ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.477.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 477/2021-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 5. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 6 To 276/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 120/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 8. 2020, č. j. 1 T 120/2019-219, byl obviněný uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §178 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 30 000 Kč, a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce. O náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 10. 7. 2019 okolo 11.00 hod. a dále dne 13. 7. 2019 v době od 10.34 hod. do 10.55 hod. bez souhlasu oprávněné uživatelky poškozené I. T. vnikl na pozemek č. XY, v k. ú. obce XY, okres Plzeň-sever, a následně pomocí klíčů, které měl bez souhlasu a vědomí oprávněných uživatelů nemovitosti ukryté pod parapetem domu, vnikl i do vnitřních prostor rozestavěného rodinného domu bez č. p., který se nachází na tomto pozemku a který v té době obývala poškozená se svým synem M. T. a jeho přítelkyní T. S., přičemž těchto jednání se obviněný dopustil přesto, že dne 2. 5. 2019 nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství obviněného a poškozené, nejpozději ke dni 28. 6. 2019 opustil společnou domácnost s poškozenou a nejpozději do dne 30. 6. 2019 se zavázal předmětný rozestavěný rodinný dům vyklidit a předat poškozené.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená odvoláními, která Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 12. 2020, č. j. 6 To 276/2020-274, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Vytkl soudu druhého stupně, že se nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami, čímž porušil jeho základní práva. Soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku, neprovedly důkazy, ze kterých by vyplývala jeho vědomost o protiprávnosti daného jednání, a v této souvislosti poukázal na nejednoznačnou právní situaci užívacích práv k daným nemovitostem. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe měla být celá věc řešena v občanskoprávním, případně přestupkovém řízení. Důkazy nebyly správně vyhodnoceny a v návaznosti na to zrekapituloval i část své odvolací argumentace. Namítl, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost výpovědí svědků i poškozené, když nepřihlédly ke konfliktnímu vývoji jejich vztahu a důkazy hodnotily v jeho neprospěch. Nebyly správně vyhodnoceny ani polehčující a přitěžující okolnosti, a to zvláště mnohost útoků a jeho předchozí přestupkové jednání, kdy postup soudů byl formalistický. Rovněž nesprávně hodnotil jeho osobu soud prvního stupně a přes odvolací námitku se soud druhého stupně s touto otázkou dostatečně nevypořádal.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a zrekapituloval dosavadní průběh řízení i dovolací argumentaci obviněného. Zdůraznil, že obviněný obdobné námitky uvedl již v rámci svého odvolání. Větší část námitek obviněného jsou skutkové povahy, které nelze ani pod uplatněný, ani pod jiný dovolací důvod podřadit. Soudy hodnotily provedené důkazy v souladu se zákonem i se zásadou volného hodnocení důkazů a nedopustily se ani tvrzené deformace skutkových zjištění. Správně vyhodnotily i otázku věrohodnosti výpovědí poškozené a svědků a s námitkami obviněného v tomto směru se taktéž řádně vypořádaly. Obviněný s ohledem na skutková zjištění musel vědět, že rozestavěný dům není jeho obydlím, neměl právo do něj bez souhlasu poškozené vstupovat, a tudíž si i musel být vědom protiprávnosti svého jednání. Ztotožnil se také s právní kvalifikací a se závěrem soudů stran naplnění znaku subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého. K námitce týkající se zásady subsidiarity trestní represe rovněž zrekapituloval závěry soudů obou stupňů s tím, že jednání obviněného správně posoudily jako trestný čin. Zdůraznil, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je nade vší pochybnost zřejmé, že se s obhajobou obviněného beze zbytku vypořádaly. Námitky proti výroku o trestu nelze s ohledem na jejich zaměření podřadit pod uplatněný, ani pod jiný dovolací důvod, přičemž obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští a v rámci zákonné trestní sazby.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
11. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
13. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Dovolací námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů soudy obou stupňů a do rozsahu dokazování nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Těmito námitkami se obviněný snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, která by vyznívala v jeho prospěch a zároveň zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného tak byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena, když soud prvního stupně řádné hodnocení důkazů i dostatečným způsobem odůvodnil (viz především str. 3-6 odst. 7-9 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud se s takto učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zcela ztotožnil a rovněž je i zevrubně zrekapituloval v rámci vypořádání se s odvolacími námitkami obviněného (viz str. 7-13 odst. 19-30 usnesení odvolacího soudu), a ani Nejvyšší soud tak soudům obou stupňů nemá v tomto ohledu co vytknout. Soudy se rovněž řádně vypořádaly i s věrohodností výpovědí poškozené a svědků, jakož i obhajobou obviněného (viz především str. 4 odst. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9-11 odst. 23-27 usnesení odvolacího soudu), a Nejvyšší soud se s jejich hodnocením taktéž ztotožnil.
15. K výtkám obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, je pak nad rámec uvedeného namístě připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud má za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí velmi zevrubně a obsáhle odůvodnily v souladu s §125 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu jakkoli zasahovat do soudy zjištěného skutkového stavu.
16. Uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., pak nemohou naplnit ani námitky obviněného stran polehčujících a přitěžujících okolností v rámci uloženého trestu. K tomu je namístě akcentovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., natož uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nad rámec uvedeného lze pouze na okraj doplnit, že uložený druh a výši trestu i vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů řádně a zcela v souladu se zákonem odůvodnily (str. 6-8 odst. 12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 15-17 odst. 34-36 usnesení odvolacího soudu).
17. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze se značnou mírou tolerance podřadit námitku obviněného, kterou brojí proti závěrům soudů o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, byť je i tato námitka do podstatné míry postavena na skutkovém podkladě. Obviněný především namítl, že do budovy vstupoval s vědomím, že mu vlastnicky náleží, že si nebyl vědom absence souhlasu poškozené, a že v průběhu řízení ani nebyly provedeny důkazy, které by ho usvědčovaly z vědomosti, že jedná protiprávně. Soudy obou stupňů jednání obviněného posoudily jako spáchané v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění obviněný ve dvou uvedených případech vnikl na pozemek a do vnitřních zamčených prostor domu poškozené. Obviněný si přitom musel být zcela zjevně vědom toho, že zde byl rozsudek o rozvodu manželství jeho a poškozené, který nabyl právní moci dne 2. 5. 2019, nejpozději ke dni 28. 6. 2019 opustil společnou domácnost s poškozenou a nejpozději do dne 30. 6. 2019 se zavázal předmětný dům vyklidit a předat poškozené. Věděl tak, že v dané době již nemá legitimní důvod se domnívat, že je nemovitost jeho vlastním obydlím, když ho poškozená navíc vyzývala k vrácení klíčů, které obviněný k neoprávněným vstupům do domu použil. Podle provedeného dokazování, ze kterého Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené vychází, tak obviněný neměl důvod se domnívat, že je jeho vstup do domu oprávněný, když neměl souhlas poškozené ani jiného oprávněného uživatele ke vstupu do nemovitosti a ze skutkových zjištění ani nevyplývá žádná skutečnost, na základě které by mohl tento souhlas byť jen předpokládat. Závěr soudů, že obviněný předmětný přečin spáchal přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého, je tak zcela namístě. S ohledem na to, že se soudy obou stupňů s otázkou subjektivní stránky dostatečně vypořádaly a Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožnil, ve stručnosti na odůvodnění jejich rozhodnutí dále odkazuje (viz str. 5-6 odst. 9 a str. 7 odst. 11 rozsudku soudu prvního stupně a str. 13 odst. 31 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
18. Rovněž námitka obviněného, kterou s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe namítá, že by daný skutek bylo možné posoudit spíše v rámci občanskoprávního řízení, příp. jako přestupek, a nikoli trestný čin, je s to uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. K této námitce je však namístě připomenout, jak ostatně správně konstatoval i odvolací soud, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného, které bylo soudem prvního stupně kvalifikované jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je namístě zdůraznit, že obviněný nejen naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného přečinu tím, že při vstupu překonal překážku ve formě zamčených vstupních dveří, ale rovněž trestnou činnost spáchal dvěma útoky. Soudy obou stupňů se přitom možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe zabývaly a v rámci svých rozhodnutí i řádně a dostatečným způsobem odůvodnily, proč jednání obviněného považovaly za natolik společensky škodlivé, že jej bylo nutno posoudit v rámci trestního práva (viz str. 7 odst. 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 14 odst. 32 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto shledal rovněž tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
20. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
22. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 2. 12. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 6. 5. 2021 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu