ECLI:CZ:US:2005:1.US.248.04
sp. zn. I. ÚS 248/04
Usnesení
I.ÚS 248/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti S. M., zastoupeného Mgr. V. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1497/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 6 To 79/02, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 48 T 29/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm b), odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce osmi roků, trestu vyhoštění na dobu neurčitou a peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč a pro případ, že by nebyl vykonán k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tak, že společně s dalšími obviněnými od přesně nezjištěné doby, minimálně od jara 1999 do 1. 3. 2000 vyvíjeli činnost, jejímž cílem bylo vykrádání především luxusních vil a dalších objektů na území hl. m. Prahy a jinde, přičemž stěžovatel měl odcizené věci vyvážet na Slovensko, kde realizoval jejich prodej.
Na základě odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem, pokud jde o stěžovatele, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině i ve výroku o trestu. Znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným z návodu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm b), odst. 3 písm. a), odst. 4 a §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., návodu trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 a §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a návodu trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 a §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, k trestu vyhoštění na dobu neurčitou a k peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, když dospěl k závěru, že jednání stěžovatele nebylo lze kvalifikovat jako návod, nýbrž pouze jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Přesto však tato skutečnost nevedla dovolací soud k tomu, aby přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť právní posouzení skutku by podle dovolacího soudu nic zásadního na postavení obviněného (stěžovatele) nezměnilo a stěžovateli by hrozil stejný druh trestu a ve stejné trestní sazbě. V daném případě byla podle Nejvyššího soudu ČR okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby a znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty skutečnost, že stěžovatel spáchal trestnou činnost jako člen organizované skupiny.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, Nejvyšší soud ČR není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů nižších stupňů, naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění. Podle stěžovatele je z toho zřejmé, že projednáním dovolání nemohl být napraven zásah do stěžovatelových základních práv a svobod. Dle mínění stěžovatele je však zásah do jeho základních práv zřejmý již z konstatování dovolacího soudu ohledně chybné kvalifikace vrchním soudem. Jednání stěžovatele bylo kvalifikováno rozdílně soudy všech stupňů, včetně soudu dovolacího. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení nelze posuzovat provedené důkazní řízení, nemohl dovolací soud podle stěžovatele zhojit procesní pochybení a nezákonný postup soudů nižších stupňů.
Stěžovatel namítá, že před obecnými soudy poukazoval na procesní vady spočívající v nepoužitelnosti odposlechu telefonních hovorů, neboť byly provedeny v rozporu s požadavky stanovenými v ust. §88 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatel takto již před obecnými soudy namítal, že se nejedná o objektivní zachycení obsahu telefonních hovorů a nelze je jako důkaz použít. Dále stěžovatel před obecnými soudy navrhoval provedení důkazů, které by prokázaly, že odcizené věci nabyl legálně. Městský soud v Praze navrhované důkazy neprovedl, čímž podle stěžovatele vznikly zásadní pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.
Vrchní soud v rámci odvolacího řízení však dospěl k závěru, že provedené dokazování městského soudu bylo v souladu s ust. §2 odst. 5 trestního řádu, že důkazy byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Odvolací soud také podle stěžovatele dospěl k závěrů, že požadoval-li stěžovatel provedení dalších důkazů výslechem osob ze Slovenské republiky, které měly potvrdit legální nabytí některých věcí nalezených při domovních prohlídkách, že městský soud nepochybil, pokud s ohledem na ostatní shromážděný důkazní materiál tyto důkazy odmítl jako nadbytečné.
Pokud jde o odposlechy a záznamy, shledal vrchní soud, že byly provedeny procesně zákonným způsobem jako neodkladné úkony před zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 4 trestního řádu za podmínek stanovených v §88 odst. 2 trestního řádu. Rovněž podle stěžovatele neshledal odvolací soud důvodnou jeho námitku týkající se nezákonnosti pořízeného výpisu z jeho telefonní stanice.
Stěžovatel se proto domnívá, že Vrchní soud v Praze pouze "převzal" procesní pochybení a nezákonný postup Městského soudu v Praze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítl, že u hlavního líčení před Městským soudem v Praze nebyl ve dnech 11. 3 - 15. 3. 2002 přítomen jeho obhájce Mgr. R. V., který byl v té době na dovolené. Z protokolů o hlavním líčení má vyplývat, že dne 13. 3. 2002 byl obhájce stěžovatele patrně zastoupen Mgr. S., který jako zvolený obhájce na základě plné moci obhajoval spoluobviněného S. Vzhledem k tomu, že se jednalo o posouzení věci jako páchané organizovanou skupinou, má stěžovatel zato, že odsouzení v této věci jsou ve vzájemné kolizi. Přitom, jak stěžovatel uvedl, s obhajobou jiným obhájcem nesouhlasil. K této skutečnosti stěžovatel připojil další výtku, a to nepřehlednost protokolace hlavního líčení v části týkající se přítomnosti obhájců. Podle stěžovatele tak bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu.
Za zásadní procesní vadu pak stěžovatel v ústavní stížnosti označil skutečnost, že mu nebylo řádně umožněno prostudovat na závěr přípravného řízení vyšetřovací spis. Prostudování spisu se konalo ve dnech 17. 10. 2001, 23. 10. 2001, 24. 10. 2001, 7. 11. 2001 a 9. 11. 2001, kdy se stěžovatel domáhal toho, že chce přehrát jednotlivé hlasové záznamy, aby mohl celou věc posoudit a zaujmout stanovisko pro svou řádnou obhajobu. O nesouhlasu stěžovatele s prostudováním neúplného spisu svědčí absence podpisů stěžovatele v části protokolu o prostudování spisu. Zejména pak chybí podpis stěžovatele na části protokolu ze dne 17. 10. 2001 a 9. 11. 2001. Stěžovatel z toho dovozuje, že byl zkrácen na svém právu připravit si řádnou obhajobu k hlavnímu líčení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž brojí proti postupu obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Stěžovatel se domáhal výslechů svědků, kteří měli potvrdit původ věcí nalezených u stěžovatele při domovních prohlídkách, a provedení znaleckého posudku z oboru fonografie. Obecné soudy tyto důkazní návrhy zamítly, přitom se ohledně záznamů telefonních hovorů spokojily pouze s výpověďmi pracovnic policie, které prováděly zápis, resp. přepis telefonních hovorů, ačkoliv tyto svědkyně uvedly, že z hovorů vybíraly a přepisovaly pouze to, co se jim zdálo, že je ve věci důležité, tedy podle stěžovatele důležité ve prospěch obžaloby, nikoliv obhajoby. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na porušení §2 odst. 5 trestního řádu, neboť podle něj nebyly objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, a na porušení §88 odst. 4 trestního řádu, podle kterého je třeba k záznamu telekomunikačního provozu připojit protokol s uvedením místa, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i osoby, která záznam pořídila. Výslechy pracovnic Policie ČR, které prováděly překlady a záznamy hovorů tento nedostatek podle stěžovatele nemohly narovnat.
Stěžovatel vzhledem k těmto skutečnostem a námitkám tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dále komplex práv zajišťujících spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo být považován za nevinného do okamžiku pravomocného vyslovení viny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, obhajovací práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny a konečně čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům.
Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. 6. 2004 rozšířil stěžovatel své námitky o následující skutečnosti. Stěžovatel shrnul, že namítá nelegálnost použití důkazu odposlechem telefonátů a nesprávnost posouzení procesního postupu při seznámení s výsledky vyšetřování - seznámení se spisem při skončení přípravného řízení. Stěžovatel konkrétně namítá, že odposlechy telefonních hovorů tak, jak jsou uváděny na č. l. 1154 - 1162 neodpovídají skutečnosti a skutečnému obsahu telefonních hovorů. Pokud jde o procesní postup orgánů činných v trestním řízení při seznámení stěžovatele s výsledky vyšetřování, pak namítá, že s listinným důkazem odposlechem telefonátů na čísle listu 907 - 1153 nebyl seznámen, neboť chybí podpis stěžovatele.
Dále stěžovatel namítl, že domovní prohlídky byly prováděny v rozporu s §85 odst. 2 trestního řádu, neboť prohlídky se neúčastnila na věci nezúčastněná osoba.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze uvedla, že veškerá argumentace týkající se rozhodování nalézacího soudu je obsažena v napadeném rozsudku. Pokud jde o námitku týkající se hodnocení důkazů, resp. pochybení nalézacího soudu stran neprovedení navrhovaných důkazů, předsedkyně senátu poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. Nt 207/2004, které k vyjádření rovněž přiložila a ze kterého podle ní vyplývá, že námitky spočívající v neprovedení fonoskopické zkoušky a dalších důkazů jsou ze strany odsouzených nepatřičné, když jejich jednání bylo posouzeno jako jednání v organizované skupině, a proto bylo nutno veškeré důkazy hodnotit v jejich vzájemné souvislosti, nebylo možno důkazy shromážděné u jednotlivých útoků posuzovat izolovaně od důkazů, které se váží k dalším útokům. Lze proto shrnout, že svědky, které stěžovatel navrhoval, soud nevyslechl mimo jiné i proto, že výpověď tchána stěžovatele z přípravného řízení jednoznačně svědčí o křivé výpovědi ve prospěch stěžovatele.
Další část argumentace obsažené v ústavní stížnosti označila předsedkyně senátu za lživou. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 3. 2002 (byť účastník připustil nepřehlednost protokolace) v porovnání s přílohami k tomuto hlavnímu líčení (tj. v porovnání s písemně provedenými závěrečnými řečmi obhájců jednotlivých odsouzených) mimo vší pochybnost vyplývá, že za stěžovatele pronesl závěrečnou řeč intervenující obhájce Mgr. P. B. Ten přednesl řeč, kterou osobně za stěžovatele zpracoval jeho obhájce Mgr. R. V., který také tento obsáhlý písemný materiál vlastnoručně podepsal (č.l. 10381). Z protokolu o hlavním líčení z uvedeného dne nevyplývá, že by stěžovatel nesouhlasil s takto provedenou závěrečnou řečí, naopak neměl žádné výhrady, dokonce z protokolu vyplývá, že nepožadoval překlad závěrečných řečí. Pokud jde o argument kolize zájmů, předsedkyně senátu uvedla, že nemůže jít o kolizi tam, kde pachatelé trestnou činnost v plném rozsahu popírají, což je případ stěžovatele a dalších obviněných. Pokud jde o námitku týkající se toho, že stěžovatel nesouhlasil s tím, aby jeho obhájce zastupoval jiný obhájce, je třeba uvést, že obhájce stěžovatele byl ustanoven opatřením Obvodního soudu pro Prahu 5, a pokud si stěžovatel sám nezvolil jiného obhájce, nemůže do substituce takto ustanoveného obhájce zasahovat. Jak vyplývá z protokolu z hlavního líčení, stěžovatel žádné výhrady k substituci nevznesl. Pokud pak jde o tvrzení, že ani dne 11. 3. 2002 stěžovatele nezastupoval Mgr. V., předsedkyně senátu uvedla, že v tento den ani hlavní líčení neprobíhalo, neboť dne 8. 3. 2002 bylo přerušeno do 12. 3. 2002.
Také argumentaci stěžovatele stran pochybení orgánů činných v trestním řízení při seznámení stěžovatele se spisem označila předsedkyně senátu za lživou, když z protokolu vyplývá, že stěžovateli byl dán vyšetřovatelem dostatečný časový prostor. Stejně tak tvrzení, že na protokolu chybí podpis stěžovatele, je lživé, neboť tento protokol ze dne 17. 10. 2001 stěžovatel podepsal na obou stranách a současně vzal na vědomí, že další seznámení se spisem bude probíhat ve dnech 23. 10. a 24. 10. 2001. Nad rámec uvedeného předsedkyně senátu Městského soudu v Praze poznamenala, že u seznámení s výsledky vyšetřování byl vždy přítomen obhájce. Pokud by obsah protokolu neodpovídal skutečnosti, obhájkyně by musela zasáhnout a nemohla by dopustit, aby bylo uváděno něco jiného, než bylo požadováno, když také obhájkyně tento protokol podepsala.
Předseda příslušného senátu Vrchního soudu v Praze uvedl, že ústavní stížnost shledává nedůvodnou, přičemž odkázal na obsah svého vyjádření k předchozí ústavní stížnosti stěžovatele (stěžovatel původně podal ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 622/03 souběžně s dovoláním, kterou však v průběhu řízení vzal zpět).
Pokud stěžovatel argumentuje odlišnými právními závěry Nejvyššího soudu ohledně formy účastenství, má předseda senátu zato, že se nejedná o natolik podstatné zásahy do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. O tom svědčí obsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž ve shodě s přezkoumávanými rozhodnutími dospěl k závěru, že stěžovatel naplnil svou trestnou činností okolnosti odůvodňující užití vyšší trestní sazby podle §247 odst. 3 písm. a) a odst. 4 tr. zák., což ovlivňuje zásadní měrou postavení stěžovatele při stanovení stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost a druh a výměru uloženého trestu. Vzhledem k tomu navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popřípadě zamítnuta.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR uvedl, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl sice k závěru, že podané dovolání je opodstatněné, současně však zaujal názor, že projednání dovolání a následná náprava pochybení v právním posouzení zjištěného jednání jako návodu, jehož se dopustil Vrchní soud v Praze, by nemohly zásadně ovlivnit jeho postavení, a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jednání stěžovatele tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a velmi stručně rozvedeno v odůvodnění, nesvědčí pro právní posouzení jako návodu, a mělo být právně kvalifikováno jako pomoc. Podle Nejvyššího soudu ČR však nelze zpochybňovat závěr odvolacího soudu, že zjištěné jednání stěžovatele bylo jednáním člena organizované skupiny. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že se na dané trestné činnosti podílel tím, že odcizené věci prodával na území Slovenské republiky, kam je případně i převážel, přičemž za tímto účelem spolupracoval s ostatními obviněnými, kontaktoval je a domlouval se s nimi o cenách. Předmětné sdružení obviněných vyvíjelo trestnou činnost dlouhodobě, plánovitě a koordinovaně, každý z jeho členů v něm měl svou funkci a k úspěchu věci přispíval svým dílem. Mezi pachateli trestného činu a stěžovatelem, jenž byl osobou, která věci pocházející z trestné činnosti prodávala, tak existovala dohoda uzavřená již před spácháním daného trestného činu o takovém následném odebrání odcizených věcí k dalšímu prodeji. Za takových okolností je třeba jednání stěžovatele posoudit jako účastenství ve formě pomoci. Uvedené právní posouzení skutku by však nic zásadního na postavení stěžovatele nezměnilo a stěžovateli by hrozil stejný druh trestu a ve stejné trestní sazbě, i když by jeho jednání nebylo kvalifikováno jako návod, nýbrž jako pomoc. Pomoc k trestnému činu je sice nejlehčí formou účastenství, a tudíž méně závažnou než návod, avšak v daném případě byla okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby a znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty skutečnost, že stěžovatel spáchal trestnou činnost jako člen organizované skupiny. Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR proto navrhl, aby Ústavní soud, pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR, ústavní stížnost zcela zamítl.
Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 29/2001.
II.
Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, Ph.D, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako nestálý člen do prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 248/04.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu posouzení a dospěl k závěru, že není důvodná.
III.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím řízení či dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu tak vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti.
Jde-li o otázku interpretace a aplikace práva, Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ovšem oprávněn zasáhnout tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, tj. tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle také již ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Jde-li o otázku zjišťování skutkových podkladů pro rozhodování obecných soudů a otázku hodnocení důkazů, také v tomto směru je již dosavadní judikaturou jednoznačně nastaven rámec přezkumu prováděného Ústavním soudem. Ústavní soud přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
V daném případě lze obsáhlé námitky uplatněné stěžovatelem rozdělit do několika oblastí. Jednou skupinou námitek, jež se v rovině základních práv váží k porušení obhajovacích práv stěžovatele a k právu na fair proces, jsou výtky vůči procesním vadám jak v přípravném řízení, tak v řízení před obecnými soudy. Druhou část námitek stěžovatele tvoří námitky týkající se zjišťování skutkového stavu včetně námitek neprovedení důkazů a nesprávného hodnocení důkazů, které se případně váží k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konečně třetí okruh námitek stěžovatele směřuje k interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, konkrétně k tomu, že soudy všech stupňů odlišně kvalifikovaly jednání stěžovatele, resp. odlišně kvalifikovaly formu účastenství stěžovatele na páchání trestné činnosti celé organizované skupiny, čímž měly porušit ústavně zaručené právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
V rámci první skupiny námitek stěžovatel zpochybnil celou řadu procesních postupů orgánů činných v trestním řízení. Na řadu těchto námitek konkrétně reagovala ve svém vyjádření předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, když odkazy na příslušné části spisu vyvracela tvrzení stěžovatele, která označila za lživá. Ústavní soud považuje za nutné k tomu poznamenat, že nemá jiného prostředku k přezkumu procesních postupů orgánů činných v trestním řízení, než vyšetřovací a soudní spis a v nich zachycené údaje. Pokud stěžovatel námitkami mínil zpochybňovat pravdivost údajů uvedených ve spise, je třeba k tomu uvést, že tak mohl a měl učinit přímo před příslušnými orgány, zvláště pokud u těchto úkonů byla přítomna stěžovatelova obhajoba. Ústavní soud se proto soustředil na příslušné části spisu obecného soudu, z nichž zjistil dále uvedené skutečnosti.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že při domovních prohlídkách, které prováděly orgány činné v trestním řízení ve Slovenské republice na základě dožádání českých orgánů, nebyla přítomna osoba na věci nezúčastněná, nezakládá se taková námitka stěžovatele na pravdě. Ústavní soud z protokolů z domovních prohlídek zjistil, že vždy byla u těchto úkonů přítomna nezúčastněná osoba (pánové B. a K. z Městského úřadu v Trenčíně, srov. č. l. 575, 603).
Rovněž tvrzení stěžovatele týkající se procesních vad při prostudování spisu v závěru přípravného řízení nejsou pravdivá, resp. ze spisu obecného soudu nevyplývají takové skutečnosti, které by potvrzovaly námitky stěžovatele. Z protokolů především vyplývá, že stěžovatel se seznamoval s obsahem vyšetřovacího spisu celkem šestkrát, těmto úkonům byl přítomen vždy obhájce stěžovatele. Všechny protokoly jsou podepsány jak stěžovatelem, tak obhájcem. Pokud stěžovatel namítal, že neměl dostatek času k prostudování spisu, byl mu orgánem činným v trestním řízení poskytnut další časový prostor. Z protokolu ze dne 9. 11. 2001 vyplývá, že stěžovatel i obhájce prohlásili, že jim byl poskytnut dostatek času, a uvedli, že nemají žádné návrhy na doplnění vyšetřování, nežádají opakování ani provedení vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení.
Z protokolu z hlavního líčení ze dne 12. 3. 2002 vyplývá, že obhájce stěžovatele sice nebyl přítomen, závěrečnou řeč sepsanou obhájcem stěžovatele přečetl obhájce spoluobviněného Mgr. P. B., přičemž text závěrečné řeči je součástí soudního spisu. Z toho podle Ústavního soudu nelze dovozovat, že by obecný soud porušil základní právo stěžovatele na řádnou obhajobu, když z protokolu nevyplývá nic, co by vedlo Ústavní soud k závěru, že stěžovatel s takovým postupem nebyl srozuměn.
Ústavní soud se dále zaměřil na námitky stěžovatele týkající se odposlechů telefonních hovorů a výpisu hovorů z telefonní linky stěžovatele, vůči nimž stěžovatel namítal, že byly provedeny v rozporu se zákonem a že přepis záznamu hovorů neodpovídá skutečnému obsahu hovorů. Ústavní soud především předesílá, že těmito námitkami se v předchozích řízeních zabýval jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací, s jehož hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje. Odposlechy byly nařízeny na návrh dozorujícího státního zástupce soudcem jako tzv. neodkladné úkony podle §160 odst. 4 trestního řádu před zahájením trestního stíhání, přičemž podmínkami pro provedení těchto úkonů se již zabýval jak soudce, který odposlech nařizoval, a nalézací soud, tak i soud odvolací. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takové hodnocení obecných soudů zpochybňoval. Obecné soudy se rovněž zabývaly tím, že protokoly o odposlechu neobsahovaly náležitosti stanovené trestním řádem. Tyto vady však byly nalézacím soudem zhojeny tím, že při hlavním líčení vyslechl jako svědky pracovnice Policie ČR, které záznam odposlechů překládaly do českého jazyka a přepisovaly. V této souvislosti podle Ústavního soudu neobstojí ani námitka stěžovatele, kterou zpochybnil autenticitu překladů a přepisů odposlechů. Ústavní soud ze spisu rovněž zjistil, že tyto pracovnice byly opatřením vyšetřovatele ze dne 11. 1. 2000 přibrány k pořízení překladu a přepisu jako tlumočnice podle §28 trestního řádu za použití §55 odst. 2 trestního řádu, a tyto překlady byly navíc znovu verifikovány soudním tlumočníkem, kterého přibral Městský soud v Praze opatřením ze dne 22. 2. 2002. Tento tlumočník v průběhu hlavního líčení vypověděl, že nemá k překladu záznamu výhrad. Podle Ústavního soudu tím byly vyvráceny případné námitky stěžovatele týkající se nesouladu českého přepisu záznamů se skutečným obsahem zaznamenávaných rozhovorů.
Stejně tak Ústavní soud sdílí hodnocení Vrchního soudu v Praze ohledně pořízení výpisu hovorů z telefonní linky stěžovatele. Z protokolu o výslechu stěžovatele vyplývá, že to byl sám stěžovatel, kdo výslovně žádal o pořízení kompletního výpisu hovorů z mobilního telefonu (č.l. 2504).
Ústavní soud uzavírá, že neshledal nic, co by svědčilo o tom, že důkazy provedené v průběhu trestního řízení by byly opatřeny a provedeny v rozporu s trestním řádem, resp. dílčí vady některých procesních úkonů byly posléze zhojeny obecnými soudy, a v žádném případě nezakládají porušení stěžovatelových základních práv.
Jde-li o druhou skupinu námitek stěžovatele stran hodnocení důkazů, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy rovněž postupovaly v souladu s trestním řádem, a Ústavní soud má zato, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů pak nelze obecným soudů vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces. Odůvodnění napadených rozhodnutí nesvědčí o tom, že by soudy uplatnily libovůli v rozhodování, důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Pokud pak zamítly stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, uvedly z jakých důvodů považují tyto návrhy za irelevantní či nadbytečné. Právo na provádění důkazů navržených obžalovaným, včetně práva na předvolání a výslech svědka, není právem neomezeným, nýbrž naopak předpokládá jistou míru diskrece ze strany soudu, zda navržené důkazy mohou přispět k dostatečnému zjištění o skutečném skutkovém průběhu. Takové právo tudíž neimplikuje automatickou povinnost soudu toliko mechanicky vyhovět všem návrhům stěžovatele v trestním řízení, pokud soudy vysvětlí důvody, které je k zamítnutí návrhu na provedení důkazu vedly. Z ústavněprávních hledisek je tedy akceptovatelné, pokud soud návrhu nevyhoví, přičemž v odůvodnění rozhodnutí vyloží, z jakých důvodů tomuto návrhu nevyhověl. Rovněž v této části nelze postup obecných soudů považovat za zásah do stěžovatelových základních práv.
Konečně Ústavní soud hodnotil, zda je ústavně konformní postup Nejvyššího soudu ČR, pokud sice shledal právní kvalifikaci jednání stěžovatele učiněnou odvolací soudem jako nesprávnou, avšak dovodil, že změněná právní kvalifikace nemůže mít na postavení stěžovatele zásadní vliv a stěžovatelovým dovoláním se nezabýval meritorně, případně napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nezrušil. Ústavní soud v tomto směru předesílá, že obdobnými situacemi, kdy dovolací soud překvalifikoval jednání stěžovatele, avšak dovodil, že změněná právní kvalifikace by na jeho postavení neměla vliv, a dovolání proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, se již zabýval v několika svých nálezech (např. sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04, dosud nepublikovány, dostupné v el. verzi na www.judikatura.cz). Ústavní soud v těchto případech zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR, jimiž byla odmítnuta dovolání a v nichž dovolací soud překvalifikoval jednání stěžovatele z jedné skutkové podstaty na jinou, s poukazem na to, že změna právní kvalifikace s sebou přináší potenciální nutnost doplnit dokazování; právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu.
Ústavní soud proto v nyní projednávaném případě vážil, zda nejsou splněny stejné podmínky jako ve shora uváděných případech. Zatímco v dříve projednávaných případech šlo o odlišnou právní kvalifikaci skutku, v nyní projednávaném případě jde toliko o odlišnou právní kvalifikaci formy účastenství. Ústavní soud je toho názoru, že taková změna by nemohla mít zásadní vliv na směr dokazování jako v případě změny v posouzení skutku, kdy je třeba znovu rekonstruovat jednání pachatele z hlediska naplnění celé struktury skutkové podstaty (subjektivní stránka, objekt, objektivní stránka). V daném případě jde toliko o změnu v posouzení míry a způsobu účasti stěžovatele na páchání trestné činnosti, nikoliv změnu v posouzení této trestné činnosti jako takové.
Závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že změněná právní kvalifikace by zásadně neměla na postavení stěžovatele vliv má však, vedle této dimenze důkazní, tedy dimenze zkoumání viny stěžovatele, rovněž druhou dimenzi, a to dimenzi ukládání trestu. Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení dovodil, že překvalifikování formy účastenství stěžovatele z návodu na pomoc nemůže zásadně ovlivnit jeho postavení, když okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby a znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty byla skutečnost, že stěžovatel spáchal trestnou činnost jako člen organizované skupiny.
Ústavní soud k ukládání trestů v minulosti uvedl, že při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné, a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by tato vyváženost v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena (srov. sp. zn. II. ÚS 243/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 17, str. 395). Za takové extrémní porušení, které by dosahovalo dimenze porušení základního práva, je v případě trestu odnětí svobody toliko nerespektování proporcionality mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu, tedy v konečném důsledku porušení čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz). V daném případě Ústavní soud neshledal v závěru Nejvyššího soudu ČR takové porušení principu proporcionality. Samotný dovolací soud sice připustil, že pomoc představuje méně závažnou formu účastenství než návod, současně však odůvodnil, jaké skutečnosti měly zásadní vliv na druh a výši ukládaného trestu a co jej vede k přesvědčení, že by výše ukládaného trestu nemohla být změněnou kvalifikací dotčena. Jinými slovy, rozdíl v závažnosti návodu a pomoci nedosahuje takové intenzity, aby ovlivnil výši uloženého trestu odvolacím soudem, který byl uložen jako trest úhrnný v rámci kvalifikované skutkové podstaty (jednání spáchané členem organizované skupiny, výše způsobené škody). Ústavní soud má zato, že takové hodnocení se ještě pohybuje v mezích ústavního principu proporcionality, jak byl vyložen výše.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, jak v ústavní stížnosti tvrdil, když navíc větší část jeho námitek se ukázala jako lichá či dokonce smyšlená. Ústavní soud je toho názoru, že podání účastníků řízení, navíc právně zastoupených advokátem, která jsou vystavěna převážně na smyšlených skutečnostech, představují ve vztahu k soudu šikanózní výkon práv. V takových extrémních případech je třeba vážit, zda z důvodu šikonózního výkonu práva vůbec jednotlivci poskytnout ochranu, jíž se tímto způsobem domáhá. Lze mít totiž pochybnosti o tom, zda je požadavek ochrany v takových případech vůbec míněn seriózně a zda se jednání právního zástupce stěžovatele ještě pohybuje v mezích profesní etiky. V projednávaném případě však Ústavní soud takový přístup nezvolil a námitkami stěžovatele, byť se - jak Ústavní soud v průběhu řízení zjistil - opíraly často o smyšlené skutečnosti, se věcně zabýval.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzeným zásahům do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu