ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.483.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 483/2021-2422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněného T. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 9 To 424/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 14/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 2020, č. j. 32 T 14/2017-2130, byl obviněný uznán vinným účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to a za další trestnou činnost byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 roky. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věci konkrétně specifikované ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak byly zrušeny výroky o trestech, jež se týkaly sbíhající se trestné činnosti a rozhodnuto bylo i o vině a trestu spoluobviněného J. V. a o zproštění obžaloby spoluobviněného A. P.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že
II. navedl příslušníka Policie ČR, spoluobviněného J. V., k provedení lustrací osob níže uvedených, k jejichž získání neměl žádný právní nárok, přičemž důvodem lustrace byla snaha obviněného vzbudit u jednatele společnosti O., J. Ž., dojem, že je schopen zjišťovat důvěrné informace, a na základě žádosti obviněného spoluobviněný J. V. vědomě, v úmyslu opatřit obviněnému neoprávněný prospěch spočívající v obstarání jemu jinak nedostupných informací z interních policejních databází za účelem jejich dalšího využití k pracovním aktivitám obviněného, na svém pracovišti na Praze 8, XY nebo pomocí mobilního lustračního prostředku umístěného ve služebním vozidle, porušil ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků“), čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, a ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů, tím, že provedl pod svým loginem XY, a přihlašovacím heslem v informačních systémech Policie ČR lustrace, ke kterým neměl služební důvod, a to v těchto případech:
- 23. 10. 2014 v 18.23 hod. provedl lustraci osoby J. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.29 hod. provedl lustraci osoby E. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.31 hod. provedl lustraci osoby J. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.32 hod. provedl lustraci osoby M. Ž., nar. XY,
- 27. 11. 2014 v 01.49 hod. provedl lustraci osoby J. S., nar. XY,
zjištěné údaje následně předal spoluobviněný J. V. obviněnému, který je použil pro svoji potřebu, zejména jako prostředek k získání zakázky v bezpečnostní oblasti u společnosti O.;
III. požádal spoluobviněného příslušníka Policie ČR J. V. o zjištění údajů v informačních systémech Policie ČR, následně spoluobviněný, v úmyslu opatřit obviněnému neoprávněný prospěch spočívající v obstarání jemu jinak nedostupných informací z policejních databází za účelem jejich využití k pracovním aktivitám obviněného, na svém pracovišti na Praze 8, XY, nebo pomocí mobilního lustračního prostředku umístěného ve služebním vozidle, vědomě porušil ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků, čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů, tím, že jako úřední osoba požívající své pravomoci, provedl pod svým loginem XY a svým jedinečným přihlašovacím heslem, v informačních systémech Policie ČR lustrace osob, ke kterým neměl žádný služební důvod, a to konkrétně v těchto případech:
- 5. 8. 2014 v 18.13 hod. provedl lustraci osoby A. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.21 hod. provedl lustraci osoby I. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.22 hod. provedl lustraci osoby D. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.24 hod. provedl lustraci osoby M. P., nar. XY,
- 5. 9. 2014 v 16.19 hod. provedl lustraci osoby I. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.22 hod. provedl lustraci osoby L. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.26 hod. provedl lustraci osoby P. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.29 hod. provedl lustraci osoby J. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.30 hod. provedl lustraci osoby K. M., nar. XY,
- 13. 12. 2015 v 16.30 hod. provedl lustraci osoby K. M., nar. XY,
- 21. 12. 2015 v 17.30 hod. provedl lustraci osoby M. S., nar. XY,
- 22. 12. 2015 v 17.27 hod. provedl lustraci osoby V. V., nar. XY,
- 22. 12. 2015 v 17.24 hod. provedl lustraci osoby V. V., nar. XY,
- 5. 1. 2016 v 00.09 hod. provedl lustraci osoby K. V., nar. XY,
- 5. 1. 2016 v 00.14 hod. provedl lustraci osoby D. B., nar. XY,
- 13. 1. 2016 v 03.45 hod. provedl lustraci osoby P. V., nar. XY,
- 8. 1. 2016 v 23.06 hod. provedl lustraci osoby A. Z., nar. XY.
3. Tento rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 9 To 424/2020-2325, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 1 rok, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 1 rok.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že aby se mohlo v projednávané věci jednat o přečin podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, musely by být naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, což se však nestalo, jelikož „absentuje subjektivní stránka, následek atd.“ Nebyl prokázán jeho úmysl žádat lustrace po spoluobviněném J. V., data z lustrací neoprávněně užít, resp. způsobit jinému škodu, jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Na firemním disku se sice lustrace nalezly, obviněný však vysvětlil, jak se tam zřejmě mohly dostat, a to tím způsobem, že notebook zapůjčený spoluobviněnému provedl automatickou zálohu souborů na server společnosti G. H., což potvrdil i vyslechnutý znalec. V automatickém zálohování nelze spatřovat úmysl k neoprávněnému užití dat z policejních databází, může se jednat pouze o nedbalost. K závěru, že následně tyto lustrace neoprávněně použil či zneužil, nebylo prováděno žádné dokazování, v návaznosti na to pak nemohlo být předmětem dokazování (a ani nebylo), že by tyto informace byly zneužity s úmyslem získání určitého prospěchu. Stejně tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení v případě přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud chtěl obviněný pomoci svému kamarádovi k povýšení tím, že mu sdělil jména osob, které by mohly mít problém se zákonem, nelze hovořit o navádění ke zneužití pravomoci úřední osoby. I v tomto případě tedy absentuje subjektivní stránka. Spoluobviněný J. V. ani nevěděl, že předávaná jména jsou zájemci o zaměstnání u společnosti O. h. Obviněný navíc nemohl navádět spoluobviněného k tomu, aby vykonával svou pravomoc odporující jinému právnímu předpisu, neboť sám nebyl příslušníkem Policie ČR a neznal a ani nemohl znát všechny předpisy, nařízení a pokyny, kterými se policisté řídí při výkonu služebního poměru. Nehledě na skutečnost, že pokyn policejního prezidenta nemá sílu právního předpisu. Rovněž nebylo prokázáno (neboť se v tomto směru dokazování neprovádělo), že by měl obviněný z takového jednání neoprávněný prospěch. Nesprávné hmotně právní posouzení soudy obou stupňů bylo možné spatřovat i ve vztahu k zajištěným věcem, neboť soud prvního stupně uložil obviněnému trest propadnutí věci, která nikdy nebyla v jeho vlastnictví, ale ve vlastnictví společnosti G. H., jež o zajištění věcí nebyla dosud orgány činnými v trestním řízení vyrozuměna. Soud druhého stupně tento výrok do svého rozsudku sice nepřevzal, ale pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Dále obviněný namítl porušení zásad spravedlivého procesu tím, že některé odposlechy a SMS komunikace, na nichž jsou založeny odsuzující rozsudky, nebyly v hlavním líčení provedeny jako důkaz a obvinění se k těmto důkazům nemohli vyjádřit. Přepisy odposlechů pak neodpovídaly tomu, co si účastníci hovoru ve skutečnosti řekli, naopak byly účelově upravené. Je tedy otázkou, zda se přepisy SMS komunikace zakládají na pravdě, neboť jejich věrohodnost nebylo možné ověřit. Součástí spisu byly i nepřípustné odposlechy mezi obviněným a jeho obhájcem, což soudy nižších stupňů bez povšimnutí přešly. K dalšímu porušení práv spravedlivého procesu došlo při nezákonném získávání důkazů, protože prohlídka sídla společnosti G. H., k níž došlo 8. 6. 2016, odporovala všem podzákonným i zákonným požadavkům na provedení domovní prohlídky. V dovolání podrobně popsal všechna procesní pochybení, k nimž mělo při tomto úkonu dojít a jimiž se soudy obou stupňů odmítly zabývat, obvodní soud pak měl při ústním odůvodnění rozsudku uvést, že se legálností domovní prohlídky nezabýval, neboť by tím došlo k důkazní nouzi v neprospěch obžaloby. Byl na něj také vyvíjen nátlak ze strany příslušníků GIBS při jeho eskortě, tímto se soudy obou stupňů taktéž nezaobíraly.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a následně přikázal věc tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl, případně aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný uplatnil totožnou obhajobu, kterou již užil před soudy obou nižších stupňů a s níž se tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se ztotožnil a v podrobnostech na ni plně odkázal. Pokud obviněný namítal, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí i o odposlechy, které u hlavního líčení neprovedl, jedná se o námitku jednak nekonkrétní, neboť obviněný neuvedl, které konkrétní skutečnosti považoval za takto neprokázané, a jednak neodpovídající vyjádřením obhajoby u hlavního líčení dne 4. 2. 2020. Zde byly postupně všechny odposlechy požadované obviněným přečteny. Obviněný pak obsáhleji brojil pouze proti předmětné domovní prohlídce. Poté bylo hlavní líčení odročeno na den 17. 2. 2020 za účelem přehrání odposlechů požadovaných obžalobou. Uvedeného dne pak bylo dokazování skončeno s tím, že strany shodně uvedly, že nemají žádné návrhy na jeho doplnění. Je tak zřejmé, že obviněný ani jeho obhájce nepovažovali u hlavního líčení za nutné jakkoliv doplňovat dokazování provedením nějakých dalších odposlechů. Ani k jejich přepisům tehdy nevyslovili žádné podstatné připomínky. Pokud obviněný namítal nezákonnost provedení domovní prohlídky ze dne 8. 6. 2016, touto otázkou se zabývaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (viz odstavce 60 až 62 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 7 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Předmětná domovní prohlídka ze dne 8. 6. 2016 byla navíc důkazem rovněž v samostatné trestní věci, vedené pouze proti obviněnému pro padělání vysokoškolského diplomu. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 486/2020, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V odstavcích 27 až 32 odůvodnění tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud obsáhle a pečlivě vypořádal s totožnou námitkou obviněného, podle níž domovní prohlídka byla provedena v rozporu se zákonem. V nyní posuzované trestní věci pak není žádný důvod se od tohoto závěru Nejvyššího soudu jakkoliv odchýlit. Za jedinou námitku, odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, lze považovat tvrzení obviněného, že z porušení pokynu policejního prezidenta nemůže být dovozováno porušení jiného právního předpisu ve smyslu §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento názor obviněného je však v rozporu se soudní praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 290/2015, publikované pod č. 22/2016 Sb. rozh. tr.). Z odstavce 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovodil porušení „jiného právního předpisu“ právě způsobem, jaký je popsán v tomto usnesení. Právní posouzení skutku je proto i z tohoto hlediska správné a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. K tvrzení obviněného, které je bez jakéhokoliv dovolacího významu, totiž že předseda senátu při odůvodňování rozsudku u hlavního líčení uvedl, že se legálností domovní prohlídky nezabýval, aby neoslabil obžalobu, lze na okraj uvést, že intervenující státní zástupce podle své poznámky na č. l. 317 dozorového spisu porozuměl této části ústního odůvodnění jinak – že soud chápe snahu obhajoby zpochybnit legálnost domovní prohlídky, při níž byly opatřeny zásadní usvědčující důkazy. Konkrétní námitky uvedené obviněným tedy neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, vyjma námitky jediné – naplnění znaku „jiný právní předpis“. V této části je ovšem dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod pouze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice bylo možné formálně podřadit námitky obviněného týkající se absence subjektivní a objektivní stránky účastenství na přečinech podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Avšak z materiálního hlediska obviněný tyto námitky postavil majoritně na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním a rozsahu dokazování. Tyto námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
13. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci vad, které by sice obecně vzato mohly náležet do druhé a třetí zmíněné skupiny, nicméně tvrzená pochybení Nejvyšší soud nezjistil.
14. Co se týče důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, obviněný zpochybňoval provedení domovní prohlídky a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Pokud jde o domovní prohlídku, jak již připomněl ve svém vyjádření státní zástupce, Nejvyšší soud se již zákonností tohoto úkonu, realizovaného dne 8. 6. 2016, zabýval ve svém usnesení ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 486/2020, neboť zjištění z něj vyplývající byla zohledněna vedle nyní posuzovaného řízení i v další věci obviněného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 49/2017, v níž byl shledán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž podal (neúspěšně) dovolání. Z hlediska v této jiné věci obviněným namítaných vad ve vztahu k domovní prohlídce (které byly totožné s vadami uvedenými v nyní projednávaném dovolání) neshledal Nejvyšší soud v přezkoumávané věci takové nedostatky, které by mohly zakládat porušení pravidel zákonem stanovených pro nařízení a provádění domovní prohlídky, jež by mohly mít v důsledku negativní dopad na výsledek trestního řízení, případně že by v něm bylo možné shledat porušení zásad spravedlivého procesu. V návaznosti na to pak Nejvyšší soud neshledal ani v nyní projednávané věci žádný důvod, proč by se měl od těchto svých závěrů jakkoliv odchýlit.
15. Obviněnému je tak možné pouze ve stručnosti zopakovat, že příkaz k domovní prohlídce (Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 4 Nt 17/2016) a rovněž její samotný průběh či protokol o provedení nevykazují žádné zásadní vady, pro které by tento úkon měl být považován za nezákonný a důkazy jím získané za procesně nepoužitelné. V rámci příkazu k domovní prohlídce byla popsána prověřovaná trestná činnost, důvodnost domovní prohlídky, jakož i povaha tohoto úkonu jako neodkladného a neopakovatelného, což bylo náležitě odůvodněno. Zákonné náležitosti obsahoval i samotný protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. GI-TC-543-110/2014. V podrobnostech lze již odkázat přímo na výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 486/2020, v němž bylo uvedeno, že: „Fakt, že obviněný dobrovolně umožnil vstup do nemovitosti a vydal věci důležité pro trestní řízení, samozřejmě nemůže být důvodem, aby domovní prohlídka provedena nebyla. Z protokolu je patrno, že vůči všem osobám, u nichž to zákon výslovně vyžaduje, byla dodržena poučovací povinnost, úkonu byl přítomen obviněný, jeho obhájce, manželka, nezúčastněná osoba (zaměstnanec Městské policie hl. města Prahy), obviněný byl před započetím úkonu řádně vyslechnut a byly detailně sepsány zajištěné věci vydané obviněným. Je rovněž patrno, kteří příslušníci GIBS domovní prohlídku provedli, a že tato trvala od 20.05 hod. dne 8. 6. 2016 do 4.00 hod. dne 9. 6. 2016, přičemž obviněný dne 8. 6. 2016 ve 21.00 hod. a obhájce ve 21.10 hod. se osobní účasti při domovní prohlídce vzdali a obviněný byl eskortován na pracoviště GIBS. Není tedy pravdou, že by příkaz k domovní prohlídce či protokol o jejím provedení neobsahoval podstatné náležitosti podle §83, §83a a §85 tr. ř. Zcela mimo zákonný rámec se pak ocitají požadavky obviněného na vyrozumění právnické osoby G. H., o konání domovní prohlídky, na permanentní přítomnost nezúčastněné osoby, jakož i jeho vlastní představy, jak má policejní orgán organizovat proces poučování a vzájemné představování totožnosti na úkonu přítomných osob. Rovněž střídavý pohyb různých osob či manipulace pracovníků GIBS se zavazadly nenese žádné znaky manipulativního přístupu k domovní prohlídce, nakonec ani obviněný netvrdí a neuvádí, jak by snad domovní prohlídka měla být tímto způsobem negativně ovlivněna v jeho neprospěch. Ničím nepodložená jsou tvrzení o údajném ‚vyvíjení nátlaku na obviněného v garáži jednoho z příslušníků GIBS‘, o poradě s obhájcem uvnitř vozidla vybaveného monitorovacím zařízením či o nebezpečí, které hrozilo z uskladnění (snad atrapy) granátu v trezoru obviněného, když protokolárně avizoval držbu pouze plynové pistole a znehodnoceného samopalu.“.
16. V souvislosti s posouzením úkonu domovní prohlídky obviněný rovněž namítl, že soudce při odůvodňování rozsudku u hlavního líčení sdělil, že se legálností domovní prohlídky nezabýval, aby neoslabil obžalobu. K tomu Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že soud v rámci ústního odůvodnění rozsudku v hlavním líčení konstatoval (viz záznam z tohoto hlavního líčení v čase od 1:29:15 na CD, založeném v V. svazku trestního spisu), že domovní prohlídka byla provedena v souladu s trestním řádem a nemá žádné důvodné pochybnosti o jejím výsledku. K tomu dodal, že eliminací důkazů získaných domovní prohlídkou by se intervenující státní zástupce dostal do důkazní nouze – tedy že chápe snahu obhajoby zpochybnit legálnost domovní prohlídky, při níž byly opatřeny zásadní usvědčující důkazy. Tvrzení obviněného je tudíž desinterpretací toho, co soud skutečně uvedl, přičemž sdělené odůvodnění obviněným tvrzený nesoulad neobsahuje.
17. Dále obviněný ve vztahu k údajnému nezákonnému provedení důkazů namítal, že nebyly čteny všechny odposlechy, o něž soud prvního stupně opřel své rozhodnutí. Obviněný však tyto odposlechy nijak nespecifikoval ani neuvedl, co mělo být jejich obsahem. U hlavního líčení konaného dne 4. 2. 2020 byly na žádost procesních stran čteny odposlechy ze dne 11. 9. 2014 a dne 16. 6. 2015, dále byly čteny i odposlechy ze dne 18. 11. 2014, 3. 12. 2014, 19. 6. 2016, k čemuž neměl obviněný z hlediska procesních náležitostí žádné připomínky. Jeho obhájce následně jako důkazní návrhy uvedl pouze přehrání záznamu z domovní prohlídky a výslech svědka T. R. V rámci odročeného hlavního líčení dne 17. 2. 2020 pak byly přehrány odposlechy (s jejichž čtením procesní strany včetně obviněného nesouhlasily) ze dne 7. 12. 2014 a 19. 2. 2015. Obviněný pak neměl již žádné důkazní návrhy. Obviněný tedy netrval na čtení či přehrání dalších odposlechů, ani neměl žádné námitky ve vztahu k odposlechům, které byly čteny. Odposlechy, s jejichž čtením obviněný nesouhlasil, byly následně přehrány. Stejné závěry lze učinit o textových zprávách (SMS), k jejichž přepisu obviněný neměl taktéž žádné námitky. Z uvedeného vyplývá, že předmětné důkazy byly řádně provedeny, a to za plného zohlednění požadavků obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 427/2019), přičemž z nikoli zcela konkrétní, nyní uplatněné námitky není ani zřejmé, stran kterého momentu by tomu tak být nemělo. Naopak nebyla jakkoli zohledněna obviněným rovněž blíže nespecifikovaná jeho údajná komunikace s obhájcem.
18. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v daném postupu (zejména) soudu prvního stupně nelze shledat žádné porušení práva obviněného na spravedlivý proces, v podobě získání obsahu důkazu procesně nepřípustným způsobem.
19. K námitce extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z toho učiněnými skutkovými zjištěními lze konstatovat, že z provedeného dokazování plyne, že spoluobviněný J. V. potvrdil, že mu jména osob sděloval obviněný. Soudy pak zcela důvodně neuvěřily tvrzení obviněného, že se mělo jednat o osoby podezřelé z trestné činnosti, čímž měl spoluobviněnému pomoci v případné pracovní kariéře, neboť byly ve všech případech uchazeči o zaměstnání ve společnosti O., kde obviněný v dané době působil jako ředitel interního auditu, kontroly a bezpečnosti a zároveň byl i statutárním orgánem této společnosti. Výsledky lustrací pak spoluobviněný měl předávat obviněnému. K takovému jednání se obviněný navíc v podstatě přímo přiznal v rámci telefonického hovoru dne 16. 6. 2015 s K. S., kdy mu sdělil, že dochází k lustraci zaměstnanců a „že to bude průser“, pokud to vyjde najevo. Z provedených svědeckých výpovědí lustrovaných osob, zpráv KŘ Policie hl. m. Prahy a záznamů o telekomunikačním provozu tedy nesporně vyplynulo, že se nejednalo o osoby podezřelé z trestné činnosti, ale výlučně o zájmové osoby obviněného. Spoluobviněný J. V. potom využíval svého pracovního zařazení a na žádost obviněného prováděl lustrace osob. V návaznosti na zmiňované provedené důkazy důvodně neobstála ani námitka, že se předmětné lustrace dostaly na externí disky zajištěné u obviněného náhodou. Aby se lustrace přenesly na externí disky zajištěné při domovní prohlídce, konkrétně zejména na externí disk WD 1 (který nemá připojení do sítě Wi-Fi), musel by podle vyjádření znalce RNDr. Vlastimila Klímy být připojen k takovému zdroji dat. Pokud by byl připojen k počítačové síti (která by automaticky data zálohovala), což však žádný z disků při domovní prohlídce nebyl, data by do sítě musela být vložena z nějakého zdroje, který by je obsahoval. Tyto lustrace navíc v počítači spoluobviněného J. V., který mu poskytl obviněný, nalezeny nebyly.
20. Souhrnně řečeno, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, pak není dovolacím důvodem.
21. Námitkami, které lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, je jednak tvrzení obviněného, že nemohl navádět spoluobviněného J. V., aby vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu ve smyslu §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož není příslušníkem Policie ČR a nezná a ani nemůže znát všechny předpisy, nařízení a pokyny, kterými se policisté řídí při výkonu služebního poměru, tedy že zde absentovala jeho vědomost o protiprávnosti jeho jednání. Druhou námitkou bylo tvrzení, podle kterého pokyn policejního prezidenta nemá sílu právního předpisu, čímž obviněný zjevně tvrdil nenaplnění znaku porušení jiného právního předpisu ve smyslu §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Třetí částí relevantní argumentace potom bylo, že předmětné lustrace neoprávněně nepoužil či nezneužil a ze svého jednání nemohl mít ani neoprávněný prospěch, což by znamenalo nenaplnění znaků skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
22. K první popsané námitce obviněného, týkající se absence subjektivní stránky ve vztahu k protiprávnosti jeho jednání, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný jistě nemusí vědět či být přesněji obeznámen, podle jakých právních norem se řídí výkon služebního poměru policisty. Zcela nicméně postačuje obecné vědomí, že existují nějaká právní pravidla, podle nichž informace, které po spoluobviněném požadoval, požadovat nemohl, resp. ten si je nemohl z jemu dostupných registrů libovolně pro soukromé účely obstarávat, což bylo možné v posuzované věci vzhledem k osobě obviněného nepochybně předpokládat. Svou vědomost o protiprávnosti takového jednání však obviněný vyjádřil i explicitně v rámci již zmiňovaného hovoru s K. S. ze dne 16. 6. 2015, kde mu sdělil, že dochází k lustraci zaměstnanců a „že to bude průser“, pokud to vyjde najevo. Obviněný si tedy nepochybně byl protiprávnosti svého jednání plně vědom, navíc tato protiprávnost se neodvíjela pouze od interních normativních instrukcí, ale rovněž od zákona o služebním poměru příslušníků.
23. K druhé námitce obviněného, podle níž pokyn policejního prezidenta nemá sílu právního předpisu, Nejvyšší soud, ve shodě s vyjádřením státního zástupce, uvádí, že je (tato námitka) v rozporu se soudní praxí Nejvyššího soudu, a to konkrétně s rozhodnutím publikovaným pod č. 22/2016 Sb. rozh. tr., podle kterého závazný pokyn policejního prezidenta č. 83/2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie České republiky v souvislosti s řízením o přestupcích, je interní normativní instrukcí, ale není obecně závazným normativním právním aktem, a proto sám o sobě není ani „jiným právním předpisem“ ve smyslu zákonného znaku uvedeného v §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud však jednotlivá ustanovení citovaného závazného pokynu vymezují povinnosti policisty v souladu s příslušným zákonem, zejména zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem o služebním poměru příslušníků, a nestanoví-li více povinností či omezení než zákon, na jehož podkladě byl pokyn vydán, pak se tím jen konkretizují zákazy, příkazy a povinnosti stanovené zákonem. Vykonával-li policista svou pravomoc v rozporu s takto konkretizovanými zákazy, příkazy nebo povinnostmi, lze u něj dovodit postup „odporující jinému právnímu předpisu“ i s poukazem na závazný pokyn policejního prezidenta.
24. Pro věc obviněného T. D. je pak namístě konstatovat, že mu jednak byl kladen za vinu návod k porušení i zákonné normy, a to §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků, který požadavky §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku splňuje bez dalšího. Dále ve výroku o vině zmíněná ustanovení závazných pokynů policejního prezidenta potom tato zákonná ustanovení už jen blíže konkretizují – podle citovaných ustanovení zákona o služebním poměru byl totiž spoluobviněný J. V. zejména povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby, a rovněž zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby. Především podle čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, pak bylo upřesněno, že spoluobviněný byl povinen využívat osobní údaje, k nimž získal lustracemi přístup, v rozsahu stanovených oprávnění a v rozsahu nutném při plnění úkolů, resp. využívat je pouze k tomu účelu, pro který mu byly zpřístupněny. Spoluobviněný tedy zjevně v přímé návaznosti na iniciační jednání obviněného porušil jak ustanovení zákona, tak i ustanovení interní normativní instrukce, která už jej pouze konkretizovala a byla pro něj s ohledem na §5 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků závazná, což ve smyslu výše zmíněné soudní praxe Nejvyššího soudu znamená, že došlo ve vztahu ke všem těmto pravidlům k naplnění zákonného znaku „jiný právní předpis“. Je proto zřejmé, že hmotněprávní posouzení jednání obviněného jako (mimo jiné) návodu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo učiněno správně a bez vad.
25. K námitce obviněného ohledně závěru soudů, podle které k otázce, zda předmětné lustrace neoprávněně použil či zneužil, nebylo ani prováděno žádné dokazování, stejně tak, že se dokazování neprovádělo ve vztahu k tomu, zda měl z takového jednání neoprávněný prospěch, lze uvést, že se obviněný dopustil předmětných trestných činů ve formě účastenství, konkrétně návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Objektivní stránka návodu jakožto trestného činu (viz §111 tr. zákoníku) spočívá v jednání, které vyvolá v hlavním pachateli rozhodnutí spáchat určitý trestný čin, a následku, kdy musí dojít minimálně k pokusu trestného činu, k němuž návod směřuje. Subjektivní stránka pak předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě návodu na konkrétním úmyslném trestném činu. V posuzovaném případě ke všem těmto závěrům existují odpovídající skutková zjištění, kterým zase odpovídají provedené důkazy, jejichž logickou návazností na učiněná skutková zjištění se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí již zabýval. Skutkové podstaty předmětných trestných činů pak naplnil svým jednáním pouze spoluobviněný J. V., nikoliv obviněný. Spoluobviněný přitom, z iniciace obviněného, mu (tzn. jinému) cíleně (tedy se záměrem opatřit jinému prospěch, neboli v tzv. úmyslu přesahujícím objektivní stránku skutkové podstaty) opatřil neoprávněný profit tím, že mu předmětné výsledky lustrací, a tudíž jinak nedostupné informace, poskytl pro jeho soukromé pracovní aktivity (přijímání zaměstnanců), tedy ho neoprávněně zvýhodnil o znalost těchto informací. Prospěch totiž může mít i nemajetkovou povahu, tedy jedná se i o každé imateriální zvýhodnění, jež může nabýt i podoby, zjištěné konkrétně v této věci.
26. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal tuto část argumentace obviněného zjevně neopodstatněnou, neboť hmotněprávní závěry soudů obou stupňů jsou správné a obviněný se svým jednáním dopustil návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
27. Obviněný nakonec v části směřoval svoji argumentaci do výroku o trestu, stran kterého dovozoval nesprávné hmotněprávní posouzení vlastnictví k zajištěným věcem. Namítl, že soud prvního stupně mu uložil trest propadnutí věci, která nikdy nebyla v jeho vlastnictví, ale ve vlastnictví společnosti G. H., jež o zajištění věcí nebyla dosud orgány činnými v trestním řízení vyrozuměna. K tomu Nejvyšší soud pouze konstatuje, že zmíněný výrok podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o propadnutí věci byl sice soudem prvního stupně vysloven, avšak soudem odvolacím právě z důvodu, že se týkal věci, která nebyla ve vlastnictví obviněného, resp. tato skutečnost nebyla prokázána, bez náhrady vypuštěn a není nyní obsahem pravomocného stavu věci. Procesní námitka týkající se toho, zda byla vyrozuměna společnost G. H., či jak bude k dané věci dále postupováno, se pak nijak netýká obviněným napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud se jí proto dále nijak nezabýval.
28. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v převážné části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu