ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.501.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 501/2021-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného V. M. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 8 To 13/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 66/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2020, č. j. 91 T 66/2020-139, byl obviněný V. M. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
2. Přečinu pojistného podvodu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že poté, co dne 7. 11. 2019 na blíže nezjištěném místě ve městě Brně elektronicky požádal společnost Generali Česká pojišťovna, a. s., o vyplacení pojistného plnění z pojistné smlouvy č. 3153473717 z důvodu uplatnění trvalých následků po úrazu pravého kolene ze dne 19. 6. 2018, kdy odškodnění trvalých následků bylo šetřeno jako pojistná událost č. 1807579580042, během telefonického hovoru dne 2. 1. 2020 k upřesnění informací k pojistné události s likvidátorem Generali Česká pojišťovna, a. s., zamlčel informaci o operaci pravého kolene ze dne 4. 10. 2002 a nepravdivě uvedl, že se s pravým kolenem nikdy v minulosti neléčil.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2021, č. j. 8 To 13/2021-164, bylo odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, opírajícím se o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy zjištěný skutek není trestným činem, jelikož nebyla naplněná subjektivní stránka trestného činu, a v případě, že by naplněná byla, soudy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Nedostatek zavinění obviněný shledal v tom, že nebylo prokázáno úmyslné sdělení nepravdivé informace při telefonickém hovoru dne 2. 1. 2020. Zdůraznil, že si na tento telefonní hovor nepamatuje. Poukázal na lékařskou zprávu H. L., ze které vyplynulo, že trpěl, mimo jiné, poruchami paměti. Bez významu není ani jeho psychická heredita a rovněž skutečnost, že je v invalidním důchodu pro psychiatrickou diagnózu, přičemž z posudku o invaliditě vyplývá, že má problémy s pamětí. Pokud slyšel nahrávku telefonického hovoru, je z ní patrno, že odpovídá na artroskopickou operaci kolene, která se udála 18 let před předmětným telefonickým hovorem, a proto si ji v daný okamžik nevybavil, a to jednak s ohledem na dobu, která od operace uplynula, jednak s ohledem na svůj psychický stav. Jestliže tedy uvedl při telefonickém hovoru dne 2. 1. 2018 nesprávnou informaci, nestalo se tak v úmyslu zatajit skutečnost, že byl operován. Soudy navíc nevyhověly jeho návrhu na výslech svědkyně H. L., případně nepřistoupily k jím navrhovanému vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v čemž spatřoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a listinným důkazem – lékařskou zprávou H. L. Dále namítl, že soud postavil závěr o vině na základě jediného důkazu, a to nahrávce telefonického hovoru ze dne 2. 1. 2018. Obviněný poukázal na to, že tento hovor byl provokativní a veden úskočným záměrem. Vyslovil pochybnost, zda splňoval všechny zákonné náležitosti, aby mohl být použit jako důkaz, jelikož volající (zástupce pojišťovny) nesdělil zřetelně a srozumitelně, že hovor je nahráván a nedotázal se na souhlas s pořízením takového záznamu. Druhá dovolací námitka směřovala k porušení principu subsidiarity trestní represe. Obviněný namítl, že jednáním popsaným ve výroku soudu měla vzniknout škoda jen ve výši 4 000 Kč, která se neblížila ani hranici škody nikoli nepatrné. Navíc fakticky škoda vůbec nevznikla, jelikož trestný čin pojistného podvodu je trestný čin předčasně dokonaný. Připustil, že byl v minulosti pro shodnou trestnou činnost odsouzen, ale jednalo se o rozsudek z roku 2008, který byl zahlazen, přičemž od spáchání této shodné trestné činnosti v roce 2004 uplynula dlouhá doba.
5. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou benevolence podřadil námitky obviněného, vztahující se k subjektivní stránce přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a k neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k argumentaci týkající se zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu státní zástupce uvedl, že úmysl obviněného vyplývá z charakteru a způsobu jeho jednání vůči Generali České pojišťovně, a. s. Informace, které sdělil v rámci telefonického rozhoru, uskutečněného 2. 1. 2020, byly zjevně nepravdivé. Obviněný opakovaně uvedl, že se neléčil s pravým kolenem, ačkoli ve skutečnosti podstoupil dne 4. 10. 2002 artroskopickou operaci. Jestliže byl obviněný přesvědčen o neregulérnosti provedeného telefonického rozhovoru, mohl si na postup stěžovat a mohl rovněž poskytnuté informace vyvrátit svoji pozdější aktivitou, kterou by popřel pravdivost absence léčení pravého kolene, což však neučinil. Státní zástupce neshledal opodstatněné ani námitky k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V posuzovaném případě se nejednalo o ojedinělé a hraniční vybočení obviněného z běžného rámce uplatňování nároků z pojistných vztahů, na které by postačovala reakce v podobě občanskoprávní odpovědnosti. Informace, které obviněný poskytl o zdravotním stavu, byly určující pro následné vyplacení pojistného plnění z důvodu odškodnění trvalých následků. Pojistný podvod byl detekován kontrolními mechanismy Generali České pojišťovny, a. s., podle kterých obviněný, jak vysvětlil svědek J. N., specialista řízení operačních rizik, vykazoval příznaky rizikového klienta vzhledem k jeho dříve evidovaným záměrům uvádět pojišťovny v omyl, a proto bez takové kontroly by obviněný mohl snáze pokročit k neoprávněnému získání finančních prostředků.
7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
10. S určitou mírou tolerance lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod námitku obviněného týkající se nedostatku zavinění ve formě úmyslu a námitku, kterou se domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
11. K námitce absence úmyslu lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
12. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. Je tak zřejmé, že obviněný jednal (přinejmenším) v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný činil aktivní kroky k neoprávněnému získání prostředků z pojistné smlouvy. Nepravdivé skutečnosti uvedl v rámci telefonního hovoru s likvidátorem pojistné události dne 2. 1. 2020, přičemž tento telefonický hovor navazoval na uplatnění nároku ze dne 7. 11. 2019, z pojistné události, ke které došlo dne 19. 6. 2018, tudíž je na místě odmítnout argumentaci obhajoby, že s ohledem na dobu, která uplynula od operace pravého kolene (4. 10. 2002), si na ni během telefonického hovoru již nevzpomněl. Obviněný proto telefonickým hovorem ze dne 2. 1. 2020 nemohl být zaskočen, jak tvrdí, a pokud uplatnil svůj nárok na pojistné plnění, mohl i předpokládat, že pojišťovna si bude tyto skutečnosti ověřovat, mimo jiné telefonicky. Měl dostatek času si informace ověřit, navíc za situace, když se jednalo o zranění pravého kolene, které mu bylo v roce 2002 operováno. Obviněný je svéprávnou a v oboru znalou osobou (pro pojišťovny v minulosti pracoval), která měla zkušenosti s uzavíráním pojištění a uplatňováním požadavků na plnění z těchto smluvních vztahů. Zvolený přístup společnosti Generali České pojišťovny, a. s., jímž se zajišťovala kontrola podmínek možné vyplacení pojistného plnění, které by jinak nebylo kryto pojistnou smlouvou, nestavěl obviněného do role pasivního objektu. Při telefonickém hovoru opakovaně potvrdil, že se v minulosti neléčil s poraněním pravého kolene, ačkoliv ho k odpovědi nikdo nenutil. Obviněný mohl uvést, že si nevzpomíná, což uvedl při dotazu na léčení s kolenem levým, případně nic mu nebránilo uvést, že má problémy s pamětí, a proto si není jistý. Nic takového však z nahrávky telefonního rozhovoru nevyplývá.
13. Obviněný v souvislosti s předmětným telefonickým rozhovorem ze dne 2. 1. 2020 vyslovil pochybnost, zda splňoval všechny zákonné náležitosti, aby mohl být použit jako důkaz. S touto procesní (tedy v zásadě se již nacházející mimo uplatněný hmotněprávní dovolací důvod) námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. Podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. V trestním řízení nesmí být použit podle §89 odst. 3 tr. ř. důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. Otázku, zda byl určitý důkaz získán nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, řeší každý orgán činný v trestním řízení samostatně, konečné rozhodnutí v tomto směru pak přísluší soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 1998 , sp. zn. I. ÚS 484/97). Nezákonné donucení může mít jakoukoli podobu a z povahy věci vyplývá, že půjde zejména o fyzické donucení (násilí), ale i o hrozby nezákonným donucením, která představuje spíše psychické působení na vůli osoby, od níž byl takový důkaz získán. (Šámal, P. a kol: Trestní řád: Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1348). Nahrávka telefonického rozhovoru ze dne 2. 1. 2020 mezi obviněným a zaměstnancem Generali České pojišťovny, a. s., znaky nezákonného donucení nevykazuje, a proto o nezákonný důkaz v daném smyslu nemůže jít. Znak nezákonného donucení nelze v obdobné situaci shledat pouze v tom, že volající (zástupce pojišťovny) explicitně nesdělil, že hovor je nahráván a nedotázal se na souhlas s pořízením takového záznamu (srov. také rozhodnutí publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr.), zejména pokud své postavení a smysl hovoru zřetelně deklaroval a celá komunikace byla zjevně srozumitelná. Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného, že předmětný hovor byl provokativní s úskočným záměrem, pokud si pojišťovna hodlala ověřit poskytnuté informace, u nichž měla pochybnosti o pravdivosti. Je to naopak standartní postup, který může předcházet komplikacím vzniklým v důsledku nedostatečné pozornosti při vyplňování podkladů pro přiznání nároku na pojistné plnění. V projednávané věci pojišťovna vycházela z informací, které měla uvedené v žádosti o přiznání odškodnění trvalého následku po úrazu pravého kolene ze dne 19. 6. 2018, a současně měla informace od svědka J. N., specialisty řízení rizik, podle nichž obviněný v minulosti operaci pravého kolene měl, což bylo v rozporu s písemnou žádostí. Ověření předmětné skutečnosti tedy bylo na místě a důkaz o něm není nezákonný.
14. V rámci výše uvedené námitky týkající se zavinění obviněný namítl také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a listinným důkazem, konkrétně lékařskou zprávou H. L. Poukázal na skutečnost, že v době jednání trpěl, mimo jiné, poruchami paměti, byla u něj shledána psychická heredita, a v invalidním důchodu byl pro psychiatrickou diagnózu, přičemž z posudku o invaliditě (který se v trestním spise nenachází) dovodil, že má problémy s pamětí. Soudy navíc nevyhověly jeho návrhu na výslech svědkyně H. L., případně nepřistoupily k jím navrhovanému vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o námitku extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními soudu nejde, a to ani formou opomenutých důkazů. Telefonický rozhovor ze dne 2. 1. 2018 a jeho obsah byl jednoznačně prokázán, jelikož byl nahrán a nahrávka tohoto hovoru byla soudem jako důkaz provedená. Tento důkaz je v souladu se svědeckou výpovědí J. N., specialistou řízení operačních rizik poškozené společnosti. Žádný důkaz pak nebyl opomenutý, jelikož předmětnou lékařskou zprávou a navrženým výslechem H. L., případně navrženým zpracováním znaleckého posudku, se zabýval odvolací soud (odst. 4 usnesení odvolacího soudu), jak samostatně, tak v kontextu s ostatními důkazy. Odvolací soud zdůraznil, že neprovedení důkazu lékařskou zprávou H. L., případně její výslech jako svědkyně, nebylo třeba provádět, protože skutkový stav byl bezpečně zjištěn na základě ostatních provedených důkazů u hlavního líčení. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů tedy netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení.
15. Argumentaci obviněného, že v době telefonního hovoru dne 2. 1. 2018 trpěl mimo jiné poruchami paměti (což mělo vyplývat z předmětné lékařské zprávy), předložená v souvislosti se skutečností, že byl dotazován nepřipraven na okolnost operace pravého kolene, která se udála v roce 2002 (tedy 16 let před tímto telefonickým hovorem), směřuje rovněž k otázce existence subjektivní stránky ve formě úmyslu. Zde Nejvyšší soud odkazuje na své závěry uvedené v odst. 12 tohoto usnesení a navíc dodává, že lze souhlasit s odvolacím soudem, který z lékařské zprávy dovodil pouze subjektivní stesky obviněného, že je úzkostný, nesoustředěný, roztěkaný, stále něco zapomíná, má strach, aby nešlo o nějaké onemocnění mozku. Lékařka uzavřela, že u obviněného byla diagnostikovaná depresivní porucha s panickými atakami u disponované osobnosti. Z této zprávy nijak nevyplynulo, že by si obviněný nebyl schopen vzpomenout po šestnácti letech na operaci pravého kolene, což je poměrně zásadní zásah do tělesné integrity. Současně je nutné zdůraznit, že obviněný nemohl být dotazem pracovníka pojišťovny při telefonickém rozhovoru zaskočen a nebyl nucen si rychle vzpomenout na událost starou šestnáct let, neboť, jak již bylo řečeno, uplatnil pojistný nárok za poranění pravého kolene v roce 2018, v oboru nějakou dobu pracoval a musel si být vědom, že pokud bude řešeno odškodnění trvalých následků, jako v tomto případě, k takovému ověřování může dojít. Lze tedy uzavřít, že předmětná lékařská zpráva sama o sobě nevyvolává pochybnosti o naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu ve formě minimálně nepřímého úmyslu.
16. Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak rovněž zjevně neopodstatněná, je i námitka týkající se zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zde Nejvyšší soud především uvádí, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
17. Pokud obviněný namítal, že jednáním popsaným ve výroku soudu měla vzniknout škoda jen ve výši 4 000 Kč, která se neblíží ani hranici škody nikoliv nepatrné, pak tomuto konstatování nelze nic vytknout, nicméně je nutné zdůraznit, že jakákoliv škoda není znakem základní skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale až skutkových podstat kvalifikovaných. Současně se nejedná ani o zanedbatelnou částku (např. v řádech stokorun). Tento přečin představuje předčasně dokonaný trestný čin, jehož skutková podstata zahrnuje jednání, které je svou povahou reálně pokusem, tudíž k naplnění jejich znaků není faktický vznik škody nutný. Postačí, jak tomu nastalo v projednávané věci, pokud obviněný uvedl nepravdivý údaj při uplatnění práva na pojistné plnění.
18. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasil s tvrzením obviněného, podle něhož posuzovaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku. Částka, kterou by obviněný získal v případě úspěšně uplatněného nároku není sice vysoká, ale je nutné zohlednit, kromě toho, že svým jednáním naplnil formální znaky přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, charakter trestné činnosti, způsob provedení činu a osobu obviněného. Obviněný se v minulosti v oblasti pojišťovnictví pohyboval, pracoval a znal její zákonitosti. Nutno také poukázat, že u něj nešlo o ojedinělé vybočení z jinak bezúhonného a řádného života, jelikož je osobou, která již v minulosti těžila neoprávněný majetkový prospěch z pětinásobného trestného činu pojistného podvodu a pokusu trestného činu podvodu, kterých se obdobně jako v projednávané věci dopustil především sdělováním nepravdivých a hrubě zkreslených údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistných smluv, byť toto odsouzení je již zahlazeno. Je nutné poukázat také na skutečnost, že krátce předtím, než se dopustil vytýkaného přečinu, bylo dne 27. 11. 2019 (s datem právní moci dne 17. 12. 2019) podmíněně zastaveno další trestní řízení obviněného, vedené Okresním soudem v Blansku pod sp. zn. 14 T 159/2019. Obviněný se tedy dopustil nyní posuzované trestné činnosti právě ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání. Z těchto důvodů úmyslné protiprávní jednání obviněného vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivé, že bylo třeba na něj reagovat prostředky trestního práva. Výši škody, ke které jednání obviněného směřovalo, pak soud správně zohlednil ve výměře uloženého trestu u spodní hranice zákonné trestní sazby. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe tedy nebyly dány podmínky.
19. Souhrnně řečeno, námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.