ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1106.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1106/2021-1036
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněné E. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 12 To 44/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 201/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 10. 2020, č. j. 16 T 201/2019-905, byla obviněná E. J. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době absolvovala výchovné poradenství zaměřené na trénink rodičovských dovedností, ve formě individuální nebo filiální terapie. Dále bylo obviněné uloženo, aby společně s M. B. zaplatila na náhradu nemajetkové újmy poškozené AAAAA (pseudonym) částku ve výši 34.520 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve věci bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného M. B., který však dovolání nepodal.
2. Zločinu týrání svěřené osoby se podle zjištění soudu prvního stupně obviněná dopustila spolu s již pravomocně odsouzeným M. B. v podstatě tím, že nejméně od 22. 12. 2017 do 19. 4. 2018 ve společném bydlišti psychicky i fyzicky týrali poškozenou nezletilou AAAAA, narozenou XY, o kterou měli povinnost pečovat a vychovávat ji, a to tak, že ji přesně nezjištěným způsobem opakovaně a s blíže nezjištěnou frekvencí bili do těla, hlavy a obličeje, obviněný M. B. ji opakovaně vulgárně nadával výrazy jako „zmrde, blbečku, kriple“, když se nezletilá vztekala, sprchovali ji studenou vodou, za drobné prohřešky musela klečet s nataženýma rukama, a toto jejich jednání nezletilá vnímala jako těžké příkoří a bála se jich, také nezletilé neposkytovali dostatek podnětů pro její všestranný vývoj, nevěnovali se jí dostatečně, čímž u ní docházelo k citovému a rozumovému strádání a chování s projevy regrese, a ve snaze vynutit si pozornost se nezletilá sebepoškozovala, a to vše vyvrcholilo 19. dubna 2018, kdy byla nezletilá převezena rychlou záchrannou službou do XY nemocnice, přičemž u nezletilé byla zjištěna poranění, konkrétně mnohočetné podkožní krevní výrony na celém těle různého stáří, pohmoždění rtů s otokem a oděrkami, rozsáhlý krevní výron na pravé tváři s pohmožděním měkkých tkání, tržná rána na temeni hlavy vpravo délky asi 2 cm, čárkovité oděrky ve vlasaté části hlavy, starší krevní výron vpravo i vlevo na čele, starší krevní výron pod levým okem, starší krevní výron na levé tváři, krevní výron na bradě, mnohočetné krevní výrony s otokem měkkých tkání nad klouby horních i dolních končetin a na hýždích, mnohočetné krevní výrony na obou dolních končetinách, v důsledku jejich jednání jsou u nezletilé přítomny rysy syndromu týraného dítěte a její stav dosud vyžaduje odbornou psychologickou a psychiatrickou péči.
3. K odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněné a odvolání poškozené AAAAA Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 12 To 44/2021-991, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, výroku o náhradě nemajetkové újmy a při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že obviněné podle §198 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobila vhodnému programu psychologického poradenství zaměřeného na trénink rodičovských dovedností, ve formě individuální nebo filiální terapie. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné společně a nerozdílně s M. B. nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 34.520 Kč spolu s úrokem s prodlení ve výši 10 % p. a. ode dne 10. 1. 2020 do zaplacení.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že její jednání nenaplňuje znaky zločinu týrání svěřené osoby, a to minimálně pro absenci subjektivní stránky ve formě úmyslu. Její konání a postupy, které vůči své dceři zvolila, nikdy nebyly vedeny úmyslem dceru jakkoliv poškodit, právě naopak. Byly vedeny snahou dceři pomoci, zamezit jejímu sebepoškozování a poskytnout jí co nejlepší péči. Jelikož se jí nedostalo požadované odborné pomoci z důvodu několikaměsíčních objednacích lhůt u příslušných odborníků (psychiatrů a neurologů), postupovala podle pokynů terapeutky Ch. Soudy obou stupňů při hodnocení důkazů zcela opomněly, že právě tyto nevyslyšené prosby obviněné o pomoc pro svou dceru způsobily, že se jí nedostalo náležité odborné pomoci, o kterou prosila. Právě tyto snahy také vyvracejí závěry soudů o tom, že obviněná poškozené neposkytla adekvátní a účinnou odbornou pomoc. Obviněná zdůraznila, že kromě vyhledání pomoci u terapeutky Ch., navštěvovala s nezletilou praktickou lékařku, chodila do homeopatické poradny, objednala dceru na komplexní prohlídku na neurologii a psychiatrii INEP, zavolala RZS, trvala na hospitalizaci AAAAA a komplexním vyšetření na chirurgii i psychiatrii v XY nemocnici, nesouhlasila s propuštěním AAAAA do domácí péče z obavy o její zdravotní stav, zajistila její následnou rehospitalizaci, domluvila dobrovolný pobyt AAAAA v Dětském centru, kde i sama vyhledala odbornou pomoc a od té chvíle se účastní terapií. Aktivně učinila v danou dobu vše, co bylo v jejích reálných možnostech. Tento postup nelze hodnotit jako nekonání, a už vůbec nelze v takovém konání spatřovat úmysl nezletilou poškodit ve smyslu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby.
5. Ve druhé námitce obviněná vytkla, že její jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s již odsouzeným M. B., ačkoliv neexistuje společný úmysl směrem ke společnému jednání. Úmyslem obviněné bylo pomoci své nezletilé dceři, pochopit její chování a zabránit jí v sebepoškozování. Navíc, v odůvodnění rozhodnutí soudů schází náležité odůvodnění společného úmyslu tak, aby bylo možno obviněnou za spolupachatelku M. B. označit.
6. V této souvislosti obviněná zdůraznila, že závěr o tom, že poškozenou bila, učinily soudy pouze a jen na základě výpovědi čtyřleté poškozené z přípravného řízení. Poškozená negativně odpověděla na čtyři otázky položené různými způsoby, zda jí přímo maminka (obviněná) ubližuje anebo jí bije. Až na pátou otázku v sérii návodných otázek v řadě poškozená odpověděla, že jí maminka udělala nějaké bebíčko. Posléze již nechce dál mluvit. Nikdy neuvedla konkrétní způsob bití a nikdy předtím ani po tom již to nezopakovala. Z tohoto výslechu poškozené a přes nesčetně dalších důkazů svědčících o opaku (výslechy svědků, výpovědí AAAAA v psychologických vyšetřeních v Dětském centru, výpovědi obviněné) však soud vzal za prokázané, že obviněná poškozenou bila, a to stejnou měrou jako spoluobviněný M. B. Soudy navíc v odůvodnění svých rozhodnutí ani společný úmysl obviněných tak, jak vyžaduje zákonná dikce spolupachatelství, nevyjádřily a neodůvodnily. Pro neexistenci společného úmyslu směrem ke společnému jednání obviněných se lze domnívat, že je nelze jako spolupachatele právně posuzovat. Navíc z výslechu znalce MUDr. Jiřího Hladíka u hlavního líčení vyplynulo, že veškerá zranění, vyjma brýlového otoku kolem očí, otoku na tváři v oblasti lícní krajiny a kloubu čelisti, si nezletilá AAAAA mohla způsobit sama. I o tom však lze mít důvodné pochybnosti, neboť sám znalec nikdy poškozenou sám nevyšetřoval, vycházel jen z písemných zpráv a u hlavního líčení konstatoval, že jeho obor není exaktní vědou natolik, aby bylo možno se k příčinám zranění relevantně vyjádřit.
7. Obviněná dále poukázala na svou neschopnost v rozhodné době „bránit“ svou dceru před konáním M. B., s ohledem na její nižší míru empatie a zvýšenou toleranci k násilí. Obviněná zdůraznila, že v minulosti byla sama obětí týrání jak ve své rodině, tak svými předcházejícími partnery. Poukázala také na skutečnost, že ji v těhotenství opustil otec AAAAA a pravděpodobně z toho důvodu porodila předčasně v 26. týdnu. Obviněná namítla, že se nikdo nezabýval dopady spojenými jak s extrémně předčasným porodem, ale také s následnou separací od matky jakožto jedním z důvodů chování AAAAA, i když úvahy o takové spojitosti a jejich dopadech byly přímo před soudem samotnou znalkyní a dalšími svědky vedeny. V souvislosti s výše uvedeným mohlo u ní také dojít k tzv. transgeneračnímu přenosu traumatu.
8. Obviněná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Okresnímu soudu Praha-východ věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnila obviněná v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi soudy již zabývaly. Veškeré námitky, které obviněná v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně ve shodě s odvolacím soudem uvedla, že obviněná E. J. se spoluobviněným M. B. spolu žili ve společné domácnosti. Obviněná proto nemohla nevidět a nevnímat, jak se obviněný k nezletilé choval a jak to vnímala sama nezletilá. Navíc si to opakovaně natáčela. Pokud proti jeho výchovným metodám nezasáhla, v lepším případě jim pouze pasivně přihlížela, v horším ho potom podporovala, tedy měla účast nejméně na vzniku psychické újmy poškozené. Státní zástupkyně připustila, že nezletilá mohla být tím, za jakých okolností se narodila, významně determinována, na druhou stranu se však jedná o dítě, které nikdy na veřejnosti ani posléze v chráněném zařízení žádné obviněnou popisované projevy nevykazovalo. Neznamená to ovšem, že by se poškozená nemohla sebepoškozovat právě v prostředí nejužší rodiny, k čemuž nakonec okresní soud dospěl. V kontextu toho pak správně hodnotil uvedené projevy sebepoškozování nezletilé jako důsledek chování obou obviněných. Právní kvalifikace jednání obviněné E. J. jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku je tak zcela přiléhavá. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
13. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
14. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněná spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Její námitky se tak z části ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Jedná se především o námitku, že nebylo prokázáno, že by poškozenou bila.
15. Soudům nelze nic vytknout, pokud k závěru o vině obviněné dospěly především na základě videozáznamů a fotografií zachycujících stav a zranění poškozené, lékařských zpráv, znaleckých posudků, resp. výpovědí znalců, a dále také na základě výpovědi samotné poškozené a výpovědí svědků E. B., T. Č., A. P. a D. B., J. J., C. B., E. N. a dalších. Závěr o vině tedy založil na širším souboru vzájemně propojených a podporujících se důkazů. Je možné poukázat na rozsudek odvolacího soudu (odst. 14 odůvodnění) a akcentovat následující. Z výslechu znalkyně v oboru dětské psychiatrie MUDr. Šárky Bínové vyplynulo zjištění syndromu týraného dítěte, resp. znaků tohoto syndromu, a znalkyně podrobně popsala psychické projevy poškozené, které bylo možné přičítat soužití s obviněnými. V souladu s tímto závěrem je i zpráva Dětského centra XY nemocnice, ze které vyplývá oslabená vazba poškozené na matku a absence separační úzkosti, kterou lze u takto malého dítěte předpokládat. Znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Jiří Hladík jednoznačně a přesvědčivě popsal, jaká zranění poškozená utrpěla a která z nich si mohla způsobit sama (ať již úmyslně nebo nedopatřením) a která nikoli. Jejich závěry jsou objektivizovány obrazovými záznamy, na nichž je zaznamenán jak stav v té době tříleté nezletilé, tak i chování obviněných v posuzovaném kontextu. Soudy po analýze těchto obrazových záznamů, v kontextu s dalšími provedenými důkazy, dospěly k závěru, že obviněný M. B. se na tomto stavu poškozené podílel převážně fyzickým násilím a obviněná spíše násilím psychickým. Takovému závěru nelze nic zásadního vytknout, a to bez ohledu na případné zjištění, že se nezletilá skutečně sebepoškozovala. I v této souvislosti se totiž lze naprosto ztotožnit se závěry nalézacího soudu, že tak činila v důsledku citové deprivace a nedostatku pozornosti po narození bratra, kdy ji namísto projevu účasti a pochopení obvinění trestali za domnělé či reálné prohřešky a jí projevovanou potřebu pozornosti tím, že ji sprchovali studenou vodou, nutili klečet s nataženýma rukama, bili ji, plácali, nadávali jí atd.
16. K námitce obviněné, že nebylo prokázáno, že by poškozenou bila. To, že poškozená měla i v době hospitalizace na těle poranění, která si nemohla způsobit sama, vypovídal u hlavního líčení znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Jiří Hladík. Jednoznačně popsal, že některá zranění, která poškozená utrpěla, si nemohla způsobit sama. Šlo o brýlový otok kolem očí, otok na tváři v oblastí lícní krajiny a kloubu čelisti. U ostatních zranění pak pouze nevyloučil, že si je poškozená mohla způsobit sama. Je nutné také zdůraznit, že v době, kdy byla poškozená umístěna mimo rodinu, k sebepoškozování nedocházelo. Skutečnost, že obviněná byla bita, vyplývá také z obrazového záznamu, byť je nutné kriticky připustit, že na tomto záznamu není vidět přímý útok obviněné, nicméně je zjevné, že byla přítomná situaci, kdy k bití poškozené docházelo. Z výpovědi poškozené pak vyplynulo, že ji měla bít i obviněná, její matka a to přesto, že tato skutečnost vyplynula z jediného výslechu poškozené. Nelze hovořit o návodných nebo kapciózních otázkách, pokud probíhal výslech v té době čtyřleté holčičky, jelikož kladení otázek muselo být této skutečnosti přizpůsobeno. Nelze ani opomenout reakci poškozené poté, co byla umístěná v Dětském centru, jelikož netrpěla separační úzkostí odloučením od matky, ačkoliv u takto malého dítěte ji lze očekávat. Navíc byla zjištěna i absence jakékoliv emoční odezvy na odmítnutí setkání s matkou. Je nutné připomenout, že faktické bití poškozené obviněnou bylo soudy vnímáno jako okrajové, když stěžejní v jejím případě bylo násilí psychické (odst. 18 rozsudku nalézacího soudu) a skutečnost, že nezasáhla proti výchovným metodám uplatňovaným již odsouzeným M. B., ačkoliv o nich věděla. Nelze také opomenout, že byla přítomná i sprchování poškozené studenou vodou a klečení za trest. Zcela pak selhávala i v tom, že poškozené nevěnovala dostatek pozornosti a neposkytovala jí dostatek podnětů k jejímu rozvoji.
17. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
18. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i soudu odvolacího odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
19. Shrnuto, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje s rozsahem dokazování a se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
20. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit zejména námitku, že její jednání nenaplňuje znaky zločinu týrání svěřené osoby, a to minimálně pro absenci subjektivní stránky ve formě úmyslu, jelikož její konání a postupy, které vůči své dceři zvolila, nikdy nebyly vedeny úmyslem dceru jakkoliv poškodit, právě naopak.
21. Zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá takový čin po delší dobu. Týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále určitou trvalostí a konečně tím, že osoba, jež je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap (rozhodnutí č. 4/2006 Sb. rozh. tr.). Fyzické násilí může mimo jiné spočívat např. v nepřiměřeném fyzickém trestání, bití, údery rukou do hlavy i do dalších částí těla, ale i nucení ke klečení s předpaženýma rukama na parketách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1012/2014). Psychickým násilím je pak např. vulgární nadávání a ponižování. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Soudy rovněž správně dovozovaly, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle §198 tr. zákoníku se může stát i opomenutím povinné péče (§112 tr. zákoníku), k níž je pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem k svému věku nebyla schopna sama se o sebe postarat, např. zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy apod. (srov. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).
22. V projednávané věci bylo obviněné přičítáno fyzické týrání poškozené formou bití, sprchování studenou vodou a nucení ke klečení s nataženýma rukama za drobné prohřešky, jako aktivní hrubé chování vůči ní. Psychické týrání pak spočívalo v tom, že poškozené nevěnovala pozornost v pozitivním slova smyslu a neposkytovala jí dostatek podnětů k jejímu rozvoji a svým přístupem ji přiměla se sebepoškozovat. Soudy obviněné také vytkly její nekonání záležející v tom, že nijak, resp. nedostatečně přispěla k tomu, aby se stav poškozené zlepšil, aby ustala v sebepoškozování, a naopak její soužení pramenící jednak z nedostatku pozornosti a citu prohlubovala ignorováním jejího volání o pozornost a trestáním za prohřešky. Soudům pak nelze vytknout jejich závěr, že takové jednání vnímala poškozená jako velmi těžké příkoří, neboť se uchylovala k sebepoškozování, a to i poměrně brutálním způsobem. Současně podle zpráv z Dětského centra v začátcích svého pobytu tam vůbec neprojevovala separační úzkost, kterou by bylo možné s ohledem na její věk očekávat i přes prožité trauma. Je tedy možné uzavřít, že konání, případně i opomenutí obviněné, tak jak bylo popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, vykazuje znaky týrání.
23. Trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku je trestným činem vyžadujícím úmyslné zavinění, k naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty je tak potřeba alespoň úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K úmyslnému zavinění pro úplnost Nejvyšší soud obecně doplňuje, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).
24. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro svůj závěr o tom, že obviněná jednala úmyslně, ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, opatřily dostatek důkazů. Tento úmysl správně dovodily ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Soudy přitom vycházely primárně z výpovědí poškozené a zajištěných obrazových záznamů, ze kterých jasně plynulo, že obviněná viděla, jak poškozená fyzicky i psychicky strádá, a neučinila nic, aby tomu předešla a zabránila. Musela tak být přinejmenším smířená s tím, že soužení poškozené samo od sebe nepřejde, a že jejich výchovné metody k tomu nijak nepřispívají, ba naopak.
25. Pokud jde o argumentaci obviněné, že vyvinula veškerou možnou snahu, které byla reálně schopna, aby sebepoškozování poškozené řešila, je možné odkázat na podrobnou argumentaci nalézacího soudu (odst. 17 odůvodnění rozsudku), který zdůraznil, že obviněná navštívila s poškozenou psychiatričku, s níž však nebyla spokojená a zanevřela na ni, aniž by si předtím vyhledala odbornou pomoc pro poškozenou jinde. Také obviněná opakovaně slibovala, že pokud nedojde ke zlepšení stavu poškozené, odveze ji na psychiatrickou ambulanci do XY, a přestože k takovému zhoršení došlo, takto po dobu čtyř měsíců neučinila. Jak správně uzavřel nalézací soud, ačkoliv zjevně nedocházelo ke zlepšení stavu poškozené, obviněná nepodnikla žádné další kroky, aby se poškozené dostalo účinné pomoci.
26. Na zavinění obviněné ve formě nepřímého úmyslu nemůže mít vliv ani její osobnost, když byla v minulosti sama vystavena týrání ze strany svého otce i partnerů, a proto má nižší míru empatie a zvýšenou toleranci k násilí, ani její extrémně předčasný porod poškozené s následnou separací od matky, jakožto jedním z důvodů chování AAAAA. Soudy připustily, na základě provedeného dokazování, že obviněná pochází z dysfunkčního rodinného prostředí a sama byla v minulosti vystavena hrubému jednání a týrání jednak v rodině, jednak ze strany svého bývalého partnera (odst. 20 rozsudku nalézacího soudu). Připustily u obviněné snížené rodičovské kompetence a z výpovědi znalce bylo zjištěno, že pokud byla obviněná v minulosti sama týrána, je zvýšená pravděpodobnost, že se sama stane týratelem. Nicméně, jak správně dovodil nalézací soud, obviněná je osobnostně plně vyvinuta a nadto dostatečně intelektově nadána, aby mohla sama na sebe působit a korigovat projevy poruchy své osobnosti. Ačkoliv podle rodinné anamnézy byla narušena její sociální adaptace a její vývoj byl disharmonický, nemůže mít taková okolnost vliv na její ovládací a rozpoznávací schopnosti, resp. tyto snížit podstatným způsobem. Znalci doslova uvedli, že jako matka věděla, jak má její role vypadat a jak má jednat, aby to bylo ku prospěchu jejího dítěte – poškozené – vždy byla plně orientována v realitě a mohla nahlédnout na nedostatek vlastních rodičovských kompetencí.
27. Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněné, že se soudy nezabývaly jejím extrémně předčasným porodem poškozené, ale také následnou separací poškozené od matky jakožto jedním z důvodů chování AAAAA. Především je nutné poukázat na argumentaci nalézacího soudu v odstavci 3. jeho rozhodnutí. Tento dospěl k závěru, na základě znaleckých posudků, že psychické projevy poškozené lze jednoznačně přičítat soužití poškozené s obviněnou a M. B., nikoliv předčasnému porodu poškozené a její následné separaci od matky. Především bylo poukázáno na skutečnost, že v chráněném prostředí Dětského centra ani Pediatrické klinice XY nemocnice se neobjevily znaky sebepoškozování ani nové hematomy.
28. Zjevně neopodstatněná je i námitka obviněné na nesprávné posouzení jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s již odsouzeným M. B., ačkoliv neexistuje společný úmysl směrem ke společnému jednání.
29. Obecně je možné uvést, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná. Z těchto důvodů je zcela bez významu, zda je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena konkrétní míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009).
30. Společný úmysl, který je vedle společného jednání nezbytnou podmínkou spolupachatelství, nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů. Postačí, že každý ze spolupachatelů si je vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a je s tím pro tento případ srozuměn (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 6 Tdo 813/2010).
31. Obviněná ve vztahu ke spolupachatelství namítá, že nebyl dán společný úmysl, jelikož jejím úmyslem nebylo týrat poškozenou, ale pomoci své nezletilé dceři pochopit její jednání a zabránit v sebepoškozování. Nicméně touto argumentací svou námitku do spolupachatelství směřuje k subjektivní stránce zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, kterou se Nejvyšší soud již zabýval výše. Je důležité jen shrnout, že soudy oprávněně dospěly k závěru o nepřímém úmyslu obviněné podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v souvislosti s §15 odst. 2 tr. zákoníku, ve kterém se trestného činu týrání svěřené osoby na poškozené nezl. AAAAA dopustila. Tohoto jednání se dopustila (společným jednáním s obviněným M. B.) v úmyslu nepřímém, neboť viděla, že poškozená fyzicky i psychicky strádá a neučinila nic, aby tomu předešla a zabránila – musela tak být přinejmenším smířená s tím, že soužení poškozené samo od sebe nepřejde, a že jejich výchovné metody k tomu nijak nepřispívají, ba naopak. Ke stejnému úmyslu pak soudy dospěly u spoluobviněného M. B. Lze se tedy ztotožnit se závěry soudů, že zde byl dán společný úmysl jako podmínka spolupachatelství.
32. Lze také doplnit, že byla naplněna i další podmínka spolupachatelství spočívající ve společném jednání. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou (viz výše). Proto nelze dát za pravdu námitce obviněné, že soudy nesprávně zařadily do popisu skutku bití poškozené oběma obviněnými stejnou měrou. Navíc nalézací soud roli obviněného M. B. vymezil v odůvodnění rozsudku (odst. 23), když konstatoval, že u obviněného M. B. zavinění hraničilo s úmyslem přímým, neboť jeho jednání bylo aktivnější a vůči poškozené hrubější.
33. Námitky uvedené v dovolání obviněné zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.