ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.718.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 718/2021-762
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, obviněného J. K. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 2 To 100/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 1 T 1/2020, byl obviněný J. K. (dále též „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3, §58 odst. 1, 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. l tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 800 000 Kč, k rukám jejího zmocněnce D. O., advokáta se sídlem XY.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal odvolání jak obviněný J. K., tak v neprospěch obviněného i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Odvolání obviněného směřovalo proti všem jeho výrokům, státní zástupkyně brojila proti výroku o trestu. Z podnětu obou těchto podání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 2 To 100/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznám vinným jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. l tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA, nar. XY, z titulu způsobených duševních útrap nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil výše uvedených trestných činů tím, že v přesně nezjištěné době, minimálně od roku 2009 do října 2017, v XY, v místě svého bydliště, ale též na jiných místech, a to nejméně jednou na nezjištěném místě v XY a jednou v období od 12. 5. 2017 do 14. 5. 2017 v hotelu P., XY, opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů, zpočátku dvakrát do měsíce, později i dvakrát do týdne, pro své sexuální uspokojení úmyslně zneužíval svou nezletilou vnučku, poškozenou AAAAA, nar. XY, kterou v době, kdy ji měl svěřenu dozoru, pod záminkou, že ji učí rozumět svému tělu, přiměl k provádění různých sexuálních praktik, zejména požadoval, aby mu sahala na penis a masturbovala ho až do jeho vyvrcholení, líbal ji, hladil ji na nahém těle, dráždil ji prstem na přirození, do kterého jí prst také zasouval, ale pouze na kraj, aby nedošlo k porušení panenské blány, orálně ji uspokojoval, slovně jí popisoval, jak má provádět muži orální sex, ale to ona odmítla a nikdy mu to nedělala, a poté, co odmítla vykonávat s ním sexuální praktiky, požadoval, aby si alespoň svlékla tričko a ukázala mu prsa, což rovněž odmítala, a při tomto svém jednání využil bezbrannosti nezletilé, vyplývající z jejího věku a jeho převahy jak fyzické, tak i psychické, a také převahy dospělé autority - dědečka, kdy s nezletilou často sdílel společnou domácnost, vyučoval ji hře na hudební nástroje a podílel se tak na její výchově, a nezletilá byla vzhledem ke svému nízkému věku po všech stránkách nedostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svou vůli a nesouhlas s tímto, a vzhledem k tomu, že nikdy nepoužil násilí, vyvolávalo v ní jeho jednání libé pocity a sexuální uspokojení, kdy nezletilou předčasně sexualizoval, jeho jednání strpěla a podrobila se jeho vůli, přičemž nedala najevo nesouhlas, a proto nebyla schopna se tomuto účinně bránit, čehož si musel být nepochybně vědom a využil toho k dosažení svého cíle, ačkoli věděl, že poškozená nedovršila věku patnácti let, a v tomto jednání chtěl pokračovat i po dovršení 15 let věku poškozené, avšak ta důrazně jeho jednání odmítla a odmítla plnit jeho požadavky, tedy jednoznačně vyjádřila nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, a proto s tímto přestal, avšak jednání obviněného se u poškozené podílelo na vzniku posttraumatické stresové poruchy, která se projevuje úzkostně depresivním prožíváním opakovanými připomínkami traumatizujících událostí, poruchami spánku, je přítomno riziko autodestruktivního chování, v důsledku čehož došlo k potřebě psychiatrické hospitalizace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 2 To 100/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. a namítl jednak, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, jednak že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v úvodních pasážích svého podání vytýkal porušení svých procesních práv před soudem prvního stupně. Nejprve se věnoval výslechu nezletilé poškozené, který byl konán bez jeho přítomnosti. Byl však realizován zcela asymetricky, když státní zástupkyni byl poskytnut prostor ke kladení otázek všeho druhu, jeho obhájci však nikoliv. Většina otázek mu byla v jejich originálním znění upřena, i když nebyly sugestivní ani kapciózní. Následně obviněný v podrobnostech připomenul znění zamítnutých otázek a vysvětlil, proč je považoval za důležité. V souvislosti s tím namítl, že výslech poškozené byl proveden v rozporu s §209 odst. 1 tr. ř. K tomu uvedl, že poškozená byla již vyslechnuta v přípravném řízení, se svým výslechem souhlasila a podporovali jej i znalci, úkonu byl přítomen její právní zástupce i orgán sociálně právní ochrany dětí, neexistovala žádná obava, že by v přítomnosti obviněného neměla vypovědět pravdu, nepochybně jí též nehrozila vážná újma na zdraví, smrt nebo jiná vážná újma vyplývající z jejího svědectví. Pokud za dané situace nebylo dovolateli umožněno položit jí otázky, došlo k porušení jeho práva na řádnou obhajobu, na nezávislé a nestranné posouzení věci a zejména k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti obviněného.
6. Dovolatel rovněž poukázal na porušení svých procesních práv v řízení před soudem druhého stupně. Shrnul, že veřejné zasedání se konalo ve dnech 10. 12. 20020 a 21. 1. 2021 a v jeho rámci bylo prováděno poměrně rozsáhlé dokazování, včetně opětovného výslechu znalců. Poté však předseda senátu v rozporu s §235 odst. 3 tr. ř. neudělil stranám slovo ke konečným návrhům. Byl vznesen pouze dotaz, zda mají strany návrhy na doplnění dokazování, následně však bez udělení slova k sumarizaci provedeného dokazování a k závěrečnému návrhu bylo obviněnému rovnou uděleno právo posledního slova. Tímto bylo opět porušeno jeho právo uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dovolatel vyjádřil také přesvědčení, že byl v rozporu s §190 odst. 2 tr. ř. rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným přísnějším ustanovením, než pro který byla podána obžaloba. V průběhu odročovaných hlavních líčení mu nebylo sděleno, že by na jeho jednání mohlo být nahlíženo přísněji – tj. i podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nebyl upozorněn, aby se v tomto ohledu k věci vyjádřil a činil případné důkazní návrhy. Postup soudu prvního stupně se tak ocitl v příkrém rozporu s §225 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud tuto neodstranitelnou procesní vadu nijak nezhojil. Nezrušil tedy napadený rozsudek a věc nevrátil k opětovnému provedení dokazování, nýbrž pouze zaslal obhájci přípis s upozorněním na možnou změnu právní kvalifikace. Tímto však byla dovolateli odňata možnost náležité argumentace v řízení před nalézacím soudem.
7. Obviněný se neztotožnil ani s právní kvalifikací posuzovaného jednání. Konkrétně se zaměřil na otázku bezbrannosti poškozené a vyzdvihl, že bezbrannost ve smyslu §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku je pojmem právním a nikoli odborným. Přesto však v daném případě zkoumali tuto otázku znalci, namísto toho, aby ji posoudil senát nalézacího soudu, a to s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které jsou ve věci podstatné. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že poškozená se již od počátku podrobila pouze těm intimním aktivitám, se kterými souhlasila. Z dikce obžaloby je evidentní, že poškozená nehodlala vykonávat orální sex. Nepochybně si tedy musela uvědomovat, o co se jedná a po zvážení konkrétních okolností vyjádřila s uvedenou aktivitou nesouhlas. Toto obviněný respektoval, nikdy na poškozenou nenaléhal a orální sex si nevynucoval. Lze proto učinit jednoznačný závěr, že poškozená si uvědomovala, co po ní obviněný chce a dokázala rozlišit, jaké aktivity s ním bude provozovat a jaké nikoliv. Nelze tedy souhlasit s hypotézou obžaloby i soudů obou stupňů, že by dostatečně neprojevila svůj nesouhlas a svoji vůli. Po celou dobu tak s dovolatelem činila (vybrané) intimní aktivity dobrovolně a nemohla se nacházet ve stavu bezbrannosti. Pokud v určitém období odmítla jakékoliv další intimní aktivity, obviněný tento postoj opět respektoval a jednání zanechal. Ve vztahu k dané problematice ještě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013, a ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1179/2017. V jejich světle uzavřel, že adekvátním hmotněprávním posouzením skutku by byla právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku.
8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 2 To 100/2020 (návrh na další procesní postup neučinil).
9. Obviněný v závěru svého podání podotkl, že dne 30. 4. 2021 nastoupil do výkonu trestu, předtím uhradil poškozené nemajetkovou újmu, náklady trestního řízení a též odměnu právního zástupce poškozené. Dále uvedl, že trpí velmi nepříznivým zdravotním stavem, je dlouhodobě kardiologicky léčen a v poslední době se při jeho věku 78 let projevily symptomy demence Alzheimerova typu. Potřebuje tudíž adekvátní zdravotní péči a medikaci, kterou mu vězeňské lékařství nemůže zajistit na odpovídající úrovni. Z tohoto důvodu dovolatel požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o podaném dovolání.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Neztotožnila se s procesními námitkami obviněného, což podpořila citací příslušné pasáže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 12.). Plně souhlasila také s naplněním znaku bezbrannosti poškozené, k čemuž opět odkázala na část odůvodnění napadeného druhoinstančního rozsudku (bod 9.). Za přiléhavé považovala rovněž podřazení posuzovaného jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti se pak v teoretické rovině a velice podrobně zabývala otázkou, jaké ustanovení zákona je možno považovat za přísnější, aby závěrem shrnula, že předchozí upozornění na změnu právní kvalifikace nebylo v daném případě nutné, neboť další ustanovení, jehož soud na rozdíl od obžaloby použil, není přísnější než kvalifikace uvedená v obžalobě. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. ve vymezeném rozsahu přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že se jedná o situaci, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, aj.).
14. Obviněný v rámci prvého uplatněného dovolacího důvodu namítal, že nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v §209 odst. 1 tr. ř. pro provedení výslechu poškozené nezletilé AAAAA před soudem prvního stupně v jeho nepřítomnosti. Dále argumentoval tím, že mu v rozporu s daným ustanovením nebylo umožněno položit poškozené dotazy. Je zřejmé, že jeho výhrady lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr ř., jelikož §209 odst. 1 tr. ř. je jedním z těch ustanovení, která upravují podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3159–3161). Jeho nedodržení by tak logicky bylo možno chápat jako nezákonný zásah do pravidel o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a v důsledku toho i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž námitka neumožnění klást poškozené dotazy zapadá do kontextu shora citovaného dovolacího důvodu, který může být ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, naplněn „i tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obžalovaného, provedl výslech svědka tak, že podle §209 odst. 1 věta druhá tr. ř. vykázal obžalovaného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením §209 odst.1 věta třetí tr. ř. neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky.“ Nejvyšší soud však po věcném hodnocení předmětných dovolacích výhrad dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
15. Podmínky, za kterých je možno u hlavního líčení vyslýchat svědka v nepřítomnosti obviněného, upravuje §209 odst. 1 věta druhá tr. ř. Na jeho základě platí, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. V posuzované trestní věci lze aplikovat tu alternativu citovaného zákonného ustanovení, podle níž existovala obava, že by poškozená nevypověděla v přítomnosti obviněného pravdu. Danou otázku je přitom nutno posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obžalovaného, k osobě svědka a jeho vztahu k obžalovanému a k charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (srov. již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 676/2004). Takovým svědkem pak může být osoba, které obžalovaný vyhrožoval mstou, pokud bude svědčit, dále osoba, která má z jiných důvodů strach z obžalovaného (např. dítě jím dlouhodobě týrané, znásilněná žena), osoba citově nebo jinak závislá na obžalovaném (např. dítě vůči rodiči, člen party vůči jejímu vůdci, žák vůči učiteli) apod. Obava, že svědek nevypoví pravdu v přítomnosti obžalovaného, musí být reálná, ovšem nelze spoléhat jen na to, že ji takový svědek sám projeví. Tato obava se přitom vztahuje na nepravdivé informace uvedené jak v neprospěch obviněného, tak v jeho prospěch. Zmíněná obava bude důvodná i tehdy, jestliže svědek v přítomnosti obviněného nebude schopen vypovídat vůbec, např. v důsledku silného rozrušení, strachu nebo jiného duševního rozpoložení. Svědkem, u něhož je obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, může být často osoba mladší než 18 let, má-li vypovídat o skutečnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. ř., tj. o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku dané osoby mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2617–2629).
16. Z právě uvedeného teoretického pojednání k využití postupu podle §209 odst. 1 věty druhé tr. ř. není důvodných pochybností o tom, že v konkrétním případě byly splněny předpoklady pro jeho použití. V prvé řadě se jednalo o nezletilou svědkyni, která měla vypovídat o bezpochyby velmi traumatické zkušenosti dlouhodobého sexuálního zneužívání, což lze již samo o sobě a bez dalšího podřadit pod okolnosti uvedené v §102 odst. 1 tr. ř. V daném případě byla situace ještě komplikovanější o to, že poškozená byla (a stále je) osobou psychicky velmi labilní, senzitivní, trpící úzkostně depresivní poruchou, pro kterou musela být psychiatricky léčena. Nelze přitom pominout, že jednou z příčin jejích psychických problémů (které byly v řízení bez důvodných pochybností prokázány) je právě posuzované jednání dovolatele. Všechny výše popsané skutečnosti se jasně projevily již při jejím výslechu v přípravném řízení, jehož zvukový i obrazový záznam je součástí spisového materiálu (na č. l. 115a). Na něm lze zpozorovat, jak byla poškozená po celou dobu tohoto procesního úkonu (a to pouze v přítomnosti jediné vyslýchající osoby) nervózní a činilo jí značné problémy sdělovat zejména intimní detaily jejích sexuálních aktivit s obviněným. Pokud tedy byla poškozená znovu vyslechnuta v průběhu hlavního líčení, bylo jednoznačně namístě a žádoucí vedení výslechu šetrným způsobem a s maximálním ohledem k její osobě, nízkému věku a neuspokojivému psychickému stavu. Toho šlo dosáhnout mimo jiné i tím, že se opětovně nesetkala s pachatelem protiprávního, sexuálně laděného jednání, jehož se stala obětí. Dalším velice významným faktorem, který ještě dále umocnil potřebu výslechu poškozené v nepřítomnosti dovolatele, je jejich blízký příbuzenský vztah jako dědečka a vnučky, kdy v konkrétním případě byli prarodiče (namísto rodičů) zároveň vychovateli poškozené i její sestry, a tedy hlavními autoritami v jejich dosavadním životě. Poškozená v tomto směru uvedla, že prarodičům vděčí za mnohé (ať již za materiální zajištění anebo podporu při rozvíjení jejího hudebního talentu). I tato okolnost by jistě mohla mít negativní vliv na její výpověď, pokud by byla vystavena přímému kontaktu s dovolatelem, a to dvojnásob za situace, kdy provedeným dokazováním byla doložena určitá snaha jeho samého a zejména jeho manželky, babičky poškozené, ovlivnit její svědectví v jeho prospěch.
17. Lze proto shrnout, že takřka všechny konkrétní okolnosti projednávaného případu, tzn. charakter trestného činu, jakož i skutečnosti, o nichž měla poškozená vypovídat, osoba i osobní vlastnosti obviněného i poškozené a zároveň charakter jejich vzájemného vztahu, odůvodňovaly reálnou obavu, že poškozená by v přítomnosti dovolatele v důsledku svého duševního rozpoložení nemusela, příp. nebyla vůbec schopna vypovědět (celou) pravdu. Podmínky zakotvené v §209 odst. 1 větě druhé tr. ř. pro výslech svědkyně v nepřítomnosti obviněného tudíž byly dány. Vedle toho však nalézací soud velmi správně poukázal na skutečnost, že poškozenou je možno v souladu s ustanovením §2 odst. 4 písm. a), c), d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, označit za zvlášť zranitelnou oběť trestného činu. Podle §17 odst. 1 tohoto zákona má oběť a osoba jí blízká právo požádat v kterémkoliv stadiu trestního řízení, popřípadě i před jeho zahájením, aby byla při úkonech, kterých se účastní, učiněna potřebná opatření k zabránění jejich kontaktu s osobou, kterou oběť označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo proti níž se vede trestní řízení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jsou takové žádosti příslušné orgány povinny vyhovět, pokud se jedná o zvlášť zranitelnou oběť a nevylučuje to povaha prováděného úkonu. Svědecká výpověď přitom není takové povahy, aby vylučovala možnost zabránění kontaktu oběti s pachatelem trestného činu, což je ostatně patrné z existence zákonné úpravy zanesené do §209 odst. 1 tr. ř. Bez ohledu na to, zda poškozená požádala o zabránění kontaktu s obviněným či nikoliv, je zřejmé, že pokud by tak učinila, byl by jí soud povinen vyhovět. Citovaná úprava zákona o obětech trestných činů tak (přinejmenším) ještě více potvrzuje důvodnost konání výslechu poškozené v nepřítomnosti dovolatele. Hlavním ovšem v daném směru zůstává, že byly splněny požadavky §209 odst. 1 věty druhé tr. ř.
18. Nejvyšší soud zároveň shledal, že byly naplněny i další zákonné podmínky probíraného procesního postupu. Podle §209 odst. 1 věty třetí tr. ř. musí být obviněný po návratu do jednací síně seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu, klást otázky. V protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 8. 2020 (č. l. 600 a násl.) je popsán průběh předmětného jednání, kdy obviněný opustil jednací síň, dostavila se poškozená a podala první část svého svědectví, při němž odpovídala na dotazy předsedkyně senátu. Po jejím odchodu a návratu dovolatele byl tento seznámen s její výpovědí i otázkami, které pro poškozenou připravila státní zástupkyně, následně mu byl poskytnut prostor na poradu se svým obhájcem k formulaci otázek. V tomto směru obviněný namítal, že mu nebylo umožněno klást poškozené dotazy, čímž mělo být porušeno jeho právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny. Dané tvrzení ovšem neodpovídá zaznamenanému průběhu jednání před nalézacím soudem. Obhájce předložil senátu 12 otázek, z nichž 6 bylo bez dalšího schváleno a poškozené položeno v jejich původním znění. Otázky č. 2 a 4 byly sice zamítnuty s ohledem na jejich nešetrnost vůči poškozené jako zvlášť zranitelné oběti i na rozpor s požadavky §102 odst. 1 tr. ř., přesto byly nakonec položeny jinak formulované. To je zjevné z dalšího průběhu jednání, když poškozené byla namísto otázky č. 2 ve znění „Sváděla jste dědečka, jakým způsobem a jak často?“ předložena SMS zpráva (č. l. 617), ve které ona sama zmínila, že obviněného občas k sexuální aktivitě svedla, a byla dotázána, co tím myslela, na což odpověděla (že se mu sama podbízela, když po něm něco chtěla), stejně jako na doplňující dotaz, kdo byl v iniciaci předmětných kontaktů aktivnější. Odpověď se obviněnému dostala i na otázku č. 4 týkající se jejího intimního života s přítelem (včetně vlivu posuzovaného jednání na danou oblast), kdy poškozená toto téma rozvedla již v rámci odpovědi na otázku č. 3, zda má přítele, a nebylo tedy nutné, aby jí byla pokládána otázka č. 4 v přeformulovaném znění, což bylo původně plánováno. Pokud jde o otázky č. 8, 9, 11 a 12, tyto již neměly téměř žádný vztah k projednávanému skutku a týkaly se materiálního zabezpečení poškozené ze strany prarodičů, omluvy dovolatele za své chování vůči ní a nabídce satisfakce. Přesto předsedkyně senátu nadnesla i tato témata a poškozená na ně reagovala tak, že i tyto původně zamítnuté dotazy byly ve své podstatě zodpovězeny, a to opět bez nutnosti klást nějaké doplňující otázky. Je proto možno konstatovat, že právo klást poškozené otázky bylo obviněnému zachováno. Rovněž byl po návratu do jednací místnosti řádně seznámen s jejími odpověďmi a závěrem mu bylo uděleno právo se k jejímu výslechu jako celku vyjádřit, čehož využil. Z toho všeho jednoznačně plyne, že postup soudu plně odpovídal §209 odst. 1 tr. ř., a nebyla tudíž porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ani čl. 38 odst. 2 Listiny.
19. Následně uplatněné procesní námitky, konkrétně porušení §225 odst. 2 tr. ř. a §235 odst. 3 tr. ř., se již nijak nedotýkají tématu přítomnosti či nepřítomnosti dovolatele u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, a tudíž nespadají do zákonného rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Vedle toho nenaplňují ani žádný jiný z dovolacích důvodů zaměřených na další aspekty procesního postupu soudů. V této souvislosti je pak potřeba připomenout, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným s tím, že rozsah dovolacího přezkumu je limitován pouze na určité procesní či hmotněprávní oblasti, definované v rámci jednotlivých dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b tr. ř. Jejich výčet je taxativní, což ve svém důsledku znamená, že jejich zákonem určený rámec nelze rozšiřovat a zejména přidávat další, s nimi nesouvisející otázky. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat vady vytýkané v podaném dovolání, které nelze podřadit pod některé z ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ), odst. 2 tr. ř. Právě uvedené pravidlo je tedy nutno aplikovat i na výše zmíněné procesní námitky obviněného.
20. Na druhou stranu však Nejvyšší soud připouští, že v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu je oprávněn mimořádně překročit zákonem vymezený rozsah dovolacího přezkumu, pokud by jinak byla ohrožena základní práva a svobody obviněného. Je tomu tak proto, že závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
21. Nejvyšší soud shledal, že k žádnému protiústavnímu zásahu do práv a svobod dovolatele v posuzované trestní věci nedošlo. Nelze totiž pominout, že jím vytýkaná pochybení se vztahují výlučně k právní kvalifikaci jeho skutku podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný jednak namítal, že jeho jednání bylo obžalobou právně posouzeno pouze jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zatímco rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným též kvalifikačním znakem podle písm. c) odstavce třetího, a to aniž by byl na tuto změnu upozorněn na základě §225 odst. 2 tr. ř. K tomu lze pouze ve vší stručnosti uvést, že předmětná skutková podstata byla na základě rozhodnutí soudu druhého stupně vypuštěna a jednání dovolatele bylo nakonec právně posouzeno zcela shodně jako v podané obžalobě. Ve výhradě, že mu „byla odňata možnost náležité argumentace před soudem prvého stupně“, tak nelze spatřovat žádný zásah do jeho práva na spravedlivý proces, již jen proto, že byla zaměřena do právní kvalifikace, která nebyla aplikována. Totéž platí přeneseně i pro druhou námitku, tj. porušení §235 odst. 3 tr. ř. V daném ohledu je namístě připomenout, že před soudem druhého stupně byla konána dvě veřejná zasedání. Nejprve dne 10. 12. 2020, kde byla přednesena podaná odvolání včetně konečných návrhů (č. l. 668 a násl.), a poté dne 21. 1. 2021. V něm byl proveden opětovný výslech znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Jiřího Koutka, PhD., a doc. PhDr. Jany Kocourkové, a to výlučně k otázce posttraumatické stresové poruchy u poškozené – tedy znovu ve vztahu ke skutkové podstatě §185 odst. 3 písm. c) tr. ř. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 676 a násl.) je zřejmé, že obviněný měl dostatek prostoru k realizaci svého práva na obhajobu, jeho obhájce kladl znalcům mnoho dotazů, měl možnost navrhnout doplnění dokazování a následně bylo dovolateli uděleno právo posledního slova. Nelze tedy dospět k závěru, že by mu nebyl poskytnut ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny prostor vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nadto, jak již bylo zmíněno, celé dokazování se týkalo skutkové podstaty, která nebyla soudem druhého stupně obviněnému přisouzena.
22. Další argumentace byla vznesena v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Obviněný vyjádřil ve svém podání přesvědčení, že právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je vadná. Konkrétně brojil proti závěru obou soudů, že byl naplněn znak bezbrannosti poškozené ve smyslu §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Svůj postoj odůvodnil tím, že poškozená se podrobovala všem zjištěným sexuálním aktivitám dobrovolně, on na ní nikdy nenaléhal, nic si nevynucoval ani nepoužil násilí, přičemž poškozená si dokázala určit, které intimní praktiky s ním bude provozovat a které nikoliv, což on vždy respektoval. Z tohoto důvodu měl za to, že jeho jednání mělo být po právní stránce hodnoceno pouze jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulovaná námitka v je plném rozsahu zacílena do právního posouzení skutku, a tudíž ji lze bez dalšího podřadit pod druhý obviněným zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud však nepovažoval jeho argumentaci za opodstatněnou, naopak se v tomto ohledu ztotožnil s právním názorem soudů nižších instancí.
24. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku (tj. alinea první), nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti (tj. alinea druhá), podle odstavce 2 písm. a) uvedeného ustanovení zákona pak spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a podle odstavce 3 písm. a) téhož ustanovení zákona spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let. Podle tzv. právní věty výroku o vině odvolacího soudu se obviněný zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že zneužitím bezbrannosti donutil jiného k pohlavnímu styku, čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. Není od věci také uvést, že pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného, či odlišného pohlaví. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží je pak třeba považovat takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože (spojení pohlavních orgánů muže a ženy). Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, eventuálně další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II., §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1836 a 1841].
25. Dříve uvedená výhrada proti správnosti právního posouzení jednání obviněného je stěžejním bodem obhajoby již od samého počátku tohoto trestního řízení, a tudíž se jí oba soudy již do hloubky zabývaly. Nelze přitom souhlasit s tvrzením dovolatele, že by otázku bezbrannosti poškozené zkoumali pouze znalci. Je sice pravdou, že ti se v rámci znaleckého zkoumání touto záležitostí také zabývali, nicméně k závěru o naplnění předmětného kvalifikačního znaku dospěly soudy na základě vlastních, samostatných úvah, které srozumitelně vyjádřily do odůvodnění svých rozhodnutí, a to na str. 22 (bod 29.) rozsudku nalézacího soudu a str. 7–8 (bod 9.) rozsudku soudu odvolacího. Nejvyšší soud jim nemá v uvedeném směru čeho vytknout, a může tak na příslušné pasáže z důvodu procesní ekonomie odkázat. Především soud odvolací se daným tématem detailně zabýval, a to jak po stránce praktické, tak teoretické, v níž citoval odpovídající pasáž i zde opakovaně zmiňované komentářové literatury k trestnímu zákoníku. Nejvyšší soud proto nepovažuje za účelné celé toto akademické pojednání znovu opakovat ve svém usnesení, pouze vyzdvihne ten nejdůležitější bod, tedy že kromě bezbrannosti fyzického charakteru, kdy se oběť není schopna žádným způsobem bránit, ať již proto, že vůbec nevnímá, co se kolem ní děje, anebo že je jiným způsobem fyzicky paralyzovaná, zná právní teorie též tzv. bezbrannost psychickou. V tomto stavu se nacházejí osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Typicky se jedná o malé děti nebo osoby mentálně zaostalé, které často nechápou, co se po nich požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo nejsou způsobilé vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1649–1662, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019, uveřejněné pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr., obviněným odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013, a ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1179/2017). Nutno též dodat, že pokud jde o zjišťování stavu bezbrannosti u dětí, zejména dětí mladších patnácti let, je třeba vždy zvažovat okolnosti konkrétního případu. U nejmladších dětí bude obvykle spatřována existence bezbrannosti absolutní, neboť jejich duševní vývoj dosud nedospěl do stadia, kdy jsou vůbec schopné pochopit význam pachatelova jednání. U dětí starších je přítomnost stavu bezbrannosti třeba posuzovat velmi citlivě, jelikož tyto si již mnohdy uvědomují škodlivost jednání pachatele, přesto nemusí být natolik duševně a fyzicky vyspělé, aby svůj nesouhlas daly dostatečně zřetelně najevo a dokázaly se účinně bránit. Konečně může nastat i situace, kdy obětí činu je sice dítě, avšak s ohledem na jeho psychickou i fyzickou vyspělost nelze o stavu bezbrannosti hovořit (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93, uveřejněné pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.). V těchto souvislostech je třeba si dále uvědomit, že stav bezbrannosti je vždy pojmem vztahovým, který nevyjadřuje pouze okolnosti na straně oběti, nýbrž zahrnuje rovněž okolnosti na straně pachatele a také další okolnosti případu. Vedle samotného způsobu útoku, jeho místa a času, půjde také o osobnost pachatele a jeho fyzické dispozice, vztah pachatele k oběti včetně jejich dřívější sociální interakce a případných zkušeností oběti, a v případě blízkých osob také například širší aspekty rodinných vztahů. Všechny tyto okolnosti jsou totiž pachateli předem známy, a jsou jím maximálně využívány k dosažení jeho cíle. Výsledkem úvahy o existenci stavu bezbrannosti (zejména) u dětí proto musí být nejen to, zda si uvědomovaly či neuvědomovaly nepatřičnost pachatelova jednání, ale především to, zda i s ohledem na všechny další okolnosti případu disponovaly skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele.
26. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně začaly pravidelné sexuální kontakty mezi obviněným a poškozenou od jejích 7 let, tedy v jejím mladším školním věku. Lze proto jednoznačně souhlasit s názorem obou soudů, že v daném období ještě poškozená nebyla dostatečně vyspělá na to, aby správně vyhodnotila charakter předmětného jednání a účinně se proti němu vymezila. Její situace byla navíc podstatně ztížena v tom, že tímto nevhodným způsobem vůči ní vystupovala osoba jí velice blízká – dědeček, k němuž jí nejen pojila citová vazba a nepochybně i důvěra (přinejmenším v jejích mladších letech), ale též byl jednou z hlavních autorit v jejím životě. Po selhání jejích rodičů totiž na sebe s manželkou (babičkou poškozené) v podstatě převzal jejich roli. Sama poškozená ostatně potvrdila, že právě on byl po dlouhou dobu jejím nejbližším člověkem. Jako další významný faktor lze považovat to, že výchova se strany prarodičů byla podle slov poškozené velmi přísná až despotická. Toto její tvrzení plně koresponduje s četnými zprávami OSPOD, které byly provedeny k důkazu u hlavního líčení a které dokládají velmi autoritativní, nátlakové až sveřepé jednání prarodičů (vyznačující se velmi nízkou schopností sebereflexe), jemuž byly obě vnučky (mezitím umístěné do ZDVOP SOS XY) těžko schopny čelit i v letech jejich dospívání. Taková okolnost přitom nepochybně hraje roli při rozhodování, zda jedinci tohoto typu odporovat anebo se raději podrobit jeho vůli, a to obvykle ještě předtím než se uchýlí k nějaké nátlakové formě jednání.
27. Je tedy možno shrnout, že bezbrannost poškozené byla dána jednak jejím nízkým věkem a nedostatkem zkušeností, jednak jejím vztahem k dovolateli, jeho nezpochybnitelné autoritě v jejím životě, umocněné navíc jeho osobními vlastnostmi a stylem výchovy. Za tohoto stavu lze přijmout závěr, že poškozená reálně a objektivně posuzováno neměla schopnost se jednání obviněného jakkoliv bránit, přestože ten na ni nikterak nenaléhal, nenutil ji ani slovně ani fyzicky. Stejně tak je nepochybné, že dovolatel si byl této své celkové převahy velmi dobře vědom a úmyslně ji zneužil. Na tom nemůže nic změnit, že poškozená se odmítla některým praktikám podrobit. Samotná skutečnost, že sama považovala určité aktivity za podstatně méně přijatelné než jiné, totiž ještě neznamená, že byla schopna správně vyhodnotit tyto jiné činnosti, k nimž „svolila“. Tak tomu prokazatelně ani nebylo, neboť poškozená utrpěla v důsledku svého dlouholetého sexuálního zneužívání trauma (a zde není rozhodné, zda dosáhlo závažnosti posttraumatické stresové poruchy či nikoliv), s nímž se bude muset ještě dlouhou dobu vyrovnávat. Vůbec nelze zohlednit ani fakt, že poškozená občas obviněného sama svedla, pokud měla zájem o nějaké „protiplnění“ (sladkost apod.), jelikož situaci, kdy k něčemu takovému mohlo docházet, navodil svým prvotním jednáním pouze a jedině on, proto je třeba přičíst zmíněnou okolnost k jeho tíži a ne k jeho dobru. Nelze tedy než závěrem konstatovat, že předmětný skutek byl soudy nižších stupňů správně posouzen jako zločin znásilnění a nikoliv jako pouhé pohlavní zneužití. V této souvislosti není od věci dodat, že i kdyby Nejvyšší soud připustil, že stav bezbrannosti poškozené nelze vyvozovat po celou dobu trvání protiprávního sexuálně motivovaného jednání obviněného (lze reálně uvažovat o věku před ukončením základní školní docházky), v důsledku čehož by v úvahu přicházelo právní posouzení jeho jednání jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nebyl by tento závěr ve svých důsledcích ve prospěch obviněného, poněvadž jeho jednání by muselo být kvalifikováno nejen jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, proti čemuž dovolatel nic nenamítal, ale i jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a též zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud uzavírá, že většina námitek dovolatele je zjevně neopodstatněná, zatímco menší část z nich neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b tr. ř. Proto podané dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
29. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu