ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1046.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1046/2021-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného P. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 4 To 50/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 19/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 1. 2021, č. j. 4 T 19/2020-433, byl obviněný P. J. uznán vinným v bodě 1. přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2. přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 3. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písmeno a) tr. zákoníku, v bodě 4. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou roků.
2. Výše uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že
1. v období od počátku roku 2018 do července 2019 v XY č. XY, okres Bruntál, bez svolení uživatelky I. J., které byt pronajal, opakovaně vstupoval do jejího bytu, a to za přítomnosti i nepřítomnosti uživatelky,
2. v období od prosince 2018 do července 2019 v XY č. XY, okres Bruntál, opakovaně, v bytě uživatelky I. J., s frekvencí nejméně dvakrát měsíčně, vyvolával hádky a hlasitě křičel na matku svého syna I. J., kterou během hádek vulgárně urážel, třásl jejím tělem, chytal za ruce a násilím tahal přes její nesouhlas do jiných místností bytu, a nejméně jednou ji udeřil dlaní do tváře, přičemž hádkám býval přítomen jejich společný syn AAAAA (pseudonym), ročník XY, kterého jednání obviněného rozrušovalo, a při tom plakal,
3. přesně nezjištěného dne v měsíci listopadu či prosinci 2018 v XY č. XY, okres Bruntál, v bytě I. J., tuto nejprve v kuchyni u linky přes oblečení osahával po těle a hýždích, následně za ní došel do koupelny, zavřel dveře, stáhnul jí kalhoty a spodní prádlo ke kotníkům, poškozenou čelem přitlačil k topení na zdi, a přes opakovaný slovní nesouhlas poškozené a její fyzickou obranu, kdy obviněného odstrkávala a kopala nohama, zezadu na ní vykonal pohlavní styk,
4. přesně nezjištěného dne v měsíci prosinci 2018 kolem 20.00 hodin v XY č. XY, okres Bruntál, v bytě I. J., tuto přes její slovní nesouhlas a obranu, dotlačil do ložnice, když jí držel za zápěstí, v ložnici ji odhodil na postel, stáhnul jí kalhoty a spodní prádlo, sednul si jí na břicho, držel jí ruce za hlavou, bránil jí v pohybu a sdělil jí, že ji pustí, až promluví.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2021, č. j. 4 To 50/2021-476, bylo odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Obviněný prostřednictvím svého obhájce sice v úvodu svého dovolání uvedl, že podává dovolání, kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ale tento ani netvrdí, s výjimkou označení konkrétním ustanovením trestního řádu, a nepředkládá žádnou argumentaci. Naopak poměrně rozsáhle argumentuje k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjevně se tedy jedná o nepřesnost či písařskou chybu na straně obviněného.
5. K prvnímu dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že neměl určitou dobu – mezi faktickým zahájením úkonů trestního řízení sepsáním úředního záznamu dne 6. 7. 2019, písemným zahájením úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. dne 25. 7. 2019 a zahájením trestního stíhání osoby vznesením obvinění dne 16. 08. 2019 obhájce, čehož policisté využili k nekorektnímu postupu, jelikož celkem v pěti případech zcela bezdůvodně vyslechli poškozenou I. J. bez přítomnosti obhájce. Tato postupně doplnila svou výpověď i o sexuální násilí na své osobě. Navíc poslední výslech proběhl dne 9. 8. 2019 v době, kdy již policejnímu orgánu byla doručena plná moc k zastupování obhájcem. Obhájce o tomto úkonu nebyl vyrozuměn, ač o vyrozumívání o úkonech požádal.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledává jednak v celkové nevěrohodnosti poškozené I. J., jednak předkládá argumentaci u každého konkrétního trestného činu. U přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku namítá, že trestní rozsudky jsou v rozporu se závěry, které učinil Okresní soud v Benešově v opatrovnickém řízení pod sp. zn. 101 C 170/2021. Zdůrazňuje, že nezl. AAAAA byl dne 6. 5. 2021 svěřen do péče jeho otce – obviněného P. J., jelikož matka poškozená I. J. nebyla schopná zajistit nezletilému prostředí, které by zajistilo jeho zdravý vývoj. Obviněný dále namítl neprokázání skutečnosti, že by on vyvolával hádky s I. J. především s ohledem na výpověď svědkyně M. G., N. V. a J. J. Jediným usvědčujícím důkazem byla nevěrohodná výpověď I. J. Příčinou hádek bylo to, že I. J. ani její syn K. H. nepracovali.
7. K přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uvedl, že je s podivem, že v tomto jednání mohl pokračovat po dobu 1 roku a 7 měsíců, přičemž poškozená mohla kdykoliv obviněnému říct, aby do bytu nevstupoval, což se nestalo. Měla možnost si vyměnit zámek, přičemž jí byla výměna nabídnuta, ona ji však odmítla. Poškozená takto nepostupovala, protože jí obviněný do bytu nosil tašky s jídlem, a v případě výměny zámku by s tímto přestal. Podle obviněného poškozená nepracovala, neměla příjem, rodina trpěla hlady, a proto vítala, když jí potraviny nosil.
8. Obviněný zcela popřel, že by se na poškozené dopustil zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedl, že výrok o vině je u tohoto skutku opřen toliko o výpověď nevěrohodné poškozené I. J., která při své první výpovědi dne 6. 7. 2019 uvedla policejnímu orgánu, že nedošlo k sexuálnímu napadení, teprve následně změnila názor po návštěvě policistky T. Obviněný zdůraznil, že poškozená již v minulosti křivě obvinila ze znásilnění i V. V.
9. Ve vztahu k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (obviněný je v dovolání nesprávně označil ustanovením §173 odst. 1 tr. zákoníku) obviněný zopakoval výše uvedenou obhajobu, že soudy postavily závěr o jeho vině toliko na výpovědi nevěrohodné poškozené I. J. a neuvěřili bezúhonnému obviněnému a řadě dalších svědků, kteří vnímali poškozenou negativně. Konkrétně pak namítl, že poškozenou nijak nenutil, aby promluvila.
10. Obviněný alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil buď toliko rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto věc vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Okresnímu soudu v Bruntále věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Nejvyšší státní zastupitelství nevyužilo svého oprávnění a sdělilo, že k podanému dovolání se nebude vyjadřovat.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod se vztahuje zejména na případy, kdy v řízení byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel mít v řízení obhájce, ať již zvoleného (§37 tr. ř.) nebo ustanoveného (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se porušení práva na obhajobu chápe poněkud úžeji, neboť mu neodpovídá každé porušení práva na obhajobu, protože zmíněný dovolací důvod nelze naplnit např. námitkami proti způsobu, jakým obhájce vedl obhajobu. Jak je patrné z dikce zákona (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl), tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.), a to v té formě, že obviněný skutečně neměl obhájce, ačkoli ho mít měl. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
14. V projednávané věci jde však o situaci, ve které důvod nutné obhajoby podle §36 a násl. tr. ř. nebyl dán. V přípravném řízení vzniká důvod nutné obhajoby podle §36 tr. ř. teprve poté co je zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. a z osoby podezřelé se stává osoba obviněná. Pouze od tohoto okamžiku jde o situaci krytou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy období, kdy obviněný podle zákona měl mít obhájce.
15. Podezřelý ve stadiu prověřování (do zahájení trestního stíhání) má právo podle §158 odst. 5 tr. ř., při podání vysvětlení (stejně jako jakákoliv jiná osoba) na pomoc advokáta, ale toliko při svém podání vysvětlení policejnímu orgánu. Advokát tudíž v této fázi řízení není obhájcem a nemá právo se účastnit úkonů policejního orgánu.
16. Z připojeného trestního spisu vyplývá, že trestní stíhání bylo zahájeno teprve dne 16. 8. 2019 a tudíž nelze namítat, že obviněný (v té době v postavení toliko podezřelého) neměl obhájce od 6. 7. 2019 do 16. 8. 2019, ačkoliv dle zákona ho mít měl. Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka, ačkoliv podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je neopodstatněná.
17. Obiter dictum je nutné zdůraznit, že dne 9. 8. 2019 nešlo o výslech svědkyně I. J., ale o prověrku na místě podle §104e tr. ř. Právo obviněného nebylo nijak zkráceno, jelikož v následujícím trestním řízení byla poškozená I. J. vyslechnutá i u hlavního líčení, kde měl obviněný i jeho obhájce možnost této klást otázky. Předmětná prověrka na místě podle §104e tr. ř. byla provedena jako listinný důkaz a obviněný měl možnost se k ní vyjádřit.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
19. Při přezkumu, zda taková vada (tedy zda došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení) nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, popřípadě dále upřesněn v jeho odůvodnění. Naopak se v jeho rámci nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
20. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný napadl výlučně správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněných tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. proti jejich procesnímu postupu, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze. Jinými slovy řečeno, obviněný se fakticky domáhal přehodnocení skutkového stavu věci ve prospěch vlastní skutkové verze. Takto uplatněným námitkám Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
21. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
22. V daném případě však uvedené pochybení, vyžadující zásah Nejvyššího soudu, zjevně nenastalo. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny řádně provedené důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpovědí poškozené I. J., nicméně její výpověď nestála osamocená, ale byla přímo či nepřímo podporována řadou dalších důkazů.
23. Soudy činné ve věci své skutkové závěry opřely především o výpověď poškozené, která byla shledána věrohodnou, jí předložený popis celé události byl konzistentní (v tom podstatném) a shodoval se s dalšími provedenými důkazy, tedy její výpověď rozhodně nestojí osamoceně. Naopak obhajobu obviněného, předloženou i v rámci dovolání, soudy důvodně považovaly za zcela účelovou a výrazně modifikující reálný průběh skutkového děje. Byť obviněný opakovaně ve svém dovolání uváděl, že určité skutečnosti (svědčící v jeho neprospěch) nebyly nijak a ničím prokázány, byly, mimo jiné, uváděny zejména poškozenou v její výpovědi, kterou soudy akceptovaly, což také přehledně a důkladně odůvodnily.
24. Je dále možné upřesnit, že soudy obou stupňů neshledaly stran poškozené žádné náznaky duševní poruchy, která ostatně nevyplynula ani z provedených důkazů. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, mimo jiné vyplývá, že sice intelekt poškozené je v pásmu výrazného podprůměru až lehkého deficitu, nicméně právě díky tomuto intelektu není kognitivně vybavena k tomu, aby si popisované události vymyslela, pokud by je skutečně neprožila a už vůbec by nebyla schopna vymyšlené události zopakovat s tak značným časovým odstupem. Její výpověď tak nese znaky skutečně prožitého.
25. Na nevěrohodnost obviněné není možné usuzovat ani z toho, že při prvotním výslechu, který proběhl 6. 7. 2019 poté, co se dostavila na Obvodní oddělení PČR Albrechtice podle §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, tedy nikoliv podle trestního řádu, uvedla, že „nedošlo k sexuálnímu napadení“. Již zanedlouho poté při rozhovoru s policistkou dne 14. 7. 2019 připustila, že se na ní obviněný dopustil sexuálního násilí, což konkretizovala do protokolu o podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. dne 25. 7. 2019 a následně na této verzi již setrvala, jak při úkonech prováděných policejním orgánem v přípravném řízení, tak potom soudem. Skutečnost, že v prvotní informaci, kterou poskytla Policii ČR, nehovořila o znásilnění či jiném sexuálním násilí ze strany obviněného, lze vysvětlit právě typem této trestné činnosti i osobou poškozené. Obecně sexuální trestná činnost patří k nejvíc latentní kriminalitě, a je velmi obtížné především pro ženu, před mužem policistou, který není na tento typ trestné činnosti speciálně školen, hovořit. Navíc poškozená měla z obviněného strach a byla na něm existenčně závislá, jelikož bydlela v bytě, jehož byl vlastníkem. Nicméně již po pár dnech, ženě policistce, tuto skutečnost sdělila. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že již krátce po zahájení úkonů trestního řízení realizoval policejní orgán prověrku na místě dle §104e tr. ř., v rámci které byla poškozená ve věci poprvé podrobně vytěžena a od té doby popisovala vše podstatné shodně. Nalézací soud podrobil osobu poškozené pečlivému rozboru a důvodně tak nepřisvědčil podstatné části výtek stran jejích povahových rysů a způsobu života. Skutečnost, že poškozená v minulosti opakovaně selhala ve své roli matky, respektive opakovaně selhala ve výběrech svých partnerů, je nepochybně relevantní z pohledu souběžně vedeného opatrovnického řízení. Z hlediska trestního řízení však nejde o faktory, které by bez dalšího zpochybňovaly pravdivost jejích tvrzení, jak správně podotkl odvolací soud.
26. Nelze proto soudům vytýkat, že uvěřily její konstantní výpovědi, korespondující s provedenými důkazy, zejména se smlouvou o nájmu bytu (skutek 1.), s výpověďmi svědků nezletilého AAAAA a K. H. a dále se zprávou mateřské školy (skutek 2.). O svém znásilnění (skutek 3.) se svěřila svým dospělým dětem, tedy J. J. a N. V., což dotyční u hlavního líčení potvrdili. Navíc svědek J. J. si vzpomněl, že mu matka ukazovala i modřiny na noze. Nelze ani pominout, že samotná poškozená nechtěla tuto událost hlásit na policii a k podání trestního oznámení ji přesvědčil až svědek J. K., jemuž se posléze také svěřila. Ve vztahu k přečinu vydírání je výpověď poškozené v souladu s výpověďmi svědků K. H. a J. K. (skutek 4.). Se závěry soudů obou stupňů se tak lze plně ztotožnit, neboť se jedná o závěry plynoucí z provedeného dokazování, zcela logické a správné.
27. Pokud jde tedy o skutkové závěry soudů obou stupňů, je nutné je označit za důvodné, logické a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, natož extrémního rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry.
28. Jen nad rámec Nejvyšší soud dodává k dalším dovolacím námitkám. Pokud obviněný namítl, že nezl. AAAAA mu byl svěřen do péče, pak tato skutečnost sama o sobě neznamená nic pro posouzení skutku pod bodem 2. výroku rozsudku nalézacího soudu. Svědčí toliko o tom, že poškozená opakovaně selhává jako matka i s ohledem na svůj výběr partnerů, ale nesvědčí o tom, že by se obviněný vytýkaného jednání nedopustil. Navíc ke změně výchovného prostředí a umístění nezl. AAAAA do péče otce – obviněného došlo až necelé dva roky po dokonání skutku pod bodem 2. Nejvyšší soud znovu opakuje, že obviněný byl shledán vinným nejen na základě výpovědi poškozené, ale i výpovědi nezl. AAAAA a K. H., jakož i zprávy mateřské školy. Svědkyně M. G. – sousedka poškozené připouští hádky mezi obviněným a poškozenou, kterým však nebyla přítomná a slyšela je toliko přes stěny bytu, nemohla tedy přesně vědět, co se v bytě poškozené děje, na rozdíl od osob tento byt obývajících (nezl. AAAAA a K. H.). Svědkyně N. V. bydlela s poškozenou jen krátce, a to v létě roku 2018 a dubnu 2018, kromě toho připustila jen hádky mezi obviněným a poškozenou, které dle jejího názoru měla vyvolávat poškozená. Na druhou stranu soudy neopomněly zdůraznit, že svědkyně nemá k poškozené žádný vztah, stydí se za ni, a kdyby mohla, tak by to ani její matka nebyla. Nelze ani opomenout, že při konfrontaci mezi poškozenou I. J. a svědkyní N. V. tato svědkyně v rozčilení utekla z jednací místnosti a práskla za sebou dveřmi.
29. Ve vztahu k námitce obviněného, podle které poškozená již v minulosti křivě obvinila jiného muže ze znásilnění (V. V.), pak lze odkázat na velmi podrobné a pečlivé odůvodnění odvolacího soudu (bod. 19 odůvodnění jeho rozhodnutí), kterému nelze nic zásadního vytknout. Je nutné především poukázat na okolnosti, za kterých k takovému jednání došlo. Bylo to v době, kdy její dcera AAAAA (pseudonym), nyní V. (tehdy patnáctiletá), nechodila do školy, měla vysokou absenci a svůj čas trávila u V. V., kterému v té době již bylo takřka třicet let. Jak zdůraznil odvolací soud, V. V. s nezletilou AAAAA nejen žil ve společné domácnosti, ale s touto měl pravidelně pohlavní styk, až otěhotněla, načež byla umístěna do diagnostického ústavu. Vzhledem k důkazní situaci, kdy nebylo prokázáno, že by k pohlavním stykům mezi nimi docházelo před dovršením věku patnácti let nezletilé a současně nebylo prokázáno, že by podezřelý bránil nezletilé ve školní docházce, policejní orgán předmětnou věc odložil. Lapidárně řečeno, i pokud by poškozená I. J. „obvinila“ v předmětné věci svědka V. V. ze znásilnění své dcery nebo z jiného mravnostního deliktu (což ovšem z doloženého spisového materiálu nevyplývá), nejednalo by se o tvrzení zcela smyšlené.
30. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.