ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.425.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 425/2021-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. F. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 6 To 84/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 48 T 7/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 19. 2. 2020 v době kolem 07:40 hodin v Brně, na náměstí XY u budovy základní školy, pomocí přípravku na rozlamování dveří, vnikl předními dveřmi řidiče do motorového vozidla tovární značky Mercedes Sprinter, registrační značky XY, bílé barvy, a z kabiny vozidla odcizil příklepovou vrtačku zn. Makita v kufříku a aktovku s dokumenty přesně nezjištěné hodnoty, a když si uvedené věci přenášel do jím přistaveného motorového vozidla tovární značky Škoda Karoq, registrační značky XY, černé barvy, zpozoroval jej L. K., narozen XY, J. B., narozen XY, a P. K., narozen XY, kteří doběhli z prostor základní školy zpět k vozidlům, proto kufr s vrtačkou a tašku položil na zem, nastoupil do vozidla tovární značky Škoda Karoq, registrační značky XY, a snažil se z místa odjet, v čemž se mu snažili zabránit J. B. a P. K., kdy J. B. se mu snažil držet volant a řadicí páku a P. K. se ho snažil vytáhnout z kabiny vozidla, přitom J. B. volal na L. K., aby zavolal na policii, a na to M. F. reagoval tak, ať policii nevolají, a když se ho přesto stále snažili zadržet, kdy J. B. vykročil k jejich vozidlu pro nástroj mající zabránit M. F. v jízdě, tak M. F. uchopil nůž, který nalezl v přihrádce mezi předními sedadly vozidla, aby jím odradil J. B. a P. K. od jejich počínání, a se slovy „mám nůž“ počal vystupovat z auta tak, že minimálně jednou nohou již stál na zemi vně vozidla, při tom nožem nezjištěné délky bodl P. K. do vnitřní strany pravé ruky, kterou se opíral o vozidlo, do místa pažní tepny, kterou zasáhl, čímž způsobil P. K. tepenné krvácení, které se snažil P. K. zastavit, čehož M. F. využil a z místa činu odjel, tímto jednáním P. K., narozenému XY, způsobil bodněřeznou ránu pravé paže s masivním krvácením z pažní tepny s krvácivým šokem, tedy život ohrožující zranění, kdy bez včasného laického zásahu i urgentní lékařské péče by došlo k jeho úmrtí, neboť se jednalo o tepenné krvácení z poraněné velké cévy, a odcizením věcí přesně nezjištěnou škodu,
přičemž se uvedeného jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019 č. j. 10 T 89/2019-779, s právní mocí téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odstavec 1 písm. b), odstavec 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, dále pak k peněžitému trestu v celkové výměře 100 000 Kč a trestu propadnutí věci“.
2. Za tyto trestné činy byl podle §175 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku také trest propadnutí věci, a to dvou nástrojů určených k rozlamování zámků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky jako náhradu škody částku ve výši 78 475 Kč a poškozenému P. K. částku 11 453 Kč a částku 20 475 Kč jako bolestné. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, poškozený P. K. (dále také jen „poškozený“) a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 6 To 84/2020, tak, že odvolání státního zástupce a obviněného zamítl podle §256 tr. ř. a z podnětu odvolání poškozeného zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky jako náhradu škody částku ve výši 78 475 Kč a poškozenému P. K. částku ve výši 11 453 Kč a částku ve výši 120 475 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 6 To 84/2020 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru nebyl skutek po hmotněprávní stránce správně kvalifikován, zejména nebyl z hlediska subjektivní stránky posouzen s přihlédnutím k zamýšlenému následku, jeho jednání soudy posoudily podle principu objektivní odpovědnosti. Nevzaly vůbec v úvahu jeho možný negativní skutkový omyl ve smyslu §18 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že již v přípravném řízení se doznal k tomu, že z auta odcizil předmětné věci, přičemž poté, co je vrátil, „jal se z místa odjet“ . V odjezdu mu však za pomoci násilí začali bránit poškozený se svědkem J. B. Z důvodu obavy o svůj život vzal do ruky nůž, který uviděl v přihrádce (svého vozidla), a chtěl poškozeného se svědkem postrašit. Jak však ten nůž vytáhl, „jeho ruka se potkala s rukou poškozeného“ . Vyloučil proto, že by chtěl poškozenému úmyslně ublížit, a nad svým jednáním projevil lítost. Žádný vnitřní rozpor ve své výpovědi tak, jak na něj v bodě 25. napadeného rozsudku poukazoval odvolací soud, neshledal. Jeho jednání tak, jak ho sám popsal, jež spočívalo v tom, že druhého ohrožoval nožem, je totiž zcela nepochybně minimálně jednáním v nepřímém úmyslu, s následkem v podobě způsobení újmy poškozeného musel být přinejmenším srozuměn.
5. Ve vztahu k negativnímu skutkovému omylu je přitom nutno důsledně posoudit subjektivní stránku, která je odrazem pachatelovy skutečné vůle ve vztahu ke škodlivému následku. Obviněný uvedl, že nejenže své jednání jako vydírání nepopisuje on, ale ani poškozený nikdy neuvedl, že by se jím cítil být vydírán. Na základě výpovědi poškozeného je podle něj evidentní, že poškozený danou situaci prožíval z pohledu krádeže, nikoliv tak, že by byl k něčemu násilím nucen. Proto pokud by i jeho (obviněného) jednání objektivně naplňovalo znaky vydírání, ke spáchání tohoto trestného činu subjektivně nesměřoval, a proto by za něj neměl být postižen. Jeho úmysl nesměřoval k naplnění všech znaků trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a tyto znaky nebyly znatelné ani pro poškozeného.
6. Eventuálně pak obviněný soudům nižších stupňů vytýkal, že nevyřešily správně otázku vícečinného souběhu. Odhlédl-li od toho, že se subjektivně trestného činu vydírání nechtěl dopustit, „pak z hlediska objektivní odpovědnosti (která však není pro posouzení trestnosti v českém právu relevantní), skutečně může část jednání obviněného nést znaky vydírání, avšak zde absentuje přímá příčinná souvislost mezi vyděračským jednáním a způsobením těžké újmy na zdraví. Ta byla způsobena až v návaznosti na jednání obviněného, které nastalo poté, co se jeho snaha vymanit se ze sevření poškozeného a svědka B. jevila jako marná. Když obviněný zjistil, že je nepřinutí jej pustit z místa činu, tak použil nůž a poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, kdy tato by nevznikla v příčinné souvislosti s předchozím vydíráním.“ Samotný čin vydírání nevedl ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Jeho jednání pak mělo být posouzeno jako vícečinný souběh přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, k jehož dokonání směřoval jeho prvotní úmysl, který se mu však nezdařil, pročež následně se za pomoci vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku pokoušel poškozeného se svědkem J. B. přinutit, aby jej z místa činu pustili, což se mu rovněž nezdařilo, tak přistoupil k užití nože a způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Dovodil pak, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku subjektivní stránky, kdy jeho úmysl od samého počátku nesměřoval k vydírání druhého, ale na místě činu zastavil za účelem provedení krádeže. Jeho subjektivní stránka se postupně měnila v návaznosti na měnící se skutkové okolnosti. Konstrukce odsuzujícího rozsudku předpokládající, že jakmile byl přistižen a zadržen při krádeži, pojal úmysl vydírat poškozeného i za cenu způsobení těžké újmy na zdraví, je nepřípustným zjednodušením vývoje jeho úmyslu a jeho skutečné vůle. Úmysl ublížit druhému pojal až v návaznosti na předchozí neúspěšný pokus přinutit poškozeného a svědka, aby jej pustili. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 1993, sp. zn. 5 To 60/93.
8. Závěrem obviněný uvedl, že jím navrhované právní posouzení má podstatný dopad na trestní sazbu, podle které mu měl být uložen úhrnný trest podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v sazbě 3 až 10 let, namísto 5 až 12 let podle §175 odst. 3 tr. zákoníku.
9. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání, přičemž uvedla, že dovolací námitky uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení, oba soudy nižších stupňů se jimi tudíž zabývaly. Státní zástupkyně odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Svého jednání se dopustil v úmyslu přímém, přičemž těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného byl rovněž způsoben úmyslně, minimálně v úmyslu nepřímém, neboť obviněný aktivně zaútočil nožem proti paži poškozeného. S ohledem na učiněná skutková zjištění dospěla státní zástupkyně k závěru, že užitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
11. S přihlédnutím k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 6 To 84/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se však nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
18. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
19. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť částečně obviněný své námitky formuloval způsobem, kdy předkládal vlastní verzi průběhu skutkového děje.
20. Pokud jde o trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, v tomto směru obviněný užitou právní kvalifikaci nerozporoval. Nejvyšší soud však nemůže přiznat opodstatnění ani těm námitkám, jež se týkaly trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Argumentaci o tvrzeném negativním skutkovém omylu (byť tzv. negativní skutkový omyl je upraven v §18 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv v §18 odst. 2 tr. zákoníku, na nějž obviněný odkazoval) a rovněž o právním posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je třeba odmítnout.
21. Nad rámec toho, co k užité právní kvalifikaci, resp. k subjektivní stránce konstatovaly již soudy nižších stupňů (zejména body 11. a 13. rozsudku soudu prvního stupně, body 21., 22., 27. napadeného rozsudku odvolacího soudu), Nejvyšší soud vzhledem k dovolacím námitkám doplňuje, že obviněný naprosto pomíjí, z jakého úmyslu by měl přistoupit ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku poté, co vydíráním nedosáhl zamýšleného cíle, tedy vymanit se ze zadržení poškozeného a svědka J. B. a z místa činu odjet. Jinak řečeno, není z jeho argumentace zřejmé, z jakého důvodu by měl dokonat a dokončit trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a teprve následně přistoupit ke spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když jinak sám ani nezpochybňuje, že při způsobení těžkého ublížení na zdraví jednal v úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Naopak podle soudů nižších stupňů a také podle Nejvyššího soudu tak učinil právě proto, aby násilím přinutil poškozeného k tomu, aby ho pustil a nechal z místa odjet. Až v tomto okamžiku (použitím násilí a způsobením zranění poškozenému) byl dovršen vyděračský úmysl obviněného a trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dokonán. Tento případ nelze srovnávat s věcí řešenou Vrchním soudem v Praze, na jehož rozhodnutí ze dne 8. 10. 1993, sp. zn. 5 To 60/93, obviněný odkazoval, protože v něm pachatel pojal úmysl poškozenou usmrtit až poté, co zjistil, že je jeho snaha o donucení obviněné k tomu, aby něco konala bezvýsledná, a naopak hrozilo nebezpečí, že poškozená jeho jednání oznámí policii. V daném případě však k takové situaci nedošlo a ani v tomto směru ničeho obviněný netvrdil. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že obviněný stupňoval intenzitu svého vydírání, když nejprve použil pohrůžku násilím a po jejím bezvýsledném použití přistoupil k samotnému násilnému jednání (se způsobením vážného zranění poškozenému), aby dosáhl toho, že ho poškozený se svědkem pustí a nechají z místa odjet, tedy jiného násilím nutil, aby něco opominul, a tím způsobil těžkou újmu na zdraví. K tvrzenému dokonání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku již v okamžiku, kdy „se jeho snaha vymanit se ze sevření poškozeného K. a B. jevila jako marná“, a až následnému pojetí úmyslu způsobit těžkou újmu poškozenému proto nedošlo. Taková argumentace je lichá. Ze zjištěných skutečností je totiž zcela zjevné, že obviněný jednal celou dobu s úmyslem vymanit se ze zadržení poškozeného a svědka J. B., přimět je, aby upustili od této své snahy, a za tím účelem „přitvrdil“ ve vydírání a nakonec svého úmyslu skutečně dosáhl, když se mu po zasažení nožem poškozeného podařilo z místa činu odjet. Tvrzení, že „se jeho ruka potkala s rukou“ poškozeného odporuje učiněným skutkovým zjištěním (bod 10. rozsudku soudu prvního stupně). Naopak vše svědčí o jeho úmyslu, jak o tom pojednaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích.
22. Nejvyšší soud proto s ohledem na uvedené konstatuje, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 6 To 84/2020, ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 48 T 7/2020, netrpí vytýkanými vadami, neboť užitá právní kvalifikace soudy nižších stupňů je zcela přiléhavá a správná.
23. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ho uplatnil v jeho druhé alternativě. Jelikož však Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněnými, nebyl dán důvod ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
24. Jelikož námitky, o něž opřel své dovolání, obviněný uplatnil již před soudy nižších stupňů, resp. jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se s nimi (především s otázkou subjektivní stránky) řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, je třeba dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Judikatura totiž vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408).
25. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu