ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.102.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 102/2021-627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2021 o dovolání obviněného D. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 9 To 172/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 60/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. 5. 2020, č. j. 22 T 60/2017-551, byl obviněný D. Č. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 20 000 Kč, spočívající ve výměře 100 denních sazeb s výši denní sazby 200 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř týdnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR byla jako poškozená odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění okresního soudu obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 21. 9. 2016 v 09.10 hodin řídil nákladní soupravu složenou z nákladního motorového vozidla DAF, za kterým měl připojen přívěs, po pozemní komunikaci č. II/180 ve směru od obce Zruč-Senec na obec Třemošná, v katastru obce Zruč-Senec, okr. Plzeň-sever, a způsobil dopravní nehodu, když se při předjíždění nákladního motorového vozidla Multicar, které řídil L. P., nar. XY, zalekl osobního automobilu přijíždějícího z jeho pohledu zleva po místní komunikaci ul. Vřesová směrem k silnici II/180, strhl řízení svého vozidla vpravo, na což L. P. také reagoval stržením volantu vpravo, čímž se vozidlo Multicar dostalo na pravý okraj vozovky a narazilo poté do vzrostlého stromu. Při dopravní nehodě utrpěl L. P. zlomeninu a vykloubení 7. krčního a 1. hrudního obratle, zlomeninu hrudní kosti, byl hospitalizován od 21. 9. 2016 do 21. 10. 2016, po dobu nejméně půl roku se pohyboval pouze s krčním korzetem, byl omezen v pohybu, trpěl bolestmi, pracovní neschopnost trvala do doby rozhodnutí soudu.
3. Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud Plzni usnesením ze dne 4. 8. 2020, č. j. 9 To 172/2020-583, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které postavil na dovolacích důvodech uvedených v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Obviněný namítl, že nebylo prokázáno, jaká byla příčina nehody, resp. kdo způsobil poranění poškozeného, neboť ve výpovědích svědků L. P. a D. V. jsou, co se týče příčiny, zásadní rozpory a ani znalec nebyl jednoznačně schopen uvést jasné stanovisko. Obviněný je přesvědčen, že oba svědci porušili předpisy a necítí se být vinen za to, jak postupoval. Odvolací soud byl po celou dobu zjevně nekritický k věrohodnosti výpovědí svědků a nadměrně kritický k jeho výpovědi. Znalec nevyloučil, že mohl poškozený P. porušit povinnost §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, tj. povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu neboť ve znaleckém posudku připustil, že i z výpisu GPS vyplývá, že obviněný mohl jet za poškozeným P. minimálně po dobu 1 km, než začal předjížděcí manévr, a pokud poškozený za tuto dobu obviněného nezaznamenal ve zpětném zrcátku, nemohl se věnovat řádně řízení vozidla a řádně zareagovat na situaci na silnici. Obviněný má za to, že zákon o silničním provozu porušil i svědek V. v ustanovení §22, neboť nedal přednost v jízdě a vjel do křižovatky a tím ohrozil na hlavní komunikaci projíždějící vozidla. Znalec nevyloučil možnost, že svědek přijel ke křižovatce těsně předtím, než přijela souprava obviněného, jenž byl vystaven chvíli překvapení, proto musel náhle změnit směr jízdy, tj. vyhnout se vychýlenému vozidlu uhýbavým manévrem více k vozidlu poškozeného. Obviněný jel po celou dobu podle znalce povolenou rychlostí, předjížděl na místě, které je vhodné k předjíždění. Náhle vzniklou situaci vyřešil tak, jak nejlépe šlo. Zachoval se naprosto profesionálně. Aby nezpůsobil nehodu, učinil mírný úhybný manévr tak, aby minul vozidlo svědka V. Pokud by tak neučinil, narazil by do něj.
5. Následně obviněný namítl, že zachoval maximální míru opatrnosti, a poukázal na zásadu omezené důvěry v dopravě. Zdůraznil, že hranici okolností, jež může řidič předvídat (tedy že někdo rychle vjede do vozovky nebo se nevěnuje řízení), nelze vymezovat v hypotetické rovině, nýbrž je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností, vyplývajících z určité dopravní situace. Nelze na něm spravedlivě požadovat, aby jednání svědka V. předvídal.
6. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatovala, že námitky obviněného směřují do skutkových zjištění soudu, a proto nejsou podřaditelné pod žádný z obviněným uvedených dovolacích důvodů. V daném případě se současně nejedná ani o případ tzv. extrémního nesouladu mezi rozhodným skutkovým stavem věci a jeho důkazním podkladem. Takový zásah do svého práva na spravedlivý proces dovolatel ani nenamítá. S jistou dávkou tolerance lze pod uplatněné dovolací důvody podřadit námitku nedostatku subjektivní stránky trestného činu, když obviněný má za to, že nezbytnou míru opatrnosti zachoval. Státní zástupkyně tuto námitku neshledala důvodnou, jelikož řidič může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Soudem bylo zjištěno, že nedošlo v dané věci k porušení pravidel silničního provozu ani ze strany svědka V. ani ze strany poškozeného P. Činu se obviněný dopustil z nedbalosti vědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť dozajista věděl, že svým výše popsaným jednáním může ohrozit život poškozeného, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.), a obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se liší od odvolání kromě jiného i tím, že ho nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Jde o taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, takže podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu, jen pokud obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové námitky se týkají aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a již tím se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
11. Zdánlivě formálně relevantní námitkou by se na první pohled mohlo jevit výše uvedené konstatování dovolatele o nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty. Ve skutečnosti je však obsahem takové výhrady pouze nesouhlas s hodnocením důkazů, konkrétně jeho výpovědi a výpovědi svědka D. V. Na základě vlastního hodnocení výše uvedených důkazů a z něj vyvozené zcela odlišné verze skutkového děje (svědek V. mu vjel neočekávaně do křižovatky) následně dospěl k závěru, že jednání svědka V. nemohl předvídat a neměl jinou možnost než strhnout vozidlo vpravo, a proto neporušil důležitou povinnost a on sám nezpůsobil těžkou újmu na zdraví poškozenému L. P. Uvedené námitky jsou čistě skutkové povahy a jako takové nejsou pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřaditelné. Pouze pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně se naplněním subjektivní i objektivní stránky skutkových podstat obou přečinů zabýval a své závěry odůvodnil. S těmito závěry se ztotožnil soud odvolací, který přehledněji shrnul důkazní situaci. Soudy dospěly k závěru, že svědek D. V. do křižovatky neočekávaně nevjel. Svědek zastavil své vozidlo na hranici křižovatky již zhruba dvě sekundy před příjezdem vozidla obviněného, tedy zde stál ještě předtím, než obviněný zahájil svým vozidlem předjížděcí manévr. Vozidlo svědka sice zasahovalo jedním předním rohem 10-15 cm do hlavní komunikace (z důvodu ztíženého rozhledu řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici), ale nijak neomezovalo provoz na této komunikaci.
12. Jen nad rámec výše uvedeného lze k zásadě omezené důvěry v dopravě uvést, že se řidič může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011). Soudem však bylo zjištěno, že nedošlo ze strany svědka D. V., ani ze strany poškozeného L. P. k porušení pravidel silničního provozu. Naopak soud dospěl k závěru, že pouze obviněný porušil ustanovení §4 písm. a) a §17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když se jako řidič nechoval ukázněně a ohleduplně a po předjetí vozidla poškozeného a zařazování se před něj tohoto výrazným způsobem ohrozil tak, že poškozený, aby odvrátil hrozící střet vozidel, sjel do příkopu, kde narazil do stromu. Obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající mu ze zákona a způsobil tak těžkou újmu na zdraví poškozenému. Lze tedy souhlasit se závěry soudů, že se svého činu dopustil z vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť i s ohledem na svoji dlouhodobou řidičskou praxi dozajista věděl, že svým výše popsaným jednáním může ohrozit život poškozeného, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku včetně stránky subjektivní.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
14. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
15. Pokud jde o hodnocení důkazů, není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, natož pak závěry, jichž se v očividném rozporu s důkazy dožadoval obviněný svou vlastní skutkovou verzí postavenou proti skutkovým zjištěním soudů. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. To, že obviněný se zjištěními soudů učiněnými na základě dokazování nesouhlasí, není dovolacím důvodem.
16. Lze shrnout, že soudy se důsledně zabývaly všemi dostupnými důkazy a důvodně hodnotily výpověď svědka D. V. a L. P. jako věrohodné, přičemž ty byly podloženy dalšími důkazy, především protokolem o ohledání místa činu, protokolem o dopravní nehodě, fotodokumentací a hlavně znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, jakož i výslechem znalce. Důkazní situace byla doplněná i lékařskými zprávami ve věci zranění poškozeného, soudně lékařským posudkem k otázce hladiny alkoholu v krvi poškozeného a k posouzení jeho schopnosti ovládat bezpečně vozidlo v době předmětné jízdy. Právo na obhajobu ani na spravedlivý proces obviněného nebylo daným postupem soudů nijak dotčeno.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
18. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. Č. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.