ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.862.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 862/2021-1894
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 9 To 10/2021-1799, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 37/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2020, č. j. 2 T 37/2020-1701 , byl obviněný M. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak pod bodem I. 1) – I. 16) pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak pod bodem I. 6), 12) – 16) pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. jednak zvlášť závažným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem III. přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem IV. 1), 2) pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem V. 6) – 26) jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku, mj. pod bodem II.
dne 26. 10. 2019 v době kolem 19.15 hod. při útěku z prodejny A. v XY, nedbal výzev poškozeného M. S., nar. XY, policisty v civilu, který se jej snažil zadržet, a to jednak zahrazením útěkové cesty svým tělem, jednak slovně, jež za obžalovaným utíkal a vyzýval jej k zastavení slovy „Policie, jménem zákona stůj“, po pádu na zem ve vstupních prostorách prodejny se zvedl a tasil zpoza opasku teleskopický obušek, kterým se oháněl kolem sebe, aby zabránil svému zadržení, poté pokračoval v útěku ven z prodejny, přičemž nereagoval ani na opakované výzvy „Policie, stůj“, a proto poškozený, který vyhodnotil situaci jako nebezpečnou, neboť hrozilo, že obžalovaný někoho teleskopickým obuškem uhodí, před prodejnou užil výzvu „Policie, mám zbraň a budu střílet“, přičemž držel v pravé ruce svou legálně drženou střelnou zbraň Taurus PT 1911 a tuto použil k varovnému výstřelu, ale obžalovaný nedbal ani této výzvy a utíkal dál až na roh ulic XY x XY, přičemž cestou křičel na poškozeného: „Běž do prdele zmrde, nech mě bejt, nebo tě sejmu!“, následně se zastavil, otočil, a ačkoli na něj poškozený držel viditelně svou střelnou zbraň podél pravé nohy křičel, že má odhodit teleskopický obušek, že přijede hlídka policie a věc se vyřeší, obžalovaný odvětil, že ho má nechat být, že mu něco udělá a proti poškozenému se rozeběhnul s napřaženou rukou s teleskopickým obuškem směřující k úderu shora na hlavu a krk, kdy poškozený ve snaze zabránit úderu vystřelil ze střelné zbraně a zasáhl obžalovaného ze vzdálenosti 1 – 1,5m do břicha, načež se obžalovaný otočil, dal se znovu na útěk, při kterém odhodil teleskopický obušek, ale z důvodu krvácivého zranění se po 100m zastavil a lehnul si na zem, přičemž pokud by obžalovaný zasáhl poškozeného teleskopickým obuškem, mohlo dojít k závažnému poranění na těle poškozeného v podobě vícečetných puklin lebky, k ložiskovému poranění tvrdé pleny lební, ke krvácení do prostoru nad či pod tvrdou plenu lební, ke krvácení pod omozečnice, k ložiskovému pohmoždění mozku, k zasažení nervového klubíčka v oblasti horní části krku vedoucí k akutní zástavě srdeční činnosti či ke zlomenině kostry hrtanu, což je zranění bez včasné odborné lékařské pomoci život ohrožující.
2. Obviněný byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §325 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to teleskopického obušku. Dále byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným škodu (v části společně a nerozdílně se spoluobviněným).
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 9 To 10/2021-1799 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve vztahu k obviněnému, a to ve výroku o vině pod bodem I. 6 a dále v celém výroku o trestu, a při nezměněném výroku o vině zbývajícími trestnými činy znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že obviněného odsoudil podle §325 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to teleskopického obušku. Podle §226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 2 ZT 326/2019 pro skutek pod bodem I. 6, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. V ostatních výrocích (výroky o náhradě škody) zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Lucie Strakové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
5. Obviněný napadl výrok o vině pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu a výrok o trestu v celém rozsahu. Trvá na tom, že soudy hodnotily události předmětného dne ve zjevném a hrubém rozporu s provedenými důkazy a jejich závěry jsou tak založeny na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Za klíčovou považuje výpověď svědkyně Z., která viděla celý incident a uvedla, že se vzdával, když došlo k jeho postřelení. Ač se jedná o klíčový důkaz, nalézací soud ho toliko konstatoval, nezmínil však jeho hodnocení, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. K odůvodnění odvolacího soudu obviněný uvedl, že není vůbec zřejmé, z čeho tento dovozuje závěry soudu prvního stupně o nevěrohodnosti svědkyně, když ji vůbec nekonstatoval. Odvolací soud tak sám výpověď svědkyně hodnotí a odůvodňuje její nevěrohodnost, čímž nahradil činnost soudu prvního stupně. Došlo zároveň k porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení, když se až v rámci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu poprvé dozvěděl, že je výpověď svědkyně hodnocena jako nevěrohodná. Neměl tak žádnou možnost k úvahám soudu se vyjádřit. Nadto nepovažuje ani odůvodnění odvolacího soudu stran její důvěryhodnosti za přesvědčivé.
7. Nadále trvá na tom, že nebylo v řízení prokázáno, že by na poškozeného vůbec zaútočil, když soudy bez dostatečného důvodu vycházely prakticky výhradně z výpovědi poškozeného, která je v rozporu s jeho výpovědí i výpovědí svědkyně Z. I pokud by k útoku došlo, není prokázáno, že by přitom použil zbraň, když tento závěr opět vyplývá prakticky jen z výpovědi poškozeného. I kdyby bylo prokázáno, že na poškozeného zaútočil a bylo prokázáno, že útočil se zbraní, není na místě závěr, že se pokusil způsobit těžkou újmu na zdraví. Takový závěr je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a to znaleckým posudkem. Ten dělí možné následky údery teleskopickým obuškem podle způsobu a intenzity úderu. Ze znaleckého posudku ve spojení s výslechem znalkyně je tak zřejmé, že aby mohlo dojít k těžké újmě na zdraví, musí se jednat o jeden z následujících případů: a) opakované údery vedené velkou silou do stejného místa na hlavě; nebo b) útok vedený velkou silou, úmyslně cílený na konkrétní velmi specificky vymezené místo, přičemž je dílem náhody, zda takové místo útočník trefí. Obojí je s ohledem na jeho útěk z místa vyloučeno. Z odůvodnění rozsudku přitom nevyplývá, že by měl v úmyslu poškozeného bít opakovaně do totožného místa či měl specifické znalosti a schopnosti pro úder do konkrétního místa. Ze skutečnosti, že danou zbraní lze za určitých (a velmi specifických) okolností způsobit těžkou újmu na zdraví, pak soudy obou stupňů dovodily automaticky úmysl takovou těžkou újmu způsobit. To vše zcela bez přihlédnutí ke konkrétní situaci a okolnostem.
8. Za rozporný s provedeným dokazováním také považuje závěr soudů, že musel vědět, že je poškozený policistou v civilu. Někteří ze svědků výzvu slyšeli, nicméně řada svědků ji neslyšela, a není proto vyloučeno, že taková výzva sice skutečně zazněla, nebylo ale prokázáno, že by ji právě on slyšel.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 9 To 10/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 2 T 37/2020, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po připomenutí obecných východisek použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dovolání obviněného obsahuje souhrn námitek, v nichž je zejména vytýkáno, jak soudy hodnotily důkazy a interpretovaly výsledek dokazování. Obviněný de facto v dovolání požaduje od Nejvyššího soudu, aby přehodnotil důkazy a aby změnil skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Přestože vznesl námitku extrémního rozporu, ten v projednávané věci státní zástupce neshledal. Z napadaného rozsudku soudu odvolacího, resp. i rozsudku soudu nalézacího, lze shledat, že se s obhajobou obviněného a jeho námitkami vznesenými v odvolání soudy v mezích zákona vypořádaly. Současně podle názoru státního zástupce nelze přiznat svědkyni Z. pozici tzv. klíčové svědkyně, jak se domáhá obviněný. Soud prvního stupně výpovědi svědků a poškozeného ve svém rozhodnutí zrekapituloval a následně v odst. 76 provedl jejich hodnocení, kdy je zjevné, proč a k jakým důkazům se soud přiklonil a proč je považoval za věrohodné.
11. Vyjádřil názor, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného se závěry plně ztotožnil (s výhradou zprošťujícího výroku). Pokud obviněný spatřuje splnění podmínek zvoleného důvodu dovolání v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování a ve způsobu hodnocení důkazů, ani tento okruh námitek nespadá pod vady v hmotněprávním posouzení skutku, jak bylo vyloženo výše, a proto Nejvyšší soud se jimi podle názoru státního zástupce nemůže zabývat.
12. Námitky obviněného jsou vztahovány nikoli ke skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy obou stupňů, ale k jinému skutkovému stavu, jehož zjištění a nové interpretace se tak dožaduje. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněného vůbec neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřují proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Stejně tak nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný v dovolání v podstatě opakoval námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního i druhého stupně, se kterými se tyto soudy dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích.
13. Co se týče důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný ani nespecifikoval, v jaké alternativě tento dovolací důvod uplatnil. Již ze skutečnosti, že odvolací soud rozhodl rozsudkem je však zřejmé, že ve věci bylo rozhodováno meritorně a odvolací soud napadené rozhodnutí věcně přezkoumal v rámci veřejného zasedání. Tento procesní postup soudu druhého stupně proto vylučuje možnost naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v obou jeho alternativách (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 5 Tdo 839/2015).
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
25. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
26. Námitky obviněného směřují téměř výhradně proti hodnocení důkazů nalézacím soudem. Proces hodnocení důkazů je však doménou nalézacího soudu a již odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
27. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nemohly vyvolat přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Následná reakce na ně je vhodná jen z toho důvodu, aby bylo zcela najisto a transparentně vyloženo, že namítané vady nenabyly rozměrů, které by zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces, jehož porušení by bylo třeba v rozhodnutí dovolacího soudu (v podobě kasace napadených rozhodnutí) zohlednit.
28. Předně námitka obviněného směřovala proti hodnocení výpovědi svědkyně Z. soudy obou stupňů. Uvedl přitom, že nalézací soud takové hodnocení vůbec neprovedl a pokud se k věrohodnosti výpovědi svědkyně vyjádřil odvolací soud ve svém rozhodnutí, nepřípustně nahradil činnost soudu prvního stupně. Pro začátek lze poukázat na §125 odst. 1 tr. ř., jehož první věta pro odůvodnění rozsudku ukládá následující požadavky: „ soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují “. Přestože nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl výpověď svědkyně Z. a skutečnost, že právě ji považuje za nevěrohodnou, zcela jasně a podrobně zde vyložil (bod 76.), ze kterých z provedených důkazů při svém rozhodování vycházel. Zevrubně se přitom věnoval právě rozporům ve slyšených výpovědích a zřetelně označil ty, k nimž se přiklonil a vyložil, z jakého důvodu tak učinil – jde především o výpověď poškozeného, ale také výpovědi svědků V. D., L. K., R. B. a A. M., které ji podporovaly. Na témže místě vyložil, proč považuje za vyvrácenou obhajobu obviněného, že se vzdával, když byl postřelen a již obušek v tu chvíli nedržel. Vzhledem k tomu, že tato obhajoba obviněného byla podporována právě výpovědí svědkyně, je zřejmé, že nalézací soud měl za vyvrácenou nejen obhajobu obviněného, ale ze stejných důvodů nevycházel ani z předmětné výpovědi svědkyně.
29. Z výše uvedených důvodů nelze v rozsudku nalézacího soudu shledat vadu dosahující rozměrů tzv. extrémního nesouladu, jež by vyžadovala zásah dovolacího soudu. Nadto pokud odvolací soud v reakci na příslušnou námitku obviněného odůvodnění nalézacího soudu stran výpovědi svědkyně doplnil, nejednalo se o nepřípustný zásah do pravomoci nalézacího soudu či překročení pravomoci odvolacího soudu. S ohledem na to, že odvolací soud neprováděl vlastní hodnocení tohoto důkazu, k němuž ani nebyl povolán s ohledem na to, že jej sám neprovedl, a vycházel ze závěrů nalézacího soudu, které doplnil, jedná se o běžný postup odvolacího soudu při vypořádání se s námitkami odvolatele. Pokud obviněný v uvedené situaci shledává porušení zásady kontradiktornosti, když se nemohl vyjádřit k hodnotícím úvahám nalézacího soudu, především je třeba upozornit, že právo obviněného vyplývající z uvedené zásady směřuje krom jiného k jeho oprávnění vyjádřit se k prováděným důkazům, a nikoli ke způsobu, jakým je hodnotí nalézací soud. Krom toho je z obsahu odvolání obviněného zřejmé, že námitky v tomto směru vznesl.
30. Následující námitky obviněného lze zkráceně vyjádřit následně. Nebylo podle jeho mínění prokázáno, že na poškozeného zaútočil, ale i kdyby ano, pak nebylo prokázáno, že zaútočil se zbraní, ale i kdyby ano, pak nebylo prokázáno, že se pokusil způsobit těžkou újmu na zdraví. Pokud se poškozený identifikoval jako policista, nebylo prokázáno, že ho slyšel. Uvedené námitky jsou však pouze opakováním jeho obhajoby známé z předcházejícího řízení. Vypořádaly se s nimi tudíž již v odůvodnění svých rozsudků soudy obou stupňů. Jakákoli podrobnější reakce na ně ze strany dovolacího soudu je proto pouze jejich opakováním. Na místě je proto odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z těchto je zřela zřejmé, že uvedené okolnosti měly naopak oba soudy za prokázané, a to provedenými důkazy, především výpovědí poškozeného, ale také dalších ve věci slyšených svědků, především pak zaměstnanců příslušné prodejny. Tito také jasně vypověděli nejen, že slyšeli – dokonce opakovaně – výzvu poškozeného „stůj, policie“, ale také potvrdili, že byli taktéž napadeni ze strany obviněného teleskopickým obuškem. Ze znaleckého posudku a výpovědi znalkyně přitom vyplynulo, nikoli jak prezentuje obviněný, že ke způsobení těžké újmy jsou vyžadovány zcela specifické okolnosti, ale že „ jestliže by působící násilí bylo velké […] došlo by k poraněním, která z hlediska soudně lékařského již značí těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu, čímž je mozek a mozkové obaly “. Není proto pochyb, že pokud obviněný směřoval svůj útok teleskopickým obuškem, který je obecně považován za zvlášť nebezpečnou zbraň (což ostatně vyplynulo z výpovědí svědků, kdy prodavači prodejny raději ustali ve stíhání obviněného, když začal obuškem útočit, i poškozeného, který vyložil své znalosti vyplývající z profesních školení), na hlavu poškozeného, směřovalo jeho jednání ke způsobení těžké újmy na zdraví, které bylo zabráněno pouze včasnou reakcí poškozeného.
31. Pokud obviněný shledal dotčení svého práva na spravedlivý proces, je na místě připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
32. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu