ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1066.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1066/2021-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného M. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 5 To 59/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 57/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2020, č. j. 4 T 57/2020-501, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla současně obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR škodu a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku jmenované poškozené na náhradu škody.
2. Obviněný se zmíněného trestného činu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 9. 9. 2019 kolem 03:00 hodin, v XY, ulice XY, v bytové jednotce číslo 29, poté, co s ním poškozená V. F., nar. XY, odmítla tančit, začal ji přes její odpor chytat za pas, snažil se ji objímat, přestože mu poškozená stále opakovala, aby toho nechal, že si jde lehnout, chytil ji zezadu za vlasy a následně jí přirazil hlavou na zeď v obývacím pokoji a udeřila se do čela, dále ji držel u zdi přimáčknutou hrudníkem a obličejem na zeď, osahával ji na prsou a snažil se dostat svou ruku pod její mikinu a tričko, na to se mu poškozená vysmekla a stále mu opakovala, ať toho nechá, ale on opakoval, že s ní chce mít sex, udeřil ji otevřenou dlaní pravé ruky do obličeje, následně ji chytil svou levou rukou za její pravý biceps a opět ji udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do obličeje, když začala křičet, tak jí zacpal pusu, snažil se dostat ruku pod její kraťasy a kalhotky a stáhnout je, ale poškozená držela stehna u sebe, na to ji kopl kolenem do stehna a snažil se jí nacpat svou nohu mezi nohy, což se mu do jisté míry povedlo, sáhl jí rukou pod kraťasy, kde se dotýkal jejího přirození, ale dovnitř pro aktivní odpor poškozené, která se neustále snažila vysmeknout, rukama jej od sebe odtlačovala a důrazně opakovala, aby ji nechal být, nepronikl, následně ji odtáhl za ruce do ložnice, kde si sedl na postel a snažil se poškozenou stáhnout na sebe, což se mu nepovedlo, jelikož byla zapřená nohama o rám postele, načež se poškozené podařilo vysmeknout a odejít.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2021, č. j. 5 To 59/2021-561, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uvedl, že Městský soud v Praze odvolání paušálně a formalisticky zamítl, aniž by se zabýval jeho námitkami a vypořádal se s důkazy, ať již nově navrženými nebo při veřejném zasedání provedenými. Poukázal na část odůvodnění napadeného usnesení, konstatující stopy násilí na poškozené V. F., a dodal, že však nebyl odsouzen pro spáchání násilí na poškozené, ale pro pokus jejího znásilnění, což jsou odlišné věci. Pokud tedy odvolací soud shledal s ohledem na zmíněné stopy násilí vyvrácenou jeho obhajobu zpochybňující znásilnění, jedná se o logicky chybnou úvahu. Dále obviněný namítl, že jeho vina byla dovozena, zejména v rovině subjektivní stránky, výlučně na podkladě výpovědi poškozené, a to ačkoli se její věrohodností soud prvního stupně nezaobíral, resp. jen parafrázoval část znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k osobě poškozené vypracovaného. Přitom se nevypořádal s poznámkou znalkyně, podle níž subjektivní náhled poškozené na události osobně závažné a citově náročné nemusí být vždy v souladu s pohledem nezúčastněných osob. Konflikt mezi partnery přitom je zajisté takovou událostí. Obviněný dodal, že mu rovněž poškozená zjevně v minulosti lhala, v její výpovědi potom byly rozpory, zejména stran toho, kolikrát ji měl dříve napadnout a zda mu byla nevěrná, což nebyly, jak dovodily soudy, pouze drobné rozpory, ale rozpory zásadní. Nebylo možné ani přejít, že poškozená připustila vedle konzumace alkoholu i léků.
5. Obviněný byl dále přesvědčen, že i pokud by skutek proběhl způsobem popsaným poškozenou, nešlo by o jednání bezprostředně směřující k souloži, jestliže poškozená byla oblečená, a tedy mohlo být posouzeno nejvýše podle základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Ostatně ani právní věta konkrétně neuvedla, zda měl směřovat k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Trestní odpovědnost za pokus trestného činu navíc za podmínek podle §21 odst. 3 tr. zákoníku zaniká, přičemž jeho zjištěné jednání, pokud v určité fázi směřovalo ke znásilnění, od svého úmyslu upustil, neboť poškozená, jakmile se mu vysmekla, následně zcela volně odešla a obviněný ji nijak nepronásledoval a usnul. Dovozený popis skutkové děje současně neodpovídá provedenému dokazování, neboť poškozená uvedla, že se jí obviněný snažil rukou dostat pod kraťasy, avšak skutková věta uvádí, že se jí snažil dostat i pod kalhotky, které se měl pokusit stáhnout, resp. poškozená uvedla, že se dotkl jejího přirození, ale skutková věta sděluje, že ho dotýkal a pro aktivní odpor poškozené dovnitř nepronikl.
6. Následně obviněný zpochybnil i subjektivní stránku svého jednání, k čemuž připomněl nevyhodnocení jím předkládaných důkazů, zejména komunikace po síti Whatsapp, která byla užita jen jako podklad pro jím dříve spáchané napadení poškozené. Zejména dodal, že podle učiněných zjištění poškozená preferuje tvrdší formy sexu, což bylo nutné zohlednit i stran toho, zda překonával její vážně míněný odpor, neboť mohl pouze chtít působit, podle požadavků poškozené, dominantně, a až si uvědomil, že nechuť poškozené je skutečná a nikoli pouze předstíraná, od své snahy ustoupil. Dodal, že událost se měla stát v jejich společném bydlišti, po večírku a tanci a za vlivu alkoholu, který s ním poškozená konzumovala. Skutková verze soudů tak představuje pouze jednu alternativu výkladu celého děje, aniž by byla jistě prokázána, což podložilo potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo.
7. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání především uvedl, že není pochybením Městského soudu v Praze, pokud podrobně nereagoval na všechny obviněným uplatněné námitky, neboť soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16). Pozornost, kterou soudy věnovaly jeho násilnému jednání, byla v kontextu řešení trestného činu znásilnění, neboť jeho objektivní stránka mj. násilné jednání zahrnuje. Výhrady, které obviněný směřoval vůči věrohodnosti poškozené, nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, nýbrž směřují do oblasti hodnocení důkazů. Současně nejsou ani důvodné, soudy se tímto zaobíraly (zejména odstavec 26. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), navíc výpověď poškozené nestojí ve věci samostatně, ale je podporována znaleckými posudky, fotodokumentací, lékařskými zprávami a koresponduje i s výpověďmi dalších svědků. Nejsou dány ani žádné nesrovnalosti či rozpory, které by v daném smyslu zakládaly pochybnosti. Pokud obviněný napadl posouzení naplnění objektivní stránky dovozeného deliktu, zejména zda již bezprostředně směřoval k souloži, je zřejmé, že působil vůči tělu poškozené přímým fyzickým násilím. Začal tedy uskutečňovat jednání odpovídající příslušné skutkové podstatě. Jestliže soud prvního stupně nerozlišil směřování k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, jsou to alternativy z hlediska trestnosti činu zcela rovnocenné. Navíc s ohledem na výpověď poškozené je zřejmé, že obviněný směřoval k naplnění obou zmíněných alternativ. Neuspěl pak pro aktivní odpor poškozené a kvůli své momentální slabosti, tedy od dalšího jednání dobrovolně neupustil. Pokud poukazoval na rozpor ohledně strkání své ruky pod kraťasy nebo pod kalhotky, státní zástupce uvedl, že i pokud by zde byla určitá nesrovnalost, stále by existovala jednoznačná zjištění, podle kterých jeho násilí směřovalo k souloži. Obviněný rovněž brojil proti závěrům týkajícím se naplnění potřebné subjektivní stránky, s odkazem na preferenci tvrdšího sexu ze strany poškozené. Zmíněnou argumentaci nicméně státní zástupce shledal nedůvodnou, neboť v daném momentu žádná výzva ze strany poškozené vznesena nebyla, naopak mu dávala zřetelně najevo svůj nesouhlas, a tedy obviněný neměl žádný důvod se domnívat, že poškozená násilí požaduje.
9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož využil a sdělil, že se s ním neztotožňuje. Následně v podstatě zopakoval či upřesnil, že nebyla dodržena pravidla spravedlivého procesu, odvolací soud postupoval formalisticky a paušalizovaně. Soudy se sice měly zaobírat otázkou násilného jednání, nicméně pokud se odvolací soud zabýval pouze jí, a pokud dovodil, že poškozená byla obětí násilí, proto se ji pokusil znásilnit, jedná se o pochybení. Soudy se rovněž nevypořádaly s námitkami obhajoby stran věrohodnosti poškozené, resp. nevyvrátily obhajobu, a opomenuly některé důkazy. Nebyly proto vyloučeny pochybnosti, zda skutkový děj neproběhl jiným způsobem. Jestliže působil vůči poškozené, činil tak na základě jejích výzev k rozhodnějšímu postupu, k čemuž připomněl jejich dřívější komunikaci, tedy se snažil vyhovět jejímu přání po dominanci. Právní věta výroku o vině potom nebyla dostatečně konkretizována a uvedla již v dovolání zmíněné dvě alternativy, což sice není dostatečná námitka, ale poukazuje na dílčí pochybení. Názor, že mu šlo nejen o soulož, ale i o pohlavní styk srovnatelný se souloží, je čirou fabulací. Jeho jednání proto nesměřovalo k dokonání trestného činu znásilnění bezprostředně, navíc k dokonání nedošlo, protože vůbec neměl úmysl překonat odpor poškozené, popřípadě pokud jej chvíli překonával, dobrovolně a sám svého jednání zanechal. Proto obviněný setrval na svém návrhu na kasaci vydaných rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a to zjevně konkrétně podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle nich lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem prvního stupně zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze však na jeho podkladě přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
13. Obviněný nicméně v části své argumentace napadl i procesní postupy soudů obou stupňů, resp. jimi učiněné skutkové závěry, což se s uplatněným dovolacím důvodem, jak bylo řečeno, v zásadě míjí. Lze však připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ač tedy Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, výjimkou je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
14. Nejvyšší soud nicméně uvádí, že takové pochybení ve věci obviněného shledat nelze. Je zřejmé, že soudy obou stupňů, aniž by opomněly důkazy (v průběhu soudních úkonů navrhované), si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., učiněná skutková zjištění pak řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, popřípadě že míru či intenzitu hodnocení zejména okrajových a pro konkrétní předmět řízení méně podstatných důkazů (např. v jeho prospěch působící zprávu adiktologické poradny ze dne – až – 19. 3. 2021) shledává nedostatečnou, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
15. Proto Nejvyšší soud v podstatě jen obiter dictum k argumentaci obviněného především konstatuje, že se již soud prvního stupně dostatečně zaobíral věrohodností poškozené, jejíž výpověď byla významným (byť nikoli jediným) usvědčujících důkazem. K tomu zejména zmínil její konzistentní výpověď a rovněž závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, podle nichž nebylo zjištěno nic, co by mohlo významně narušit její schopnost obecně věrohodné výpovědi, a současně že poškozená vypovídá opakovaně shodně podrobně, neplete se v detailech a i její konkrétní výpověď se jeví jako věrohodná, nebyl ani zjištěn sklon k podávání nepravdivých informací. Je pravdou, že znalkyně také doplnila, že subjektivní náhled na osobně závažné situace nemusí (tzn. nemusí být vždy) v souladu s pohledem nezúčastněných osob či rozporný s pohledem angažovaných osob, zde je ovšem nutné dodat, že znalkyně také zjistila, že poškozenou útoky obviněného nijak vážně po psychické stránce neohrozily a je prosta příznaků strachu či úzkosti. Tedy se z pohledu poškozené nemuselo jednat o zásah, který by podkládal existenci znalkyní zmíněné určité možnosti, navíc, jak bylo řečeno, zjištěný skutkový děj se zcela nepochybně neopírá pouze o subjektivní náhled poškozené, ale také např. o fotodokumentaci jejích zcela evidentních zranění (popřípadě i o výpovědi dalších svědků), zcela odpovídajícím jí tvrzenému způsobu útoku (viz závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství). Na uvedeném závěru pak nemůže ničeho změnit ani zjištění, že v průběhu několikaletého vztahu či soužití s obviněným mu např. někdy i lhala.
16. K výpovědi poškozené, resp. k závěrům z ní dovozeným, pak Nejvyšší soud dodává, že uvedla, že se jí obviněný snažil dostat rukou po kraťasy, a rovněž, že se jí snažil dostat rukou do kalhotek (byť nikoli ve smyslu jejich stahování), čemuž pak v zásadě odpovídá formulace užitá ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přibližující záměry a konkrétní kroky obviněného (spočívající mimo jiné ve snaze poškozenou osahávat, ať již strčením ruky pod kalhotky nebo jejich částečným stažením). Rovněž poškozená uvedla, že se obviněný dotkl jejího přirození, ale nesahal dovnitř, protože se fyzicky a verbálně bránila, což se opět odrazilo v popisu skutkového děje.
17. Nejvyšší soud tak nemá důvod měnit nic na závěrech soudů, které shledaly výpověď poškozené jako věrohodnou. Současně neshledává ani pochybení na straně soudu druhého stupně, byť odůvodnění jeho rozhodnutí je spíše stručné, neboť, jak již poznamenal státní zástupce, soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (viz čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jak po skutkové, tak i hmotněprávní stránce a nebylo důvodu, aby je k obdobné argumentaci obhajoby opakoval.
18. Na základě uvedených zjištění soudy konstatovaly, že obviněný jednal vůči poškozené za využití fyzického násilí a své kroky směřoval k tomu, aby dosáhl intimního kontaktu s poškozenou. Pro celý tento závěr přitom měly dostatečné podklady, tedy jej zjevně neodvíjely pouze od (jistě nepřípustné) zkratky, podle níž pokud pachatel užije vůči oběti násilí, chtěl ji znásilnit (srov. zejména poměrně široký odstavec 26 rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, zejména viz odstavec 5 jeho usnesení).
19. V uvedeném rozsahu se tedy námitky obviněného s uplatněným dovolacím důvodem míjí. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, dovolacím důvodem není.
20. Obviněný nicméně uplatnil i námitky, již podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v kombinaci s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. Především měl za to, že jeho jednání nemohlo být pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť poškozená byla oblečená a obviněný se jí pouze dotýkal, aniž by jí svlékal či roztrhal oblečení, tedy nesměřovalo k souloži, dále byla nesprávně vyhodnocena jeho subjektivní stránka, a rovněž že došlo k dobrovolnému upuštění od pokusu.
21. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se mimo jiné dopustí, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
22. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku potom jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu je tedy charakterizován jednáním bezprostředně směřujícím k dokonání trestného činu, úmyslem spáchat trestný čin a nedostatkem jeho dokonání, ve formě nedostatku následku. Jinak řečeno, pokus vyžaduje především jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu čili ke způsobení následku, jenž je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1958 Sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/1965). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (např. vrah začal škrtit svou oběť nebo zloděj odšroubovávat věc, kterou hodlá odcizit). Jako pokus však lze dokonce posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákoníku, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 296).
23. Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se mimo jiné dopustí, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
24. Jak vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, obviněný, zjednodušeně řečeno, přestože poškozená opakovaně vyjadřovala nesouhlas a bránila se, ji objímal, udeřil ji či pevně chytil, zacpal jí ústa a kopem ji nacpal svoji nohu mezi její, to vše za snahy poškozenou osahávat na intimních místech a opakování, že po ní chce sex. Celý útok skončil tím, že se poškozená obviněnému vytrhla, ten poté v ložnici usnul (po požití většího množství alkoholu) a poškozená odešla. Takové jednání je nutné především považovat za bezprostředně směřující k donucení jiného násilím k pohlavnímu styku, neboť obviněný započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (dopustil se již násilí – což také, tedy již naplnění tohoto znaku, zmínil odvolací soud). Nejvyšší soud se dále neztotožňuje s úvahou obviněného, podle níž pokud byla poškozená (ještě) oblečena, je tím vyloučeno spáchání pokusu zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť by tím byl zcela negován stabilizovaný výklad, přijatý i soudní praxí, popsaný výše a možnost spáchání pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku by se tím posouvala až k momentu bezprostředně před dokonáním. Zákon ovšem, jak bylo zmíněno, požaduje bezprostřední směřování k dokonání, nikoli dosažení momentu bezprostředně před dokonáním. Jednání obviněného současně zjevně směřovalo právě k pohlavnímu styku formou soulože, popřípadě k jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží (tedy ke styku simulujícímu klasickou soulož, mimo jiné i v podobě zasouvání prstů do přirození ženy), neboť právě takový požadavek obviněný explicitně vyslovoval (požadoval po poškozené sex) a celým jednáním dával najevo (snažil se prsty proniknout k jejímu přirození). Je tedy zřejmé, že obviněný právě k takovému cíli záměrně postupoval a opakovaně se ho, navzdory obraně poškozené, snažil dosáhnout. Pro zmíněný odpor a následně i únavovou indispozici však tohoto cíle nedosáhl, tedy zločin nedokonal. Znaky pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku ke zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tudíž byly naplněny.
25. Na popsaném závěru ničeho nemění ani zjištění, že poškozená měla jinak, i podle svého vyjádření, zájem o tzv. tvrdší sex. Jednak totiž výslovně uvedla, že posuzované jednání obviněného se s jejími představami v daném ohledu již zcela míjelo, současně z ničeho nevyplynulo, že by snad požadavek na intimní praktiky, způsobující taková zranění, v minulosti vyslovila, i z obviněným citované elektronické komunikace byl zřetelný její zájem spíše o určitou hru dominantní a submisivní role, nikoli údery, facky apod. Současně bylo prokázáno, že opakovaně v průběhu útoku obviněnému opakovaně sdělovala, že si požadovaný kontakt s ním nepřeje a bránila se. Představa obviněného tvrzená v dovolání, že se mohl domnívat, že nepřekonává vážně míněný odpor (tedy že by např. toužila, aby jí byly způsobeny hematomy apod.), je tedy vyloučená. Pro hodnocení zavinění pak není ani podstatné, že v okamžicích předcházejících útoku poškozená s obviněným popíjeli v bytě alkohol a tancovali (neboť spolu dříve partnersky žili a i poté sdíleli byt a komunikovali), což nijak nepodkládá nutnost či oboustranný zájem se intimně stýkat, a tedy oprávnění obviněného se násilím toho dožadovat.
26. Nakonec obviněný tvrdil, že od svého jednání dobrovolně upustil, pokud poškozenou nechal jít a nepronásledoval ji. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a (mimo jiné) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 303).
27. Jak ovšem vyplynulo z učiněných zjištění, obviněný sice delikt, k jehož spáchání směřoval, nedokonal, avšak pro intenzivní a v konečném důsledku úspěšnou obranu poškozené (byť za cenu zranění) a v závěru i proto, že usnul. Nenacházel se tedy zjevně v situaci, v níž by se domníval, že mu nic nebrání trestnou činnost dokončit, tedy i jestliže poškozenou nepronásledoval, dobrovolnost v jeho jednání absentovala.
28. Právní posouzení zjištěného skutkového děje tak bylo soudy činnými dříve ve věci učiněno správně a bez vad.
29. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného nebylo možné v části pod uplatněný dovolací důvod podřadit, v části zbylé je Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
30. Závěrem je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 24. 3. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 27. 9. 2021 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu