ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.399.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 399/2021-1008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání obviněného S. O. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 6 To 89/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, č. j. 46 T 5/2020-907, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Poškozená AAAAA (pseudonym) byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný do výroku o vině i trestu a poškozená AAAAA do adhezního výroku. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 6 To 89/2020-956, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově uznal obviněného vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ho podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč a se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že využívaje nízkého věku a z něj vyplývající nízké fyzické a duševní vyspělosti nezletilé poškozené AAAAA, v důsledku které nebyla schopna projevit svou vůli ohledně jeho jednání a tomuto se účinně bránit, dne 9. 7. 2019, okolo 18.00 hodiny, v místě svého tehdejšího bydliště v rodinném domě na ulici XY, okres Blansko, kde byl se svojí nezletilou dcerou o samotě, využil situace, kdy nezletilá poškozená byla při jeho jednání plně zabrána do sledování televize a vykonal na poškozené pohlavní styk tím způsobem, že na sedačce v obývacím pokoji, poté co si jí postupně uvedl do polohy, při které mu ležela na nohách na zádech s roztaženými a pokrčenými nohami proti němu, ji po delší dobu hladil po jejích obnažených nohách zejména na vnitřní straně stehen, přitom jí několikrát strčil ruku pod kraťasy a prsty se jí dotýkal v oblasti vnějšího pohlavního orgánu, na což poškozená několikrát reagovala tak, že chtěla dát nohy k sobě, v čemž jí obviněný zadržením nohy rukou zabránil, přičemž i tímto jednáním došlo u nezletilé poškozené AAAAA k rozvoji syndromu sexuálně zneužívaného dítěte, tím, že ji nepatřičně vystavil sexuálnímu kontaktu, činnosti a chování, které mělo za následek změny v jejím psychosociosexuálním vývoji.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžejní dovolací námitka spočívala v tom, že soudy zjištěný skutkový stav nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je nezbytně vyžadován sexuální motiv pachatele, který u něj nebyl prokázán, proto skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován. Zdůraznil, že nalézací soud jeho sexuální motiv nedovodil, ale dospěl k závěru, že nejednal takovým způsobem, který by směřoval k ukájení jeho pohlavního pudu či sexuálnímu uspokojení, jen prosazoval vlastní dominanci. Nedošlo u něj ani k erekci. Obviněný se v tomto směru se závěrem nalézacího soudu ztotožnil, nesouhlasil však s jeho tvrzením, že o znásilnění se jedná v jakémkoliv případě, při kterém je zasaženo do sexuální integrity oběti (za splnění dalších podmínek), aniž by takové jednání muselo být sexuálně motivováno. Neakceptoval pak ani závěr odvolacího soudu, podle kterého sice je sexuální motiv jednání v případě trestného činu znásilnění nutný, avšak současně dovodil, že v projednávané věci bylo prokázáno, že byl veden cílem uspokojit svůj pohlavní pud, a proto v jeho jednání sexuální motiv spatřoval.
5. Obviněný namítl, že se nelze zcela ztotožnit ani s jedním právním názorem výše uvedeným. Měl za to, že ke spáchání trestného činu znásilnění je nutný sexuální motiv (ve shodě se závěry odvolacího soudu), ale tento sexuální motiv nebyl v jeho jednání prokázán (ve shodě s názorem nalézacího soudu). Poukázal především na skutečnost, že z videozáznamu vyplývá, že neměl při posuzovaném jednání erekci. Znalci MUDr. Tomáš Kilián a MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., uvedli, že je heterosexuálně orientován s preferencí zralých žen a souhlasných sexuálních aktivit, nebyly zjištěny žádné indicie, které by svědčily pro preferenci dětských objektů, nebyla zjištěna žádná sexuální deviace ani v objektu ani v aktivitě. Podle znalců jednání zachycené na videozáznamu představovalo selhání jedince s nedostatečně zakotvenými normami ve vztahu k intimitě dítěte a ve vztahu ke kontaktním aktivitám s dítětem. Uvedené jednání znalci neoznačili za sexuálně motivované, a proto nešlo o sexuální zneužití, ale v podstatě jen o snahu vytvořit ve svých narcistických tendencích svůj sebeobraz jako úžasného ideálního otce. Znalci po seznámení se s předmětnou videonahrávkou konstatovali, že nemohou vyslovit podezření na pohlavní zneužívání.
6. Znalci tedy shodně uvedli, že zobrazené jednání nebylo motivováno ukojením vlastního sexuálního pudu, přesto odvolací soud v rozporu s provedeným dokazováním znaleckými posudky a výpověďmi znalců a nad rámec své odborné způsobilosti konstatoval sexuální motiv obviněného, který ve věci shledal pouze na základě opakovaného přehrání předmětného videozáznamu. Ačkoli soud vyjádřil, že pro spáchání trestného činu znásilnění je nezbytná sexuální motivace pachatele, následně neuvedl žádné důkazy, které by prokázaly, že se dopustil jednání motivovaného uspokojením vlastního sexuálního pudu.
7. Obviněný se dále vymezil vůči některým konstatováním soudů v odůvodnění rozsudků. Nesouhlasil s tím, že u poškozené došlo k předčasnému rozvoji sexuality v přímé souvislosti s jeho jednáním, neboť nebylo nijak prokázáno, že takový předčasný vývoj skutečně nastal. Nesouhlasil ani s tím, že se u poškozené projevil syndrom sexuálně zneužívaného dítěte. V obou případech svůj nesouhlas zdůvodnil tím, že tyto závěry nebyly učiněny znalcem z příslušného oboru – dětským sexuologem, ale toliko znalkyněmi z odvětví psychiatrie a klinické psychologie dětí. Znalkyně připustily, že své závěry s dětským sexuologem nekonzultovaly, a tedy nebylo provedeno znalecké posouzení příslušným znalcem a výpovědi osob, které se na danou oblast nespecializují, nelze žádným způsobem považovat za relevantní důkaz. Rovněž namítl porušení zásady presumpce neviny, jelikož nalézací soud ve svém rozsudku zmínil i jeho předcházející trestní stíhání pro stejnou trestnou činnost, ačkoliv byl pravomocně zproštěn obžaloby.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., nebo alternativně přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Nejvyšší státní zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovoláním nevyjádřilo.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
13. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal takřka z obdobných důvodů jako odvolání (odvolání na č. l. 937 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním jeho obhajoby, přičemž stejnými námitkami se zabývaly již nalézací i odvolací soud a své skutkové i hmotněprávní závěry náležitě odůvodnily.
15. Podstatou podaného dovolání je opakované tvrzení obviněného, že soudy zjištěný skutkový stav nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, jelikož nebyl prokázán jeho sexuální motiv. Obviněný se dále vymezil vůči některým tvrzením soudů z odůvodnění rozsudků. Nesouhlasil, že u poškozené došlo k předčasnému rozvoji sexuality a projevu syndromu sexuálně zneužívaného dítěte a namítl porušení zásady presumpce neviny, jelikož nalézací soud ve svém rozsudku zmínil i jeho předcházející trestní stíhání pro stejnou trestnou činnost, ačkoliv byl pravomocně zproštěn obžaloby.
16. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené a obsah dovolání poukazuje na skutečnost, že námitky obviněného z části dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a to ve vztahu k námitkám tvrdícím neprokázání předčasného rozvoje sexuality a syndromu sexuálně zneužívaného dítěte a konstatujícím trestní řízení, ve kterém byl zproštěn obžaloby. V těchto případech jde o jiné hodnocení důkazů, týkající se znaků skutkové podstaty až ve své návaznosti, nebo jen o procesní postup soudu. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však, jak již bylo řečeno, nelze prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
17. Jen na okraj je možné konstatovat, že i těmito námitkami, které nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, se nalézací soud (v odst. 45 až 47 a odst. 59) i soud odvolací (odst. 20) zabývaly. Především se dostatečně zaobíraly otázkou, kdy a jakým způsobem se u dětí běžně projevuje sexualita. V této souvislosti je třeba odkázat na vyjádření znalkyně MUDr. Marie Foltýnové, která téměř s absolutní jistotou vyloučila, že by projevy sexuálního chování poškozené, spočívající v sebeuspokojování, souvisely s běžným vývojem. Její závěry, stejně jako závěry znalkyně PhDr. Ludmily Mrkvicové, byly v souladu s výpověďmi svědkyní A. V. a L. Z., učitelek z mateřské školy, kam nezletilá poškozená docházela, které shodně popsaly její jednání, jež je nutno označit jako jednání vykazující znaky masturbace. Jde tedy o předčasný rozvoj sexuality poškozené. Z vyjádření obou znalkyň současně vyplynulo, že faktorem, který potencoval toto jednání poškozené, bylo právě nevhodné jednání ze strany obviněného. Znalkyně MUDr. Marie Foltýnová uvedla, že je oprávněná diagnostikovat syndrom sexuálně zneužívaného dítěte. Věc nekonzultovala s dětským sexuologem, protože projevy poškozené byly dostatečně jasné. Navíc je nutné uvést, že sama tato skutečnost nebyla pro věc zcela rozhodující, neboť zjištění skutkového děje vycházelo rovněž ze zajištěného videozáznamu.
18. Předcházející trestní řízení s obviněným, které bylo vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 2/2017, nalézací soud konstatoval v odst. 51 svého rozsudku. Uvedl popis skutku, jenž byl obviněnému vytýkán, přestože došlo ke zprošťujícímu rozsudku, jelikož dospěl k závěru, že obě řízení vykazují skutkovou podobnost (mimo jiné probuzení zájmu nezletilých dětí o sexualitu a pohlavní orgány, procházely i obdobnou změnou chování po návštěvách u obviněného). Zejména je ovšem nutné zdůraznit, že v nyní projednávané věci nalézací soud také uvedl, že obviněný byl v tomto jiném řízení zproštěn obžaloby v důsledku aplikace zásady in dubio pro reo [byl zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř.], tedy ozřejmil skutečnost, že nebylo prokázáno, že by se útoku dopustil a z tohoto důkazu v konečném důsledku nevyvodil žádné relevantní závěry a nepoužil tuto skutečnost v rámci hodnocení důkazů ani osoby obviněného.
19. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit stěžejní námitku dovolání, tvrdící nenaplnění objektivní stránky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro chybějící sexuální motiv. Předmětné argumentaci však nelze přisvědčit.
20. Zmíněného zločinu se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá-li čin na dítěti mladším patnácti let.
21. Za pohlavní styk se považuje jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiného člověka. Nemusí jít však nutně o ukájení pohlavního pudu samotného pachatele a nezáleží na tom, zda v konkrétním případě skutečně dojde k pohlavnímu ukojení (Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, str. 1516). Spadá sem relativně široká škála forem sexuálních kontaktů. Kromě soulože a s ní srovnatelných forem pohlavního styku je pohlavním stykem třeba i o osahávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, intenzivnější osahávání intimních míst na těle přes šaty, poskytování tzv. erotické masáže či provádění mírnějších forem sadomasochistických praktik apod. Jako pohlavní styk a trestný čin znásilnění bylo posouzeno i jednání, kdy pachatel oběť osahával na prsou a líbal ji na ústa, uši, krk či prsa (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013), jakož i osahávání prsou a osahávání genitálií přes oblečení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014). O pohlavní styk, a tedy o znásilnění, půjde i tehdy, pokud pachatel svým jednáním směřuje k ukájení pohlavního pudu samotné oběti, která s tím nesouhlasí. I v takovém případě totiž pachatel útočí na objekt trestného činu znásilnění, tj. na svobodu rozhodování v pohlavních vztazích (srov. usnesení uveřejněné pod číslem 25/2010 Sb. rozh. tr.).
22. Stavem bezbrannosti je potom též útlý dětský věk, ve kterém nedostatečné rozumové schopnosti brání tomu, aby dítě bylo schopno poznat a vyhodnotit důvody, kvůli kterým by mělo projevit nesouhlas s pohlavním stykem, popřípadě je oběť vzhledem k nízké fyzické a duševní vyspělosti výrazně omezena v možnostech účinných projevů odporu vůči jednání pachatele, zejména pokud pachatel využívá i svého rodičovského postavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1228/2015). Nelze jednoznačně stanovit určitou obecnou věkovou hranici, jejíž dosažení by (třeba jen zpravidla) znamenalo, že dané dítě již není bezbranné. Je totiž třeba vždy hodnotit rozumové schopnosti dítěte, jeho fyzickou a duševní vyspělost, zejména pak jeho znalosti a povědomí o oblasti sexuality, jakož i další okolnosti, které mohly mít vliv na rozpoznání sexuálního charakteru jednání pachatele, resp. důvodů pro jeho odmítnutí a na možnosti projevení nesouhlasu s pohlavním stykem. Lze nicméně usuzovat, že pokud je cílem sexuálně motivovaného jednání pachatele dítě mladší deseti let, zpravidla bývá na základě výše uvedených kritérií dovozován závěr o tom, že takové dítě bylo bezbranné ve smyslu §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, str. 1520).
23. Pokud vztáhneme obecná východiska na projednávanou věc, je nutné dospět k závěru, že obviněný využil bezbrannosti své dcery poškozené nezletilé AAAAA, spočívající v nízkém věku (jenž mu byl znám, jelikož byl otcem, přičemž nezletilá v době jednání obviněného dosáhla věku necelých 6-ti let) a z něj vyplývající nízké fyzické a duševní vyspělosti, proto nebyla schopna projevit svou vůli ohledně jeho jednání a tomuto se účinně bránit. Pohlavní styk pak spočíval v delší dobu trvajícím hlazení poškozené po jejích obnažených nohách zejména na vnitřní straně stehen, přitom jí obviněný několikrát strčil ruku pod kraťasy, kdy takto se jí prsty dotýkal v oblasti vnějšího pohlavního orgánu, na což poškozená několikrát reagovala tak, že chtěla dát nohy k sobě, v čemž jí zadržením nohy rukou zabránil. Tento způsob jednání je pak pohlavním stykem, a to v souladu s citovanou judikaturou. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že byly naplněny objektivní znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy právní kvalifikace zvolená soudy je přiléhavá.
24. Obecně je dále možné konstatovat, že motiv (nebo také s ním zaměnitelná pohnutka) je vnitřní faktor iniciace a směřování jednání člověka k určitému cíli. Ve smyslu trestně právním jde o vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí trestný čin spáchat (Kratochvíl, V. a kol: Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 300). Motiv může, ale nemusí být znakem skutkové podstaty trestného činu, jelikož jde o znak fakultativní. S motivem (pohnutkou) jako znakem trestného činu se můžeme setkat například v §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (zvlášť zavrženíhodná pohnutka), §141 tr. zákoníku (omluvitelné hnutí mysli). V případě zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku však není motiv jednání pachatele znakem této skutkové podstaty. Nicméně nelze ho zcela pominout. Motiv jednání (pohnutku) je možné dovodit z obecného vymezení pohlavního styku, když ve většině případů je tímto motivem uspokojení pohlavního pudu, ať už vlastního nebo cizího, tedy můžeme hovořit o sexuálním motivu.
25. V projednávané věci je pak možné sexuální motiv (uspokojení pohlavního pudu) dovodit, jak to ostatně učinil odvolací soud v odst. 25 jeho rozsudku. Tento závěr činí především s ohledem na charakter jednání obviněného, zachyceného na videozáznamu. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou obviněného, že odvolací soud neprovedl žádný důkaz, ze kterého by bylo možné uspokojení vlastního sexuálního pudu shledávat. Zejména zdůraznil oblast těla nezletilé, kde obviněný manipuloval svojí rukou (oblast vnějšího pohlavního orgánu poškozené), délku tohoto jednání (řádově několik minut), přičemž se rozhodně nejednalo o žádný jednorázový či letmý dotek, ale o poměrně dlouhodobou a zjevně cílenou manipulaci. Nelze tedy toto jednání vnímat toliko jako nevinné hlazení těla poškozené. Jednání obviněného se zásadně vymykalo běžným projevům rodičovské lásky vůči svému dítěti. V této souvislosti odvolací soud také poukázal na závěry znalců MUDr. Petra Nedomy a Mgr. Michala Perníčky, kteří se shodli, že obviněný je narcistní osobností, zaměřenou na uspokojování vlastních potřeb. Z výpovědi znalce MUDr. Tomáše Kiliána vyplynulo, že u obviněného byla zjištěna nezralá sexualita. Všechny tyto faktory pak ve svém komplexu dávají podklad pro závěr, že jednání obviněného vůči poškozené bylo neseno snahou o uspokojení vlastního pohlavního pudu. Na tomto závěru nemůže změnit ničeho ani skutečnost, že se u obviněného nedostavila erekce (navíc z předmětného videozáznamu tato skutečnosti ani není zcela zřejmá), neboť zmíněný projev trvalou nevyhnutelnou součástí pachatelství trestného činu znásilnění ve všech jeho podobách a variantách, s ohledem na jeho časové průběhy a další související okolnosti, není a ani být nemůže.
26. K argumentaci znalců MUDr. Tomáše Kiliána a MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., kterou rozvedl obviněný ve svém dovolání, pak Nejvyšší soud doplňuje, že ve svých vyjádřeních prezentovali stanoviska, která již znalcům nepřísluší, neboť se zcela zjevně jedná o závěry nikoliv znalecké, ale právní. Jde o vyjádření MUDr. Tomáše Kiliána, z jehož pohledu jednání zachycené na videozáznamu nepředstavuje sexuální zneužití, případně vyjádření MUDr. Jaroslava Zvěřiny, že z videonahrávky nemůže vyslovit podezření na pohlavní zneužití. Závěr, zda dané konkrétní jednání naplňuje znaky některého z trestných činů, je oprávněn učinit toliko orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec.
27. Je tedy na místě uzavřít, že výše zmíněná námitka obviněného je zjevně neopodstatněná, neboť právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je správná a odpovídající zákonu i výše naznačeným závěrům teorie i soudní praxe.
28. Souhrnně řečeno, námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.