ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.273.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 273/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2013 o dovolání obviněného Mgr. P. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 10 To 313/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 104/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. L. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně uznal rozsudkem ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 3 T 104/2011 obviněného Mgr. P. L. vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
l. v noci z 20. na 21. 3. 2010 kolem půlnoci, v katastru obce V. L. v okrese K., během výkonu služby zastavil služební vozidlo Policie České republiky na polní cestě a po vypnutí motoru, v úmyslu uspokojit svoje sexuální potřeby, posunul přední sedadla a přemístil se na spolujezdkyni nadporučici Bc. A. Ř., vahou svého těla ji znehybnil ruce a přes verbální a fyzický odpor ji líbal na ústa a krk, rozepnul jí košili a osahával ji na prsou,
2 . od 29. 4. do 22. 11. 2010 v P. v okrese K., v ulici Š., v kanceláři budovy Policie České republiky, během výkonu služby, ve třech případech, v úmyslu uspokojit svoje sexuální potřeby, uchopil podpraporčici H. B. kolem pasu a přesto, že se slovně i fyzicky bránila, odtáhl ji do přilehlé místnosti, tam ji povalil na postel a za stálého odporu jí zalehl, přidržoval ruce, aby se nemohla bránit a poté ji osahával na prsou a líbal na různá místa obličeje, uší, krku a prsou.
Za to byl obviněnému podle §185 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 10 To 313/2012 tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce mnohastránkové dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání je nejprve uvedeno, že předmětný dovolací důvod je spatřován v tom, že oba soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným právním závěrům proto, že skutková tvrzení soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. skutková zjištění soudů z výsledků provedeného dokazování nevyplývají, případně v nich nemají spolehlivou oporu.
V další části pak dovolatel namítá, že soudy porušily smysl zásady volného hodnocení důkazů i zásadu in dubio pro reo, když všechny důkazy hodnotily v neprospěch obviněného, popřípadě návrhy obhajoby byly bezdůvodně zamítnuty. Zároveň dovolatel vysvětluje princip práva na spravedlivý proces a poukazuje na příslušná ustanovení vnitrostátních norem i mezinárodních dokumentů, z nichž toto právo vyplývá. Poté vysvětluje princip presumpce neviny a s tím spojený princip in dubio pro reo a poukazuje v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu. Dovolatel je pak přesvědčen, že soudy podle těchto zásad nepostupovaly. Poté dovolatel podrobně rozebírá zásadu volného hodnocení důkazů a odvolává se opět na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu. Zmiňuje důkazní návrhy obhajoby, kterým ale nebylo soudy vyhověno. Pokládá tyto důkazy za schopné znevěrohodnit obě poškozené a dokonce vyvrátit jimi tvrzený skutek. To označuje za tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. V následující obsáhlé části dovolatel poukazuje na mezery v dokazování a na hodnotící činnost soudu prvního stupně, kterou pokládá za neoprávněnou a dokonce protizákonnou. V podrobnostech se pak věnuje jednotlivým důkazům a konfrontuje důkazní a skutkové závěry soudu se svými vlastními názory. Vyjadřuje se i k osobám poškozených a k jejich chování po údajných útocích a dovozuje z toho jejich nevěrohodnost ohledně tvrzení vůči obviněnému. V závěru poukazuje na dopady jeho odsouzení na osobní i rodinný život.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o tom, že se obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprošťuje; popřípadě aby věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání písemně sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a vyslovil souhlas, aby o něm bylo za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 10 To 313/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání opírajícího se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že veškeré uplatněné námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo neúplné a hodnocení důkazů účelové apod. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých se odmítá, že by se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v tzv. skutkových větách rozsudku, a na základě vlastního hodnocení důkazů obviněného je pak prosazována odlišná skutková verze, vedoucí k závěru o tom, že k popsaným událostem vůbec nedošlo. Uplatněná skutková polemika se v některých částech ani netýká okolností, které by byly rozhodné z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu znásilnění. Každopádně je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se údajného porušení práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně „opomenutých důkazů“ či „extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností a skutkovými závěry učiněnými soudem.“ K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně se zabýval důkazní a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy v hlavním líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu lze odkázat na velmi podrobné a obsáhlé odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud soud zamítl provedení některých obviněným navrhovaných důkazů, nejednalo se rozhodně o projev nějaké jeho libovůle, nýbrž o opodstatněný postup soudu, který vysvětluje na str. 7 svého rozhodnutí. Je třeba poznamenat, že soud není povinen provést jakýkoli důkaz navrhovaný stranou řízení, zde obviněným, ale pouze takový, který je pro rozhodnutí soudu podstatný, ale také proveditelný a objektivně přínosný. Soud též ve svém rozhodnutí musí vysvětlit, proč návrhu nevyhověl, což se v projednávaném případě stalo.
Dále pak je třeba zmínit, že výhrady dovolatele obsažené v dovolání jsou v podstatě jejich opakováním, když v předchozím řízení byly vzneseny již v podaném odvolání a odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí velice podrobně zabýval. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení reaguje na jednotlivé výhrady obviněného a v jejich souvislosti se vyjadřuje nejen k neakceptovaným důkazním návrhům, ale i k celkové důkazní situaci a dospívá k závěru, že soud prvního stupně dospěl zákonným hodnocením provedených důkazů k opodstatněným skutkovým zjištěním, která jsou vyjádřena ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku. Jim pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného v podobě přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, jež z hmotně právního hlediska podaným dovoláním zpochybňována nikterak nebyla.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost z pozice dovolacího soudu třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.
Závěrem je proto možné prohlásit, že obviněný se svým pojetím dovolání v jeho celém komplexu ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Mgr. P. L. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2013
Předsedseda senátu:
JUDr. František H r a b e c