ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.482.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 482/2021-2415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 9 To 157/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 14/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 2020, č. j. 32 T 14/2017-2130, byl obviněný uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 roky. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, Vojenské policie ČR a Armády ČR a dalších bezpečnostních složek státu, Městské policie ČR, Obecní policie ČR na dobu 3 roky. Rozhodnuto bylo i o vině a trestu spoluobviněného T. D. a o zproštění obžaloby spoluobviněného A. P.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že:
I. sám dne 4. 9. 2014 v 03.37 hod., na blíže nezjištěném místě, pravděpodobně na svém pracovišti v Praze 8, XY, eventuálně pomocí mobilního lustračního prostředku umístěného ve služebním vozidle Policie ČR, vědomě porušil ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků“), dále čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, a ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů, tím, že bez služebního důvodu provedl pod svým loginem XY a svým přihlašovacím heslem v informačních systémech Policie ČR lustraci osoby M. J., nar. XY, jejíž výsledek předal neustanovené osobě jednající ve prospěch společnosti J. L., a tento byl následně použit nejméně jednou jednatelem společnosti J. L., O. P. při kontaktu s I. M., který byl učiněn ve věci vymáhání dluhu lustrovaného M. J.;
II. spoluobviněný T. D. navedl obviněného, příslušníka Policie ČR, k provedení lustrací osob níže uvedených, k jejichž získání neměl žádný právní nárok, přičemž důvodem lustrace byla snaha spoluobviněného T. D. vzbudit u jednatele společnosti O., J. Ž., dojem, že je schopen zjišťovat důvěrné informace, a na základě žádosti spoluobviněného obviněný vědomě, v úmyslu opatřit spoluobviněnému neoprávněný prospěch spočívající v obstarání jemu jinak nedostupných informací z interních policejních databází za účelem jejich dalšího využití k pracovním aktivitám spoluobviněného T. D., na svém pracovišti na Praze 8, XY, nebo pomocí mobilního lustračního prostředku umístěného ve služebním vozidle, porušil ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků, čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, a ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů, tím, že provedl pod svým loginem XY a přihlašovacím heslem v informačních systémech Policie ČR lustrace, ke kterým neměl služební důvod, a to v těchto případech:
- 23. 10. 2014 v 18.23 hod. provedl lustraci osoby J. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.29 hod. provedl lustraci osoby E. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.31 hod. provedl lustraci osoby J. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.32 hod. provedl lustraci osoby M. Ž., nar. XY,
- 27. 11. 2014 v 01.49 hod. provedl lustraci osoby J. S., nar. XY,
zjištěné údaje následně předal obviněný spoluobviněnému T. D., který je použil pro svoji potřebu, zejména jako prostředek k získání zakázky v bezpečnostní oblasti u společnosti O.;
III. spoluobviněný T. D. požádal obviněného, příslušníka Policie ČR, o zjištění údajů v informačních systémech Policie ČR, přičemž následně obviněný, v úmyslu opatřit spoluobviněnému neoprávněný prospěch spočívající v obstarání jemu jinak nedostupných informací z policejních databází za účelem jejich využití k pracovním aktivitám spoluobviněného, na svém pracovišti na Praze 8, XY, nebo pomocí mobilního lustračního prostředku umístěného ve služebním vozidle, vědomě porušil ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků, čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů, tím, že jako úřední osoba požívající své pravomoci, provedl pod svým loginem XY a svým jedinečným přihlašovacím heslem v informačních systémech Policie ČR lustrace osob, ke kterým neměl žádný služební důvod, a to konkrétně v těchto případech:
- 5. 8. 2014 v 18.13 hod. provedl lustraci osoby A. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.21 hod. provedl lustraci osoby I. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.22 hod. provedl lustraci osoby D. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.24 hod. provedl lustraci osoby M. P., nar. XY,
- 5. 9. 2014 v 16.19 hod. provedl lustraci osoby I. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.22 hod. provedl lustraci osoby L. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.26 hod. provedl lustraci osoby P. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.29 hod. provedl lustraci osoby J. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.30 hod. provedl lustraci osoby K. M., nar. XY,
- 13. 12. 2015 v 16.30 hod. provedl lustraci osoby K. M., nar. XY,
- 21. 12. 2015 v 17.30 hod. provedl lustraci osoby M. S., nar. XY,
- 22. 12. 2015 v 17.27 hod. provedl lustraci osoby V. V., nar. XY,
- 22. 12. 2015 v 17.24 hod. provedl lustraci osoby V. V., nar. XY,
- 5. 1. 2016 v 00.09 hod. provedl lustraci osoby K. V., nar. XY,
- 5. 1. 2016 v 00.14 hod. provedl lustraci osoby D. B., nar. XY,
- 13. 1. 2016 v 03.45 hod. provedl lustraci osoby P. V., nar. XY,
- 8. 1. 2016 v 23.06 hod. provedl lustraci osoby A. Z., nar. XY.
3. Tento rozsudek následně obviněný napadl odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2020, č. j. 9 To 157/2020-2306, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytknul nesprávné posouzení skutku a z toho plynoucí nesprávné rozhodnutí o jeho trestu, které mělo spočívat v tom, že byla nesprávně hodnocena otázka zavinění, otázka naplnění znaku „získat jinému prospěch či způsobit jinému újmu“, otázka příčinné souvislosti, a také protiprávnosti jednání, neboť provedené lustrace byly posouzeny jako neoprávněné. V podrobnostech uvedl, že byl osobou, která byla oprávněna používat systém určených k lustracím. Pokud v daných případech lustroval osoby, činil tak na základě informací od informátora, tedy se nemuselo nutně jednat o neoprávněné lustrace – mohl tak učinit, pokud mu byly informátorem sděleny informace, že se jedná o závadové osoby. Obviněný nevěděl, že lustrované osoby jsou zaměstnanci či uchazeči o zaměstnání ve společnosti O., jeho úmysl směřoval pouze k odhalení jejich případné protiprávní činnosti. Dále nebylo prokázáno, jakým způsobem se informace získané lustracemi měly dostat do počítače spoluobviněného T. D., případně že by se na tomto jakkoliv úmyslně podílel. Mohlo se tak stát nedopatřením, na základě automatické synchronizace dat obviněného se serverem po připojení notebooku do sítě Wi-Fi, tuto možnost ostatně nevyloučil ani soudní znalec z oboru kybernetika RNDr. Vlastimil Klíma. Za zjištěných okolností by tak bylo možné připustit pouze nedbalostní jednání obviněného, jelikož tyto informace dostatečně nezajistil. Pokud spoluobviněný v další komunikaci sděloval, že mu informace dodává policista, mohlo se jednat o jinou osobu. Dále nebylo prokázáno následné použití či zneužití těchto informací ze strany spoluobviněného v jeho prospěch. Provedený rozsah důkazní materie není způsobilý prokázat vinu obviněného v případě skutku popsaného pod bodem I., neboť není zřejmé, od koho měl obdržet požadavek na lustraci těchto osob, komu a jak měl tyto informace předat, stejně tak, že tyto informace byly společností J. L., dále nějak užity, což způsobuje absenci příčinné souvislosti. Informace o svědkyni I. M. bylo možno získat kdekoliv, neboť byla podnikatelka (což potvrdil i svědek M. J.), nebyla jí ani způsobená žádná újma či nedošlo ke zvýhodnění společnosti J. L. Nebylo rovněž prokázáno propojení obviněného se svědkem O. P., protože telefonní kontakt uvedený ve spise nebyl jeho. Osobě M. J. také nemohla být způsobena tzv. jiná újma, když uvedl, že vymáhací agentura disponovala informacemi, které byla schopna získat z veřejných registrů. Rovněž ve vztahu k jednání popsanému v bodech II. a III. nebylo zjištěno, že by spoluobviněný obsah lustrací jakkoli využil či zneužil. Nebylo tedy prokázáno, že by byl obviněný srozuměn s tím, že má lustrovat tzv. nezávadné osoby, což vylučuje i jeho vědomí o tom, že by s těmito informacemi mělo být nakládáno dále, tj. že by měly někoho zvýhodnit či mu způsobit újmu, případně že by obviněný ke způsobení této újmy či jinému opatřit neoprávněný prospěch přímo směřoval. Vina obviněného tedy nebyla u žádného ze skutků (popsaných pod body I., II. a III.) dovozena bez důvodných pochybností, neboť zde absentuje ucelený okruh důkazů. Nebyla tak respektována zásada in dubio pro reo. Pokud měl spoluobviněný komunikovat v tom smyslu, že případné zjištění lustrací bude problém, jednalo se o komunikaci, která se jej netýkala. V posuzované věci nebyl naplněn ani znak „výkon pravomoci odporující jinému předpisu“, neboť žádný z předpisů, které měl obviněný porušit, výslovně nezakazuje provádění náhodných lustrací, z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že tato ustanovení neporušil, neboť vědomě a úmyslně nezneužíval informace takto získané, a to ani ve svůj prospěch ani ve prospěch třetích osob. Navíc porušení závazných pokynů policejního prezidia není porušením právních předpisů, jelikož interní předpisy Policie ČR nejsou obecně závazné, o právní předpisy se tak nejedná. Dále obviněný uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nepřezkoumatelný. V případě skutku popsaného pod bodem I. vycházely soudy pouze z jeho popisu v obžalobě, opírající se o výpovědi svědků M. J. a I. M., avšak nikoliv svědka O. P. Soud prvního stupně přitom v podstatě žádné hodnotící úvahy ohledně provedených důkazů neuvedl, jeho pochybení nenapravil ani soud druhého stupně. U skutků popsaných pod bodem II. a III. absentují potřebná skutková zjištění, s ohledem na to nebylo možné dovodit naplnění zákonných znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (subjektivní a objektivní stránky) a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (subjektivní a objektivní stránky). Odůvodnění rozsudku tedy nesplňuje požadavky, které pro obviněného plynou z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil a následně přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný uplatnil totožnou obhajobu jako před soudy nižších stupňů, s níž se tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se ztotožnil a v podrobnostech na ni plně odkázal. Z hlediska dovolání shledal podstatným, že pokud obviněný brojil proti průběhu dokazování a proti učiněným skutkovým zjištěním, takové námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání, ať již podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo podle jiného, uvedeného v témže odstavci. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné považovat námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, celkový obsah námitek však směřoval spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, kterou nakonec obviněný také výslovně uvedl ve svém dovolání. Jedná se však o zásadu procesní, nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady. Jedinou námitkou, odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, tak shledal tvrzení, podle kterého závazný pokyn policejního prezidenta není právním předpisem. Touto problematikou se však Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 290/2015, publikovaným pod č. 22/2016 Sb. rozh. tr., přičemž z odstavce 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovodil porušení „jiného právního předpisu“ právě způsobem, jaký je popsán v tomto usnesení. Právní posouzení skutku je proto i z uvedených hledisek správné a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Nesouhlasil pak ani s námitkou, že zákon o služebním poměru příslušníků provádění „náhodných lustrací“ nezakazuje, opak je patrný již z obviněným citovaného ustanovení §45 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Pokud policista provádí na zařízení svého zaměstnavatele lustrace, k nimž nemá žádný služební důvod, i kdyby si tak jen krátil dlouhou chvíli, jednalo by se o porušení uvedené povinnosti. Navíc podle skutkových zjištění soudů obviněný konkrétní důvod měl – získat informace pro potřebu zejména spoluobviněného T. D. Za daného skutkového zjištění se tak jednalo spíše o námitku procesně právní než hmotně právní. Nebylo ani potřebné se proto podrobněji zabývat tvrzením, podle kterého co obviněnému jakožto policistovi zákon nezakazuje, to mu povoluje. Policista nepředstavuje občana, nýbrž státní moc, kterou je podle čl. 2 odst. 3 Ústavy možno uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, v tomto případě tedy nelze vycházet z čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle něhož každý občan může činit, co není zákonem zakázáno. Konkrétní námitky obviněného tedy neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, vyjma námitky jediné, týkající se naplnění znaku „jiný právní předpis“. V této části je ovšem dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod pouze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
11. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
12. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice bylo možné formálně podřadit námitky týkající se absence subjektivní a objektivní stránky přečinu podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, stejně tak přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Avšak z materiálního hlediska obviněný tyto námitky postavil v podstatě výlučně na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním a (nedostatečném) rozsahu dokazování. Tyto námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i s konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
14. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného J. V. shledat nelze. Ve vztahu k námitkám týkajícím se skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině Nejvyšší soud uvádí, že obviněný lustraci osoby uvedené ve skutkové větě výroku o vině nesporně provedl, přičemž k jejímu provedení nebyl shledán jakýkoliv důvod. Svědkyně I. M. pak potvrdila, že jí bylo pracovníky agentury J. L., (včetně svědka O. P.) při jejich návštěvě sděleno, že si o ní mohou zjistit vše (kdy to samé bylo sděleno i svědku M. J.), současně již disponovali podrobnými informacemi o její osobě. Výpovědi svědka O. P., který popíral jakýkoliv kontakt s touto svědkyní i to, že by měl k dispozici jakékoliv lustrace, pak soudy s ohledem na to, že zjevně disponoval informacemi získanými nezákonně, důvodně neuvěřily.
15. Pokud se jedná o skutkové děje popsané v bodech II. a III. výroku o vině, i obviněný potvrdil, že mu jména osob, jejichž lustrace prováděl, sděloval spoluobviněný T. D. Soudy pak nepřijaly jejich obhajobu, podle níž měl spoluobviněný tato jména předávat jako osob podezřelých z trestné činnosti, což mělo obviněnému pomoci v případné kariéře. S ohledem na skutečnost, že tyto podezřelé osoby byly uchazeči o zaměstnání ve společnosti O., či osoby s touto společností spojené, ve které spoluobviněný v dané době působil jako ředitel interního auditu, kontroly a bezpečnosti a zároveň byl i statutárním orgánem této společnosti, a dále s ohledem na další provedené důkazy, zejména zprávy KŘ Policie hl. m. Prahy, svědecké výpovědi lustrovaných osob či záznamy o telekomunikačním provozu, byl učiněn závěr, že obviněný zcela očividně neměl žádný důvod mající oporu v právních předpisech k provedení těchto lustrací, ani lustracemi žádnou protiprávní činnost bez dalšího zjistit nemohl a další kroky nečinil). Naopak, tyto lustrace prováděl výlučně pro potřeby spoluobviněného, který pro jejich získání žádný relevantní a akceptovatelný důvod neměl, ale byly pouze jeho profitem v soukromoprávních vztazích, v nichž vystupoval. V žádném případě se tedy nejednalo o lustrace údajně závadových osob či snad náhodné lustrace. Nelze v této souvislosti ani přehlédnout telefonickou komunikaci spoluobviněného ze dne 16. 6. 2015 s K. S., v níž uvedl, že dochází k lustracím zaměstnanců a „že to bude průser“, pokud to vyjde najevo.
16. V návaznosti na zmiňované provedené důkazy důvodně neobstála ani námitka, podle níž se předmětné lustrace dostaly na externí disky, zajištěné u spoluobviněného T. D., náhodou. Aby se lustrace přenesly na externí disky zajištěné při domovní prohlídce, konkrétně zejména na externí disk WD 1 (který nemá připojení do sítě Wi-Fi), musel by podle vyjádření znalce RNDr. Vlastimila Klímy být připojen ke zdroji dat. Pokud by byl připojen k počítačové síti (která by automaticky data zálohovala), ač žádný z disků však nebyl při domovní prohlídce nalezen připojen do počítačové sítě, data by do sítě musela být vložena z nějakého zdroje, který je obsahoval. Tyto lustrace však v počítači obviněného, který mu poskytl spoluobviněný T. D., nalezeny nebyly.
17. Soudy obou stupňů proto důvodně uzavřely, že obviněný jednal shora popsaným způsobem, tedy stručně řečeno tak, že zcela mimo své povinnosti příslušníka Policie ČR vstupoval do registrů v podobě počítačových systémů, obsahujících údaje o osobách, a v nich prováděl lustrace ve prospěch třetích, soukromých osob (na jejich objednávku), kterým výsledky lustrací předával a které je následně užívaly pro své, opět soukromé, potřeby (zejména při výkonu podnikání, přijímání nových zaměstnanců apod.), tedy v konečném důsledku za vzniku neoprávněného prospěchu (který může mít i nemajetkovou povahu, tedy jedná se i o každé imateriální zvýhodnění, které zde reálně také vzniklo – viz i obviněným zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015). Naopak se, jak již bylo zmíněno, popsané úkony nijak netýkaly plnění povinností obviněného jako policisty, resp. nebyly ani náhodné. Tyto skutkové závěry (a následně i právní) potom soudy obou stupňů dostatečným způsobem vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí.
18. Na okraj je možné doplnit, že pokud obviněný směřoval své námitky i proti posouzení svého jednání jako spáchanému v úmyslu způsobit jinému újmu, navíc rovněž s tvrzením pochybení při hodnocení důkazů, není možné se jimi blíže zaobírat. Soud prvního stupně ve svém rozsudku stran obviněného takovou alternativu §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ani §329 odst. 1 tr. zákoníku nedovodil, a soud odvolací ji pouze nad rámec, bez formálního zohlednění, zmínil jako možnou (a odvolání obviněného zamítl).
19. Souhrnně řečeno, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, pak není dovolacím důvodem.
20. Jedinou námitku, kterou lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, je tvrzení obviněného, že interní předpisy Policie ČR nejsou obecně závazné, o právní předpisy se tak nejedná, tedy že se v případě pokynu policejního prezidenta nejedná o „jiný právní předpis“ ve smyslu §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
21. K této námitce obviněného, Nejvyšší soud, ve shodě s vyjádřením státního zástupce, uvádí, že je v rozporu se soudní praxí Nejvyššího soudu, a to konkrétně s rozhodnutím publikovaným pod č. 22/2016 Sb. rozh. tr., podle kterého závazný pokyn policejního prezidenta č. 83/2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie České republiky v souvislosti s řízením o přestupcích, je interní normativní instrukcí, ale není obecně závazným normativním právním aktem, a proto sám o sobě není ani „jiným právním předpisem“ ve smyslu zákonného znaku uvedeného v §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud však jednotlivá ustanovení citovaného závazného pokynu vymezují povinnosti policisty v souladu s příslušným zákonem, zejména zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem o služebním poměru příslušníků, a nestanoví-li více povinností či omezení než zákon, na jehož podkladě byl pokyn vydán, pak se tím jen konkretizují zákazy, příkazy a povinnosti stanovené zákonem. Vykonával-li policista svou pravomoc v rozporu s takto konkretizovanými zákazy, příkazy nebo povinnostmi, lze u něj dovodit postup „odporující jinému právnímu předpisu“ i s poukazem na závazný pokyn policejního prezidenta.
22. Pro věc obviněného J. V. je pak namístě konstatovat, že mu jednak bylo kladeno za vinu porušení i zákonné normy, a to §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků, který požadavky §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku splňuje bez dalšího. Dále ve výroku o vině zmíněná ustanovení závazných pokynů policejního prezidenta potom tato zákonná ustanovení už jen blíže konkretizují – podle citovaných ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků byl totiž obviněný zejména povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby, a rovněž zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby. Především podle čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, pak bylo upřesněno, že obviněný byl povinen využívat osobní údaje, k nimž získal lustracemi přístup, v rozsahu stanovených oprávnění a v rozsahu nutném při plnění úkolů, resp. využívat je pouze k tomu účelu, pro který mu byly zpřístupněny. Obviněný tedy zjevně porušil jak ustanovení zákona, tak ustanovení interní normativní instrukce, která už jej pouze konkretizovala a byla pro něj s ohledem na §5 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků závazná, což ve smyslu výše zmíněné soudní praxe Nejvyššího soudu znamená, že došlo ve vztahu ke všem těmto pravidlům k naplnění zákonného znaku „jiný právní předpis“. Je proto zřejmé, že hmotněprávní posouzení jednání obviněného jako (mimo jiné) přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo učiněno správně a bez vad.
23. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal předmětnou námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
24. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v převážné části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu