ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1279.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1279/2021-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání obviněné H. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 9 To 217/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 81/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 9 To 217/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 46 T 81/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2020, č. j. 46 T 81/2018-475, byla obviněná H. H. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, za což byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Výše uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněná dopustila v podstatě tím, že dne 15. 11. 2017 okolo 07:00 hodin řídila vozidlo tovární značky Toyota Aygo rz: XY (CZ), modré barvy, v Praze 4 – Nusle, na komunikaci ulice XY, ve směru od ulice XY směrem k ulici XY, přičemž v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. 409520 se nechovala ukázněně a ohleduplně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, z nedbalosti dostatečně nesledovala situaci v provozu na pozemní komunikaci a ohrozila tak chodce V. J., nar. XY, který náhle vstoupil a přecházel komunikaci ulice XY, ve směru její jízdy z pravé strany na levou, po vyznačeném přechodu pro chodce, svým jednáním tak H. H. porušila důležité povinnosti uložené jí ustanovením §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), následně se s chodcem V. J. pravou boční částí vozidla střetla a způsobila mu zlomeniny 5. – 7. žebra vpravo, kožní oděrku pravého bérce, kožní oděrku na levé dolní končetině, pohmoždění měkkých tkání okolo pravého oka, s čímž mu vzniklo léčení spojené s hospitalizací a s výrazným omezením v obvyklém způsobu života na dobu delší než šest týdnů, přičemž zároveň po způsobení nehody neprodleně nezastavila vozidlo na místě dopravní nehody a neposkytnula účastníku dopravní nehody podle svých schopností první pomoc, k zraněné osobě nepřivolala zdravotnickou záchrannou službu, neoznámila dopravní nehodu policii a pokračovala v jízdě ulicí XY směrem k ulici XY a dále do ulice XY, kde vozidlo odstavila v úrovni domu č. p. XY, čímž porušila povinnosti uložené jí ustanovením §47 odst. 2 písm. a), §47 odst. 3 písm. b), §47 odst. 4 písm. b), §47 odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 9 To 217/2021-520, byla odvolání obviněné podané do výroku o vině i trestu a státního zástupce do výroku o trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Výše uvedeným rozhodnutím předchází čtyři rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, všechna tato předcházející rozhodnutí byla Městským soudem v Praze zrušena a věc vrácena zpět nalézacímu soudu. První rozhodnutí učinil nalézací soud, když usnesením ze dne 29. 11. 2018 rozhodl tak, že podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 6 To 43/2019, bylo toto usnesení podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a nalézacímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Následně nalézací soud třikrát rozhodl rozsudkem (ze dne 21. 5. 2019, 15. 10. 2019 a 20. 2. 2020), kterým vždy obviněnou podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná H. H. Městský soud v Praze všechny tyto rozsudky usneseními ze dne 31. 7. 2019, 5. 12. 2019 a 16. 4. 2020 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. V posledním případě bylo současně rozhodnuto i podle §262 tr. ř. a bylo současně nařízeno, aby byla věc projednána jiným samosoudcem. Teprve poté nalézací soud rozhodl o vině obviněné, jak bylo uvedeno výše, a odvolací soud tento rozsudek potvrdil.
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázala na skutečnost, že napadenému usnesení předcházelo již více rozhodnutí ve věci, neboť samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 nejprve usnesením ze dne 29. 11. 2018 trestní stíhání zastavila, a rozsudky ze dne 21. 5. 2019, 15. 10. 2019 a 20. 2. 2020 ji ve všech případech zprostila obžaloby, odvolací soud však vždy vyhověl odvolání státního zástupce a uvedená rozhodnutí zrušil s tím, že v posledním případě nařídil i změnu samosoudce.
6. Pokud jde o dovolací námitky, obviněná zdůraznila, že nebylo prokázáno, že poškozený V. J. byl sražen jejím vozidlem. Ze záznamu kamer při sjezdu z ul. XY vyplývá, že za jejím domnělým vozidlem sjížděla ještě dvě další vozidla, jejichž barvu nebylo vzhledem k nízké kvalitě záznamu možné rozpoznat a která nemohla projet tímto místem jinak než tak, že projela místem dopravní nehody. Tato dvě vozidla již na dalším záznamu nebyla, je tedy zcela zjevné, že po projetí místem nehody musela směřovat do ulice XY. K tomu svědkyně D. S. uvedla, že viděla vozidlo, které bylo účastno na dopravní nehodě, odjet směrem na XY. Žádný ze svědků nehovořil o tom, že by bezprostředně po nehodě místem projela další dvě vozidla, která by na vzniklou situaci nějak reagovala, pravděpodobně by zastavila a řidiči by byli ztotožněni. Není však vyloučeno, že střet poškozeného V. J. nastal s jedním z těchto vozidel. Svědci popsali, že střet provázel slyšitelný náraz, přičemž na jejím vozidle byl pouze otěr, jehož vznik byl podle znalce z oboru dopravy pravděpodobně zcela neslyšitelný. Svědkyně A. J. dokonce podrobně popsala průběh nehody jako náraz vozidla do přecházejícího chodce pravým předním světlometem, přičemž chodec spadl na kapotu a pravý bok vozidla. Takový průběh nehody ve vztahu k vozidlu obviněné však zcela odmítl jako nemožný znalec z oboru dopravy. Pokud jde o zjištěný otěr na dveřích jejího vozidla, obviněná poukázala na charakter tohoto otěru, u něhož znalec připustil, že mohl vzniknout i jinak než při kontaktu s chodcem. Obviněná také namítla, že vozidlo, které mělo nehodu s poškozeným, nemuselo být vozidlem, které jelo za ní, ale mohlo vyjet z místa, kde běžně při sjezdu na ulici XY auta zastavují za účelem vystoupení a nastoupení osob.
7. V další námitce obviněná poukázala na skutečnost, že i pokud opravdu došlo ke střetu jejího vozidla s poškozeným V. J., stalo se tak způsobem, který vylučuje její trestní odpovědnost za jeho zranění, nemůže být tedy trestně odpovědná za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětného dne nezaznamenala po celou cestu vozidlem žádného chodce, který by se choval způsobem svědčícím o jeho záměru přejít vozovku po přechodu pro chodce, kdy by zároveň byla povinna jako řidič motorového vozidla zastavit. Pokud zde byl chodec, který vstoupil do vozovky až poté, co se jí ztratil ze zorného úhlu a následně se střetl s jejím vozidlem, a kterého při řízení vyhodnotila jako subjekt, který bezprostředně nehodlá přecházet, a tudíž mu je třeba dát přednost, nelze toto přičítat k její tíži a činit ji odpovědnou za takový případný střet. Dále poukázala na princip omezené důvěry v dopravě, podle kterého předvídat chování chodců v rozporu s příslušnými předpisy po ní nelze spravedlivě požadovat. Zdůraznila, že předpokládaný střet poškozeného s jejím vozidlem měl nastat v druhé polovině pravých dveří prakticky až za zorným úhlem řidiče, proto o něm nemohla vědět. Stejně tak nemůže být trestně odpovědná ani za přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, jelikož o tom, že ke střetu s poškozeným došlo, vůbec nevěděla, proto nemohla ani poskytnout osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc. Způsob střetu, pouhý dotyk tkaniny o karoserii vozidla, jež způsobil otěr provozní špíny, není dostatečně slyšitelný tak, aby jej mohl řidič vozidla bez dalšího vyhodnotit jako náraz předmětu do karoserie vozidla. Žádný zvuk nárazu neslyšela a pouhá domněnka svědků, že jej řidič musel slyšet, nemůže stačit na prokázání její viny. Z výpovědí svědků není vůbec jisté, zdali slyšeli zvuk při střetu poškozeného s vozidlem či až při nárazu těla poškozeného o zem, avšak v kombinaci se skutečností, že takovýto střet by v jejím případě mohl nastat až za jejím zorným úhlem pohledu, je namístě takovouto kombinaci událostí vyhodnotit v její prospěch.
8. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část námitek se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, neboť směřují výhradně do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a nadto jim nelze přisvědčit. Námitky obviněná toliko opakuje, přičemž soudy detailně a logicky vysvětlily, na základě jakých důkazů měly za prokázané, že to byla obviněná, kdo srazil poškozeného, současně zdůvodnily, proč měly za prokázané, že obviněná musela srážku zaznamenat. Se stanoviskem ve věci činných soudů se státní zástupce plně ztotožnil a odkázal na ně. Pod předmětný dovolací důvod státní zástupce, byť s výhradou, podřadil námitku, že soudy zjištěný skutkový děj nevykazuje znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkový stav zjištěný soudy vykazoval veškeré znaky trestné činnosti, jež byla obviněné kladena za vinu. Poukázal zejména na str. 9 – 11 rozsudku obvodního soudu (odst. 16 odůvodnění) či str. 9 – 10 usnesení městského soudu. Soudy především správně zdůraznily fakt, že ačkoliv se poškozený choval ledabyle a nese na nehodě svůj díl viny, tak obviněná se v prostoru přechodu pro chodce, kde se nacházelo více lidí, taktéž nechovala dostatečně opatrně a soustředěně, a nepřizpůsobila styl jízdy tomu, že bylo možno očekávat vstup některého z chodců na přechod. To vše za situace, kdy musela přechod pro chodce vidět, musela si rovněž všimnout výskytu chodců v jeho okolí. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
13. Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí je především zásadní nesoulad skutkových zjištění soudů (konkrétně zjištění o tom, že to byla obviněná, kdo řídil vozidlo, které porazilo poškozeného) s obsahem důkazů, z nichž soudy vycházely. I když dovolací námitky týkající se této otázky nejsou přímo podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud je nemohl pominout z hlediska ústavně garantovaného základního práva obviněné na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), zejména ve smyslu porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).
14. Nejvyšší soud totiž z pozice dovolacího soudu sice v zásadě nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, avšak je povinen tak učinit, pokud tato zjištění jsou v natolik zásadním nesouladu s obsahem (procesně použitelných) důkazů, že by tím bylo dotčeno zmíněné základní právo obviněného. Tehdy má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a 90 Ústavy. V posuzované věci jde o jeden z případů vad důkazního řízení, které uvedený důsledek mají a které definovala judikatura Ústavního soudu. Odůvodnění soudních rozhodnutí totiž nerespektují plně obsah provedeného dokazování a došlo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, přičemž odůvodnění soudních rozhodnutí ani rozsah dokazování v dané věci principům spravedlivého řízení neodpovídají. Nalézací soud při souhrnném hodnocení vycházel jen z některých důkazů a hodnotil je nejasným způsobem, neumožňujícím učinit jednoznačné skutkové závěry. I když námitky dovolatele týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění jsou do značné míry shodné s námitkami uplatněnými již v odvolání, soud druhého stupně se s nimi adekvátním způsobem nevypořádal.
15. Nalézací soud svůj závěr, že to byla obviněná řídící vozidlo Toyota Aygo rz: XY, kdo srazil poškozeného V. J., opřel o kamerové záznamy, stopy na vozidle obviněné (otěry) a výpovědi svědků o pohybu podobného vozidla v místě a čase.
16. Pokud jde o svědky na místě činu (A. J., D. S. a P. M.) žádný z nich neidentifikoval obviněnou jako pachatelku, dokonce žádný z nich neidentifikoval ani registrační značku, případně tovární značku vozidla, které srazilo poškozeného V. J. Shodně však uvedli, že se jednalo o menší modré vozidlo (svědek M. uvádí tmavě modré barvy).
17. Kamerové záznamy pak nalézací soud vůbec nehodnotil. Pouze konstatoval úřední záznam policie ze dne 15. 11. 2017 (č. l. 25 – 26), ze kterého učinil závěr, že vozidlo bylo „natipováno“ z kamerových záznamů (odst. 12 rozsudku nalézacího soudu), byla provedena prověrka systému Unicam u kamer nacházejících se na ul. XY mezi ulicemi XY a XY a zpětným odvíjením času bylo zjištěno vozidlo jedoucí po ulici XY směr centrum, které tvarem a barvou odpovídalo vozidlu hledanému. Bylo zjištěno, že se jedná o osobní motorové vozidlo tovární značka Toyota Aygo, barva modrá metalíza rz XY a provedenou lustrací byla jako majitelka identifikována obviněná H. H.
18. Následně 15. 11. 2017 v 13:00 (asi 6 hod. po nehodě) bylo provedeno ohledání vozidla obviněné, při kterém bylo sice zjištěno, že nejeví známky poškození po střetu s chodcem, ale v provozní špíně na pravém boku vozidla se nacházel otěr, přičemž tento otěr byl čerstvý. Otěr provozní špíny byl zjištěn na pravých dveřích (vozidlo mělo jen jedny dveře na každé straně), v druhé polovině, ve výšce 50 až 60 cm od země. Dále byl zjištěn otěr na pravém zadním blatníku před pravým zadním kolem ve výšce 43 až 52 cm od země a otěr v provozní špíně na pravém podběhu ve výšce 25 až 30 cm od země. Znalec z oboru doprava dospěl k závěru, že otěr zjištěný na voze odpovídá vzniku setřením nebo sunutím tkaniny po pravém boku vozidla. Nebyl však schopen potvrdit, že otěr vznikl při nehodě, připustil, že mohl vzniknout i jiným způsobem. Domníval se však, že výška otěru odpovídá kontaktu s dolními končetinami, proto je přesvědčen, že otěr při nehodě vznikl.
19. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a odkázal na ně. Ve vztahu k vyhodnocení kamerových záznamů pak odkázal i na své předcházející rozhodnutí (usnesení ze dne 16. 4. 2020, č. j. 9 To 148/2020-440), ve kterém se v odst. 27 až 35 k otázce „natipování“ vozidla poškozené vyjádřil.
20. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, na rozdíl od obou ve věci rozhodujících soudů, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností. Nalézací soud (a ani soud odvolací ve svém rozhodnutí ze dne 16. 4. 2020, č. j. 9 To 148/2020-440) se nezabýval a neodůvodnil přesné časové souvislosti skutkového děje. Především přesně nestanovil okamžik nehody. Obžaloba hovoří o čase kolem 7:00 dne 15. 11. 2017, stejně vypovídali i svědkové, nicméně nelze vyloučit, že k nehodě došlo krátce před sedmou hodinou anebo krátce po ní, což s ohledem na identifikaci vozidla obviněné je zcela zásadní. Dokazování policie a soudů od počátku vychází ze závěru, že k nehodě došlo přesně v 7:00 dne 15. 11. 2017, ačkoliv pro tento závěr nemají soudy žádnou oporu v provedených důkazech. Žádná z kamer přímo nehodu nezachytila, žádný ze svědků se k času nehody nevyjádřil dostatečně konkrétně, a proto nelze vyloučit, že k nehodě došlo o pár minut dříve nebo později. Dokazování však bylo od počátku zaměřeno na poměrně úzký časový úsek necelé jedné minuty, jelikož policejní orgán zajistil a vyhodnotil záznamy z kamer kamerového systému Hl. m. Prahy (viz č. l. 25 – 26), které měly zachytit situaci těsně před nehodou a po nehodě jen v čase od 07:00:00 do 7:00:59 (nikoliv tedy do 07:50 jak nesprávně uvedl odvolací soud v odst. 29 usnesení ze dne 16. 4. 2020, č. j. 9 To 148/2020-440). Šlo o kameru č. 404011 na plášti budovy č. p. XY na ulici XY, která snímá prostor směrem k XY (je tedy viditelná ul. XY a sjezd na ulici XY), tedy prostor, kterým vozidlo pachatele muselo projet těsně před nehodou, a dále o kameru č. 404018 na střeše hotelu C. T., která směřuje na podjezd pod ul. XY, kde pachatel mohl projet po nehodě, pokud by neodbočil na ulici XY. Kamera č. 404011 zachytila v čase 07:00:05 až 07:00:22 průjezd menšího vozidla modré barvy, které sjíždělo z ul. XY na ulici XY (směrem k místu nehody), následně kamera č. 404018 zachytila průjezd vozidla menší velikosti, tmavší barvy v čase 07:00:47. Žádná z kamer, s ohledem na své rozlišení (navíc záznam kamery č. 404018 je černobílý), neumožnila identifikaci vozidla podle registrační značky, nebylo možné ani určit tovární značku tohoto vozidla. Bez přesnější konkretizace času nehody však není možné dospět k závěru, že právě toto vozidlo srazilo poškozeného V. J., jelikož nebylo vyloučeno, že to učinilo jiné menší vozidlo, modré barvy, které projelo místem nehody chvilku před nebo po 07:00. Je nutné buď zjistit, kdy přesně k nehodě došlo nebo zkoumat záznam předmětných kamer v delším časovém úseku než 59 sekund – alespoň několik minut před a po 07:00 a dospět k závěru, zda výše uvedené vozidlo bylo jediné vozidlo, které dle nekonkrétního popisu svědků (menší vozidlo, modré barvy), mohlo srazit poškozeného. V této chvíli, za prokázaného skutkového stavu totiž nelze vyloučit, že se mohlo jednat o jiné vozidlo, než které bylo zachyceno na kamerových záznamech, které jsou součástí spisu.
21. Současně, i kdyby bylo prokázáno, že vozidlo zachycené na výše uvedených kamerových záznamech je vozidlem, které porazilo poškozeného V. J., z doposud provedených důkazů nevyplývá, že se musí nutně jednat o vozidlo obviněné. Z předložených důkazů (fotografií z kamerového systému Unicam) vyplývá, že dne 15. 11. 2017 v čase 06:55.45 bylo vozidlo obviněné Toyota Aygo, rz: XY, zaznamenáno na ul. XY (KS-CE_XY, XY směr centrum) a v čase 06:57:41 (KV-CE_XY směr centrum). Podle vyjádření policie (č. l. 25 – 26) se jedná o kamery umístěné na ulici XY mezi ulicemi XY a XY. Z důkazu však nevyplývá spojitost mezi vozidlem obviněné, které bylo zjištěno někde na ulici XY ještě v čase 06:57:41, a vozidlem, které bylo natipováno policií při sjezdu na ulici XY v čase 07:00:05 až 07:00:22. Oba okamžiky jsou od sebe vzdálené 2 minuty a 24 sekund. Policií nebylo určeno místo, kde se vozidlo obviněné v 06:57:41 nacházelo (v jaké vzdálenosti od sjezdu na ul. XY), a zda s ohledem na vzdálenost, kterou muselo ke sjezdu urazit (případně hustotu provozu), jde o vozidlo, které sjíždělo na ulici XY v čase 07:00:05. Nelze tedy vzít za prokázaný skutkový závěr, že to bylo vozidlo obviněné, které v čase 7:00:05 až 07:00:22 sjíždělo z ul. XY na ulici XY. Navíc je nutné přihlédnout i k tomu, že se jedná o poměrně vytíženou komunikaci, kde především v ranní špičce (v čase kolem 07:00) jezdí velké množství vozidel, z nichž pravděpodobně bude celá řada malých v tmavé barvě (fotografie systému Unicam jsou černobílé, a proto nelze tmavomodrou barvu identifikovat). Z provedených důkazů nevyplývá, že by tato skutečnost byla soudy nebo policií řešena, nevyplývá z nich, proč bylo „natipováno“ právě vozidlo obviněné, jak „tipování“ probíhalo, zda vzdálenost mezi místem označeným jako „KV-CE_XY směr centrum“ a místem, kde začala vozidlo snímat kamera č. 404011 na plášti budovy č. p. XY, odpovídá jízdě osobního vozidla v ranní špičce v trvání 2 minut a 24 sekund. Nebylo ani prokazováno, že v tomto čase nebo v čase blízkém tomuto času, místem „KV-CE_XY směr centrum“ neprojíždělo další menší auto tmavé barvy. Za současného skutkového stavu tedy nelze vyloučit, že poškozeného srazilo jiné vozidlo než vozidlo obviněné.
22. Obviněná od počátku připouští, že v předmětném čase kolem 07:00 projížděla místem nehody (ani ona svůj přesný čas průjezdu neuvedla), nicméně od začátku trvá na tom, že žádnou kolizi dne 15. 11. 2017 při cestě do práce nezaznamenala. Jediný přímý svědek nehody, svědkyně A. J., navíc popsala průběh nehody jinak, než uzavřely soudy. Popsala kolizi poškozeného s vozidlem tak, že došlo ke střetu už v místech pravého předního světla, poté poškozený měl dát ruku na kapotu, otřít se přes zpětné zrcátko a bokem o pravou stranu vozidla. Takto popsaný průběh nehody je však v rozporu s tím, co zjistila policie a následně i znalec z oboru doprava na vozidle obviněné přibližně 6 hodin po nehodě (pouze otěry provozní špíny na pravé straně vozidla). Nalézací soud také uvedl, že verze svědkyně není v souladu se zraněními, které byly poškozenému způsobeny, svůj závěr však nijak neodůvodnil (odst. 15 rozsudku nalézacího soudu). K tomuto závěru dospěl, přestože znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství naopak u hlavního líčení uvedl, že průběh skutkového děje, jak je popisuje svědkyně, je pro něj možný (odst. 9 rozsudku nalézacího soudu). Oba tyto závěry si protiřečí, nalézací soud si proto musí tuto skutečnost ujasnit a svůj závěr řádně odůvodnit. Svědkyně navíc nehodu viděla ze vzdálenosti přibližně 1 až 1,5 m a nebylo prokázáno, že by znala poškozeného nebo obviněnou, navíc neměla jakýkoliv motiv poskytnout nepravdivou výpověď. Lze toliko připustit, že dceři svědkyně krátce před nehodou spadla hračka, kterou svědkyně zvedala ze země, neuvádí však, že by tato činnost měla nějaký vliv na její možnost pozorovat nehodu od počátku. Soudy tedy uzavřely závěr o nevěrohodnosti svědkyně A. J. toliko na základě skutečnosti, že její verze průběhu nehody neodpovídala verzi nehody, jak ji zjistil znalec z oboru doprava, aniž by se zabývaly otázkou, zda policie a znalec ohledávali vozidlo, které svědkyně viděla, nebo vozidlo jiné, které se na předmětné nehodě nijak nepodílelo. Žádný jiný ze svědků pak průběh nehody neviděl a nebyl k němu schopen vypovídat ani poškozený.
23. Soudy dále opřely závěr o vině obviněné o otěry provozní špíny, které byly zjištěny asi šest hodin po nehodě na vozidle obviněné a které policie zadokumentovala ve fotodokumentaci a protokolu o ohledání. Otěry byly zjištěny v provozní špíně na pravém boku vozidla, jednalo se o čerstvé otěry. Otěr provozní špíny byl zjištěn na pravých dveřích, v druhé polovině, ve výšce 50 až 60 cm od země, dále na pravém zadním blatníku před pravým zadním kolem ve výšce 43 až 52 cm od země a konečně na pravém podběhu ve výšce 25 až 30 cm od země. Znalec z oboru doprava se domnívá, že otěr zjištěný na voze odpovídá tomu, že vznikl setřením nebo sunutím tkaniny po pravém boku vozidla. Nebyl však schopen potvrdit, že otěr vznikl při nehodě, připustil, že mohl vzniknout i jiným způsobem. Ani z tohoto důkazu samostatně není možné dospět k závěru, že to byla obviněná, kdo poškozeného srazil.
24. Na základě výše uvedených skutečností nelze za současné důkazní situace dospět k jednoznačnému závěru, že vytýkaného jednání se dopustila obviněná H. H., jelikož nelze vyloučit, že se jej dopustila jiná, doposud neustanovená osoba. Ve věci nebyl zajištěn žádný přímý důkaz, který by vinu obviněné prokazoval. Soudy postavily své závěry na řetězci nepřímých důkazů, které dle jejich závěrů byly dostačující. Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedenou argumentaci s tímto závěrem neztotožnil a považuje jej za zásadně nesouladný s obsahem provedených důkazů. Pokud vinu obviněné soudy postavily toliko na nepřímých důkazech, musí jít o ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. tento řetězec nepřímých důkazů musí vylučovat jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněné (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). V tomto konkrétním případě však takový řetězec nepřímých důkazů zjištěn nebyl. Nelze vyloučit, že pachatelem byl někdo jiný než obviněná, někdo, kdo místem nehody projel později (případně dříve) než obviněná. Doposud bylo pouze prokázáno, že obviněná H. H. jela předmětný den 15. 11. 2017 v čase 06:57:41 svým vozidlem Toyota Aygo rz: XY někde po ulici XY a pravděpodobně někdy kolem 7:00 projížděla místem nehody.
25. Na základě výše řečeného Nejvyšší soud shrnuje, že závěr o vině obviněné nebylo možné v této fázi objasněnosti případu založit na uceleném, spojitém a na sebe navazujícím řetězci nepřímých důkazů, neboť takový řetězec při žádné racionální a logické interpretaci vzniknout nemohl. V rámci trestního řízení proti obviněné totiž došlo k deformaci celé řady důkazů a potažmo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými a právními závěry. Nejvyšší soud má za to, aniž by jakkoliv chtěl předjímat konečné rozhodnutí, že pokud po provedení dokazování budou přetrvávat důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, zejména ve vztahu k osobě pachatele, jež v průběhu trestního řízení nebudou odstraněny, bude namístě aplikovat ústavněprávní zásadu in dubio pro reo (nález Ústavní soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1624/09, nález ze dne 12. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1975/08).
26. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsah, v jakém nalézací soud provedl dokazování, není dostatečný a ani provedené důkazy nebyly řádně zhodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Tím vznikla situace, ve které soud učinil skutkový závěr, že to byla obviněná, která poškozeného srazila, aniž by jej opřel o souhrn provedených důkazů a jejich řádné zhodnocení. Uvedenou vadu rozsudku nenapravil ani odvolací soud. Ačkoli zatím nelze ani vinu obviněné vyloučit, byly závěry soudy učiněny bez dostatečných podkladů a zhodnocení, bez vypořádání obhajovacích námitek obviněné, čímž vznikl zásadní nesoulad mezi soudy použitým obsahem důkazů a jejich skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud přitom nemůže za této situace v řízení o dovolání sám doplňovat dokazování a na základě vlastního hodnocení souhrnu všech provedených důkazů vytvářet vlastní skutkové závěry.
27. Proto nezbylo, než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tj. že se zrušují napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 včetně rozhodnutí na ně navazujících a soudu prvního stupně se přikazuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
28. Obvodní soud pro Prahu 4 bude postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a doplní dokazování v naznačených směrech tak, aby obsah důkazů v jejich souhrnu byl dostatečný jako podklad pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Nelze vyloučit, že bude třeba provést i případná další doplnění dokazování, jehož potřeba v průběhu řízení vyvstane. Podstatné bude zejména zjištění, zda předmětnou nehodu zavinila obviněná, resp. že ji nemohl s ohledem na místo a čas nehody, jakož i další výše uvedené skutečnosti, způsobit někdo jiný. Přesný rozsah dokazování bude na úvaze nalézacího soudu, který veškeré podstatné provedené důkazy zhodnotí v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a své závěry řádně odůvodní (§125 odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.