ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1012.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1012/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, č. j. 3 To 134/2014-463, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 178/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2014, č. j. 91 T 178/2013-425 , byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době, nejméně však od dubna 2012 do 19. 9. 2012, kdy byly nezletilé děti přijaty do Krizového centra pro děti a dospívající v Brně, Hapalova 4, v místě svého trvalého bydliště v B., na ulici V. …, kde v uvedené době žil se svými nezletilými syny J. S., a J. S., a podílel se na jejich výchově, nepřiměřeně tyto děti fyzicky trestal, a to tím způsobem, že je opakovaně, s nepravidelnou četností, bil rukou a někdy i vařečkou na různé části těla, zejména do oblasti zadku a hlavy, opakovaně, někdy i denně, jim vulgárně nadával výrazy jako „hajzle, kurvo, pičo, čuráku, debile“, házel s nimi na postel, vyhrožoval jim, že je zbije páskem, nezletilého J. opakovaně kopl nohou do přesně nezjištěné části těla, a opakovaně ho nutil klečet s předpaženýma rukama na parketách, v přítomnosti nezletilých byl často pod vlivem alkoholu, nezletilé výslovně nevedl a dostatečně se o ně nestaral, kdy obě děti neměly vypěstovány základní hygienické a samoobslužné návyky. Takto uplatňovanou výchovu spojenou s častými fyzickými tresty, agresí a vulgárními nadávkami došlo k narušení psychického vývoje dětí, kdy oba nezletilí v důsledku jeho jednání trpí syndromem týraného dítěte, což se u nich projevilo ostražitostí, nedůvěřivostí, vulgárností, agresivním až destruktivním chováním a emočním a citovým stažením se do sebe, u J. i strachem z otce, oba byli výchovně zanedbaní, kdy po odebrání z rodiny měli malou slovní zásobu, špatně hovořili, nerozuměli pojmům, které by měli mít vzhledem ke svému věku a intelektu osvojeny, užívali vulgární výrazy nepřiměřené svému věku a vázla jejich sebeobsluha i hygienické návyky, přičemž u nezletilého J. se projevují i známky posttraumatické stresové poruchy jako labilita nálad, napětí a nevypočitatelné reakce chování.
Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 92 T 147/2013, který nabyl právní moci dne 10. 10. 2013, byl odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu posledně jmenovaného soudu, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému J. S. a J. S., zastoupeným opatrovníkem Mgr. Tomášem Vykydalem, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 10.000 Kč J. S. a 5.000 Kč J. S.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 4. 2014, č. j. 3 To 134/2014-463, jímž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Michala Hebkého dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Napadený rozsudek pokládá za nejasný, obsahující neúplná skutková zjištění, odůvodnění za kusá a tedy nepřezkoumatelná. Ani soud odvolací dle jeho názoru řádně nezjistil skutkový stav, v důsledku čehož došlo k porušení §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř. Soudy dále nedostály všem svým povinnostem, které jsou na ně kladeny ve vztahu k odůvodnění jejich rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), přičemž tato povinnost se zrcadlí v právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) má za to, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, když Městský soud v Brně založil výrok o vině na výpovědi jeho nezletilých dětí, jakož i výpovědi M. N., učiněných před zahájením trestního stíhání, aniž šlo o neodkladný či neopakovatelný úkon a aniž pro čtení protokolu o výslechu svědka byly splněny podmínky a aniž byla respektována jeho práva plynoucí z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V návaznosti na svou dřívější obhajobu označil výpovědi poškozených za nevěrohodné a to i s odkazem na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který jejich výpovědi označil za rovněž rozporuplné.
Za podstatné považuje, že skutek uvedený ve výroku o vině nebyl vůbec způsobilým být předmětem hmotně právního posouzení, neboť jedním z předpokladů aplikace hmotného práva na určitý skutek je, že jeho zjištění má podklad v provedeném dokazování a takto obstojí z hlediska minimálních práv garantovaných Úmluvou, zejména pak práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S odkazem na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, který zaručuje obviněnému právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, namítá, že je porušením tohoto článku, pokud mu bylo upřeno právo klást otázky ohledně takových svědků, jejichž výpověď je jediným usvědčujícím důkazem, a to buď sám, nebo prostřednictvím svého obhájce. Namítá, že ani on ani jeho obhájce nebyli vyrozuměni o výslechu svědků, čímž byla vyloučena i jejich účast na tomto výslechu. Pokud jde o neodkladné a neopakovatelné úkony provedené podle §158a tr. ř. a postup podle §211 odst. 2 tr. ř., nesmí takový postup narušit kontradiktornost řízení a být v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Z těchto důvodů je přesvědčen, že „nemohou být takové důkazy použitelné“ a „tím se skutková zjištění soudu prvního stupně ocitla v extrémním a z hlediska zásad spravedlivého procesu nepřijatelném rozporu s obsahem zbývajících důkazů.“
Právní posouzení skutku jako zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obdobně pokládá za nesprávné a namítá, že z provedeného dokazování neplyne, že by takový čin spáchal na dvou osobách, neboť druhého syna (J. S.) fakticky nevychovával, neboť ho v pěstounské péči měla jeho sestra. Rovněž z jiného důkazu neplyne, že by svého syna týral. Neztotožňuje se ani se znaleckými posudky, z nichž není možné vyvodit závěr, že obě děti v důsledku jeho jednání trpí syndromem týraného dítěte. Zejména pokládá za nejasné, zda tento syndrom vznikl v důsledku jeho jednání nebo jiných osob žijících ve společné domácnosti.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání sdělil, že vzhledem k povaze dovolatelem uplatněných námitek se k němu věcně nebude vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Nosná část dovolacích námitek obviněného se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, neboť jejich obsahem jsou výhrady vůči skutkovým zjištěním, případně procesnímu postupu soudu či obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí. Obviněný sice namítá, že v důsledku jím uváděných procesních vad a vadného hodnocení provedených důkazů se skutková zjištění soudů ocitla v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, avšak takovému tvrzení nelze přisvědčit. Uváží-li se obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž uvedený soud transparentním způsobem (str. 3-10) vyložil, z jakých důkazů při vyvození svých skutkových zjištění vyšel, proč (str. 10) nevyhověl dalším důkazům obviněného na doplnění dokazování, jak právně posuzoval učiněná skutková zjištění (str. 11) a k jakým skutečnostem přihlédl při ukládání trestu (str. 12-13), pak nelze přisvědčit hodnocení dovolatele, že tento rozsudek nevyhovuje požadavku §125 tr. ř. , dle něhož „z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Rovněž navazující usnesení odvolacího soudu, jímž došlo k zamítnutí odvolání obviněného, ve svém odůvodnění dostatečně jasně vyložilo, proč odvolací námitky obviněného neshledal krajský soud způsobilými odůvodnit zrušení napadeného rozsudku, a proč je nezbytné skutková zjištění nalézacího soudu (str. 2-5) a z nich dovozené závěry právní (str. 5-6) považovat za správná. I rozhodnutí soudu druhého stupně tak plně vyhovuje požadavkům, které zákon (§134 tr. ř.) stanoví.
Z obsahu odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, že výrok o vině obviněného je budován na celém řetězci důkazů, a že se tudíž nejedná o situaci, kdy by vyslovení viny obviněného trestnými činy byl budován na důkazu, při jehož provedení nebyla respektována kontradiktorní povaha trestního řízení. Z rozhodnutí jasně plyne, z jakých důvodů byl opakován výslech nezletilého J. S. (minimální reakce při prvním výslechu), a proč soudy přiznaly věrohodnost údajům, kteří nezletilí při výslechu provedeném dne 10. 1. 2013 poskytli (znaleckým posudkem podpořený závěr o neschopnosti nezletilých vymyslet si prezentované skutečnosti).
Z trestního spisu plyne, že k zahájení trestního stíhání obviněného došlo dne 4. 7. 2013 (č. l. 4-6), přičemž podkladem pro tento procesní postup byly i poznatky zjištěné z výslechů nezletilých provedených podle §158 odst. 9 tr. ř. za podmínek §158a tr. ř. Přitom z protokolu sepsaného s nezl. J. dne 19. 10. 2012 (č. l. 28-39) je zjevné, že „jako neodkladný nebo neopakovatelný je výslech svědka prováděn z důvodu nízkého věku vyslýchané osoby, kdy hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi z důvodu, že by s odstupem času nemusela být schopna správně si zapamatovat a reprodukovat prožité události, podezřelým je otec nezletilého a hrozí tak i možné ovlivnění jeho výpovědi a současně výslech poškozeného nezletilého je nezbytný k objektivnímu prověření věci a stanovení dalšího postupu v trestním řízení“. Stejnými skutečnostmi byl odůvodněn i výslech nezletilého (č. l. 49-61) a jeho bratra J. (č. l. 70-79) provedený dne 10. 1. 2013. I s přihlédnutím k poznatkům plynoucím ze zpracovaného znaleckého posudku lze učinit poznatek, že nízký věk vyslýchaných a datum zahájení trestního stíhání obviněného (4. 7. 2013) odůvodnily provedení uvedených výslechů jako úkonů neodkladných ve smyslu §158 odst. 9 tr. ř. Protože tyto výslechy byly provedeny při respektování ustanovení §158a tr. ř., je nezbytné uzavřít, že svědecké výpovědi nezletilých, přečtené u hlavního líčení postupem podle §102 odst. 2 tr. ř., jsou procesně využitelnými důkazy. Ostatní důkazy, o které se soud opřel při dovození viny obviněného, byly převážně (svědecké výpovědi E. N., M. T., Mgr. T. G., výpovědi znalkyň PhDr. Marty Skulové a MUDr. Elišky Šejnohové) provedeny při respektování zásady bezprostřednosti a ústnosti. V důsledku tohoto konstatování je třeba učinit závěr, že k tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy v posuzované věci nedošlo.
O extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů se v případě obviněného nejedná, neboť skutková zjištění jsou výsledkem hodnotící činnosti soudů, která není v rozporu s požadavkem formulovaným v §2 odst. 6 tr. ř. Z důkazů vyvozená skutková zjištění jsou zjištěními učiněnými ve smyslu požadavku §2 odst. 5 tr. ř. V daném směru nevzniká pochybnost o tom, že by syndrom týraného dítěte, kterým podle zjištění obou znalkyň trpí oba nezletilí, neměl svoji příčinu v jednání obviněného, jímž byl uznán vinným. Zbývá dodat, že o namítaný extrémní nesoulad se nejedná proto, že tímto se rozumí očividný nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod., tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, avšak takových, které mají podklad v obsahu provedených důkazů a jsou z nich vyvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Dosud uvedené (skutkové a procesní) námitky obviněného, které nenaplňují deklarovaný, avšak ani jiný ustanovením §265b odst. 1 tr. ř. upravený dovolací důvod, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Pokud by se jimi dovolací argumentace obviněného vyčerpala, nastal by důvod pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Takový způsob rozhodnutí o dovolání obviněného však nebyl odůvodněn proto, že s jistou mírou tolerance (v daném směru dovolací soud pomíjí to, že i tato námitka má částečně skutkový charakter, neboť s ní obviněný spojuje tvrzení, že z žádného důkazu neplyne, že by svého syna J. týral) lze za námitku formálně vyhovující důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pokládat tvrzení obviněného, že právní kvalifikace jeho činu jako zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. je vadná proto, že tohoto syna fakticky nevychovával, neboť ho v pěstounské a faktické péči měla jeho sestra.
Ve vztahu k této dovolací námitce je nezbytné připomenout, že skutečnosti, že syn J. byl svěřen do pěstounské péče, si soudy nižších stupňů byly vědomy. Byť v rozsudku soudu prvního stupně (v jeho odůvodnění) není uvedené skutečnosti věnována bližší pozornost, ze skutkového vyjádření obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině ( „v uvedené době žil se svými nezletilými syny… a podílel se na jejich výchově“ ), lze dovodit, neboť matka dětí, R. D., roz. Ch., vzhledem k výkonu trestu odnětí svobody v inkriminované době nevychovávala, že soudem užitý termín („podílel se“) ve vztahu k nezl. J. vyjadřuje právě tu skutečnost, že tento byl v době činu svěřen do pěstounské péče sestře obviněného, D. S.
Zcela konkrétně na obsahově shodnou odvolací námitku reagoval krajský soud, který k naplnění znaku spáchání činu na dvou osobách uvedl (str. 6 usnesení), že „je nerozhodné, že nezletilý J. byl v pěstounské péči sestry obžalovaného. Je třeba zdůraznit, že pod pojmem péče nebo výchova se rozumí… i jiná péče nebo výchova, jejíž důvod může být trvalý či přechodný a bez ohledu na to, čím byl tento vztah založen. Povinnost pečovat a vychovávat dítě… může spočívat ve výchovném jednání… obžalovaný žil s oběma dětmi ve společné domácnosti, kdy tam žila i jeho sestra, která měla v pěstounské péči nezletilého J.… Obžalovaný nebyl zbaven rodičovských práv,… fakticky se podílel na výchově nezletilého…vůči němu uplatňoval otcovskou autoritu… pokud si … sestra obžalovaného nevěděla s nezletilým J. rady, tak požádala o pomoc obžalovaného… fakticky se obžalovaný na výchově nezletilého podílel, když tohoto trestal, kdy trestání považoval za výchovnou metodu.“
Odvolacím soudem zaujaté stanovisko vycházející z faktického stavu, jak byl dokazováním zjištěn, je v souladu s výkladem naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, jak se ustálil (dříve i ve vztahu k trestnému činu podle §215 tr. zák.) v soudní judikatuře. Ta vychází z toho, že ač označený trestný čin má ve svém názvu pojem „svěřená osoba“ , není „svěření“ mezi jeho zákonnými znaky uvedenými v zákonném textu vymezujícím skutkovou podstatu trestného činu. Pro naplnění znaků tohoto trestného činu proto není nutné, aby tu byl nějaký zvláštní akt, jímž by týraná osoba byla výslovně svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Vztah mezi pachatelem a týranou osobou je vymezen jako péče nebo výchova a jako takový může vzniknout i jen fakticky, tedy neformálně na konkludentním základě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006). Charakteristikou i fakticky vzniklého vztahu je vedle aktuální odkázanosti poškozeného na pachatele také jeho určitá stabilita. Nevyžaduje se však, aby týraná osoba byla výhradě v péči pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1459/2012). Vychází-li soudní praxe (srov. Tpjf 169/82, či rozhodnutí č. 23/2007-I Sb. rozh. tr.) z toho, že pachatelem trestného činu podle §198 tr. zákoníku může být i druh matky nezletilých dětí, který není jejich otcem, ale žije i s nimi ve společné domácnosti, což se projevuje i v uplatňování výchovných opatření vůči nim, a to bez ohledu na neexistenci výslovné dohody s matkou nezletilých dětí, tím spíše není důvod nepokládat za pachatele tohoto trestného činu otce nezletilého, který nebyl zbaven rodičovských práv k němu a který s nezletilým žije a uplatňuje vůči němu (mimo pěstounky) výchovná opatření. Svěření poškozeného do pěstounské péče sestře obviněného proto není překážkou k dovození právního závěru, že i ve vztahu k nezl. J. obviněný jednal tak, že (tzv. právní věta) „týral osobu, která je v jeho péči a výchově“.
Uplatnil-li proto obviněný námitku, že jeho jednání bylo ze strany soudů nižších stupňů nesprávně posouzeno jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., učinil tak zjevně neopodstatněně.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ani ten není v posuzované věci zjevně naplněn, a to ani v jedné z výše označených variant. Je tomu tak proto, že (varianta první) odvolací soud nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formální důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání). Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.). O druhou alternativu se nejedná proto, že řízení, které vydání rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, není zatíženo vadami, které obviněný specifikoval [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.], ani jinými zákonem uvedenými [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a)-f), h)-j) tr. ř.].
Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil