ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.869.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 869/2021-357
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného S. S. S. , nar. XY v XY, Pákistánská islámská republika, státního občana Pákistánské islámské republiky, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 4 To 412/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 27/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 5. 2020, č. j. 4 T 27/2020-239, byl obviněný uznán v bodu 1) vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených R. M. A. a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že:
1) dne 15. 12. 2018 kolem 01:00 hod. v Teplicích, ul. XY, před domem č. p. XY, kam přijel poškozený R. M. A. svým vozidlem zn. Seat Alhambra, r. z. XY, po vystoupení z vozidla k poškozenému přistoupil spolu s dalšími dvěma dosud neustanovenými spolupachateli, po dotazu, kdy mu vrátí peníze, které mu dluží, jeden z dosud neustanovených spolupachatelů poškozeného uchopil za ruce, druhý uchopil tašku, kterou měl zavěšenou přes rameno a tuto se snažil mu z ramene strhnout, současně obviněný poškozeného nejprve udeřil pěstmi do hlavy, pak vyjmul z oděvu blíže nezjištěnou pistoli černé barvy, kterou namířil na hlavu poškozeného, zatímco jeden z neustanovených pachatelů rozepnul na tašce poškozeného zip a z tašky vyjmul volně uloženou finanční hotovost ve výši 36 000 Kč a mobilní telefon zn. Huawei nezjištěného typu, se SIM kartou společnosti O2 s účastnickým číslem XY v hodnotě 3 000 Kč, a poté s odcizenými věcmi z místa i s neustanovenými spolupachateli utekl, v důsledku uvedeného jednání bylo poškozenému R. M. A. způsobeno pohmoždění povrchové části hlavy, jež si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti dalšího léčení, a dále škodu na majetku ve výši 39 000 Kč;
2) dne 5. 1. 2019 kolem 14:20 hod. v Teplicích, ul. XY č. p. XY, před provozovnou B. P., napadl fyzicky úderem pěstí do obličeje a kopem do hrudníku poškozeného R. M. A., v dalším útoku mu zabránil na místě přítomný M. D., a dále poškozenému vyhrožoval, že zabije jeho i jeho děti, v důsledku uvedeného jednání bylo poškozenému způsobeno drobné poranění bez nutnosti dalšího léčení.
3. Tento rozsudek následně napadli obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 4 To 412/2020-310, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný v celém jeho rozsahu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ke skutku popsanému v bodu 1) uvedl, že od počátku řízení odmítá, že by vůči poškozenému použil zbraň, což nebylo navíc prokázáno, žádnou zbraň nikdy nevlastnil ani žádná nebyla policejním orgánem zajištěna. Pokud bylo v odstavci 8. napadeného rozsudku uvedeno, že použití zbraně de facto potvrdil, nezakládá se takové tvrzení na pravdě. Užití zbraně sdělil pouze poškozený. Závěr soudů činných ve věci, podle něhož nebyla zjištěna skutečnost podkládající opačný závěr, resp. podle něhož poškozený neměl důvod lhát, zcela obrací důkazní břemeno v trestním řízení a jako takový nemůže obstát. Dále obviněný ve vztahu k tomuto skutku namítl absenci úmyslu zmocnit se cizí věci, který popíral, z dokazování nevyplynul a ani z výpovědi poškozeného nelze dovodit, že by jednal ve shodě s jinou osobou, která se chtěla zmocnit tašky. Z výpovědi poškozeného je naopak zřejmé, že první osoba, co ho napadla, jednala samostatně, následně se k ní přidala druhá osoba a až poté obviněný praštil poškozeného do hlavy. Pokud byl poškozený v rámci tohoto incidentu oloupen, jednalo se o jednání jiné osoby či jiných osob. Údajné míření zbraní obviněným na poškozeného tedy nemělo souvislost s případným trestným činem loupeže. Ke skutku popsanému v bodu 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu obviněný uvedl, že od počátku popírá, že by poškozenému vyhrožoval, přičemž soudy opět vycházely pouze z výpovědi poškozeného. Nemohlo u něj ani dojít ke vzbuzení důvodné obavy, jelikož to neodpovídá jeho reakci v případě skutku popsaného v bodu 1) a navíc ve své výpovědi ze dne 16. 7. 2019 na otázku, zda toto vyhrožování bral jako vážnou hrozbu, odpověděl, že z něj neměl žádné obavy, dne 5. 1. 2019 se ve výpovědi o vyhrožování ani nezmínil.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a následně přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že námitky předložené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítla tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, neboť veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba posuzovat jednotlivé důkazy a jaký význam jim lze připisovat. Vyslovila souhlas s názorem soudů obou stupňů, že stěžejním usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného, která je neměnná a dostatečně podrobná. Z použití zbraně sice usvědčil obviněného pouze poškozený, jehož věrohodnost však byla na základě provedených důkazů nezpochybnitelná, de facto jej potvrdil i sám obviněný a nebyla tak zjištěna jediná skutečnost, která by opravňovala k opačnému závěru. Pokud jde o skutek popsaný v bodu 2) výroku o vině, soudy správně odkázaly jednak opět na výpověď poškozeného, která je v daném případě podporována výpovědí svědka M. D. a rovněž doznáním obviněného z hlavního líčení. Námitka, že doznává jen fyzickou potyčku s poškozeným, ale nikoliv vyhrožování, neobstojí. Jediným usvědčujícím důkazem v tomto směru je výpověď poškozeného, protože výhrůžka obviněného byla pronesena panžábsky, soud prvního stupně však zcela důvodně uvěřil i této části výpovědi poškozeného. Meritorní rozhodnutí tedy není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl.
7. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož využil a sdělil, že nesouhlasí s tím, že se jeho argumenty již nějakým způsobem zabývaly ve věci dříve činné soudy, a současně neshledal důležitým, že trvá na své obhajobě, a proto opakuje shodné argumenty i nyní v dovolání. Vyjádření trváním na věrohodnosti poškozeného popírá zásadu in dubio pro reo, obviněnému svědčící skutečnosti byly ignorovány či bagatelizovány a bylo na něj přenášeno důkazní břemeno. Proto setrval na svém návrhu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod pouze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Naopak se s odkazem na tento dovolací důvod nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice bylo možné formálně podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně že úmysl obviněného nesměřoval ke zmocnění se cizí věci, navíc za užití zbraně, a dále ve vztahu k témuž trestnému činu, že nejednal s dalšími dvěma osobami ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, ale jednal zcela samostatně, a nedopustil se tak loupeže. Avšak z materiálního hlediska obviněný tyto námitky, stejně jako tvrzení, že v rámci skutku popsaného v bodu 2) poškozenému nevyhrožoval, postavil výlučně na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, kdy v dovolání popisoval skutkový stav zcela odlišně od toho, než jak byl zjištěn. Jeho námitky tedy v daném rozsahu směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. O takovou situaci, jejíž existenci obviněný v podaném dovolání ani nenamítl, se však v posuzované věci nejedná. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., hodnotily je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14. K oběma skutkům Nejvyšší soud souhrnně uvádí, že pokud soudy uvěřily výpovědi poškozeného, kterou považovaly za zcela věrohodnou, a naopak neuvěřily výpovědi obviněného, kterou označily za nepravdivou a zcela účelovou, tak tyto závěry měly podklad v provedeném dokazování a soudy je řádně odůvodnily. Obviněnému lze opětovně zopakovat, že výpověď poškozeného byla po celou dobu trestního řízení konzistentní, nijak si neodporovala, navíc korespondovala s dalšími provedenými důkazy (bezprostředně učiněné trestní oznámení na Policii ČR, zjištěná poranění poškozeného po napadení obviněným, výpověď svědka M. D., případně pak i úhrada škody poškozenému obviněným), nelze tedy mít žádné pochybnosti o tom, proč se jí soudy obou stupňů rozhodly uvěřit. Naopak výpověď obviněného byla v zásadě hodnocená jako nekonzistentní, neboť se ke svému jednání střídavě v části doznával a poté je zase popíral.
15. Konkrétně ke skutku, popsanému v bodu 1) výroku o vině soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v krátkosti konstatuje, že obviněný (v tomto je nutné mu přisvědčit) v průběhu trestního popíral, že vůči poškozenému použil zbraň. Tato skutečnost však dostatečně vyplynula z věrohodných tvrzení poškozeného, přičemž na zmíněný, v konečném důsledku dovozený závěr, samozřejmě nemá zásadně vliv, že obviněný formálně zbraň nevlastnil, resp. že zbraň nebyla při domovní prohlídce nalezena. Pozdější (v posléze vedeném trestním řízení) fyzická absence zbraně užité pachatelem při útoku nemůže bez dalšího její existenci vyloučit. Jinak řečeno, soudy obou stupňů měly pro daný závěr (užití zbraně obviněným) oporu ve věrohodné a přesvědčivé výpovědi poškozeného a naopak absentovala věrohodná zjištění (tj. jiné skutečnosti), podle nichž by tomu tak být nemělo.
16. Dále je namístě zmínit, že poškozený popsal, že k němu přišel obviněný společně s dalšími dvěma muži, jako první ho oslovil právě obviněný s tím, že chce vrátit peníze. Když mu poškozený odpověděl, že mu nic nedluží, tak jeden z mužů doprovázejících obviněného poškozeného chytil za ruce, druhý se mu snažil vytrhnout tašku z ruky a za této situace ho obviněný udeřil pěstí do hlavy a poté vytáhl zbraň, se kterou mířil poškozenému na hlavu. Zbylí dva muži se stále snažili poškozenému strhnout tašku z ramene. S ohledem na učiněná skutková zjištění jsou tudíž zcela irelevantní námitky obviněného, na jejichž základě vylučoval existenci kooperace mezi pachateli, kteří, podle jeho názoru, měli na témže místě útočit proti poškozenému v zásadě samostatně. Očividně se však jednalo o realizaci společného záměru, ke kterému neustále, společně a intenzivně všichni směřovali. Obviněný tak v daném rozsahu vycházel ze zcela jiné skutkové situace, než byla zjištěna.
17. Stran skutku, který je popsán v bodu 2) výroku o vině soudu prvního stupně, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný svým jednáním v podstatě navázal na události popsané v bodu 1). Jednání obviněného navíc viděl svědek M. D., který výhrůžkám sice nemohl rozumět (neboť obviněný na poškozeného hovořil jejich mateřským jazykem), ale popsal, že se mu poškozený následně svěřil, že byl obviněným a dvěma dalšími osobami již napaden a byl mu odcizen telefon a peníze, a také, že měl strach o své děti. Zmíněnou skutečnost, včetně obavy, poškozený popsal ve své výpovědi podané v hlavním líčení, ve výpovědi svědka z přípravného řízení slovní projevy rovněž označil za výhrůžky, byť jednání obviněného do jisté míry zlehčoval s ohledem na jeho temperament. K obsahu úředního záznamu o jím podaném vysvětlení ze dne 5. 1. 2019, který obviněný zmínil v dovolání, nebylo možné přihlížet (§158 odst. 6 tr. ř.).
18. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že, jak již bylo řečeno, rozsudek Okresního soudu v Teplicích není zatížen žádným, natož extrémním rozporem, neboť skutková zjištění zcela logicky navazují na provedené důkazy, resp. s nimi nejsou v nesouladu.
19. Lze v obecném smyslu doplnit, že polemika obviněného s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
20. Rovněž je možné zmínit, že se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a poškozeného, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
21. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou tolerance podřadit pouze námitku obviněného ve vztahu k trestnému činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně že obviněný nevyhrožoval poškozenému tak, že by takové vyhrožování bylo způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu, tj. že zde absentoval obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. K této problematice uvádí Nejvyšší soud následující.
22. Zmíněného deliktu se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením (resp. těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou) takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Vyhrožování ve smyslu §353 odst. 1 tr. zákoníku tedy musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, která nicméně nemusí vzniknout, její vznik ovšem musí být reálný. Proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je tak nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 – 3286.).
23. Ve vztahu k námitkám obviněného je tedy nutno uvést, že pro naplnění předmětného znaku je v zásadě irelevantní argumentace obviněného, zda tato důvodná obava u poškozeného reálně vznikla. Relevantní jsou naopak skutková zjištění, podle nichž byl nejprve v rámci událostí, popsaných v bodu 1) skutkové věty výroku o vině, poškozený fyzicky napaden a oloupen, a to obviněným, jenž při útoku kooperoval s dalšími dvěma pachateli, tedy za výrazné přesily útočníků, přičemž při tomto jednání ho obviněný ohrožoval i pistolí. Následně, jen dva týdny poté, za poškozeným přišel obviněný znovu, napadl ho a při tomto mu krom jiného sdělil, že zabije jeho i jeho děti. S přihlédnutím k popsanému průběhu skutkových dějů soudy obou stupňů zcela důvodně uzavřely, že obviněným sdělené výhrůžky poškozenému, ve spojitosti s jeho předchozím jednáním, tedy s celým komplexem opakovaných útočných a agresivních aktivit obviněného, nepochybně byly způsobilé vzbudit důvodnou obavu u poškozeného. S těmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a uzavírá, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná, neboť zmíněný znak skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně naplněn byl.
24. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v převážné části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
25. Obiter dictum je namístě rovněž poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 9. 12. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne
5. 8. 2021 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu