ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.34.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 34/2021-2775
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 dovolání obviněné K. Ž. , rozené S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 16/2018, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze se podle §256 tr. ř. zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018, byla obviněná K. Ž. (dále převážně „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což byla podle §168 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za použití §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněné uložena přiměřená povinnost podrobit se po dobu zkušební doby vhodným programům psychologického poradenství. V dalším bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym).
2. Proti citovanému rozhodnutí podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání v neprospěch obviněné, které zaměřila proti výroku o trestu; odvolání směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy podala prostřednictvím zmocněnce i nezletilá poškozená AAAAA.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná K. Ž. byla podle §168 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst.1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozené nezletilé AAAAA zamítnuto. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, podala obviněná dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 423/2020, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, zrušil ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a jímž bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto o trestu obviněné K. Ž. a způsobu jeho výkonu. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Jinak zůstal rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, beze změny. V řízení po přikázání věci byl pro toto řízení o dovolání relevantním rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušen toliko ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná K. Ž. se odsuzuje podle §168 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila označených trestných činů tím, že přesto, že nejméně ode dne 4. 10. 2016 věděla o pedofilní orientaci odsouzeného P. D., nar. XY, až do dne 9. 4. 2018, kdy byl odsouzený P. D. zadržen policií, zpočátku jednou týdně, postupem času i několikrát týdně, svěřovala svoji dceru poškozenou nezletilou AAAAA, nar. XY, odsouzenému P. D. s tím, že ji bude učit tanec, hře na piáno a využívat ji jako svoji asistentku při výuce tanců v mateřských školkách, odsouzenému P. D. umožnila poškozenou vyzvedávat ze školy, trávit s ní její volný čas, opakovaně umožnila, aby poškozená u P. D. byla i přes noc v jeho bytě na adrese XY, umožnila pokračovat odsouzenému v těchto kontaktech i poté, co zjistila, že odsouzený se s její dcerou i mazlí, koupe se s ní ve vaně, chodí po bytě nazí, obviněná se spokojila s ujištěním odsouzeného, že její dceru miluje, že je to jeho životní láska, bude s ní po celý život, a že s klasickou souloží vyčká až do nabytí 15 let věku nezletilé, obviněná akceptovala, že její dítě má od svých šesti let životního partnera, že je do něj zamilovaná a plánuje s ním společnou budoucnost, souhlasila s tím, že nebude bránit vztahu mezi odsouzeným a svou dcerou za podmínky, že bude moci rozhodovat o míře jejich fyzické interakce, obviněná nijak nebránila kontaktu odsouzeného P. D. s poškozenou a odsouzenému dceru nadále svěřovala i poté, co se přesně nezjištěného dne předcházejícího 4. 2. 2018 dozvěděla o tom, že odsouzený P. D. jejich dohodu nerespektoval a bez jejího předchozího souhlasu začal s nezletilou provozovat různé sexuální praktiky vyjma klasické soulože, obviněná si byla vědoma, že odsouzený využije času s její nezletilou dcerou k dalšímu provozování sexuální praktik, byla srozuměna s tím, že odsouzený pořizuje fotografie a videonahrávky, na kterých je nezletilá AAAAA zachycena nahá, jak chodí po bytě, koupe se ve vaně, ukazuje se v různých erotických pozicích i přímo při sexuálních aktivitách s odsouzeným, u poškozené v důsledku jednání odsouzeného, které obviněná svým přístupem umožnila, došlo ke vzniku poruchy přizpůsobení a syndromu týraného a zneužívaného dítěte s naučenou bezmocí a patologickou deviantní vazbou, tedy k narušení jejího morálního, sexuálního, sociálního a emočního vývoje, osobnost poškozené se vyvíjí disharmonicky, kdy tato traumatizace v budoucnu může nabýt podoby těžké posttraumatické stresové poruchy nebo disharmonického vývoje osobnosti, přičemž obviněná bez přiměřených důvodů spoléhala, že k takovému následku na duševním zdraví nezletilé nedojde.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, podala obviněná K. Ž. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplnění spatřovala v nepřiměřenosti nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého odvolacím soudem, který nezohlednil nejlepší zájem nezletilé poškozené ve smyslu čl. 3 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a porušil princip proporcionality a ultima ratio (subsidiarity přísnější trestní represe).
6. Dovolatelka připomněla znění čl. 3 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, jakož i doporučení vydané Výborem pro práva dítěte v návaznosti na čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, a akcentovala, že při ukládání trestu rodičům by mělo být všude tam, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, přičemž alternativy k trestu odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí. Obviněná rekapitulovala závěry soudů nižších stupňů týkající se ukládaného trestu a za správné označila ty, jež učinil soud prvního stupně. Soud prvního stupně při rozhodování o trestu a použití §58 odst. 1 tr. zákoníku podle jejího mínění správně kladl důraz především na zájem nezletilé poškozené a upřednostnil zájem společnosti na vytvoření podmínek pro minimalizaci důsledků, které dlouhodobé zneužívání bude mít na oběť, tj. nezletilou poškozenou AAAAA, před zájmem společnosti na přísném potrestání pachatele. Oproti tomu odvolací soud se otázkou nejlepšího zájmu dítěte zabýval jen potud, aby ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19 podřadil řízení proti dovolatelce do tzv. třetí kategorie, kam spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte, ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte. Obviněná uvedla, že odvolací soud provedl listinné důkazy ve smyslu požadavků obsažených ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve veřejném zasedání vyslechl jako svědka R. Ž., ale provedené důkazy podle obviněné řádně nehodnotil a otázkou nejlepšího zájmu dítěte se důsledně nezabýval ani z hledisek obsažených v bodě 55. nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19, ani z hlediska náležitého vyvažování mezi zájmem dítěte na straně jedné a konkurujícím veřejným zájmem na přiměřené potrestání pachatele se zohledněním specifických okolností, které významně zvyšují negativní dopad odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě. Argumentaci odvolacího soudu označila za nepřesvědčivou a nesrozumitelnou. Z provedených důkazů jasně vyplývá nezastupitelná úloha dovolatelky při výchově nezletilé poškozené, která je současně obětí zvlášť závažného zločinu. Dlouhodobé odloučení od matky by podle dovolatelky mělo významné negativní a těžko napravitelné důsledky v ohledu psychosociálního vývoje a budování zdravé identity nezletilé. Soudem oslovení terapeuti se shodli v názoru, že veškeré terapie probíhají úspěšně, s příkladným přístupem dovolatelky i jejího manžela a je tudíž v nejlepším zájmu nezletilé, aby rodina i nadále zůstala pohromadě. Dovolatelka vytkla, že odvolací soud nejenže podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal v rodinných poměrech obviněné a ani v zájmu nezletilé poškozené, ale na rozdíl od svého předchozího rozsudku rozvinul úvahy o tom, že není přesvědčen o tom, že by se dovolatelka měla nebo spíše mohla nezbytně podílet na výchově nezletilé. S odkazem na odvolání státního zástupce nezbytnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody též zdůvodnil argumentem, že by bylo „špatným signálem do společnosti a nepřípustným zvýhodňováním určité skupiny pachatelů, pokud by měli být při ukládání zvýhodňováni jen proto, že by mělo sekundárně dojít k zásahům do práv dítěte“. Tuto argumentaci dovolatelka označila jako nepřípadnou, neboť nezletilá je obětí zvlášť závažného zločinu, ve svém věku výrazně fixovaná na matku, která jí podle názoru odborníků může výrazně pomoci ke zmírnění následků trestného činu.
7. Podle obviněné odvolací soud uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců porušil její právo na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle §32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněná proto apelovala na Nejvyšší soud, aby ve smyslu judikatury Ústavního soudu posoudil nepřiměřenost uloženého trestu i s ohledem na pravidla spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a na závazky vyplývající pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv.
8. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, zrušil a sám rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř., případně aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. Obviněná vyslovila s odkazem na §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněné předeslala, že obviněné byl uložen trest v trestní sazbě za trestný čin, kterým byla uznána vinnou, zmírněný moderačním ustanovením §58 odst. 1 trestního zákoníku. Přitom byly zohledněny veškeré okolnosti případu i osobní poměry pachatelky. Dále je třeba plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že povaha projednávaného případu je skutečně výjimečná, současně však i šokující. Jestliže v případě odsouzeného P. D. bylo jeho jednání determinováno poruchou jeho sexuální orientace, takzvanou heterosexuální pedofilií, u obviněné znalci psychiatři nezjistili nic, co by její jednání z hlediska jejího duševního stavu ospravedlnilo. Byla to obviněná, kdo fatálním způsobem jako jeden z biologických rodičů nezletilé poškozené selhala ve výchově nezletilé dcery v ochraně jejích práv i oprávněných zájmů. Byla to právě obviněná, kdo několik měsíců vystavovala dceru sexuálním atakům dnes již zemřelého obviněného P. D., přestože věděla, že je pedofilně zaměřeným jedincem. Toto bylo prokázáno z obsahu jejích příspěvků na stránkách www.pedonia.cz , jakož i obsahem zajištěné elektronické komunikace. Prokazatelně pak obviněná nejméně několik týdnů před zadržením obviněného P. D. věděla a tolerovala s neskrývaným nadšením, jak jejich zcela patologický vztah „kvete“ a přeje mu, byla seznamována obviněným P. D. s obsahem jeho sexuálních praktik vůči nezletilé poškozené, což je rovněž zcela zřejmé z obsahu zajištěné elektronické komunikace. Správně odvolací soud konstatoval, že není v tomto směru zcela přesvědčen o tom, že je tzv. v nejlepším zájmu nezletilé, aby obviněné nebyl ukládán trest spojený s faktickým odnětím svobody, a tato se i nadále měla nebo spíše mohla nezbytně podílet na její výchově. Je třeba zdůraznit, že se obviněná dopustila zvlášť závažného zločinu na vlastním dítěti. Bylo by špatným signálem do společnosti a nepřípustným zvýhodňováním určité skupiny pachatelů, pokud by měly být při ukládání trestu zvýhodňovány jen proto, že by mělo sekundárně dojít k zásahům do práv dítěte například ve smyslu přechodné ztráty úplné rodiny, snížení materiálního zabezpečení členů rodiny apod. Je to především odpovědnost samotného pachatele, aby se trestného jednání vyvaroval a nezpůsobil dítěti újmu na jeho přirozených právech. Stát v tomto konkrétním případě nemůže rezignovat na odpovídající potrestání obviněné, současně však přichází v úvahu zohlednění i zájmu nezletilé, když soud uložil obviněné trest odnětí svobody ve výměře hluboko pod spodní hranici zákonné trestní sazby při aplikaci moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná si může příkladným chováním ve výkonu trestu odnětí svobody vytvořit podmínky k podmíněnému propuštění, přičemž do uloženého trestu odnětí svobody se započítává i dosavadní výkon vazby. Navíc z provedeného dokazování před druhoinstančním soudem bylo velmi podrobným výslechem otce poškozené R. Ž. zjištěno, že řádná výchova a výživa nezletilé poškozené může být kvalitně zajištěna po dobu výkonu trestu odnětí svobody obviněné jejím biologickým otcem. Nezletilá poškozená tedy nebude nikterak vyjmuta ze svého přirozeného prostředí domova, kde jí může otec poskytnout veškeré potřebné zázemí včetně stravy, přípravy na výuku, praní, volnočasových aktivit a udržování domácnosti na odpovídající úrovni. Rodinné poměry poškozené nezletilé byly předmětem opakovaného šetření ze strany OSPOD, přičemž bylo zjištěno, že již v době, kdy byla obviněná ve vazbě, otec řádně zvládal péči a výchovu nezletilé dcery. Správně odvolací soud konstatoval, že nebyly zjištěny žádné specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že toto rozhodnutí není nikterak v rozporu s kritérii uvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19.
10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání ve vztahu k výroku o trestu odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněná nepolemizovala se splněním podmínek pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, měla však za to, že odvolací soud pochybil, pakliže jí – na rozdíl od soudu prvního stupně – uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by přihlédl ke všem významným okolnostem, konkrétně rodinným poměrům dovolatelky a zájmu nezletilé poškozené. Ve skutečnosti tak obviněná brojila proti přiměřenosti uloženého trestu.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací již v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 To 423/2020, vyložil, že – posuzováno v obecné rovině – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vady podřaditelné pod tento dovolací důvod ale obviněná fakticky nevytýkala. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 odst. 1, 2, 3, §41, §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, námitku, že uložený nepodmíněný trest je trestem nepřiměřeně přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
14. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Třebaže odvolacímu soud nelze upřít snahu o pečlivé odůvodnění výroku o trestu a odstranění nedostatků, jež mu byly vytýkány v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 To 423/2020, nelze bezezbytku sdílet závěry obsažené v jeho rozhodnutí, které svědčí o akcentu na nápravné účinky nepodmíněného trestu odnětí svobody.
15. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při ukládání trestu aplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, podle něhož má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Pro mimořádně snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je tedy nezbytné současné naplnění tří (kumulativních) podmínek: a) existence okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o tom, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele (s ohledem na její dolní hranici) nepřiměřeně přísné, a že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ zvlášť, anebo obě zároveň, vždy bude stačit alespoň jedna z nich.
16. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 423/2020, konstatoval, že žádnou z výše uvedených podmínek zákon výslovně neupravuje a vždy bude záležet na posouzení v každé věci, zda jde o naplnění souhrnu těchto okolností tak, že odůvodňují aplikaci uvedeného ustanovení. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat do jisté míry výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Je totiž zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr.). Platí také, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze vnímat jako obvyklý postup a musí být tudíž v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 11. 1964, sp. zn. 4 Tz 49/64, uveřejněné pod č. 1 /1965 Sb. rozh. tr.).
17. V posuzovaném případě nebylo sporu o tom, zda použít ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, kontroverzní mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem však bylo, jakými důvody bylo vedeno použití tohoto moderačního ustanovení a jak jeho použití konkrétně ovlivnilo druh a výměru trestu. Soud prvního stupně si byl vědom toho, že závažnost trestného činu a osoba obviněné by bez dalšího uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby neznačily, a podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku spatřoval v posouzení rodinných poměrů obviněné zevrubně rekapitulovaných pod bodem 219. jeho rozsudku. Soud prvního stupně ze dvou proti sobě stojících zájmů, tj. zájmu společnosti na potrestání pachatele na straně jedné a zájmu společnosti na vytvoření podmínek pro minimalizaci důsledků, které dlouhodobé zneužívání bude mít na oběť, upřednostnil zájem oběti nad zájmem společnosti na přísném potrestání (bod 223. rozsudku). Obviněné proto uložil při respektu k omezení uvedenému v §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon podmíněně odložil na nejdelší zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou a za současného uložení přiměřené povinnosti podrobit se během zkušební doby vhodným programům psychologického poradenství.
18. Odvolací soud shledal použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku důvodným již ve svém dřívějším, dovolacím soudem zrušeném rozsudku ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019. Za nosné důvody svědčící ve prospěch tohoto závěru označil ve svých rozhodnutích „výjimečné okolnosti případu, kterými je ojedinělost a neúplatnost vydání nezletilé obviněnou odsouzenému P. D.“, přičemž současně trest v trvání minimálně 8 let by byl trestem nepřiměřeně přísným právě s ohledem na okolnosti případu. Jde-li o poměry pachatele, zde žádnou možnost z hlediska použití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal. Trest uložený soudem prvního stupně označil za zjevně nepřiměřený, nacházející se mimo mantinely ustanovení §39 tr. zákoníku. Za trest adekvátní, odpovídající hlediskům §39 tr. zákoníku, jakož i §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud pokládal úhrnný trest ve výměře čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon obviněnou zařadil do věznice s ostrahou.
19. Hlediska, jež odvolací soud vzal v tomto rozhodnutí v úvahu při stanovení druhu trestu a jeho výměry, však podle závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 423/2020, nebylo možno označit za úplná. Odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně ani okrajově nezabýval otázkou nejlepšího zájmu dítěte, jak je akcentován i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.), a relevantně nereagoval ani na úvahy obsažené v rozsudku soudu prvního stupně. Nemohl proto podle dovolacího soudu přesvědčivě vysvětlit, proč v konkrétním, dozajista specifickém, nikoliv běžném případě, nad nejlepším zájmem dítěte převážil konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele. Dovolací soud mu proto uložil, aby tento nedostatek odstranil, aby se v odůvodnění rozhodnutí zabýval otázkou nejlepšího zájmu nezletilé poškozené AAAAA, a to v intencích kritérií obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19. V této souvislosti dovolací soud pokládal za potřebné také doplnění dokazování nejméně o zprávy, zda a s jakými výsledky se obviněná podrobuje individuální psychoterapii (viz dosud zprávy psychoterapeuta P. V.), zda nadále obviněná spolu s manželem dochází do párové psychoterapie (viz zpráva psychologa M. H.) a na terapeutickou péči cílenou na posílení vzájemných vztahů v rodině (viz zpráva A. c. A.), jakož i ověření výsledků probíhající podpůrné psychologické péče o nezletilou AAAAA v Dětském krizovém centru. Nevyloučil však provedení i dalších důkazů, vyvstane-li taková potřeba k řádnému prověření poměrů obviněné a nezletilé AAAAA významných pro úvahy o uložení trestu.
20. Odvolací soud, při jím tvrzeném respektu k pokynům a právním závěrům dovolacího soudu, v řízení po přikázání věci provedl doplnění dokazování v intencích rozhodnutí dovolacího soudu, vyžádal všechny jím zmiňované listiny v podobě zpráv M. H., P. V., A. c. A., Dětského krizového centra, dokazování doplnil i o zprávu Městské části Praha 14, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, nikoliv nevýznamné je také doplnění dokazování o výslech svědka R. Ž., manžela obviněné a otce nezletilé poškozené. Obsah všech těchto důkazních prostředků v odůvodnění napadeného rozsudku zevrubně reprodukoval a učinil součástí svých hodnotících úvah.
21. Odvolací soud znovu připomněl povahu projednávaného případu, jež je vskutku výjimečná. Akcentoval, že to byla obviněná, kdo fatálním způsobem selhala ve výchově nezletilé poškozené v ochraně jejích práv i oprávněných zájmů, ačkoliv právě ona měla mít na zřeteli její zdárný vývoj, včetně jejího duševního zdraví. Obviněná několik měsíců vystavovala dceru sexuálním atakům již zemřelého odsouzeného P. D., přestože věděla, že je pedofilně zaměřeným jedincem a nejméně několik týdnů před zadržením jmenovaného věděla a tolerovala jejich patologický vztah, poněvadž byla odsouzeným P. D. seznamována s obsahem jejich sexuálních praktik. Odvolací soud vyjádřil mínění, že „není v tomto směru zcela přesvědčen o tom, že je tzv. v nejlepším zájmu nezletilé, aby obžalované nebyl ukládán trest spojený s faktickým odnětím svobody, a tato se i nadále měla nebo spíše mohla nezbytně podílet na její výchově“. Přisvědčil také odvolacímu argumentu státní zástupkyně, že by bylo špatným signálem do společnosti a nepřípustným zvýhodňováním určité skupiny pachatelů, pokud by měli být při ukládání zvýhodňováni jen proto, že by mělo sekundárně dojít k zásahům do práv dítěte, např. ve smyslu přechodné ztráty úplné rodiny, snížení materiálního zabezpečení členů rodiny apod. Stát v tomto konkrétním případě nemůže rezignovat na odpovídající potrestání obviněné, současně ale zohledňuje i zájem nezletilé, když uložil obviněné trest odnětí svobody ve výměře hluboko pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Odvolací soud také připomněl, že řádná výchova a výživa nezletilé poškozené může být zajištěna pod dobu výkonu trestu odnětí svobody obviněné jejím biologickým otcem R. Ž., který její péči řádně zvládl již v době, kdy byla obviněná ve vazbě. Odvolací soud tudíž nezjistil žádné specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy, a to i se zřetelem k obsahu zpráv pracovišť poskytujících obviněné a její rodině psychologickou intervenci. Současně ale konstatoval, že musel uvážit konkurující veřejný zájem na přiměřeném a odpovídajícím potrestání obviněné a zde zesilující kritéria v podobě míry ohrožení řádného vývoje dítěte a míry, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti (viz body 23., 24. rozsudku odvolacího soudu).
22. Opíraje se o tato východiska, při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku a uvážení hledisek §39 tr. zákoníku, odvolací soud znovu konstatoval, že trest uložený soudem prvního stupně je zcela mimo mantinely ustanovení §39 tr. zákoníku, je zjevně nepřiměřený, a proto nemohl obstát. Zopakoval, že důvodnost postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku spočívá ve výjimečných okolnostech případu, kterými je ojedinělost a neúplatnost vydání nezletilé obviněnou odsouzenému P. D., když současně trest odnětí svobody v trvání minimálně 8 let by byl trestem nepřiměřeně přísným právě s ohledem na všechny již zmiňované okolnosti případu. Trestem adekvátním odvolací soud opětovně shledal trest ve výměře čtyř a půl roku, pro jehož výkon obviněnou zařadil do věznice s ostrahou. Takto uložený trest podle odvolacího soudu splňuje i přísná kritéria soudcovské individualizace trestu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, který pro potřeby soudní praxe provádí výklad čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (body 25., 26. rozsudku odvolacího soudu).
23. Z uvedeného je zjevné, že v podstatě totožná východiska jako ta, jež byla formulována již v dřívějším, dovolacím soudem zrušeném rozsudku ze dne 23. 1. 2020, odvolací soud vedla i v nyní dovoláním napadeném rozsudku ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, k uložení úhrnného trestu ve výměře čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon obviněnou zařadil do věznice s ostrahou. Dovolací soud má za to, že odvolací soud i přes úsilí, které věnoval objasnění vzájemných poměrů mezi obviněnou a nezletilou poškozenou, mezi rodiči nezletilé poškozené a poškozenou, hodnotil jím zjištěné okolnosti a konfrontoval veřejný zájem na ochranu společnosti s nejlepším zájmem dítěte poněkud formalisticky a nevzal v úvahu všechny specifické okolnosti případu.
24. Nejvyšší soud nemíní znovu opakovat základní východiska Ústavního soudu prezentovaná v jeho nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, z hlediska požadavku na zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, která se jej ať už přímo nebo nepřímo dotýkají. V této souvislosti odvolací soud v souladu s kritérii zde uvedenými, jakož i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 423/2020, konstatoval, že ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě patří podle závěrů Ústavního soudu do třetí kategorie řízení podle typu dopadu na dítě, tedy taková řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení. U této kategorie řízení se otevírá širší prostor pro převážení i jiným konkurujícím zájmem, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat. Ústavní soud zformuloval taktéž hlediska, která je nutno při úvaze o ukládání trestu odnětí svobody a vyvažování mezi nejlepším zájmem dítěte na straně jedné a veřejným zájmem na přiměřeném potrestání pachatele na straně druhé vzít na zřetel. Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) podle jeho závěrů zesilují a zeslabují zejména tato kritéria: míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému; míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd. Skutečnost, že trestní soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabýval, musí být materiálně obsažena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud znovu připomíná požadavek Ústavního soudu vyjádřený následovně: „Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.“.
25. Odvolací soud při konfrontaci jednotlivých hledisek významných pro ukládání trestu odnětí svobody ve smyslu §39 tr. zákoníku akcentoval povahu projednávaného případu, kterou označil za výjimečnou a současně i šokující, výstižně poznamenal, že obviněná fatálním způsobem selhala jako matka nezletilé poškozené, selhala v ochraně jejích práv i oprávněných zájmů, ač právě ona měla vytvářet podmínky pro její zdárný vývoj fyzický i psychický. Tyto hodnotící úvahy, ostatně shodné u soudů obou stupňů, zcela sdílí i dovolací soud a rozhodně nemíní zlehčovat bezprecedentní, nevysvětlitelné (a to ani manipulativními schopnostmi již zemřelého odsouzeného P. D.) a neomluvitelné jednání obviněné.
26. S odkazem na konkrétní povahu jednání obviněné odvolací soud vyslovil názor, že není jisto, zda je v tzv. nejlepším zájmu nezletilé, aby obviněné nebyl ukládán trest spojený s faktickým a byla jí dána možnost podílet se na její výchově. Poznamenal, že pod dobu výkonu trestu odnětí svobody obviněné řádná výchova nezletilé může být zajištěna otcem R. Ž., který jí může poskytnout veškeré potřebné zázemí, o čemž svědčí to, že pod dobu výkonu vazby obviněné řádně zvládal péči a výchovu nezletilé dcery. Pakliže zprávy pracovišť poskytujících obviněné a její rodině psychologickou intervenci upřednostňovaly setrvání obviněné ve společné domácnosti s nezletilou, měl jejich vyznění bez bližšího vysvětlení jen za „logické“. Odvolací soud proto uzavřel, že nezjistil žádné specifické okolnosti, které by zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Naopak veřejný zájem na přiměřeném a odpovídajícím potrestání obviněné potencují míra ohrožení řádného vývoje dítěte, jakož i míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti.
27. Tyto úvahy a závěry odvolacího soudu však již akceptovat není možné. Především v žádném z provedených důkazů nemá oporu vyslovení pochybností o tom, zda je vůbec v nejlepším zájmu dítěte, aby se i nadále obviněná mohla podílet na její výchově. Že role obviněné jako matky je v životě nezletilé poškozené, zvlášť zranitelné oběti, důležitá a nezastupitelná, je doložena nejen jednoznačně vyznívajícími zprávami pracovišť poskytujících obviněné a její rodině psychologickou intervenci, jejichž obsah byl i v napadeném rozsudku odvolacího soudu podrobně reprodukován a jejichž význam odvolací soud spíše zlehčoval bez bližší argmentace a konfrontace s ostatními důkazy, především závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a sexuologie, znalců MUDr. Aleny Gayové a PhDr. Štěpána Vymětala. Tito znalci poškozenou hodnotili jako osobnost psychosociálně nezralou, disharmonicky se vyvíjející, u které byl narušen morální, sexuální, sociální a emoční vývoj. Diagnostikovali u ní poruchu přizpůsobení a syndrom týraného a zneužívaného dítěte s naučenou bezmocí a patologickou deviantní vazbou s tím, že bude mít trvalé celoživotní následky. Znalci doporučili intenzivní psychoterapii dítěte a celého narušeného rodinného systému a nařízení dohledu nad péčí, se zahájením urychlené spolupráce s odborníky a odbornou léčbou, neboť se jedná o dítě ohrožené i do budoucna. Před soudem prvního stupně znalci zvláště upozornili na to, že terapie nemůže nahradit rodiče, žádná není tak silná jako rodičovské vazby. Uváží-li se tyto závěry a poznatky, jež jednoznačně vyplývají ze zpráv M. H., P. V., A. c. A., jakož i výpovědi svědka R. Ž., není pochyb o významu rodinného zázemí a nezastupitelné úloze obviněné při výchově nezletilé dcery, obviněná pro ni zajišťuje především zdroj bezpečí a důvěry. Vcelku ilustrativně v tomto směru vyznívají sdělení A. c. A. Ze zprávy z 9. 9. 2019 se mimo jiné podává, že z pohledu psychologa by opakované dlouhodobé odloučení od matky, bez běžného kontaktu v každodenním životě, mělo významné a těžko napravitelné následky na psychosociální vývoj a budování zdravé a sebejisté identity. Otec nezletilé prokazuje mnohé pozitivní rodičovské kompetence, je schopen nezletilou zabezpečit, ale vzhledem k věku nezletilé (dívka v raném prepubertálním stadiu) bylo by více než patřičné, aby vyrůstala společně s matkou, jedinou blízkou vztahovou osobou ženského pohlaví. Obdobné lze vyčíst i z doplnění z 18. 8. 2020, podle něhož je matka nepopiratelně nenahraditelná pro nezletilou mimo jiné v ohledu sdílení a možnosti zpracování zkušeností z období kontaktu s již zemřelým odsouzeným P. D., přičemž možnost takového pozitivního působení nemá žádná jiná osoba. Velmi dobře v tomto ohledu funguje matčina podpora terapie nezletilé. U nezletilé stoupá míra důvěry, blízkosti a otevřenosti, které je směrem k rodičům schopna. V minulosti byly její primární vztahové vazby výrazně deformovány přítomností pedofilního vztahu, který svou intenzitou a intimitou narušoval možnost zdravého rozvoje blízkých vztahů v rámci primární rodiny. Oba rodiče jsou ale schopni svou dlouhodobou a vytrvalou snahou nezletilou ujišťovat o podpoře bezpečí, a tak postupně u nezletilé dochází k rozvoji přirozenější dětské spontaneity (č. listu 2671, 2672).
28. Právě tyto okolnosti, jež lze podřadit pod kritérium „rodinných poměrů pachatele“ ve smyslu §39 tr. zákoníku, odvolací soud upozadil a místo toho akcentoval požadavek na odpovídající potrestání obviněné, konkrétně nepodmíněným trestem odnětí svobody, a to mimo jiné také s argumentem, že byl-li by uložen jiný druh trestu, znamenalo by to zvýhodňování určité skupiny pachatelů jen proto, že by mělo sekundárně dojít k zásahům do práv dítěte. S takovým paušálním hodnocením ale nelze souhlasit, stejně jako nelze souhlasit s konstatováním odvolacího soudu, že (ve smyslu dříve zmiňovaného nálezu Ústavního soudu) nezjistil „žádné specifické okolnosti, které by zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy“.
29. Na posledně uvedené okolnosti, vyjadřující mimo jiné konkrétní, specifické rodinné poměry obviněné, ale především také míru faktické závislosti nezletilé poškozené na obviněné, hloubku emočního vztahu dítěte k obviněné, jakož i míru ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že by obviněná jako rodič nebyla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, byla zaměřena pozornost soudu prvního stupně a jeho hodnotící úvahy přiléhavě reagují na individuální a jedinečné rysy projednávaného případu. Soud prvního stupně, maje na zřeteli vytvoření a zvýšení šancí nezletilé poškozené, představující v tomto politováníhodném případu zvlášť zranitelnou oběť, akcentoval úlohu obviněné jako matky, která může svým příkladným každodenním životem, každodenní výchovou nezletilé, podrobena dohledu a terapeutickému vedení lépe odčinit následky svého činu nejen vůči nezletilé poškozené, ale i vůči společnosti. Lze přisvědčit soudu prvního stupně, že zdárný vývoj poškozené a odstranění škodlivých následků činu musí být zájmem celé společnosti a nutno hledat cesty, jak tohoto cíle dosáhnout. Uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody by dozajista bylo dosaženo represivního účelu trestu a nebylo by možno diskutovat nad tématem, zda došlo ke zvýhodnění obviněné jen proto, že by sekundárně mělo dojít k zásahům do práv dítěte, jak také zmiňuje ve shodě s odvolacími námitkami státní zástupkyně odvolací soud. Šance na úzdravu nezletilé poškozené a odčinění škodlivých následků činu by se však takovým postupem nezvýšila, ba naopak, jak je patrné nejen ze závěrů znalců MUDr. Aleny Gayové a PhDr. Štěpána Vymětala, ale především i zpráv psychologů, u nichž probíhá rodinná terapie. Soud prvního stupně podle přesvědčení dovolacího soudu citlivě a vyváženě hodnotil všechny relevantní okolnosti a nepochybil, dospěl-li k závěru, že ač je veřejný zájem na ochraně společnosti značný, převáží nad ním v konkrétním případě nejlepší zájem dítěte. I dovolací soud má za to, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněné, matce nezletilé poškozené, jež je pro ni jedinou osobou ženského pohlaví, jíž důvěřuje a jíž se svěřuje, představuje pro ni imanentní součást pro ni tolik potřebného rodinného zázemí, by pro trvale psychicky poškozenou nezletilou znamenalo významnější negativní dopady, než je tomu u dětí pachatelů odsuzovaných k nepodmíněným trestům odnětí svobody v jiných, obvyklých případech. Uložil-li soud prvního stupně obviněné úhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon podmíněně odložil na nejdelší zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu, a současně obviněné také uložil povinnost podrobit se ve zkušební době vhodným programům psychologického poradenství, aniž by byl z důvodů srozumitelně vyložených v odůvodnění rozsudku tohoto soudu takový program specifikován (bod 224.), dovolací soud má takto uložený trest s přihlédnutím ke všem již zmiňovaným okolnostem za akceptovatelný. Nesdílí hodnotící úsudek odvolacího soudu, že jde o trest zjevně nepřiměřený, který nemůže obstát.
30. Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud může podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodnout v procesní pozici některého z nižších soudů, do níž se dostal po zrušení napadeného rozhodnutí (ŠÁMAL P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha. C. H. Beck, 2013, str. 3272–3273). V takovém případě postupuje Nejvyšší soud podle zákonných ustanovení platných pro soud, na jehož místě rozhoduje. Po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu může proto sám podle §256 tr. ř. zamítnout odvolání, shledá-li, že není důvodné. Právě tento způsob rozhodnutí dovolacího soudu byl pro tento případ adekvátní, a proto odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství i obviněná [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu