ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.705.2021.2
sp. zn. 6 Tdo 705/2021-551
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovoláních, která podali obviněný M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, a nejvyšší státní zástupce, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 8 To 14/2021-469, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 48/2020, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
II. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 8 To 14/2021-469, a to v celém výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajících výrocích zůstává rozsudek odvolacího soudu nezměněn.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc ve zrušené části znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 7 T 48/2020-426, byl obviněný M. H. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 5. 6. 2020 v době kolem 21,35 hodin v bytě bytového domu čp. XY v XY ulici v XY, okres Praha-západ, v němž bydlel se svým bratrem D. H., narozeným XY, po předchozím slovním střetu bratrem v době, kdy poškozený seděl v křesle, ve stoje ho chytil levou rukou za krk a v pravé ruce držel lovecký nůž s délkou čepele 20,4 cm, kterým velkou silou poškozeného bodl do hrudi v oblasti pravého prsu, čímž mu způsobil bodnou ránou dlouhou 4,5 cm vpravo na hrudníku při hrudní kosti v úrovni třetího mezižebří ve střední kličkové čáře, hlubokou přibližně 6 až 7 cm s průbodem hrudní stěny, bodným poraněním prsní tepny a žíly a s bodným poraněním horního laloku pravé plíce s vbodem v poplicnici dlouhým 3,7 cm a zakrvácením pravé pohrudniční dutiny, v důsledku tohoto zranění byl poškozený v pracovní neschopnosti po dobu neméně šesti týdnů a došlo k poškození důležitého orgánu, hrudní stěny, pravé plíce a oběhového systému, bez včasné a odborné pomoci, kterou si přivolal sám poškozený, by zranění vedlo k úmrtí poškozeného.
2. Obviněný byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí loveckého nože o celkové délce 336 mm s čepelí o délce 204 mm a s rukojetí obalenou černým provazem s hnědým koženým pouzdrem. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní.
3. O odvoláních obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2021, č. j. 8 To 14/2021-469, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle něj dopustil tím, že
dne 5. června 2020 v době kolem 21,35 hodin v bytě bytového domu čp. XY v XY ulici v XY, okres Praha-západ, v němž bydlel se svým bratrem D. H., narozeným XY, po předchozím slovním střetu bratrem v době, kdy poškozený seděl v křesle, ho ve stoje chytil levou rukou za krk a loveckým nožem o délce čepele 20,4 cm, který držel v pravé ruce, poškozeného velkou silou bodl do hrudi v oblasti pravého prsu, čímž mu způsobil bodnou ránu dlouhou 4,5 cm vpravo na hrudníku při hrudní kosti v úrovni třetího mezižebří ve střední kličkové čáře, hlubokou přibližně 6 až 7 cm s průbodem hrudní stěny, bodným poraněním prsní tepny a žíly a s bodným poraněním horního laloku pravé plíce s vbodem v poplicnici dlouhým 3,7 cm a zakrvácením pravé pohrudniční dutiny, přičemž bez včasné a odborné zdravotní pomoci, kterou si přivolal sám poškozený, by toto poranění vedlo k jeho smrti.
4. Odvolací soud obviněného odsoudil podle §140 odst. 1 za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to loveckého nože o celkové délce 336 mm s čepelí o délce 204 mm, s rukojetí ovinutou černou šňůrou, včetně koženého pouzdra hnědé barvy. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním obviněný (a to v celém rozsahu) a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce , který svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil vůči trestu, který byl obviněnému uložen odvolacím soudem.
6. Obviněný ve svém dovolání zpracovaném jeho obhájkyní Mgr. Ilonou Šimlovou uplatil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že obě napadená rozhodnutí (skrze rozhodnutí odvolacího soudu napadá i rozsudek soudu první stupně) spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu k výroku o vině namítá nesprávné hodnocení otázek zavinění a rovněž příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmových znaků trestného činu. K vydání rozhodnutí podle něj došlo v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládající nezákonnost rozhodnutí. Soudy v napadených rozhodnutích a v řízení, které jim předcházelo, údajně porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.
7. Dovolatel brojí vůči závěru odvolacího soudu, který u něj dovodil nepřímý úmysl ke smrtelnému následku, k čemuž uvádí, že nepopíral, že při potyčce s bratrem držel v ruce nůž a nůž směřoval k hrudi poškozeného. Od počátku trestního řízení však tvrdí, že na svého bratra nezaútočil, v žádném případě neměl v úmyslu mu jakkoliv fyzicky ublížit a vše se odehrálo nešťastnou náhodou ve chvíli, když se bratr snažil chytit obžalovaného rukou za krk a nadzvedl se přitom z křesla. Podle skutkových zjištění soudů poškozený neregistroval žádný nápřah ruky s nožem vůči jeho tělu, ale ani moment, kdy k zasazení rány došlo. V návaznosti na to dovolatel cituje pasáže z výpovědi poškozeného a odkazuje na videozáznam o rekonstrukci, kterou podstoupil. Soudům vytýká, že bez dalšího převzaly závěr znalkyně z odvětví soudního lékařství, která vyloučila verzi dovolatele a uvedla, že „ poranění vzniklo tlakem a průnikem ostrého podlouhlého hrotnatého nástroje, který byl jednoznačně veden aktivně velkou silou nožem pevně drženým rukou fixovanou v zápěstí proti hrudníku poškozeného “. Dovolatel namítá, že posudek neobsahuje žádné odborné argumenty ani odůvodnění, proč a na základě jakých konkrétních poznatků k uvedenému závěru znalkyně dospěla, a předkládá vlastní zhodnocení („útok, …, nebyl nijak brachiální a nemohl být veden ani plnou silou, kterou mohl dovolatel použít při údajném úmyslném jednání“). Odvolacímu soudu vytýká, že „ uplatnil své zcela laické úvahy ohledně mechanismu vzniku bodné rány, týkající se ve skutečnosti odborných problémů a fyzikálních veličin, které lze expertizou a výpočty zcela jasně vypočítat “. K citaci z odůvodnění jeho rozhodnutí dovolatel uvádí, že takový úsudek není v žádném případě notoricky samozřejmý a nelze jej dovozovat laickými úvahami. Podle dovolatele je ke zjištění skutečné příčiny vzniku bodné rány nezbytné odborné posouzení mechanismu vzniku poranění (jehož výčet předkládá). Takovýto posudek může provést pouze znalec z oboru forenzní biomechanika a pouze takový znalecký posudek či expertiza může být zásadním důkazem ve vztahu k mechanismu vzniku poranění poškozeného, tj. buď bude takovým posudkem zcela vyloučena příčina vzniku zranění uváděná dovolatelem nebo ji posudek jako možnou/pravděpodobnou připustí. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, není odborně zaměřena tak, aby mohla výše uvedené otázky zodpovědět. Odpovědi na tyto otázky nemůže dovozovat ani soud na základě svých laických úvah.
8. V návaznosti na znění §89 odst. 2 tr. ř. dovolatel zmiňuje, že opakovaně ústně i písemně navrhoval doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky. Krajský soud v Praze navrhovaný důkaz neprovedl a ani o něm formálně nerozhodoval, přičemž návrh dovolatele na provedení tohoto důkazu znaleckým posudkem měl zohlednit, resp. se s tímto návrhem adekvátně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí uvedl, že považuje navrhovaný důkaz znaleckým posudkem za nadbytečný. Provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechaniky je významné pro posouzení závěru o tom, zda dovolatel na poškozeného úmyslně zaútočil. Pokud by totiž byla prokázána skutková verze dovolatele, že na vznik bodného poranění mohlo mít vliv působení tlaku těla poškozeného, mohlo by dojít k jinému rozhodnutí o vině a trestu. Dle názoru dovolatele bylo odmítnutím jeho návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Dovolatel v této souvislosti poukazuje např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ve kterých Ústavní soud hovoří o tzv. opomenutých důkazech, tj. důkazech, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazech, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval. Tyto důkazy dle Ústavního soudu zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale také jeho protiústavnost.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 8 To 14/2021, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 7 T 48/2020, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Připomíná, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že neakceptoval návrh státního zástupce na uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby §140 odst. 1 tr. zákoníku, a zmiňuje, na základě jaké argumentace odvolací soud uložil obviněnému trest pod spodní hranicí trestní sazby. S jeho závěrem o nutnosti aplikace §58 odst. 6 tr. zákoníku se neztotožňuje. V návaznosti na citaci jeho znění dovolatel uvádí, že odkazované ustanovení – na rozdíl od ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku – nepožaduje zvláštní okolnosti případu či poměry pachatele, což však nic nemění na faktu, že i v případě postupu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Jinými slovy okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především tím, do jaké míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání činu. Snížení trestu odnětí svobody je mimořádné a vyžaduje proto, aby pokus nedosahoval závažnosti jiných obvyklých případů, a navíc lze k němu přistoupit jen za předpokladu, že vzhledem k povaze a závažnosti, posuzované především podle hledisek uvedených v §39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku, by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 7 Tdo 124/2016).
11. Odvolacímu soudu tento dovolatel vytýká, že použití §58 odst. 6 tr. zákoníku odůvodnil velmi stručně. Argumentoval dosavadní bezúhonností obviněného, fikcí beztrestnosti, částečným doznáním a lítostí, kterou nad svým činem projevil. Tyto okolnosti, které odvolací soud uvedl, jsou okolnostmi polehčujícími, které by sehrály roli při úvaze o výměře trestu v rámci zákonné trestní sazby. Argumentace odvolacího soudu o fikci beztrestnosti obviněného je akceptovatelná, okolnosti další, které odvolací soud uvedl, jsou přinejmenším sporné. Použít §58 odst. 6 tr. zákoníku je možno jen tehdy, pokud povaha pokusu nedosahovala závažnosti jiných, obdobných případů. Sama okolnost, že došlo pouze k pokusu, nemůže odůvodnit uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. V daném případě obviněný z malicherného důvodu zaútočil na poškozeného loveckým nožem o nezanedbatelné délce čepele, jejíž ostrosti si byl vědom (u hlavního líčení na dotaz předsedkyně senátu odpověděl, že věděl, že nůž je velmi ostrý), ránu vedl velkou silou proti hrudi poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Poškozeného bodl zcela neočekávaně a v situaci, kdy se nacházel v nevýhodné až bezmocné pozici vsedě v křesle. Způsob provedení činu a nástroj, který obviněný použil, vyvracejí názor odvolacího soudu, že povaha a závažnost pokusu dovolují použití moderačního ustanovení.
12. Podle nejvyššího státního zástupce je nutné se při úvaze o možném použití moderačního ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku zabývat i tím, jaké okolnosti zamezily dokonání zločinu vraždy. Bylo to pouze zásluhou poškozeného, který si sám zavolal lékařskou pomoc, zatímco obviněný naproti tomu zranění poškozeného bagatelizoval a žádnou snahu mu pomoci neprojevil. Jen tím, že došlo k okamžité, vysoce odborné lékařské pomoci, bylo zabráněno dokonání činu, jak je patrno ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. K dokonání činu tedy nedošlo jen vlivem okolností, ke kterým obviněný nikterak nepřispěl, což úvahy odvolacího vrchního soudu o použití §58 odst. 6 tr. zákoníku významně zpochybňuje. Pokud odvolací soud odůvodnil použití ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku i částečným doznáním obviněného, rovněž tomuto závěru je možno oponovat. Obviněný pouze nepopírá, že došlo ke zranění poškozeného. Svou obhajobu však založil na tvrzení, že se jednalo o nešťastnou náhodu, v podstatě tak, že si zranění poškozený způsobil sám, když se nadzvedl z křesla. Takové tvrzení nelze považovat za skutečné doznání, jež by zároveň naznačovalo skutečnou sebereflexi u obviněného, jakožto předpoklad jeho nápravy. Třebaže samotné doznání není podmínkou aplikace §58 tr. zákoníku, právě nedostatek sebereflexe zpochybňuje závěr odvolacího vrchního soudu, že pro nápravu obviněného postačuje uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
13. Dovolatel dále opakovaně poukazuje na skutečnost, že pro použití moderačního ustanovení nepostačuje, že čin zůstal pouze ve stadiu pokusu. Rozhodujícím je povaha a závažnost pokusu. V opačném případě by došlo k popření ustanovení §21 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Rovněž nepostačuje zjištění, že pachatel, kterému je ukládán trest za pokus trestného činu, vedl předtím řádný život. Takový závěr zároveň ani nelze považovat vzhledem k problémům obviněného s alkoholismem za zcela přiléhavý.
14. Ve vztahu k odvolacím soudem vyzdvihované fikci „netrestanosti“ obviněného odkazuje dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1772/2016, z něhož plyne, že bezúhonnost pachatele jakožto „prostá“ polehčující okolnost sama o sobě nemůže odůvodnit aplikaci moderačního ustanovení.
15. Vzhledem k tomu, že podle dovolatele nebyla zjištěna žádná relevantní skutečnost, která by svědčila pro závěr o splnění podmínek pro aplikaci moderace trestu odnětí svobody podle §58 odst. 6 tr. zákoníku, zatížil odvolací soud – uložením trestu mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným – své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 8 To 14/2021, ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí navrhl učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která upozornila, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Především odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.
17. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že poškozený se v okamžiku bodného útoku nacházel v takřka bezmocné pozici vsedě v křesle, kde ho obviněný levou rukou přidržoval a obviněnému tedy nic nebránilo vést svůj výpad nožem vůči trupu poškozeného v jím zvoleném směru a jím zvolenou silou, aniž by mu v tom cokoliv bránilo. Poškozený nůž z tohoto směru žádným sebeobranným pohybem nevychýlil a nebrzdil ani jeho sílu. Pokud za této situace došlo k zásahu prsní tepny a žíly s bodným poraněním horního laloku pravé plíce s dlouhým 3,7 cm bodem v poplicnici stalo se tak výlučně z vůle obviněného. To, že v těchto místech lidského těla se nacházejí životně důležité orgány, jejichž poškození může mít za následek smrt napadené osoby je pak skutečností všeobecně známou i osobám se značně sníženou inteligencí, kterou obviněný rozhodně není. Jednal tedy ve vztahu k možnému usmrcení poškozeného, přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1 tr. zákoníku je tak zcela namístě. Vypracování navrhovaného znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky nemůže na těchto skutečnostech ničeho změnit.
18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněného jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř., §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě je naplněn i v případech uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby v situaci, kdy nejsou splněny zákonné podmínky uvedené v příslušném ustanovení zákona (tj. jednotlivých odstavcích §58 tr. zákoníku).
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolání obviněného
23. Přestože obviněný uplatňuje námitky, které by bylo možno považovat za formálně vyhovující uplatněnému důvodu dovolání, ve skutečnosti tomu tak není, neboť své výhrady vůči údajnému nenaplnění subjektivní (tvrzené nesprávné hodnocení zavinění) a objektivní stránky (tvrzené nesprávné hodnocení příčinného vztahu) primárně buduje na zpochybnění skutkového stavu, z něhož při právním posouzení vyšly soudy nižších stupňů. Dokladem toho je jednak odkaz na jím prezentovanou obhajobu spočívající v tvrzení, že ke zranění bratra došlo nešťastnou náhodou, jednak jeho výtka vůči úplnosti provedeného dokazování nezbytného pro náležité posouzení věci, spojovaná s poukazem na důkazní návrh (zpracování znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky), který nebyl vyslyšen odvolacím soudem, což mělo vést porušení práva dovolatele na spravedlivý proces a soudní ochranu.
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je nezbytné zmínit, že nesprávnost právní kvalifikace skutku Nejvyšší soud posuzuje zásadně ve vztahu ke skutkovým zjištěním obsaženým v dovoláním napadeném rozhodnutí. Obviněný však své výhrady vůči nesprávnosti právního posouzení skutku, který vyjádřil odvolací soud ve svém rozsudku (v tzv. skutkové větě výroku o vině), nikterak nespecifikuje, neboť veškerá jeho argumentace směřuje k prosazení jím uplatňované verze úrazového děje, jejíž podstatou je přivození zranění poškozeného v důsledku jeho vlastního pohybu (nadzvednutí z křesla). Tuto verzi však měly oba soudy nižších stupňů za vyvrácenou provedeným dokazováním.
25. Pokud obviněný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, činí tak způsobem, který nemůže k takovému závěru vést. Poukazuje sice na to, že soud prvního stupně procesně (a rovněž v odůvodnění svého rozsudku) nereagoval na jeho důkazní návrh, taktně však pomíjí argumentaci obsaženou v rozsudku soudu odvolacího (bod 11.) věnující se této otázce, přičemž zmiňuje, že odvolací soud provedení navrženého důkazu považoval za nadbytečné. V uvedené souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že porušení práva obviněného na spravedlivý proces nezakládá samotný fakt neprovedení obhajobou navrženého důkazu, nýbrž až situace, která svědčí o existenci tzv. opomenutého důkazu. K té dochází tehdy, pokud soudy nevyhoví ustálené judikatuře Ústavního soudu vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, tedy že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
26. Žádná z těchto variant nenastala ve věci posuzované. Odvolací soud dostatečným způsobem, vyložil, proč provedení navrženého důkazu není nezbytné a proč zcela dostačujícím je posouzení provedené znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. K uvedenému dostačuje doplnit, že navrhovaný důkaz by měl posoudit situaci z hlediska prezentovaného obviněným, tj. z hlediska varianty, která byla (s ohledem na obviněným popisované držení nože a objektivní zjištění dané charakterem rány) vyloučena.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
27 . Přestože v dovolání tohoto dovolatele odeznělo, na základě jakých úvah dospěl odvolací soud k závěru o možnosti uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, jeví se vhodným v této části závěry odvolacího soudu zopakovat. V bodech 19. a 20. odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl následující skutečnosti: „ Je nutno mít na zřeteli, že trestní sazby u zvlášť závažného zločinu vraždy jsou nastaveny ve značně vysoké výměře proto, že se u tohoto deliktu předpokládá zmaření lidského života jako jedné z nejvýše uznávaných, a tedy i nejpřísněji chráněných hodnot v civilizovaném světě. Proto je při ukládání trestu v konkrétních případech vždy třeba zohlednit skutečnost, jestliže k tomuto fatálnímu následku nedošlo, byť nezávisle na vůli pachatele, a to nezřídka i mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. (bod 19.) Vedle toho, že jednání obžalovaného zůstalo toliko ve stádiu pokusu, je při úvaze o trestu nutno zohlednit i ostatní zásady pro ukládání trestních sankcí, uvedené v ustanoveních §37 a 38 tr. zákoníku a všechna hlediska rozhodná pro výměru trestu, uvedená v §39 tr. zákoníku. Nelze pominout, že obžalovanému svědčí ku prospěchu fikce dosavadní netrestanosti, jakož i to, že ačkoliv se ke svému jednání doznává pouze částečně, projevil nad ním lítost a vytvořil si i kritický náhled na svoji závislost na alkoholu. Možnost jeho resocializace pak znalec z odvětví psychologie hodnotí jako reálnou a dobrou. “ (bod 20.). V návaznosti na to odvolací soud uvede, že dospěl „ k závěru, že trest odnětí svobody ukládaný v rámci zákonné trestní sazby uvedené v ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku (rozpětí od deseti do osmnácti let) by byl v případě tohoto pachatele nepřiměřeně přísný a že je u něho namístě aplikace ustanovení §58 odst. 6 tr. ř., umožňující uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici této zákonné trestní sazby.“ (bod 21.) Proto obviněnému „ uložil podle §140 odst. 1 za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, tj. trest o dva roky nižší, než činí tato spodní hranice. “ (bod 22.).
28. Podle §58 odst. 6 tr. zákoníku [s]oud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby též tehdy, odsuzuje-li pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus k trestnému činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 4 přitom není vázán.
29. Je-li odůvodnění rozsudku odvolacího soudu konfrontováno s požadavky, které zákon formuluje jako předpoklad možného užití soudem aplikovaného ustanovení (zde se odhlíží od zjevné nesprávnosti obsažené v bodě 21. – tr. ř.), poté je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné. Ve vztahu k zákonné dikci §58 odst. 6 tr. zákoníku lze totiž konstatovat, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odráží jen splnění primárního předpokladu, tj. že trest je ukládán za vývojové stadium trestného činu předcházející dokonání, v daném případě za pokus k trestnému činu , avšak žádným způsobem se již nevyrovnává s dalším (kumulativním) předpokladem jeho aplikace, tj. povahou a závažností pokusu , ve vztahu k němuž je soud (konkrétním zhodnocením povahy a závažnosti pokusu) povinen vyložit svůj závěr, že vzhledem k nim že by použití trestní sazby tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
30 . Zhodnocení povahy a závažnosti pokusu z hlediska ukládané sankce se odvolací soud ve svém rozsudku zcela vyhnul. Již toto zjištění svědčí pro závěr, že jeho rozhodnutí nemůže obstát. Aplikace §58 tr. zákoníku – jakožto prostředku na řešení svým způsobem výjimečných situací z pohledu ukládání adekvátní sankce pachateli trestného činu (v daném případě jeho pokusu) – je vždy vázána na přesvědčivé vyložení splnění zákonem formulovaných podmínek. Nedodržení tohoto požadavku svědčí o libovůli soudu. Ten je totiž povinen se pohybovat v hranicích nastavených zákonodárcem, tj. v případě ukládání trestů pachateli trestného činu při respektování trestních sazeb, které jsou určeny k jeho postihu za ten či onen trestný čin. Uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu je proto možné jen při splnění podmínek, které zákonodárce vymezil v příslušných ustanoveních trestního zákoníku, tj. v případě mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, při respektu k zákonným znakům obsaženým v jednotlivých odstavcích §58 tr. zákoníku. Toto se v případě posuzovaném nestalo.
V.
Způsob rozhodnutí
31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného (body 20. až 23.) plyne, že ten ve svém dovolání vznesl výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Takto o tomto jeho mimořádném opravném prostředku rozhodl poté, co zjistil, že není důvodné tvrzení obviněného, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. V uvedeném směru Nejvyšší soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces nedochází proto, že rozhodnutí soudu neodráží představy obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
32. V případě dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud shledal, že jeho dovolací argumentace odpovídá jím zvolenému důvodu dovolání a že tato není zjevně neopodstatněná. Na jejím základě proto přezkoumal napadenou část rozsudku odvolacího soudu a zjistil skutečnosti zmíněné výše (body 24. až 27.). Protože dospěl k závěru, že odvolací soud nevyložil přesvědčivým způsobem užití §58 odst. 6 tr. zákoníku z pohledu označených zákonných hledisek, shledal – v důsledku uložení trestu odnětí svobody obviněnému mimo zákonem stanovenou trestní sazbu – v posuzované věci naplnění dovolacího důvodu upraveného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
33. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. proto napadený rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu (zrušení trestu propadnutí věci je odůvodněno toliko důvody procesními, tj. odstraněním překážky, jež by odvolacímu soudu bránila v dalším rozhodování), přičemž současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajících výrocích, tj. výroku o vině a výroku o ochranném opatření, zůstává rozsudek odvolacího soudu nezměněn.
34. Úkolem odvolacího soudu je, aby znovu rozhodl o právním následku trestní odpovědnosti obviněného (o trestu), a to s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto rozhodnutí a též k tomu, co k problematice aplikace §58 tr. zákoníku vyložila i jiná, zejm. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikovaná rozhodnutí věnující se této problematice (naposledy rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).
35. Zbývá dodat, že o podaných dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu