ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1360.2020.3
sp. zn. 6 Tdo 1360/2020- 755
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Jana Engelmanna o dovolání, které podal obviněný R. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, č. j. 50 To 4/2020-640, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 16 T 155/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují výrok pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, č. j. 50 To 4/2020-640, výrok o vině přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku [bod 3)] z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 12. 2019, č. j. 16 T 155/2019-572, a všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje takto:
A)
Obviněný
R. K.
nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň
s e o d s u z u j e
za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ad 2) a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 4), jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 12. 2019, č. j. 16 T 155/2019-572, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, č. j. 50 To 4/2020-640,
podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
B)
Trestní stíhání obviněného
R. K. (generalia shora)
pro skutek spočívající v tom, že
dne 10. 12. 2018 v době od 00.00 hodin do 01.00 hodin v Plzni, v ulici XY č. XY, postříkal sprejem červené barvy v přízemí domu okno obrazcem kosočtverce o rozměru 120x75 cm, na chodbě přízemí domu vstupní dveře do bytu č. 1 obrazcem kosočtverce o rozměru 180x75 cm, dřevěné dveře nacházející se po pravé straně za vstupními dveřmi do domu obrazcem kosočtverce o rozměru 130x250 cm, zeď za těmito dveřmi nápisem „DĚVKA“ a dále postříkal poštovní schránky a okolní zeď obrazcem kosočtverce o rozměru 120x150 cm, zeď naproti těmto schránkám nápisem „Kurvo“ o rozměru 215x50 cm, záclonu na okně u schodiště vedoucího do prvního patra domu nečitelným obrazcem a kryt elektrorozvaděče před tímto oknem nečitelným obrazcem o rozměru 40x55 cm, čímž způsobil Statutárnímu městu Plzeň, IČO 00075370, škodu ve výši nejméně 22.200,- Kč,
v němž byl obžalobou Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. ZT 55/2019, shledáván přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku,
s e podle §223 odst. 2, 3 tr. ř. z důvodu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. z a s t a v u j e ,
neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 12. 2019, č. j. 16 T 155/2019-572 , byl obviněný R. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ad 2), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku (ad 3), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 4), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Za trestný čin pod bodem 1) byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. 1 T 9/2018, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestné činy pod body 2) – 4) byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozené Komerční bance a. s. škodu ve výši 1 600 Kč.
3. O odvoláních obviněného a státní zástupkyně podaných proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, č. j. 50 To 4/2020-640. Jím podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 12. 2019, č. j. 16 T 155/2019-572, a to ve výroku o vině a trestu za jednání pod bodem 1) a ve výroku o trestu za jednání pod body 2) – 4), přičemž ve vztahu k bodu 1) napadeného rozsudku věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (bod I. výroku daného rozhodnutí) a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za jednání pod body 2) – 4) podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou (bod II. výroku daného rozhodnutí).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Vovsíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu byl nesprávně hmotněprávně posouzen.
5. Obviněný namítl, že došlo k nesprávnému posouzení účinné lítosti. Okresní soud se jí vůbec nezabýval a krajský soud podle jeho mínění nesprávně posoudil kritérium dobrovolnosti. Poukázal na obsah výpovědí svědkyň M. a N., stejně jako respektovanou teorii a právní praxi, podle níž znak dobrovolnosti vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele. Dobrovolnost přitom není vyloučena, pokud pachatel jedná pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Naopak není dána v případech, kdy je pachatel přistižen, jedná pod tlakem bezprostředně hrozícího trestního stíhání nebo oznámení učinil, až když bylo zahájeno trestní stíhání. Prostá výzva nepředstavuje okolnost, která by kritérium dobrovolnosti vylučovala. Obviněný trvá na tom, že své rozhodnutí učinil zcela svobodně, nikoli z obavy odhalení, bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání.
6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, č. j. 50 To 4/2020-640, v části, kterou bylo rozhodnuto o tom, že výrokový bod 3) rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 12. 2019, č. j. 16 T 155/2019-572, zůstává beze změny a kterou bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný odsuzuje za jednání pod body 2) – 4) rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 12. 2019, č. j. 16 T 155/2019-572, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. v této části přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dovolání obviněného poukázal na zjištění krajského soudu, podle kterého obviněný k odstranění škodlivého následku přistoupil „až poté, co k tomu byl vyzván“. To znamená, že dobrovolnost je v řešeném případě vyloučena jednak proto, že obviněný nejednal na základě vlastního, vnitřního podnětu, nýbrž na základě podnětu vnějšího v podobě výzvy a tlaku ze strany svědkyně. Dále je ovšem dobrovolnost vyloučena proto, že trestný čin byl odhalen a obviněný si byl vědom, že je prozrazen (srov. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, s. 261 s odkazem na rozhodnutí č. 2/65 a č. 26/55 Sb. rozh tr.). Odhalení trestného činu, resp. prozrazení muselo přitom být obviněnému vzhledem k výzvě svědkyně zcela zřejmé.
8. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Argumentace mimořádného opravného prostředku obviněného neumožnila, aby o něm dovolací soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející přezkoumal a dospěl k následujícím poznatkům.
17. Předně je na místě připomenout, že dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem napadl pouze posouzení skutku popsaného pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož „dne 10. 12. 2018 v době od 00.00 hodin do 01.00 hodin v Plzni, v ulici XY č. XY, postříkal sprejem červené barvy v přízemí domu okno obrazcem kosočtverce o rozměru 120x75 cm, na chodbě přízemí domu vstupní dveře do bytu č. 1 obrazcem kosočtverce o rozměru 180x75 cm, dřevěné dveře nacházející se po pravé straně za vstupními dveřmi do domu obrazcem kosočtverce o rozměru 130x250 cm, zeď za těmito dveřmi nápisem ,děvka‘ a dále postříkal poštovní schránky a okolní zeď obrazcem kosočtverce o rozměru 120x150 cm, zeď naproti těmto schránkám nápisem ,kurvo‘ o rozměru 215x50 cm, záclonu na okně u schodiště vedoucího do prvního patra domu nečitelným obrazcem a kryt elektrorozvaděče před tímto oknem nečitelným obrazcem o rozměru 40x55 cm, čímž způsobil Statutárnímu městu Plzeň, IČO 00075370, škodu ve výši nejméně 22.200,- Kč“. Přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu byla tímto, stejně jako dovolatelem vznesenými důvody, omezena.
18. Dovolatel namítl nesprávné posouzení znaku dobrovolnosti ve vztahu k účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku v případě citovaného skutku. Krajský soud, jako soud odvolací, v reakci na námitku dovolatele stran účinné lítosti uvedl, že obviněný se spolupodílel na odstranění následku, nelze však hovořit o dobrovolnosti jeho jednání. Přistoupil k němu totiž až poté, co byl vyzván, pročež nebyly splněny podmínky pro užití citovaného ustanovení (viz bod 24.).
19. Trestní zákoník stanoví v §33 podmínky účinné lítosti tak, že:
a) jde o trestný čin výslovně uvedený ve výčtu obsaženém v tomto ustanovení, který byl dokonán,
b) pachatel musí
aa) buď zamezit, nebo napravit způsobený škodlivý následek,
bb) anebo učinit oznámení o trestném činu příslušnému orgánu v době, kdy ještě mohlo být zabráněno škodlivému následku,
c) pachatel tak učiní dobrovolně.
Podmínky podle písmen a) až c) jsou stanoveny kumulativně, takže musí být splněny všechny, jednání pachatele uvedená pod písmeny aa) a bb) jsou alternativní, proto postačí, učiní-li pachatel jen některé z nich (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 443). Rozhodnou otázkou v projednávané věci je splnění podmínky pod písm. c), tedy dobrovolné jednání pachatele.
20. Státní zástupce sice odkázal na judikaturu, podle níž je aplikace ustanovení o účinné lítosti vyloučena v případě, kdy si obviněný je vědom, že je prozrazen, odkazované rozhodnutí č. 2/1965 Sb. rozh. tr. je však již staršího data a týkalo se případu, kdy obviněný zkrácenou daň zaplatil až v průběhu odvolacího řízení. Zároveň z něj ale vyplývá obecnější závěr, že není projevem účinné lítosti, jestliže pachatel škodlivý následek trestného činu zamezil nebo napravil teprve pod tlakem zahájeného trestního stíhání. Novější judikatura tento závěr konkretizovala v tom smyslu, že jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska ještě bezprostředně nehrozilo trestní stíhání, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu §33 tr. zákoníku není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoli pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.). Samotné objevení či odhalení trestného činu proto automaticky nemusí znamenat vyloučení dobrovolnosti odstranění následku. Podstatné je subjektivní vnímání pachatele, a tedy jeho vnímání toho, jestli mu v daném okamžiku bezprostředně hrozí trestní stíhání. Znovu je totiž na místě zopakovat, že samotná obecná obava z možného trestního stíhání dobrovolnost nevylučuje.
21. Ze spisového materiálu se podává, že již dne 10. 12. 2018 byla věc oznámena na policii, která provedla ohledání místa činu. Téhož dne při podání vysvětlení svědkyně S. M. policii sdělila, že se domnívá, že čin byl spáchán obviněným. Z její výpovědi v hlavním líčení však nevyplynulo, že by její výzva obviněnému, aby nápisy umyl, informaci o její výpovědi na policii obsahovala. K takovému závěru nelze dospět ani na základě výpovědi svědkyně R. N., která ohledně výzvy S. M. obviněnému uvedla, že „ dcera volala asi za 2-3 dny obžalovanému, co to mělo znamenat, a že to musí umýt. Ten přišel a společně s dcerou všechno umyli“ (viz bod 3. rozsudku nalézacího soudu). Blíže se k uvedenému ani jedna ze svědkyň nevyjádřila. Nalézací soud se otázkou aplikace §33 tr. zákoníku vůbec nezabýval a důkazy v tomto směru tudíž neprováděl. Odvolací soud se danou otázkou vypořádal velmi stručně a nedostatečně. Současná důkazní situace a v návaznosti na to učiněná skutková zjištění proto v tomto směru nepostačují pro závěr, zda byl znak dobrovolnosti naplněn, či nikoliv.
22. Na základě provedených důkazů (rozsahu výpovědí obou svědkyň) totiž nelze dojít k jednoznačnému závěru o tom, jestli obviněný o jejich oznámení a výpovědích na policii věděl. V případě, že by o nich skutečně nevěděl, čemuž nasvědčují dosavadní výsledky dokazování, objektivně by mu sice trestní stíhání hrozilo, subjektivně by však nejednal pod jeho bezprostřední hrozbou. Prvotním impulsem pro odstranění následku by pak sice nebylo jím samotným iniciované rozhodnutí, nýbrž výzva svědkyně, avšak i za takového stavu by bylo nutno jednání obviněného hodnotit jako aktivní, realizované z jeho vlastní vůle a svědčící o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu. Pokud by naopak součástí výzvy svědkyně S. M., či jiné interakce, bylo také sdělení informace o reálně a bezprostředně hrozícím trestním stíhání, nebylo by již následné odstranění následků obviněným možno považovat za dobrovolné, neboť by bylo učiněno právě pod tlakem z tohoto hrozícího trestního stíhání.
23. Toliko pro úplnost je na místě poukázat, že přestože byla obžalobou i odsuzujícím rozsudkem deklarována vzniklá škoda Statutárnímu městu Plzeň ve výši nejméně 22.200 Kč, k uvedenému závěru soud dospěl na základě odborného vyjádření, které bylo vyhotoveno na základě fotografií pořízených při ohledání činu dne 10. 12. 2018. V nejbližších dnech však byly nápisy obviněným odstraněny. Sám poškozený (dokonce opakovaně) na dotazy policejního orgánu reagoval v tom smyslu, že „někdo grafity odstranil, tudíž žádná škoda není“ (viz č. l. 301).
24. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že pro učinění závěru o aplikovatelnosti ustanovení o účinné lítosti (či opaku) není ve věci dostatečně zjištěn skutkový stav a na místě by bylo v tomto směru doplnit dokazování.
25. Za tohoto stavu věci nebylo možno považovat závěr soudů nižších stupňů o vině obviněného trestným činem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku [spáchaný skutkem popsaným pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně] za správný. Vada, kterou obviněný dovoláním napadeným rozsudkům vytýká, je skutečně zatěžuje a naplňuje jím vznesený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému naznal, že je odůvodněno zrušení obou rozhodnutí v části, jíž byla vyslovena vina dovolatele přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, a (v případě rozsudku soudu odvolacího) v na ní navazujícím výroku o trestu. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. proto zrušil v rozsudku odvolacího soudu výrok pod bodem II., výrok o vině přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku [bod 3)] v rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 12. 2019, č. j. 16 T 155/2019-572, a všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
27. Nejvyšší soud poté vážil, jakým způsobem má rozhodnout ve věci nově otevřeného trestního stíhání obviněného [tj. jednak ve věci právního následku nedotčené trestní odpovědnosti obviněného za přečiny pod body 2) a 4) rozsudku nalézacího soudu, jednak ve věci nevyřešené trestní odpovědnosti ve vztahu ke skutku pod bodem 3)]. Dospěl přitom k závěru, že spravedlivého a vyváženého řešení posuzované situace, jež současně zohlední i uplatňující se zásadu ekonomičnosti a rychlosti trestního řízení, lze dosáhnout vydáním rozhodnutí, jímž dojde k ukončení trestního stíhání obviněného. Tak lze učinit uložením trestu za dovoláním nedotčené přečiny a zastavením trestního stíhání obviněného pro skutek pod bodem III. obžaloby pro neúčelnost.
28. Jak plyne z výše uvedeného, k rozhodnutí o vině obviněného přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. ř. by bylo třeba provádět další dokazování. Toto dokazování by směřovalo k objasnění okolností podmiňujících vyvození trestní odpovědnosti pro přečin, jehož společenská škodlivost je jednoznačně bagatelní úrovně v porovnání se zbývající trestnou činností, pro kterou byl obviněný stíhán ve společném řízení a posléze i odsouzen [toto hodnocení se týká zejména porovnání se skutkem pod bodem I. žalobního návrhu, ve vztahu k němuž již bylo trestní stíhání obviněného rovněž pravomocně skončeno a stran něhož již bylo rozhodnuto i v dovolacím řízení – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1361/2020].
29. Protože Nejvyšší soud nezjistil žádné zákonné překážky, které by bránily tomu, aby o dovolání obviněného rozhodl formou rozsudku, rozhodl ve věci způsobem, který je uveden ve výroku tohoto rozhodnutí.
30. Nejprve přistoupil k tomu, že rozhodl o trestu obviněného za dovoláním nedotčené přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ad 2), neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 4). Při posuzování druhu a výše trestu vzal Nejvyšší soud v úvahu, stejně jako odvolací soud, trestní minulost obviněného (byl mnohokrát soudně trestán) a skutečnost, že se dopustil v souběhu tří trestných činů. V daných souvislostech je třeba zdůraznit (to se zřetelem k ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku), že především trestní minulost obviněného jasně svědčí o tom, že by uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Za situace, kdy mu byl ukládán trest za více trestných činů, bylo na místě postupovat podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a uložit úhrnný trest. V takovém případě je pachatel trestán podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V případě obviněného se jedná o §205 odst. 2 tr. zákoníku, a byl tedy ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od šesti měsíců po tři léta. S ohledem na vše uvedené (včetně okolností charakterizujících spáchané trestné činy) Nejvyšší soud považoval za přiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
31. Ohledně trestního stíhání obviněného pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že toto lze zastavit z důvodu upraveného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen. Tímto trestem uloženým za jiný čin je jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, který byl obviněnému pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 16 T 155/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 50 To 268/2020, trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. 1 T 9/2018, tj. trest, který obviněný nyní vykonává, a jednak úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců uložený obviněnému tímto rozsudkem za výše označené přečiny.
32. Při uvážení těchto skutečností Nejvyšší soud trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v žalobním návrhu pod bodem III. zastavil podle §223 odst. 2, 3 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. K projednání a rozhodnutí věci v neveřejném zasedání nastaly zákonné podmínky [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] poté, co s tímto postupem vyslovil souhlas jak státní zástupce, tak obviněný prostřednictvím samostatného podání obhájce v reakci na dotaz soudu prvního stupně. K vyhlášení rozsudku byla zvolena forma jeho uveřejnění na úřední desce soudu (§265r odst. 8 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
Obviněný je oprávněn do tří dnů od oznámení tohoto rozsudku prohlásit, že trvá na projednání věci, v níž došlo k zastavení jeho trestního stíhání z důvodu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Pokud takové prohlášení učiní, bude v jeho trestním stíhání pokračováno (§172 odst. 4 tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu