ECLI:CZ:NS:2021:7.TZ.102.2021.1
sp. zn. 7 Tz 102/2021-50
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Radka Doležela a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., stížnost pro porušení zákona, podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91,
byl porušen zákon
v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a to v neprospěch obviněného J. H.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se toto unesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 47/77, byl obviněný J. H. shledán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění (dále jen „trestní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že ačkoli dne 15. 3. 1977 převzal na OVS Frýdek-Místek povolávací rozkaz řady E č. XY k nástupu vojenské základní služby dne 1. 4. 1977 k v. ú. XY, povolávací rozkaz dne 28. 3. 1977 vrátil s tím, že mu jeho svědomí a náboženské přesvědčení nedovoluje konat službu v ozbrojených silách a tuto také do 24 hodin po termínu stanoveném v povolávacím rozkaze nenastoupil. Za to byl podle §269 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně, se zařazením podle §39a odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona do první nápravně výchovné skupiny. V odůvodnění rozsudku bylo mimo jiné konstatováno, že obviněný se ke svému jednání doznal s tím, že ve výkonu vojenské základní služby mu bránilo jeho náboženské přesvědčení, což ho však, podle názoru soudu, trestní odpovědnosti nemohlo zbavit.
2. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91, bylo rozhodnuto, že je obviněný podle §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), účasten soudní rehabilitace. Podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci pak byl zrušen rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 47/77, v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo 12. 3. 1991 právní moci.
3. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91, bylo potom vysloveno, že se při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 47/77, upouští podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona od potrestání obviněného. Rovněž toto rozhodnutí nabylo 12. 3. 1991 právní moci.
4. Dne 1. 11. 2021 podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91. Odkázala na §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci a na §269 odst. 1 trestního zákona, a uvedla, že je nutno přihlížet k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování. Odkázala na soudní praxi Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Tz 144/98, sp. zn. 7 Tz 17/99, sp. zn. 15 Tz 67/2003, sp. zn. 4 Tz 143/2005, sp. zn. 3 Tz 12/2011). Zdůraznila, že obviněný J. H. svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak má na mysli ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948 a rovněž také čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.), který zaručuje právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě (dále jen „zákon o civilní službě“), neměl občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránily ve výkonu vojenské služby, legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně. Obviněný tak neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Z toho důvodu jeho shora popsané jednání nebylo a není trestným činem pro absenci imanentního znaku v podobě protiprávnosti. V rámci rehabilitačního řízení pak bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci naznačené porušení zákona nenapravil, neboť v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil pouze ve výroku o trestu a ponechal v platnosti výrok o vině.
5. Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91, a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
6. Při konání veřejného zasedání u Nejvyššího soudu se se stížností pro porušení zákona ztotožnili obhájce obviněného i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
7. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a učinil následující závěry.
8. Jak již bylo výše řečeno, rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 47/77, který nabyl právní moci dne 31. 5. 1977, byl obviněný J. H. shledán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který následně vykonal. Poté bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91, na základě podané žádosti obviněného na zahájení přezkumného řízení rozhodl tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle §4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, a zmíněný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, nicméně pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Usnesení nabylo právní moci dne 12. 3. 1991. Z jeho odůvodnění vyplynulo, že pokud jde o výrok o vině, nebyly shledány žádné důvody pro změnu rozhodnutí o vině. Uložený trest ovšem soud ve světle změněných podmínek ve společnosti považoval za nepřiměřeně přísný. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci zohlednil společenskou nebezpečnost z pohledu doby projednávání soudní rehabilitace a konstatoval, že obviněný neměl možnost z vlastní vůle se legálně vyhnout výkonu vojenské služby, ve které mu bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení, když tato možnost byla nově dána až zákonem o civilní službě. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pak rozsudkem ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91, rozhodl nově tak, že se při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání obviněného.
9. Nejvyšší soud po přezkoumání dané věci shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná. Lze mít za to, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pochybil, neboť si řádně neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 47/77, zrušit. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci chybně omezil rozsah rehabilitace v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr, uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, resp. nejsou dány žádné důvody pro změnu rozhodnutí v daném směru, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci.
10. Ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
11. V souladu s §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
12. Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
13. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
14. Podle čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky (dále jen „Ústava ČSSR“) byla svoboda vyznání zaručena. Každý mohl vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to nebylo v rozporu se zákonem.
15. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
16. Ze zjištění, učiněných k jednání obviněného, vyplynulo, že odmítl vykonávat vojenskou službu z důvodu osobního svědomí i náboženského přesvědčení
17. Je rovněž zřejmé, že obviněný neměl v danou dobu jinou možnost z vlastní vůle se legálně vyhnout výkonu vojenské služby, pokud mu v tom bránily osobní svědomí a náboženské přesvědčení, neboť nebyla dána zákonná možnost realizovat službu jiným způsobem než v ozbrojených silách (např. možnost civilní služby). Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin, směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí, zaručeného v čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR.
18. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, podle nichž pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli však citovaná Ústava deklarovala svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila v čl. 32 odst. 2, podle něhož náboženská víra nebo přesvědčení nemohly být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala (viz i její čl. 37 odst. 2), navíc za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konání vojenské služby, za trestný čin.
19. Souhrnně řečeno, obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou Československé socialistické republiky zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v provedeném rehabilitačním řízení nicméně tuto skutečnost nerespektoval, a svým usnesením zrušil dřívější odsuzující rozsudek pouze ve výroku o trestu. Tím porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného.
20. Nejvyšší soud proto vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 3 Rtv 13/91. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci příslušnému podle §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to za vázanosti právními názory, vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem, podle §270 odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu