ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1204.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1204/2021-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 11. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. H. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 To 60/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2021, č. j. 3 T 1/2021-392, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce, který jej podal v neprospěch obviněného. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2021, č. j. 8 To 60/2021-436, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku a podle §140 odst. 1, za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného pokusu zločinu tím, že dne 29. 8. 2020 v době kolem 21:00 hod. v XY, na adrese XY, v kuchyni bytu užívaného společně s družkou – poškozenou H. V. v době, kdy poškozená volala na základě žádosti syna obviněného ze svého mobilního telefonu zdravotnickou záchrannou službu a komunikovala s operátorkou linky tísňového volání 155 s požadavkem na příjezd rychlé zdravotnické služby, s čímž obviněný projevoval nesouhlas, poškozenou z bezprostřední blízkosti jedenkrát bodl do břicha nožem o délce 32 cm s čepelí dlouhou 19,5 cm a způsobil jí tak bodné poranění břicha s poraněním jater a žebra vpravo s masivní krevní ztrátou do dutiny břišní, přičemž bodný kanál probíhal zdola zepředu, dozadu a nahoru a intenzita bodnutí byla velká, neboť došlo, mimo jiné, k přetětí chrupavčitého úseku žebra, a jen v důsledku chirurgického zákroku nedošlo ke smrti poškozené.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry učiněnými odvolacím soudem. Oproti obžalobě soudy změnily popis a vymezení skutku. Takto změněný popis skutku neodpovídá odvolacím soudem užité právní kvalifikaci, a proto byl skutek nesprávně právně posouzen. Z upraveného skutku nevyplývá, že by byla naplněna subjektivní stránka byť v nepřímém úmyslu. Podle jeho názoru je nezbytné se zabývat i jinou v úvahu přicházející právní kvalifikací, např. podle §147 odst. 1, §146 odst. 1, 3, příp. §145 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že závěry o změně právní kvalifikace odůvodnil velmi stručně, což nelze považovat za řádné a dostačující. Skutková zjištění soudů neumožňují jednoznačně dospět k závěru o právní kvalifikaci tak, jak ji dovodil soud odvolací. Provedené důkazy podle jeho názoru nenasvědčují tomu, že by jeho úmysl směřoval k usmrcení poškozené. Zpochybnil i závěr o jeho příčetnosti v době spáchání skutku. Byla to poškozená, která k němu přistoupila zezadu a položila mu ruku na záda, čímž porušila jeho intimní distanční zónu a dostala ho tím pod určitý tlak, který byl zvýrazněn jeho psychickým stavem a rozpoložením. Je proto třeba důkladně zkoumat, zda jeho úmysl vůbec směřoval k ublížení na zdraví poškozené. Ze skutkových zjištění vyplývá, že jeho jednání mohlo být vedeno impulzivní zkratkovitou reakcí v zátěži a tudíž nemohlo být pokryto zaviněním ve formě úmyslu, neboť nebyl schopen si uvědomit dosah a význam svého jednání. Dále zpochybnil i závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a psychiatrie. Znalci zcela pominuli duševní poruchu, která mu byla diagnostikována ve formě psychotické poruchy převážně s bludy a těžké depresivní fáze s psychotickými příznaky. Tato diagnóza představuje forenzně významnou duševní poruchu, která měla být vzata v úvahu při hodnocení jeho příčetnosti.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a k namítnutému extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními konstatoval, že obviněný tuto námitku uplatnil obecně a nikde v textu ji blíže nerozvedl. K tomuto akcentoval, že soud prvního stupně se s dokazováním, a to včetně dokazování ohledně psychického stavu obviněného, zcela dostatečně vypořádal. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že obviněný v době činu netrpěl forenzně významnou duševní poruchou a jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly pouze mírně sníženy, přičemž tento názor potvrdil i odvolací soud. K námitce obviněného stran rozporu mezi popisem skutku a právní kvalifikací v rozsudku odvolacího soudu pak uvedl, že v popisu skutku jsou uvedeny všechny důležité okolnosti případu a subjektivní stránka je obsažena alespoň v implicitní formě. Rovněž konstatoval, že odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč skutek kvalifikoval jako pokus zločinu vraždy. S poukazem na judikaturu pak doplnil, že lze akceptovat i stručnější popis skutku a v případě úmyslných trestných činů není nutné formu zavinění ve skutkové větě explicitně uvádět, pokud vyplývá ze způsobu jednání a popis skutku nepřipouští jiné právní posouzení. Je proto přesvědčen, že v nyní projednávané věci nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
11. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
13. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Dovolací námitky obviněného, kterými brojí proti ustáleným skutkovým zjištěním soudů a snaží se prosadit vlastní verzi skutkového stavu, jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Pod žádný dovolací důvod pak nelze podřadit ani námitky, kterými obviněný brojí proti posouzení jeho příčetnosti v době činu. Formálně by sice tyto námitky mohly být podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, materiálně se však s jeho obsahem zcela míjí, neboť je obviněný založil na skutkovém podkladě, a to na zpochybnění závěrů dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud doplňuje, že se soud prvního stupně s otázkou příčetnosti obviněného v době činu i s posouzením závěrů uvedených znaleckých posudků velmi zevrubně vypořádal a své závěry stran toho, proč obviněného shledal v době činu příčetným i dostatečně odůvodnil, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožnil (srov. odst. 25 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Soud druhého stupně pak tato skutková zjištění potvrdil a při svém rozhodnutí z nich vycházel. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný ani obviněným zcela obecně a bez bližší argumentace namítnutý extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu jakkoli zasahovat do soudy zjištěného skutkového stavu.
15. K výtkám obviněného vůči odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud akcentuje, že dovoláním lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění a námitky proti odůvodnění rozhodnutí nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř., protože podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud doplňuje, že přestože by si šlo představit pregnantnější odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které lze označit za dosti stručné, dané odůvodnění splňuje zákonné náležitosti ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud ho shledal zcela jasným, výstižným a dostačujícím.
16. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze s jistou mírou benevolence podřadit námitky obviněného, kterými brojí proti závěrům odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Obviněný především uvedl, že to byla poškozená, která k němu přistoupila zezadu a položila mu ruku na záda, porušila jeho intimní distanční zónu, dostala ho pod tlak zvýrazněný jeho psychickým stavem a obviněný tak jednal impulzivně a zkratkovitě. V důsledku toho pak má za to, že jeho jednání nemohlo být zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu, neboť nebyl v dané chvíli schopen si uvědomit dosah a význam svého jednání. Rovněž vytkl odvolacímu soudu, že ze skutkové věty výroku napadeného rozsudku nevyplývá zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Soud druhého stupně jednání obviněného posoudil jako spáchané v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pokud obviněný vedl útok značně velkým a hlavně dlouhým nožem velkou silou do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, musel být srozuměn s tím, že může poškozenou usmrtit, což se mu skoro podařilo. To, že jsou v dutině břišní uloženy životně důležité orgány, je přitom notoricky a obecně všem známo, stejně jako to, že jejich poškozením může smrt nastat (viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu zcela ztotožnil. Okolnosti projednávaného případu nesvědčí o ničem, co by nasvědčovalo náhodnému bodnutí, které by snad mohlo být způsobeno nedbalostně. Závěr o úmyslném zavinění pak nemůže zpochybnit ani skutečnost, že poškozená porušila intimní distanční zónu obviněného. Soud prvního stupně se v bodech 14 a 15 odůvodnění svého rozsudku velmi zevrubně zabýval možností neúmyslného bodnutí, zcela správně ji vyloučil jako bezpečně vyvrácenou provedeným dokazováním a Nejvyšší soud na tuto pasáž rozsudku soudu prvního stupně ve stručnosti dále odkazuje. S ohledem na uvedené má Nejvyšší soud ve shodě se závěry odvolacího soudu za to, že obviněný, který poškozenou cíleně bodl dlouhým nožem velkou silou do oblasti břicha, musel být srozuměn s následkem ve formě jejího možného usmrcení. Jeho srozumění s tímto následkem je přitom namístě posoudit přinejmenším v pojetí tzv. nepravé lhostejnosti, tedy lhostejnosti pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, která vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 223). Vzhledem k uvedenému pak nepřipadá v úvahu posouzení jednání obviněného podle jím navrhovaných mírnějších skutkových podstat podle §145, §146 a §147 tr. zákoníku, a to právě s ohledem na shledané srozumění s možným smrtelným následkem.
17. Dále je namístě k tvrzení obviněného stran bezprostřednosti a impulzivnosti jeho činu zdůraznit, že skutečnost, že se jednalo o bezprostřední a impulzivní reakci, je reflektována v užité právní kvalifikaci, tedy základní skutkové podstatě zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak v případě, že by se nejednalo o okamžité impulzivní rozhodnutí, nýbrž o spáchání činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, jednání obviněného by již muselo být posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty §140 odst. 2 tr. zákoníku. K námitce obviněného proti nedostatečnému vyjádření subjektivní stránky v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku pak Nejvyšší soud podotýká, že subjektivní stránka spáchaného trestného činu nemusí být ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyjádřena vždy popisem vnitřního vztahu obviněného k následku. Postačí, že vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o určité formě zavinění. To, jak výslovně je nutno subjektivní stránku ve výroku rozsudku popsat, záleží na tom, o jaký trestný čin jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020). V případě skutkové věty výroku napadeného rozsudku Nejvyšší soud shledal, že z popisu skutku nepřímý úmysl vyplývá v dostatečné míře a odvolací soud ani v tomto nepochybil. S ohledem na uvedené je namístě konstatovat, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku předmětného trestného činu přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu, právní kvalifikace jednání obviněného jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku je proto zcela přiléhavá a Nejvyšší soud tak shledal uvedené námitky zjevně neopodstatněnými.
18. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu