ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.96.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 96/2021-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2021 o dovolání obviněného R. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 5 To 126/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 83/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 1. 2018, č. j. 1 T 83/2015-448, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru realitních činností na 3 roky a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, z jehož podnětu ho Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 To 126/2018-486, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za to ho odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků. Rovněž pak obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru realitních činností na 3 roky a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Podle skutkových závěrů soudů se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 19. 10. 2011 v Mostě, jako prodejní partner realitní kanceláře B. s n., Most, při prodeji nemovitosti čp. XY v Sobědruhách, okres Teplice, v úmyslu sebe obohatit, uvedl v omyl prodávající, že s kupujícími H. a J. K. sjednal prodejní cenu nemovitosti ve výši 500 000 Kč a nikoliv 700 000 Kč, a ohledně částky 200 000 Kč vyhotovil fiktivní kupní smlouvu ze dne 18. 10. 2011 na prodej movitých věcí z uvedené nemovitosti, uvedenou částku kupující K. zaslali na obviněným v této smlouvě uvedený účet č. XY J. N., tchýni jeho spolupracovníka K. J., která uvedenou částku z účtu vybrala a předala obviněnému, a tímto jednáním obviněný způsobil škodu prodávajícím v celkové výši 200 000 Kč, přičemž konkrétním prodávajícím v částkách M. P., M. V. a zemřelému V. T. po 34 482,76 Kč, J. T. částku 13 793,10 Kč, V. T. a J. J. po 6 896,55 Kč, a zemřelému J. T. v částce 68 965,52 Kč.
4. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněný napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v přípravném ani odvolacím řízení nebyly opatřeny důkazy o všech základních skutkových okolnostech, potřebných pro meritorní rozhodnutí. Bylo mu tak za vinu kladeno jednání, kterého se nedopustil, přičemž důkazy byly vyhodnocovány v jeho neprospěch. Obžaloba byla postavena na okolnostech zjištěných v rozporu s trestním řádem. Svědci přejali od J. (pozn. – zjevně míněna M.) N. její vysvětlení postupu při sjednávání kupní smlouvy, přičemž byla obcházena fakta, např. značné zadlužení J. (M.) N. v okamžiku prodeje, pro což nebyla uvedena jako prodávající. Shledal nestandardním, aby trestní oznámení podával příbuzný, který se žádných jednání týkajících se kupní smlouvy nezúčastnil. Namítl vadu nesprávného právního posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť skutkové závěry byly postaveny na rozporuplném důkazu. Nebylo důsledně prokázáno naplnění subjektivní stránky tvrzeného trestného činu, a proto není ani zřejmé, ze které výrokové části popisující jeho skutek je patrné naplnění kvalifikované míry společenské škodlivosti. Obecně se zabýval problematikou základních zásad dokazování, zásadou presumpce neviny a in dubio pro reo. Doplnil, že brojí proti postupu soudu, který lze podřadit pod právo hmotné, avšak žádá o posouzení rozsahu trestného jednání, neboť se soudy nevypořádaly s jeho obranou spočívající v tvrzení předčasně ukončeného procesu dokazování, v němž byl znalecký posudek nadřazen důkazu ověření pravosti podpisu u České pošty. Soud prvního stupně v této souvislosti opomněl vyžádat knihu pro ověřování podpisů, ač tento úkon (ověření) měl dvě stránky, a to podpis na ověřovací listině a podpis v ověřovací knize. Namítl i absenci dostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, resp. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc přikázal znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že základem námitek obviněného je zejména nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů. Z rozsudků soudů obou stupňů je však patrné, že hodnotily provedené důkazy v souladu s trestním řádem, vypořádaly se i s výpovědí svědkyně M. N., kterou konfrontovaly mimo jiné se závěry znaleckého posudku, a došly k plně odůvodněnému závěru o její věrohodnosti. V návaznosti na to odvolací soud vysvětlil, proč byly nadbytečné požadavky obviněného na provedení dalších důkazů. Veškeré tyto skutečnosti byly vyloženy i v odůvodněních vydaných rozsudků. V postupu soudů tak nelze spatřovat žádnou svévoli, tedy ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Námitka týkající se nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku uplatněný dovolací důvod naplnit může, nicméně skutkové zjištění vyjádřené ve výroku rozsudku odvolacího soudu, podle kterého obviněný způsobil škodu ve výši 200 000 Kč, odpovídá znaku kvalifikované skutkové podstaty způsobení větší škody, kterou se podle §138 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2010, rozuměla škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč. Obsahově naplňuje uplatněný dovolací důvod i námitka, podle níž nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, avšak tentýž výrok jasně vyjadřuje cílené jednání obviněného, vedoucí k jeho úmyslnému obohacení a způsobení větší škody na majetku jiných osob na základě podvodného jednání vůči všem zúčastněným osobám. Zavinění ve formě úmyslu přímého tak zjevně zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu. K výhradám, podle nichž není zjevné, že čin byl společensky škodlivý, konstatoval státní zástupce, že obviněný neuváděl žádné okolnosti, pro které by skutek z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům této skutkové podstaty. Uplatnění trestní odpovědnosti obviněného zde bylo zcela na místě.
7. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
11. K tomu je třeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz závěry o procesní povaze takových námitek v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
12. V části podaného mimořádného opravného prostředku ovšem obviněný předložil námitky směřující proti procesnímu postupu, uplatněnému ve věci, zejména proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů, popřípadě proti dovozeným skutkovým zjištěním, což však, jak bylo řečeno, pod zmíněný dovolací důvod podřadit nelze. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. V daném případě však takové pochybení vyžadující zásah Nejvyššího soudu, které obviněný ve svém dovolání ani výslovně nenamítal, zjevně nenastalo. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Pokud některé důkazní návrhy nebyly akceptovány, byl takový potup odůvodněn (srov. zejména odstavce 20 a 21 rozsudku krajského soudu). Všechny řádně provedené důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Svá zjištění pak dostatečně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí (byť rozsudek soudu prvního stupně byl následně zrušen), a to v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí svědků M. N., H. K., J. K., jakož i dalších, a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo. Nejvyšší soud tak ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
14. Ve stručnosti a nad rámec možností dovolacího řízení lze jen konstatovat, že pro hmotněprávní posouzení (a konečné závěry vůbec) není významné, která osoba podala trestní oznámení (zjevně ta, která podezření zjistila). S námitkou obviněného ohledně ověření podpisu M. N. se pak vypořádal soud odvolací, který důvodně považoval výpověď pracovnice České pošty L. F. za nevěrohodnou, a to s ohledem na výsledky provedených znaleckých posudků a dobu, která od tohoto zcela běžného pracovního úkonu proběhla, neboť si tato svědkyně po šesti letech nemohla pamatovat, jak přesně byl realizován. Exekuce vedené proti M. N. byly pro posouzení shora popsaného děje v podstatě irelevantní (srov. odstavec 21 rozsudku odvolacího soudu). Shodné zjištění soudů obou stupňů ohledně výše způsobené škody (200 000 Kč) pak zcela jednoznačně vyplývalo z provedených (a nikoli rozporuplných) důkazů, neboť právě to byla částka, o kterou obviněný poškozeným (prodávajícím) tvrdil nižší kupní cenu.
15. V daném rozsahu se tedy argumentace obviněného s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
16. Pod citovaný dovolací důvod lze se značnou mírou tolerance podřadit pouze námitku týkající se nenaplnění subjektivní stránky ve vztahu k předmětnému trestnému činu, a dále námitku týkající se absence společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o první z nich, nelze jí přisvědčit. Z učiněných skutkových zjištění totiž jednoznačně plyne, že obviněný sjednal s kupujícími prodej nemovitostí za celkovou částku 700 000 Kč, ačkoliv prodávajícím sdělil, že jejich nemovitost bude prodána za 500 000 Kč, přičemž si rozdíl ponechal. Svým jednáním tedy zcela cíleně obě smluvní strany úmyslně uvedl v omyl, v důsledku čehož se obohatil, a to právě o částku 200 000 Kč, kterou v průběhu realizace zprostředkovaného vztahu tzv. odklonil tak, aby se do majetkové sféry prodávajících (poškozených) nedostala, resp. aby o ní vůbec nevěděli. Jednal proto zřetelně ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak také konstatoval odvolací soud (odstavec 24 jeho rozsudku).
17. Námitku týkající se absence společenské škodlivosti předmětného trestného činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku obviněný odůvodnil pouze tím, že v posuzovaném případě nebylo důsledně prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud tak jen konstatuje, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci tudíž předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž v zásadě standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného přečinu, navíc v kvalifikované skutkové podstatě, přičemž nelze dovodit žádné výjimečné a relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti odpovídající běžně se vyskytujícím a shodně kvalifikovaným deliktům.
18. Uvedené námitky, podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
19. Souhrnně řečeno, námitky předložené obviněným v dovolání se z větší části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu, stejně jako dovolacích důvodů dalších, uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
20. Obiter dictum je namístě rovněž poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 28. 6. 2018, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 27. 1. 2021, a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel