ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.851.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 851/2021-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, Slovenská republika, státního příslušníka Slovenské republiky, bytem XY, Slovenská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 2 To 16/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2021, č. j. 50 T 9/2020-390, byl obviněný M. H. shledán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného pokusu zločinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 11. 2019 v době kolem 23:45 hodin v pokoji ubytovny na ulici XY v Jihlavě, po předchozí slovní rozepři s poškozeným M. L., nar. XY, odešel z pokoje poškozeného do sousedící kuchyňky a za malou chvilku, během které poškozený stačil pouze vstát z postele, v níž ležel s tím, že jde spát, se do pokoje poškozeného vrátil s nožem s čepelí dlouhou 15 cm, který si v kuchyňce vzal, načež tímto nožem proti němu čelem stojícího poškozeného M. L. záměrně napadl tak, že ho s horním nápřahem ruky bodl velkou intenzitou do pravé části hrudníku, a to natolik nečekaně, že poškozený na tento útok nestačil jakkoli reagovat a teprve po tomto bodnutí se začal útoku bránit, přičemž takto způsobil poškozenému bodněřeznou ránu pravé strany hrudníku, pronikající přes celou stěnu hrudní včetně nástěnné pohrudnice do dutiny hrudní se zhmožděním zevní strany středního plicního laloku pravé plíce s rozvojem pneumotoraxu, s hemotoraxem a průnikem menšího množství vzduchu do měkkých tkání hrudníku, v důsledku čehož musel být poškozený akutně lékařsky ošetřen a hospitalizován na jednotce intenzivní péče Nemocnice XY, v souvislosti s čímž byl omezen v obvyklém způsobu života nejprve do 4. 12. 2019 v souvislosti s hospitalizací, následně pak po dobu dalších šesti týdnů, kdy se musel fyzicky šetřit, dále v rámci obrany poškozeného mu uvedeným nožem způsobil tržné či řezné poranění levé tváře v délce 3 cm, přičemž s ohledem na způsob, zacílení a intenzitu útoku a zvolenou zbraň mu bylo zřejmé, že takto může způsobit poškozenému závažná zranění, a to zejména při zasažení některé z mezižeberních cév, větších plicních cév nebo při rozsáhlejším poranění plíce, v důsledku čehož mohl v souvislosti s tenzním pneumotoraxem či jiných zranění nastat u poškozeného život ohrožující stav bez možnosti odvrácení fatálního následku, k čemuž v tomto případě nedošlo jen shodou okolností nezávislých na jednání obviněného, včetně rychlého specializovaného lékařského ošetření.
3. Tento rozsudek napadli obviněný (do všech výroků) a státní zástupce (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvoláními, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 3. 2021, č. j. 2 To 16/2021-444, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl možnost dovolatele domáhat se změn skutkových zjištění v případě extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry a namítl, že na základě zjištěné důkazní situace nelze jeho jednání podřadit pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu, neboť soudy nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci a nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. Nic z toho, co je mu kladeno za vinu, se nepodařilo prokázat bez důvodných pochybností, tedy měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Soudy obou stupňů zjednodušily, deformovaly a nezákonně si vyložily provedené důkazy k jeho tíži, Vrchní soud v Olomouci se potom dostatečně nevypořádal s jeho odvolací argumentací. Není tak zřejmé, jak se vůbec skutek udál, výpověď svědka J. S. je nevěrohodná. Jednání proto bylo možné kvalifikovat nejvýše jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byla nesprávně hodnocena jeho příčetnost, resp. subjektivní stránka. Ze znaleckých posudků totiž vyplynulo, že ovládací a rozpoznávací schopnosti měl snížené, což je pro dovození nepříčetnosti dostatečné. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem, že měl jednat s rozmyslem, neboť mu takovou kvalifikovanou formu úmyslu jeho psychický stav neumožňoval, tedy vzhledem k jeho psychickému rozpoložení nebyla možná jakákoli racionální kalkulace. Taktéž nebylo možné vyloučit závažný exces poškozeného vůči němu a na to navazující posouzení skutku jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1 k §141 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a poté aby ho sám uznal vinným ze spáchání zločinu opilství podle §360 tr. zákoníku, případně aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že námitky obviněného v podstatné části neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nicméně doplnila, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, vycházejí z výsledků dokazování a jsou v souladu se zákonem, tedy není důvodu se od nich odchylovat. Rovněž nevznikly žádné pochybnosti o správnosti a odůvodněnosti závěru o příčetnosti obviněného, a to zejména s ohledem na znalecký posudek ústavu, resp. s ohledem na další dokazování, z čehož vyplynulo, že obviněný byl v danou dobu schopen smysluplné řeči a koordinace svých pohybů. Pokud jde o existenci rozmyslu, může být dán i v podobě velmi krátké úvahy, přičemž takové posouzení je závěrem právním, a tedy úkolem soudu. Vzhledem k tomu, že obviněný po verbálním útoku v pokoji poškozeného, kde neměl žádnou zbraň, si došel do kuchyňky pro nůž, poté se vrátil a tímto nožem poškozeného bodl, je zřejmé, že realizoval myšlenku, která ho k opuštění místnosti a obstarání si nože vedla. Námitce o absenci racionální kalkulace, i s přihlédnutím k následnému opláchnutí nože, proto nelze přisvědčit.
7. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Naopak se s odkazem na tento dovolací důvod nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve. Právě takové námitky, spočívající v polemice se skutkovými závěry, ovšem tvoří podstatu podaného dovolání.
11. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu (stran učiněných skutkových zjištění) zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť nevykazuje stav žádného, a již vůbec nikoli extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména odstavce 41 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14. Jen obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že soudy se při dovození a ustálení skutkového děje opřely především o výpověď poškozeného M. L., korespondující s jemu objektivně způsobeným zraněním, a rovněž o jeho telefonát na tísňovou linku po napadení. Podpůrně potom bylo vycházeno z výpovědí J. S. (byť ji postupně do jisté míry modifikoval, což soudy nepřehlédly) a P. B. a také na místě zasahujících policistů. Stav obviněného v době útoku byl posuzován za užití ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice z oboru zdravotnictví. Z popsaných důkazů pak vyplynul průběh útoku obviněného, spočívající, v návaznosti na rozepři, v obstarání si nože a zejména bodnutí jím, resp. související okolnosti, tedy projevy obviněného a jeho celkový stav v průběhu dané doby. Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.
15. Pokud jde o právní kvalifikaci, lze mít s jistou mírou tolerance za to, že ji obviněný rovněž napadl, a to argumentací již podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. K ní Nejvyšší soud uvádí následující.
16. Obviněný především namítl, že se v době činu nacházel ve stavu nepříčetnosti, pro jehož dovození je dostatečnou oporou znalecký závěr o podstatném snížení jeho schopnosti se ovládat. Podle §26 tr. zákoníku, nazvaného nepříčetnost, platí, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Jinak řečeno, stav nepříčetnosti je vázán na splnění tří podmínek, a to existenci duševní poruchy, dále absenci schopnosti rozeznat protiprávnost činu nebo schopnosti ovládat své jednání, a nakonec naplnění obou těchto kritérií v době spáchání činu (srov. blíže Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 485 až 488). Pokud jde o druhou z podmínek, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že spočívá v absenci, tedy v úplném vymizení některé ze zmíněných schopností, nikoli v jejich omezení, byť i podstatném (které nicméně může být také jinak právně relevantní). Jak potom vyplynulo z již zmíněného ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, obviněný se v době útoku nacházel (pro závislost na alkoholu a intoxikaci jím) ve stavu, v němž byla jeho schopnost se ovládat, stejně jako rozpoznat protiprávnost činu, podstatně snížená. Ve věci činné soudy, vycházejíce z tohoto odůvodněného závěru (přičemž podpůrně nelze přehlédnout ani výpovědi na místě zasahujících policistů, kteří, byť laicky, hodnotili chování a komunikaci ze strany obviněného nedlouho po útoku jako v zásadě normální), proto stav nepříčetnosti na straně obviněného nedovodily, a ani pro nesplnění jedné ze zákonných podmínek nemohly.
17. V návaznosti na tuto námitku obviněný tvrdil, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto deliktu se však dopustí, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Znakem jeho skutkové podstaty je tudíž (mimo jiné) stav nepříčetnosti na straně pachatele (kauzálně navazující na požití či aplikaci návykové látky). Jak již ovšem bylo konstatováno, obviněný v době svého jednání znaky nepříčetnosti nevykazoval, a tedy úvahy stran právního posouzení skutku jako trestného činu opilství jsou vyloučeny.
18. Alternativně obviněný navrhoval i kvalifikaci útoku jako pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1 k §141 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro nevyloučený „určitý závažný exces poškozeného směrem k obviněnému“. Vzhledem k absenci bližší argumentace a s přihlédnutím k vázanosti dovolacího soudu učiněnými skutkovými zjištěními (viz výše) je namístě jen ve stručnosti zmínit, že zločinu zabití (dokonaného) se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Aplikace tohoto ustanovení je tak vázána na existenci jedné ze dvou privilegujících okolností, a to buď jednání pachatele v silném rozrušení z určitého omluvitelného hnutí mysli nebo předchozí tzv. provokaci ze strany poškozeného. Zřetelný podklad pro dovození žádné z nich však součástí ustáleného skutkového stavu věci není a obviněný jej ani konkrétněji neuvádí. S poškozeným (i podle jeho vlastní výpovědi) byli spolubydlící, bez konfliktního vztahu. V průběhu večera a noci, v níž došlo k útoku, popíjeli alkohol, přičemž to byl obviněný, který pronášel drobné provokační poznámky na adresu poškozeného (ohledně jeho účasti u soudu v nejbližších dnech). K samotnému činu pak došlo v situaci, kdy poškozený již ležel v posteli a hodlal spát, a obviněný za ním přišel a nejprve verbálně a poté i fyzicky ho napadl. Naznačený sled událostí možnost aplikace §141 tr. zákoníku tedy zjevně nepřipouští, neboť jakýkoli např. strach, úlek či zmatek na straně obviněného nebo provokace ze strany poškozeného jeho součástí není.
19. Nakonec obviněný napadl hmotněprávní závěr soudů činných dříve ve věci, spočívající v jeho jednání směřujícího k usmrcení jiného ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku s rozmyslem. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že rozmysl je kvalifikovanou formou úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí (nebo se o to alespoň pokusí). Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení coby druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v §140 odst. 2 tr. zákoníku je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od – na straně druhé – předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467 až 1468, a dále rozhodnutí publikované pod č. 49/2013 Sb. rozh. tr).
20. Aplikují-li se naznačené závěry odborné literatury a soudní praxe na reálně dovozený skutkový stav, spočívající v tom, že obviněný již v průběhu večera pronášel (byť pouze drobné) provokační poznámky na adresu poškozeného, zejména však posléze přišel k poškozenému, který se nacházel v posteli a hovořil na něj způsobem, v jehož důsledku se poškozený cítil ohrožen, poté odešel do vedlejší místnosti (kuchyňky), kde vzal nůž, vrátil se a teprve v tomto okamžiku ho bodnul, je zřejmé, že kvalifikace jednání byla učiněna správně. Ze strany obviněného jistě nebyl připraven podrobnější plán či proveden sofistikovanější útok, což na jedné straně vyloučilo posouzení v podobě předchozího uvážení, tedy se nejednalo o premeditaci v užším slova smyslu, současně na straně druhé podstatou skutku nebyla zcela situační záležitost, v níž by např. obviněný za užití nože, který by shodou okolností držel v ruce, v okamžitém afektu poškozeného napadl, což posuzovaný skutkový děj odlišilo od útoků jinak podřazovaných pod §140 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž zjevně provedl rozmyšlení, v jehož rámci, po dřívějším určitém negativním vystupování proti poškozenému, pojal záměr jej právě takto napadnout, cíleně odešel do kuchyňky, kde bylo možné očekávat potřebnou zbraň (nůž), kterou tam také nalezl a vzal, vrátil se k poškozenému a svůj záměr realizoval. Je možné připomenout, že popsané kroky obviněný provedl, aniž by u něj zcela vymizela schopnost rozeznat protiprávnost činu nebo schopnost ovládat své jednání, tedy za zřejmého uvědomění si nepříliš komplikovaného sledu úkonů a jejich očekávatelného následku.
21. Právnímu posouzení, spočívajícímu v aplikaci §140 odst. 2 tr. zákoníku (za užití §21 odst. 1 tr. zákoníku), konkrétně v podobě dovození jednání obviněného v rozmyslu, proto nelze ničeho vytknout, ale je namístě je shledat správným a provedeným v souladu se zákonem.
22. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného v části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř., v části je pod něj sice podřaditelná, nicméně byla shledána zjevně neopodstatněnou. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu