ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.790.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 790/2021-1008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněné Z. E. M. (rozené V.), nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 6 To 8/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 209/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Z. E. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2020, č. j. 12 T 209/2017-955, byla obviněná Z. E. M. uznána vinnou přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Poškozená společnost NN Životní pojišťovna N.V. byla se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odstavec 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním obviněná do všech jeho výroků. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 6 To 8/2021-980, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově uznal obviněnou vinnou přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a odsoudil ji podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozenou společnost NN Životní pojišťovnu N. V., stejně jako soud nalézací, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody podle §229 odstavec 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněná uvedeného přečinu dopustila v podstatě tím, že dne 12. 1. 2015 nahlásila pojišťovně NN Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku, IČO: 40763587, se sídlem Praha 5 – Smíchov, Nádražní 344/25 pojistnou událost - pracovní neschopnost, a to ode dne 22. 12. 2014, a nesdělila, že nadále vykonává činnost finančního zprostředkovatele, načež jí bylo z pojištění Z204 (pojistná smlouva NN Životní pojišťovny č. 41691094 ze dne 28. 1. 2010) vyplaceno částečné pojistné plnění v celkové výši 132 800 Kč, přičemž v průběhu šetření pojistné události poškozená NN Životní pojišťovna zjistila, že v době, kdy byla v pracovní neschopnosti, tj. od 22. 12. 2014 do 5. 1. 2016, obviněná pokračovala v činnosti finančního zprostředkovatele na základě smluv o obchodním zastoupení s NN Finance, s. r. o., a uzavřela s klienty v období od ledna 2015 do září 2015 celkem 21 pojistných smluv (blíže konkretizovaných v rozsudku), za které jí byly společnosti NN Finance, s. r. o., vyplaceny provize v celkové výši 130 495 Kč, a tuto činnost vykonávala, ačkoliv si byla vědoma pojistných podmínek předmětné pojistné smlouvy, dle které je za pojistnou událost považována pracovní neschopnost pojištěného, čili stav, kdy pojištěný nemůže podle lékařského rozhodnutí žádným způsobem vykonávat a ani nevykonává své zaměstnání, nebo svou samostatnou výdělečnou činnost, a to ani po omezenou část dne, ani nevykonává řídící nebo kontrolní činnost. Tím způsobila na vyplaceném pojištění NN Životní pojišťovně, na kterém se bezdůvodně obohatila, škodu v celkové výši 132 800 Kč.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, jelikož společnost NN Životní pojišťovna N.V. v dané věci nejednala a nebyla v omylu. NN Životní pojišťovna a společnost NN Finance, s. r. o., byly vlastnicky, majetkově a personálně propojeny, a tudíž poškozená musela vědět o jí vykonávané činnosti. Nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že společnost NN Životní pojišťovna nebyla informována o jejím výkonu zprostředkovatelské činnosti ve prospěch společnosti NN Finance, která byla prováděna jen ve zcela minimálním rozsahu a naprosto formálním, jen pasivním způsobem – dokončila jen dříve připravené obchody nebo jen formálně podepsala smlouvy sjednané jinými osobami. Závěr o omylu společnosti NN Životní pojišťovna nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Jde tedy o zcela zásadní rozpor mezi reálnými skutkovými zjištěními ve věci a závěrem Krajského soudu v Ostravě.
5. S ohledem na výše uvedené (propojení obou společností) pak nebyl podle obviněné naplněn ani znak skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti, tj. zejména skutečnosti, že vykonávala, byť v naprosto minimálním rozsahu, zprostředkovatelskou činnost, čímž se měla protivit příslušnému ustanovení všeobecných pojistných podmínek definujících dočasnou pracovní neschopnost. Současně sama společnost NN Životní pojišťovna u ní nikdy nezjišťovala, zda v rámci uplatněné pojistné události není dána některá z výluk z pojištění podle všeobecných pojistných podmínek, proto nemohla společnosti NN Životní pojišťovna zamlčet výkon činnosti v rámci dočasné pracovní neschopnosti ani tímto způsobem, tj. pasivně.
6. Vadu obviněná spatřovala i v posouzení subjektivní stránky vytýkaného trestného činu, neboť podle ní soudy na zavinění usuzovaly z toho, že ačkoli věděla, že dočasná pracovní neschopnost podle všeobecných pojistných podmínek vylučuje výkon jakékoli činnosti, uplatnila pojistnou událost přes to, že věděla, že činnost vykonávala, a poté, co byla společností NN Životní pojišťovna vyzvána k vrácení vyplaceného pojistného plnění, na tuto výzvu vrácením pojistného plnění nereagovala. Ona sama však zdůraznila, že znění všeobecných pojistných podmínek si nebyla vědoma, když tyto nečetla. Má za to, že jde o běžnou praxi, protože jen naprosto minimální procento lidí při uzavírání pojistných smluv, resp. i při následném uplatňování pojistných událostí, čte a je schopno si následně i případně zapamatovat obsah všeobecných pojistných podmínek. Ona sama sice v rámci své zprostředkovatelské činnosti pro společnost NN Finance pojistné smlouvy uzavírala, ale jednalo se o smlouvy životního či kapitálového pojištění, které měly odlišné všeobecné obchodní podmínky a obvykle u nich nedochází k uplatňování pojistných událostí. Dovozovat její úmysl podvést společnost NN Životní pojišťovna nelze z toho, že odmítla vrátit vyplacené pojistné plnění, jelikož dle jejího názoru bylo pojistné plnění po právu vyplacené a byla připravena hájit své právo na jeho vyplacení v rámci civilního soudního řízení.
7. Závěrem obviněná také namítla porušení principu ultima ratio. Poukázala na skutečnost, že společnost NN Finance, s. r. o., která byla a je personálně, vlastnicky a majetkově propojena se společností NN Životní pojišťovna, obviněnou fakticky nutila do dalšího výkonu zprostředkovatelské činnosti, a to pod hrozbou ukončení smlouvy. Obě společnosti věděly, že obviněná ve zcela omezeném rozsahu výkon zprostředkovatelské činnosti provádí, a přesto společnost NN Životní pojišťovna pojistné plnění obviněné vyplatila, a teprve následně se společnost NN Životní pojišťovna domáhala jeho vrácení. Zdůraznila, že i v projednávané věci byla NN Životní pojišťovna se svým nárokem na náhradu škody neúspěšná, když v částce 114 500 Kč byl její nárok shledán nedůvodným a v částce 132 800 Kč byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený postup dle obviněné stvrzuje (a to i s ohledem na další výše uvedené skutečnosti), že projednávaná věc je svou podstatou sporem o důvodnost či nedůvodnost vyplacení a důvodnost či nedůvodnost následného vrácení vyplaceného pojistného plnění, tedy sporem, který nemá být řešen v rámci trestního řízení, nýbrž v rámci řízení civilního.
8. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a aby mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl tak, že obviněnou obžaloby zprostí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření k dovolání s žádnou ze vznesených námitek neztotožnil, což odůvodnil tím, že převážná část námitek obviněné neodpovídá požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto nejsou v tomto smyslu způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V pasážích dovolání, ve kterých obviněná odkazuje na vlastnické, majetkové a personální propojení obou zmiňovaných společností, rozporuje uvedení v omyl, zamlčení podstatných skutečností, dovození úmyslu, proces kontraktace s odkazem na znění všeobecných obchodních podmínek atd., primárně vytýká soudům nesprávné hodnocení důkazů a ačkoli formálně proklamuje hmotněprávní vady, ve skutečnosti se domáhá revize skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve prostřednictvím takového přístupu hodlá zpochybňovat zvolenou právní kvalifikaci. Navíc obviněná ani neargumentovala extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů a hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Pod deklarovaný dovolací důvod podřadil toliko námitku ohledně porušení principu „ultima ratio“, avšak tuto vyhodnotil jako neopodstatněnou. V posuzovaném případě se nejednalo o ojedinělé, resp. hraniční vybočení z rámce požadování nároků z pojistných vztahů, neboť protiprávní jednání obviněné se vztahovalo ke dvěma desítkám uzavíraných pojistných smluv, a činem způsobila větší škodu v celkové výši 132 800 Kč. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Dovolání obviněné bylo založeno z části na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy. To se týká výhrady obviněné ke skutkovému závěru soudů, podle kterého nesdělila poškozené, že vykonávala činnost finančního zprostředkovatele v době, kdy čerpala pojistné plnění proto, že byla v pracovní neschopnosti. Obviněná v dovolání připouští, že jde o skutkový závěr, nicméně má za to, že existuje zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními, ze kterých byl tento závěr učiněn, a provedenými důkazy.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
14. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
15. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněná spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Její námitky se tak ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
16. Obviněná namítla, že sice sama poškozenou o skutečnosti, že v omezeném rozsahu vykonává zprostředkovatelskou činnost, neinformovala, ale ta o ní musela vědět, jelikož je propojená (vlastnicky, majetkově a personálně) se společností NN Finance, s. r. o., pro kterou byla nucena zprostředkovatelskou činnost vykonávat. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že se touto námitkou obviněné, která byla vznesena i v odvolacím řízení, zabýval. Obviněná ve skutečnosti pouze nesouhlasí s tím, jak se s jejími výhradami vypořádal odvolací soud. Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem dodává, že obviněná uzavřela Smlouvu o obchodním zastoupení se společností NN Finance, s. r. o., se sídlem Praha 5 – Smíchov, Nádražní 344/25, IČ 24265870, což je jiný právní subjekt, než kterému měla její činností vzniknout škoda, tj. NN Životní pojišťovně N. V., pobočka pro Českou republiku se sídlem Nádražní 344/25, Praha 5 – Smíchov, IČ 40763587. Byť obě společnosti mají stejné sídlo, nelze z toho dovozovat, že obě společnosti jsou natolik propojeny, a hlavně obeznámeny s veškerou činností mezi jednotlivými odděleními, případně konkrétními vyřizujícími pracovníky, že by si mohly předat informaci o tom, že obviněná, která vykonávala zprostředkovatelskou činnost pro společnost NN Finance, s. r. o., uplatnila pojistnou událost (pracovní neschopnost) u NN Životní pojišťovny N. V. Odlišné informace nevyplývají ani z výpovědí svědků L. Z. a L. D., jak tvrdila ve svém dovolání obviněná. Svědek L. D. sice uvedl, že jednateli společnosti NN Finance, s. r. o., byli vrcholoví manažeři společnosti NN Životní pojišťovny, a že obě společnosti, tedy NN Finance i NN Životní pojišťovnu fakticky vedly stejné osoby, nicméně jak vyplývá z Veřejného rejstříku, jedná se o osoby odlišné od osob, které jsou zmiňované obviněnou v souvislosti s tímto případem (P. P., R. F.). Jednateli společnosti NN Finance, s. r. o., v předmětném období roku 2015 byli R. M., M. H., T. N. Nelze ani očekávat, že by vrcholoví manažeři byli informování o každé pojistné události a jejich okolnostech. Navíc, i kdyby soudy dospěly k závěru, že to společnosti NN Životní pojišťovně N. V. oznámeno bylo (věděla o tom), fakticky to nemění nic na tom, že obviněná nebyla oprávněna pojistné plnění s ohledem na pojistné podmínky, které stanovily jako podmínku pro uplatnění nároku, že není schopná vykonávat své zaměstnání nebo svou samostatnou výdělečnou činnost ani po omezenou část dne (čl. 4.3 pojistných podmínek), požadovat.
17. Mezi skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soudy řádně zhodnotily a svůj postup vysvětlily v odůvodnění rozsudku.
18. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího i odvolacího soudu odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
19. Na shodné argumentaci (propojenosti poškozené a společnosti NN Finance) je poté konstruována i námitka nenaplnění jednoho z objektivních znaků skutkové podstaty vytýkaného přečinu, spočívající v zamlčení podstatných skutečností. Ačkoliv obecně nenaplnění tohoto znaku by mohlo zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávné právní posouzení, v tomto konkrétním případě tomu tak nebylo, jelikož obviněná nesprávné právní posouzení namítá prostřednictvím své verze skutkového děje (poškozená věděla o obviněnou vykonávané činnosti, ačkoliv soudy dospěly k opačnému závěru). V tomto směru lze tedy odkázat na argumentaci uvedenou výše.
20. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod lze považovat námitku týkající se zavinění obviněné spočívající v nedostatku úmyslu na její straně a námitku porušení principu ultima ratio.
21. K námitce absence úmyslu lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
22. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k aplikovanému ustanovení §210 tr. zákoníku shledaly v jednání obviněné zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
23. K obviněnou napadeným závěrům týkajícím se subjektivní stránky Nejvyšší soud uvádí, že již odvolací soud její obhajobu, spočívající v nepřečtení pojistných podmínek, vyhodnotil jako účelovou, z důvodu, že sama uzavírala pojistné smlouvy, a proto si byla jistě dobře vědoma, že při uzavírání jakýchkoliv smluv si je třeba pojistné podmínky dobře přečíst. Je nutné zdůraznit, že obviněná navíc byla osobou, která se dlouhodobě v oblasti pojišťovnictví pohybovala a pojistné smlouvy uzavírala. Lze oprávněně očekávat její vyšší znalost a informovanost v problematice, proto lze předpokládat, že se seznámila s pojistnými podmínkami, případně s nimi pracovala ve chvíli, kdy uplatnila pojistnou událost. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že podle svého tvrzení uzavírala jiný typ smluv (životní a kapitálové pojištění). Konečně je nutné také uvést, že uzavřením pojistné smlouvy ze dne 28. 1. 2010 obviněná souhlasila také s pojistnými podmínkami, když s odkazem na čl. 4.3 pojistných podmínek obviněná zjevně nebyla oprávněna k pojistnému plnění, pokud samostatnou výdělečnou činnost, na kterou se pojistná smlouva vázala, vykonávala. Námitka obviněné spočívající v nedostatku úmyslu z její strany je tedy zjevně neopodstatněná.
24. Obviněná též poukazovala na malou škodlivost řešeného problémového jednání a jeho ryze občanskoprávní charakter s důrazem na to, že byla k zprostředkovatelské činnosti nucena společností NN Finance, s. r. o., která byla propojena s poškozenou společností, jednalo se o omezený rozsah činnosti, o kterém obě společnosti věděly, a přesto k vyplacení pojistného plnění došlo. Proto na posuzované jednání neměly být aplikovány normy trestního práva, čímž se dotýkala významu a smyslu zásady subsidiarity trestní represe a v ní zakotvenému principu ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, byť toto ustanovení v dovolání výslovně nezmínila. Je však třeba připomenout, že soudy se možnosti aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku věnovaly a konstatovaly, že materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů, což projednávaná věc nebyla (srov. odst. 10 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 8 rozsudku odvolacího soudu).
25. Nad rámec úvah obou soudů je možné k námitkám obviněné dodat, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Je ovšem nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
26. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
27. Na základě skutkových okolností činu popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně a dále rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí lze dospět k závěru, že jde o škodlivý čin, u něhož je dán zájem společnosti na trestním postihu obviněné. Je však třeba připomenout, že soudy se možností aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku věnovaly a konstatovaly, že materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů. Byť v tomto případě se jedná o přečin s trestní sazbou do 5 let, s ohledem na okolnosti trestné činnosti, zejména na delší dobu páchání a výši způsobené škody nejsou dány okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. odst. 10 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 8 rozsudku odvolacího soudu). Argumentace obviněné, že se jednalo pouze o 21 pojistných smluv, tj. 2 smlouvy měsíčně, tedy množství zcela marginální, stejně jako argument, že se jednalo o běžnou praxi, nebo že pojišťovna z její činnosti měla prospěch, vyhodnotil soud v rámci ukládání trestu, který uložil na samé dolní hranici zákonné trestní sazby na nejkratší možnou délku zkušební doby. Tyto skutečnosti však neměly vliv na výrok o vině, když podmínky pro uplatnění zásady „ultima ratio“ shledány nebyly.
28. Ze všech těchto důvodů lze dospět k závěru, že jde zcela zjevně o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, nepostačovaly (stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), jak soudy zcela správně a v souladu se všemi zákonnými hledisky objasnily a po právní stránce důvodně shledaly, že obviněná naplnila skutkovou podstatu přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku nejen po formální stránce, ale i z hlediska jeho škodlivosti pro společnost.
29. Námitky uvedené v dovolání obviněné zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.