněného zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.), poukázal na to, že argumentace obviněného je v zásadě opakováním výhrad, s nimiž se soudy nižších stupňů již řádným a dostatečným způsobem vypořádaly (viz body 35. až 60. rozsudku, odvolací soud v body 7. až 9. usnesení). Státní zástupce se ztotožnil s tím, že soudy posoudily věc jako 50% spoluzavinění obviněného i poškozeného, když obviněný porušil vyznačené povinnosti podle zákona č. 361/2000 Sb. Poukázal na rozdíly mezi projednávanou a srovnávanou věcí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 424/2016, kde pachatel porušil i důležitou povinnost, fatální následek měl vliv jen na konečnou právní kvalifikaci, nikoliv na posuzování zachování potřebné míry opatrnosti řidičem blížícím se k přechodu pro chodce, totožnost byla jen v zakrytém výhledu na přechodu. Důvodnou neshledal ani námitku obviněného o ochraně chodců na přechodu podle zákona č. 361/2000 Sb., a upozornil na výklad pojmu „chodec“ v ustanovení §2 písm. j) cit. zákona. Míru ochrany chodců na přechodu doložil též poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016, i ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost řidičky, která rovněž srazila na přechodu pro chodce poškozeného, na něhož měla jiným vozidlem zakrytý výhled. Z citované judikatury státní zástupce dovodil, že poškozený byl na přechodu chráněn bez ohledu na rychlost svého pohybu a že po dovolateli bylo možno požadovat, aby před přechodem, jehož pravou část neviděl, zpomalil natolik, aby ani neomezil přecházející chodce. Podle znalce přitom postačilo pouhé mírné zpomalení na 35 km/h, tedy o 15 km/h, když navíc způsob projetí přechodu pro chodce dovolatelem rychlostí blížící se povolenému limitu 50 km/h se za daných okolností jevil jako hazardní. Dovolatelem uváděné nadjetí do protisměru přitom nic neřešilo, neboť se sice vzdálil případným chodcům, avšak přejížděl přechod v protisměru z místa, z něhož tito chodci zpravidla již žádné vozidlo neočekávají. Ve světle shora uvedené judikatury je projednávaná věc hraniční, s mírnější právní kvalifikací bez závěru o porušení důležité povinnosti lze souhlasit jen vzhledem k tomu, že dovolateli nebylo prokázáno překročení nejvyšší povolené rychlosti a spoluzavinění poškozeného nebylo zcela nepodstatné.
11. Státní zástupce s poukazem na uvedenou judikaturu shrnul, že námitky obviněného nekorespondují s tam vyjádřenými názory a současně jsou opakováním výhrad uplatněných již v řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi dostatečně a správně vypořádaly. Protože je dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002), navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Obviněný s tímto vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasil a pro odlišné skutkové okolnosti považoval za nepřiléhavé odkazy státního zástupce na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, navíc se v nyní posuzované trestní věci dopustily soudcovského dotváření práva v rozporu s článkem 4 Listiny. Jednání poškozeného v ryze teoretické rovině přirovnal k jednání sebevraha, kdy pouze v důsledku jeho včasné reakce jakožto řidiče motorového vozidla nedošlo k tragičtějšímu následku. Z těchto důvodů setrval v plném rozsahu na obsahu svého dovolání.
IV. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
V. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a proto ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
16. Právní závěry ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze činit jen podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.), vůči němuž obviněný námitky v dovolání nevznesl a jejich správnost nezpochybnil.
VI. K dovolacím námitkám obviněného
17. Dovolání obviněný zaměřil zásadně proti vadnému posouzení použité právní kvalifikace, protože považoval za nesprávné, že soudy jeho čin shledaly spáchaným za spoluzavinění poškozeného, ač on sám na vzniklém následku nenese žádné zavinění. Uvedenými námitkami se za bývaly již soudy obou stupňů. Soud prvního stupně s ohledem na průběh nehody i chování poškozeného jako chodce, i umístěním dodávky zakrývající částečně výhled na celý přechod, jakož i rychlost chůze chodce i vozidla řízeného obviněným posuzoval míru zavinění obou účastníků silničního provozu. Uvedené skutečnosti zkoumal s ohledem na kritéria příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, přičemž vycházel i z rozhodnutí týkajících se obdobných případů, mimo jiné i se zřetelem na zásadu omezené důvěry v dopravě (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 5 Tdo 9/2012), jakož i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k projednávané dopravní nehodě došlo. Po zvážení všech rozhodných skutečností dovodil, že obviněný si nepočínal dostatečně opatrně a svým jednáním porušil povinnosti plynoucí z §5 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 písm. f), §16 a §2 písm. l), m) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť se plně nevěnoval řízení a zejména nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, nedbal zvýšené opatrnosti vůči dětem, ohrozil chodce přecházejícího po přechodu a při objíždění stojícího vozidla ohrozil ostatní účastníky silničního provozu. Posuzoval i chování poškozeného na přechodu, u kterého shledal, že se před vstupem do části vozovky, kde vycházel ze zákrytu stojící dodávky, řádně nerozhlédl a nezkontroloval, zda ze směru zleva nepřijíždí nějaké vozidlo, a že se pohyboval v dané situaci nepřiměřeně rychle. Pro uvedený závěr vycházel ze způsobu jízdy obviněného, ale i z toho, že věděl podle svislého i vodorovného dopravního značení o přechodu pro chodce i o blízké stanici metra, a tedy měl předpokládat zvýšený výskyt chodců. Viděl před přechodem pro chodce odstavené dodávkové vozidlo tvořící faktickou překážku v rozhledu na přechod, pro něž nemohl vidět, zda se nějaká osoba chystá vstoupit na přechod pro chodce či nikoli. Bral do úvahy, že pokud by se podle znalce poškozený řádné rozhlédl, když vycházel ze zákrytu dodávky, vozidlo obviněného by musel vidět. Přesto dospěl k závěru, že obviněný reagoval nedostatečným způsobem, neboť měl vedle úhybného manévru i přiměřeně snížit rychlost tak, aby byl připraven reagovat na případného chodce na přechodu, což neučinil, ač snížit rychlost tak, aby měl rozhled, bylo jeho povinností směřující k tomu, aby se ujistil, že na přechodu pro chodce není žádná osoba, kterou by mohl svou jízdou ohrozit. K odpovědnosti poškozeného a jeho podílu na vzniklém následku soud poukázal na povinnost chodce, který měl s ohledem na stojící dodávku rovněž dbát zvýšené opatrnosti a předpokládat, že právě z důvodu nutnosti objíždění stojící dodávky minimálně částečně protisměrným pruhem může i v těchto místech vozidlo jedoucí zleva reálně očekávat, což poškozený nesplnil a porušil povinnost podle §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., na přechod se rozběhl, což označil za zjevně neopatrné jednání (srov. body 36. až 61. rozsudku soudu prvního stupně).
18. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně shledal správnými, přičemž kladl důraz na vymezení povinností chodce podle §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., které nestanoví rychlost, kterou se má pohybovat, ale povinnost se na přechodu bezdůvodně nezastavovat nebo zdržovat, jakož i to, že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Není tedy v rozporu se zákonem, pokud chodec se rozhodne přechod přeběhnout za předpokladu, že dodrží uvedené povinnosti. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o spoluzavinění chodce (poškozeného) a obviněného na způsobeném následku ve výši 50%, což svědčí o tom, že jednání obviněného má i za těchto okolností povahu příčiny, a nezbavuje ho trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 173/2017) [viz strany 3 až 6 usnesení odvolacího soudu].
19. Posoudí-li se obsah podaného dovolání, je zřejmé, že obviněný s uvedenými závěry nesouhlasil, a i přes výše popsané úvahy a vysvětlení trvá na tom, že není za vzniklý následek odpovědný. K těmto výhradám Nejvyšší soud, jenž považuje za správné závěry soudů, doplňuje, že zejména soud prvního stupně posuzoval pečlivě všechny skutečnosti, vycházel z učiněných skutkových závěrů, které hodnotil s ohledem na povinnosti jak obviněného jako řidiče motorového vozidla, tak i poškozeného jako chodce na přechodu podle zákona č. 361/2000 Sb. Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že soudy aplikovaly zákonná ustanovení mimo jejich zákonná vymezení, protože své úvahy vystavěly na zákonem stanovených pravidlech a k nim příslušné judikatuře soudů. Nejvyšší soud proto neshledal porušení článku 4 Listiny, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Při respektu k tomuto základnímu právu Nejvyšší soud s ohledem na nejasné vymezení, v čem mělo jeho porušení podle obviněného spočívat, jen připomíná, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád garantuje. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnout právo na soudní ochranu k uplatnění svého práva, čili práva, které zákonodárce účastníkům jako subjektivní právo zaručuje. Účastník má přirozeně možnost obrátit se na soud v mezích jeho kompetence, avšak článek 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (srov. KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině . 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 82). Zmíněná námitka obviněného nenachází v uvedeném vymezení základního práva podklad a při její neurčitosti nelze z ničeho v přezkoumávaných rozhodnutích dojít k závěru o tom, že by uvedené ustanovení Listiny bylo porušeno. Z jejich obsahu lze dovodit opak, protože argumentace soudů svědčí o tom, že důsledně zákon na případ obviněného aplikovaly a dostály právu obviněného na soudní ochranu a jeho práva byla zcela respektována. Nejde ani o obviněným namítané soudcovské dotváření práva a nepřípustné dovozování absolutní objektivní trestní odpovědnosti řidiče za následek, nýbrž o výsledek pečlivého objasnění a zhodnocení všech skutkových i právních okolností konkrétního případu. Závěry soudů nelze považovat za nesprávný výklad ustanovení §2 zákona č. 361/2000 Sb., jak namítá obviněný, protože se soudy zabývaly všemi aspekty obhajoby obviněného a své závěry konfrontovaly i s aktuální judikaturou, např. s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, s tím, že šlo o rozdílnou skutkovou situaci. Soud vysvětlil podstatu ustanovení, jež oba účastníci dopravní nehody porušili, a proto uzavřel, že obviněný při jízdě svým vozidlem porušil povinnosti plynoucí z §5 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 písm. f), §16 v kontextu s §2 písm. l), m) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný naplnil jak po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Zavinění přitom shledaly i na straně chodce, a to v porušení jeho povinnosti plynoucí z §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. (viz strany 9 až 15 rozsudku soudu prvního stupně).
20. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že čin obviněného i závěry soudů dopadají na skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Soudy nepochybily ani v závěru o naplnění subjektivní stránky, která se zde vyžaduje jako nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], jež není vyloučena spoluzaviněním jiných osob. Podle zásady vyslovené přímo v §16 tr. zákoníku okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, je sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Porušení předpisů, které mají zabránit následku, nestačí pro nedbalost tam, kde pachatel mohl vzhledem k novým poznatkům nebo i vzhledem ke svým odborným znalostem předpokládat, že postupem jím zvoleným následek způsoben nebude. V přezkoumávané věci však šlo o skutečnost, kdy obviněný vjel na přechod pro chodce tak, že objel vozidlo, které mu vytvořilo překážku na silnici, a to v rychlosti sice povolené, avšak natolik vysoké, že nestihl zastavit, když na přechodu spatřil přebíhajícího poškozeného, jehož srazil. Jedná se tedy o situaci, kdy řidič motorového vozidla, jemuž brání jiná vozidla stojící v jiných jízdních pruzích ve výhledu na přechod, smí jet jen takovou rychlostí, aby pro případ, že se na přechodu nachází chodec, který již vstoupil do vozovky, tohoto chodce neohrozil (srov. rozhodnutí č. 24/1984 Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu soudy obou stupňů zcela správně posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, jež ve svých rozhodnutích popsaly.
21. Ve smyslu obviněným relevantně uplatněných námitek Nejvyšší soud k výhradám proti subjektivní stránce dodává, že z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
22. Podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde o situaci, kdy pachatel věděl, že může způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový zákonem předvídaný následek nezpůsobí. Vědomá nedbalost je budována na vědomostní možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek, nechce ho způsobit, není s ním srozuměn, ale spoléhá, že k takovému následku nedojde [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236].
23. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Rozsah náležité opatrnosti ve smyslu objektivního hlediska je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (srov. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyplývá v souvislosti se silniční dopravou ze zákona č. 361/2000 Sb. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].
24. Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
25. Na základě těchto hledisek soudy dospěly k závěru, že obviněný, když jako řidič automobilu v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce nacházejícího se v obydlené části města (sídliště v Praze 9) nedaleko školy, v odpoledních hodinách, viděl těsně před přechodem odstavený Ford Tranzit, byl povinen této překážce přizpůsobit rychlost jízdy svého vozidla, protože nevěděl a neviděl, zda na přechod někdo právě vchází. S ohledem na svou rychlost, v níž se k přechodu blížil, věděl, že pokud by se tak stalo, nemůže včas zastavit. Této své povinnosti obviněný nedbal, ale spoléhal na to, že žádný chodec tam nebude, a proto rychlost svého vozidla této skutečnosti nepřizpůsobil a jel rychlostí kolem 46 km/h, což za dané dopravní situace byla rychlost nepřiměřená, čímž porušil povinnost plynoucí z ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit mimo jiné okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Těmto povinnostem obviněný nedostál. Kdyby jel rychlostí nepřesahující 35 km/h, byl podle závěrů znalce z oboru doprava schopen na vzniklou situaci včas zareagovat a vozidlo zastavit. Nejde přitom o rychlost nikterak malou a obviněného coby řidiče automobilu omezující, avšak přesto bezpečnou a účinnou k odvrácení hrozícího škodlivého následku. Rychlost blížící se maximální povolené rychlosti, tj. 46 až 50 km/h, je třeba za daných okolností považovat za neadekvátní. Jestliže v posuzované věci obviněný projížděl sídlištěm mezi obytnými panelovými domy a blížil se k přechodu pro chodce, aniž měl dostatečný rozhled, jeví se rychlost, kterou jel, relativně vysoká a z hlediska zjevné překážky před přechodem nepřiměřená. Naopak bylo možno po něm zcela důvodně požadovat, aby v této konkrétní situaci vozidlo maximálně zpomalil, případně i před přechodem zastavil tak, aby si mohl být jist tím, že se na něm nebo u něj žádný chodec nenachází. Teprve po tomto ujištění mohl bezpečně pro sebe i své okolí pokračovat v jízdě.
26. Obviněný za daných podmínek nerespektoval ani povinnost podle §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., protože se nevěnoval plně řízení vozidla a podle písm. d) nedbal zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, když byl seznámen s tím, že je v blízkosti škola, odkud mohou děti v uvedené době odcházet a na přechodu se objevovat, což obviněný opět jako osoba na předmětném sídlišti XY v Praze 9 bydlící věděl. Proto musel předpokládat a předvídat i to, že děti vracející se ze školy, což bylo opět s ohledem na čas nehody (cca 14.00 hod.) očekávatelné, nemusí být při přecházení vozovky natolik pozorné a opatrné, jak by bylo lze očekávat a požadovat od dospělých osob, a proto bylo jeho povinností počínat si natolik opatrně, aby svým způsobem jízdy žádného z chodců (ani jiných účastníků silničního provozu) neohrozil, a dokonce ani neomezil. Podle §2 písm. f) téhož ustanovení řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, což obviněný rovněž nerespektoval, a porušil i pravidla pro objíždění vozidla podle §16 zák. č. 361/2000 Sb., když jako řidič při objíždění stojícího vozidla nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Přičemž podle §2 písm. l) a m) cit. zákona, nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Obviněný se tedy při provozu na pozemních komunikacích nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a nedbal zvýšené opatrnosti vůči dítěti, dále ohrozil chodce, který přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, kdy byl s ohledem na vzniklou situaci, kdy měl zakrytý výhled, povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, nepřizpůsobil s ohledem na nastalé okolnosti, které bylo z jeho pohledu možné předvídat, rychlost svého vozidla tak, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, a porušil povinnost neohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích při objíždění vozidla, které stojí.
27. Lze souhlasit se soudy nižších stupňů, jakož i se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že rychlost dosahující 46 až 50 km/h je sice rychlostí povolenou, avšak ne přiměřenou okolnostem na místě nehody, neboť v situaci, kdy obviněný neměl potřebný rozhled a současně věděl, že se blíží k přechodu pro chodce, a nebyl schopen před odstavenou dodávku přehlédnout celý přechod tak, aby si mohl být jist, že se žádný chodec nechystá na něj vstoupit a přejít vozovku, případně že se žádná taková osoba nenachází ani v jeho bezprostřední blízkosti, byl povinen zbrzdit své vozidlo na takovou rychlost, aby byl schopen vozidlo zastavit v případě, že se chodec zpoza dodávky na přechodu vynoří. Vzhledem k tomu, že rychlost chůze chodcům přecházejícím po přechodu pro chodce žádný právní předpis nestanoví, vyjma toho, že se na přechodu nesmí bezdůvodně zastavit nebo se na něm zdržovat, nelze klást poškozenému za vinu rychlou chůzi blížící se běhu (za předpokladu, že by se řádně rozhlédl a situaci před přechodem řádně vyhodnotil; srov. rozhodnutí č. 28/1981 Sb. rozh. tr.).
28. Na základě uvedeného souhrnu všech poškozeným porušených pravidel silničního provozu je zřejmé, že se jedná o seskupení povinností, které obviněný jako účastník silničního provozu nerespektoval, a jejich porušením zapříčinil, resp. spoluzapříčinil škodlivý následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného nezletilého AAAAA, jehož způsob přecházení přechodu soudy rovněž zkoumaly, a u něhož shledaly porušení povinností chodce zakotvených v §54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Uvedené porušení soudy spatřovaly v tom, že poškozený s ohledem na překážku (zaparkované dodávkové vozidlo těsně u přechodu) se rozhodl pro přejití vozovky, aniž se dostatečně přesvědčil, že zamýšlený manévr může bezpečně započít a také dokončit, aniž by sebe nebo jiné ohrozil či omezil, dostatečně se nerozhlédl a rychlou chůzí (rozběh) vstoupil na přechod pro chodce ve vzdálenosti cca 20 metrů před přijíždějícím vozidlem řízeným obviněným.
29. Z hlediska příčinné souvislosti ve vztahu k chování chodce není pochyb o tom, že povinnosti, které obviněný porušil, a jeho neodpovědný způsob řízení vozidla, jak je shora popsán, byl významnou příčinou, v důsledku níž došlo k dopravní nehodě a vzniklému následku, který je v příčinné souvislosti s jeho porušením potřebné míry opatrnosti (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění obviněného zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
30. K těmto závěrům je třeba doplnit, že soudy respektovaly, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 50/1968 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 až 167). Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti (viz rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné . 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Při úvahách o právní kvalifikaci skutku však musí být případné spoluzavinění poškozeného a jeho podíl na škodlivém následku dostatečně zohledněny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008, či ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014).
31. Podle shora rozvedených skutkových zjištění soudy správně posuzovaly účast každého z účastníků silničního provozu na dopravní nehodě, včetně toho, jak obviněný jako řidič i poškozený jako chodec nerespektovali povinnosti, jež jim stanoví pravidla silničního provozu. Je zřejmé, že k příčině nehody shledané v porušení pravidel silničního provozu obviněného a jeho nevědomé nedbalosti přistoupila další okolnost, kterou bylo to, že poškozený se na průběhu a následku nehodového děje podílel porušením povinností chodce podle §54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., avšak je třeba přihlédnout k tomu, že poškozený po vyznačeném přechodu pro chodce přešel již více než polovinu vozovky (4-4,5 metru od pravého okraje při šířce vozovky 8 metrů), než došlo ke střetu s autem obviněného. Zaparkovaná clonící dodávka přitom zaujímala asi 2 metry z tohoto prostoru, z čehož je zřejmé, že obviněný mohl zaznamenat pohyb poškozeného ve vozovce na úsek cca 2-2,5 metru.
32. Z hlediska příčinné souvislosti a míry odpovědnosti jednotlivých účastníků nehody soudy vzaly v úvahu tzv. zásadu gradace příčinné souvislosti, z níž vyplývá, že v konkrétním případě je třeba zohlednit všechny příčiny (není-li jen jediná), jež vedly ke škodlivému následku, a zkoumat, zda jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Při zjištěné existenci Nejvyšší soud není oprávněn z hlediska zásady zákazu reformationis in peius, zkoumat, zda soudy posoudily spoluzavinění poškozeného v posuzované věci zcela správně v souladu s citovanou zásadou jednotlivé příčiny, když dospěly k závěru, že i přesto, že poškozený porušil toliko jedinou povinnost uloženou mu zákonem č. 361/2000 Sb., oproti pěti povinnostem porušeným obviněným, nesou oba na vzniku nehody a jejího následku stejný podíl (stranu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 845/2012, či ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014).
33. K námitkám obviněného je třeba poukázat i na judikaturu, o níž se shora rozvedené závěry rovněž opírají, neboť reagují na situace obdobné té, jež je zkoumána v projednávané věci. Například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1548/2018, platí, že „míra spoluzavinění poškozené jako chodce, který vběhne na přechod pro chodce, doufaje, že stihne využít situace, kdy je dávána přednost protijdoucími chodci, tedy vstup do prostoru, kde je namístě pohyb chodců předpokládat či očekávat, pak je nezbytné posoudit na řádově nižší úrovni, než zavinění obviněného, pohybujícího se jako řidič motorového vozidla … jako zkušený řidič vědět (navíc se zde nepohyboval poprvé, ale pravidelně), že pokud v konkrétním místě před přechodem pro chodce na vícepruhové silnici nemá dostatečný rozhled, tak je povinen přiměřeně situaci rychlost jízdy včas snížit, a to i případně velmi výrazně pod nejvyšší povolenou rychlost, popř. vozidlo před přechodem pro chodce zcela zastavit tak, aby neohrozil chodce přecházející přechod pro chodce“. S tímto názorem se ztotožnil i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2058/19, uvedené závěry rozvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu akceptoval a dodal, že „stěžovatel si měl a mohl být vědom toho, že za situace, kdy se blíží k přechodu pro chodce a vedle projíždějící autobus jede opatrně a pomalu, se může na přechodu vyskytnout chodec. Bez přiměřených důvodů však spoléhal, že svým jednáním (kdy svojí rychlejší jízdou navíc překročil rychlostní limit), neporuší zájem chráněný trestním zákoníkem“. Podle unesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016, se mimo podává, že ,,chodec je více chráněn právě na přechodu pro chodce oproti přecházení mimo přechod pro chodce, při kterém je chodec podle §54 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. oprávněn přecházet vozovku jen, pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014, a s ním související usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15).
34. K námitce obviněného o principu omezené důvěry v dopravě je třeba uvést, že podle něj o zavinění z nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně; nedostatek byť jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (viz rozhodnutí č. 6/1988 a č. 5/2013 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008). Objektivní hledisko doplněné subjektivním platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli - i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (viz rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr.). Objektivní hledisko je v projednávaném případě dopravní nehody vymezeno předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích, obecně pak požadavkem dodržovat opatrnost přiměřenou daným okolnostem a situaci. Subjektivní hledisko potom představuje možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik následku s trestněprávní relevancí. Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je nutné zohlednit jednak to, zda se řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, a jednak i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (viz např. rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr., a nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15).
35. V přezkoumávané věci je však třeba zdůraznit, že se uvedený princip neuplatní, protože soudy dospěly k závěru o porušení několika povinností obviněným, a shledaly jeho zavinění ve vědomé nedbalosti v §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na způsob jízdy obviněného, jak bylo vymezeno výše. Nelze omluvit jednání obviněného jakožto řidiče potud, pokud sám nehodu zapříčinil svou nedbalostí, přičemž chování druhého účastníka, jímž byl chodec na přechodu, bylo zcela předvídatelné, neboť právě přechod slouží k tomu, aby na nich chodci silnici přecházeli, a to případně i vyšší rychlostí. Skutečnost, že pohled na celý přechod měl obviněný zakrytý stojícím vozidlem, jej měla vést k větší opatrnosti před tím, než na přechod vjel. Princip omezené důvěry v dopravě totiž nelze paušalizovat a aplikovat neomezeně, nýbrž jsou z něj vyjmuty právě takové dopravní situace, u nichž je zvýšené riziko vzniku nehody, zvláště pak tam, kde řidič motorového vozidla se nachází v silnějším postavení vůči chodcům přecházejícím po jim určeném, značeném přechodu pro chodce, na němž požívají větší ochrany oproti chodcům přecházejícím vozovku mimo něj a řidič je v blízkosti těchto přechodů povinen k zachovávání větší obezřetnosti a k opatrnějšímu způsobu jízdy s vyššími nároky na povinnost „předvídat a předjímat“, případně své vozidlo zcela zastavit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1548/2018, jakož i navazující usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2058/19).
36. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud námitky obviněného neshledal důvodnými, kdežto závěry, jak je soudy nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly, shledal správnými a učiněnými v souladu nejen s trestním zákoníkem, ale i s ustanoveními vyplývajícími z pravidel silničního provozu zakotvených v uvedených ustanoveních zákona č. 361/2000 Sb. Proto závěr o vině obviněného přečinem těžkého ublížen na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku je správný, neboť obviněný naplnil znaky jeho skutkové podstaty jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
VII. Závěr
37. Posoudí-li se obsah obviněným uplatněných námitek, je patrné, že jde v zásadě o opakování již namítaných skutečností, s nimiž se v dostatečné míře vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408]. Lze poznamenat, že v takovém případě jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné, jak v této věci rozhodl i Nejvyšší soud.
38. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí obviněným vytýkanými vadami, podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu