ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.754.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 754/2021-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2021 o dovolání obviněné J. H. , rozené XY, nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 14 To 29/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 166/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 1. 10. 2020, č. j. 2 T 166/2019-208, byla obviněná J. H. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku. Za to byla podle §182 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen též trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v listovních a poštovních službách na dobu 1,5 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, IČ: 47114983, a poškozená Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha, IČ: 45272956, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující do všech jeho výroků. O něm rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 14 To 29/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku tím, že jako vedoucí pošty na pobočce XY, zaměstnaná u společnosti Česká pošta, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Politických Vězňů 909, Praha, si v přesně nezjištěný den v období od 14. 2. 2019 do 24. 3. 2019 na pobočce České pošty v XY, přisvojila poštovní balík číslo XY, jehož odesílatelem byla společnost C., IČ: XY, a adresátem M. G., XY, jehož obsahem byl mobilní telefon zn. APPLE IPHONE 6S 32 GB, IMEI: XY, včetně faktury, který byl dne 14. 2. 2019 omylem doručen P. K. na pobočku České pošty v XY, a které jako jediné zaměstnankyni pobočky byl svěřen k doručení, následně v období od 14. 2. 2019 do 24. 3. 2019 v místě svého bydliště XY tento poštovní balík otevřela a věci z balíku, tedy mobilní telefon včetně faktury č. 1118702382 vystavené dne 12. 2. 2019 dodavatelem společností C. si ponechala pro svoji potřebu, čímž způsobila škodu České poště, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Politických Vězňů 909, Praha, ve výši 1 000 Kč a České pojišťovně, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha, ve výši 6 917 Kč, celkem způsobila škodu 7 917 Kč a porušila listovní tajemství a zcela znemožnila doručení písemnosti.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že označenému rozsudku nalézacího soudu předcházel trestní příkaz ze dne 27. 11. 2019, č. j. 2 T 166/2019-174, jímž byla obviněná uznána vinnou v bodě I) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě II. přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku. Za to byla podle §182 odst. 5 tr. zákoníku, §314e odst. 2 tr. ř. a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen též trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v listovních a poštovních službách na dobu 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, IČ: 47114983, a poškozená Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha, IČ: 45272956, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 14 To 29/2021, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatelka v úvodu svého podání vyjádřila přesvědčení, že nemůže být postižena za trestný čin porušení tajemství dopravovaných zpráv, jehož se měla dopustit tím, že porušila uvedené tajemství ve vztahu k faktuře a v ní uvedeným údajům, která byla součástí balíčku, který si ona přivlastnila. Měla za to, že se jedná o vyloučený jednočinný souběh trestných činů zpronevěry a porušení tajemství dopravovaných zpráv, neboť mezi nimi je v tomto případě vztah faktické komzumpce. Jádrem jejího jednání bylo totiž zmocnění se balíčku obsahujícího elektroniku. Obviněná poukázala na vyjádření společnosti C., podle něhož lze již z nerozbaleného balíčku poznat, že jeho obsahem je elektronika v určité konkrétní hodnotě. Na právním názoru odvolacího soudu, že tajemství dopravovaných písemností se vztahuje i k faktuře, může něco být, nicméně je otázkou, nakolik jsou údaje v ní uvedené tajemstvím. Z doručovacího štítku balíčku lze snadno zjistit, kdo je odesílatelem a kdo je příjemcem, tedy kdo je na faktuře uveden jako dodavatel a odběratel. Dále jsou na faktuře údaje o ceně zboží, přičemž i tento údaj je seznatelný i bez rozbalení balíčku. Na faktuře je také uvedeno, jaké zboží se prodává. Fakt, že jde o elektroniku, je rovněž zřejmý bez rozbalení. O jaký konkrétní produkt se jedná, se každý spíše dozví z obsahu balíčku než z faktury. O vztah faktické komzumpce jde v případě jednočinného souběhu trestných činů tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. V tomto směru dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 76/2020. Připustila, že si je vědoma skutečnosti, že byla odsouzena pouze za jeden trestný čin, a to za porušení tajemství dopravovaných zpráv, současně však připomněla ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán.
7. Následně obviněná soudům nižších instancí vytkla, že neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Na podporu svého názoru v podrobnostech citovala závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19. K tomu doplnila, že byla fakticky odsouzena za to, že porušila tajemství obsahu faktury nacházející se v balíčku, který byl ale z podstatné části zřejmý z obalu balíčku. Díky tomu jí byl uložen trest zákazu činnosti, čímž došlo ke značnému zásahu do jejího života, jelikož v malé obci, kde žije, jsou jen velmi omezené pracovní příležitosti. Uzavřela proto, že trest, který jí byl uložen, ale už samotné odsouzení, je fakticky naprosto neadekvátní tomu, čeho se dopustila.
8. Na základě výše uvedených skutečností dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby rozhodl, že se zprošťuje obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky dovolatelky jsou ve světle uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, opodstatnění jim ovšem nelze přiznat.
10. Státní zástupce se nejdříve věnoval teoretickému vymezení otázky tzv. faktické konzumpce. Konstatoval ale, že v posuzovaném případě absentuje základní předpoklad pro to, aby bylo možno o jeho uplatnění vůbec uvažovat, poněvadž obviněná byla uznána vinnou pouze jedním trestným činem, konkrétně přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku. Ve věci tudíž neexistuje další trestný čin, jenž by měl být spáchán v jednočinném souběhu se shora uvedeným přečinem a který by bylo možno případně označit za základní trestný čin. Podle státního zástupce si dovolatelka tuto mezeru ve své argumentaci zjevně uvědomuje, což pokrývá odkazem (byť jen blanketním a blíže neobjasněným) na §2 odst. 1 tr. zákoníku. V daném směru jí však státní zástupce nepřisvědčil, že by mělo být postupováno podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán, neboť pak by připadalo v úvahu právní posouzení jednání obviněné jako dvou trestných činů – kromě aplikovaného přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku ještě jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, což není postup, který by byl ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku pro pachatele příznivější. Nad rámec uvedeného státní zástupce doplnil, že jednočinný souběh těchto přečinů vyloučen být nemůže. Zmínil sice, že se nelze opírat jen o srovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, nelze je ale ani pomíjet. Zvláště pak tehdy, pokud trestný čin, jenž by měl být fakticky konzumován, je trestním zákoníkem postihován daleko přísněji než trestný čin, jenž by měl být vyhodnocen jako základní. Vyjádřil též názor, že s ohledem na obvyklé skutkové okolnosti trestného činu porušení tajemství dopravovaných zpráv jej zpravidla nelze považovat za vedlejší, málo významný produkt trestného činu zpronevěry, jenž by měl být považován za základní trestný čin, a to vzhledem k různosti jejich objektů a krom dalšího i k tomu, že prvně zmiňovaný trestný čin pro závěr o trestní odpovědnosti vůbec nevyžaduje způsobení byť nepatrné škody.
11. Za neopodstatněnou považoval státní zástupce i námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Podotkl, že jednání obviněné nijak zásadně nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Nesouhlasil s názorem dovolatelky, že by mělo být porušení tajemství dopravované listiny v podobě faktury za dodávané zboží výrazně snižováno obsahem informací, jež byly uvedeny na obalu poštovního balíku. Tyto informace rozhodně nekopírovaly obsah poštou doručované listiny. Údaje na balíku sloužily k podání informací sloužících k přepravě zásilky, informování o odesílateli, příjemci a doručovateli zásilky, případně o způsobu doručení, datu odeslání a podobně, nikoli o podmínkách a okolnostech prodeje, kupní ceně, fakturační adrese, platebních podmínkách, splatnosti apod. Na obalu zásilky se tedy informace z listiny, jež požívala ochrany utajení dopravované zprávy, nenacházely a otevřením zásilky došlo k bezprecedentnímu narušení tajemství této jiné písemnosti při poskytování poštovní služby. Společenská škodlivost jednání obviněné byla naopak zvýšena tím, že se skutku dopustila vědomě z pozice zaměstnance provozovatele poštovních služeb, navíc působícího ve vedoucí pozici, jenž by měl ve zvýšené míře dbát na zachování listovního tajemství (tajemství dopravovaných písemností), a k tomu ze zištných důvodů, což souviselo s jejím majetkovým deliktně závadným jednáním, byť v důsledku novelizace trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. posuzovaným jen přestupkově.
12. Vzhledem k uvedenému státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je ve vymezeném rozsahu podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že takřka všechny námitky obviněné (s výjimkou její výhrady proti uložení trestu zákazu činnosti) se vztahují k právnímu posouzení projednávaného skutku, a jsou tudíž podřaditelné pod shora citovaný dovolací důvod. Bylo tedy povinností Nejvyššího soudu uplatněnou dovolací argumentaci po věcné stránce posoudit, což také učinil. Na základě toho však dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněné bylo soudy obou stupňů naprosto správně kvalifikováno jako přečin porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Naproti tomu její námitky směřující proti tomuto hmotněprávnímu závěru soudů hodnotil jako zjevně neopodstatněné.
17. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněná naplnila zákonné znaky přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku tím, že jako zaměstnanec provozovatele poštovních služeb úmyslně porušila tajemství jiné písemnosti při poskytování poštovní služby a potlačila písemnost obsaženou v poštovní zásilce. Se zřetelem k obsahu dovolacích námitek obviněné je vhodné předeslat, že přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo úmyslně poruší tajemství uzavřeného listu nebo jiné písemnosti při poskytování poštovní služby nebo přepravované jinou dopravní službou nebo dopravním zařízením. Již odvolací soud správně poukázal na stanovisko právní teorie, podle něhož se porušením tajemství (mimo jiné) rozumí jakékoli neoprávněné narušení přepravované písemnosti se snahou zjistit její obsah, aniž by tento obsah musel být někomu dalšímu sdělen. Porušení tajemství se tedy může vyčerpat jen vlastním zásahem narušitele, aniž by se s obsahem dané písemnosti seznámila další osoba. Pro účely posuzovaného případu je podstatné, že za naplnění uvedeného znaku je považováno již jen samotné svévolné otevření uzavřeného listu nebo jiné písemnosti. Dále odvolací soud připomenul, že tajemstvím je chráněn obsah písemnosti bez ohledu na její hodnotu pro adresáta, odesílatele či pachatele, např. též účtu, pozvánky a propagačního letáku, pokud byla obsahem přepravované písemnosti. Hodnota zprávy však může ovlivňovat povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku zejména při stanovení druhu a výměry trestu. V neposlední řadě odvolací soud upozornil, že uzavřeným listem se v kontextu shora citovaného zákonného ustanovení rozumí především dopis, zatímco jinou písemností je jakákoli jiná uzavřená listinná zásilka, např. zaslaný úřední spis, poslané dokumenty apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1805-1819).
18. Z právě uvedeného teoretického vymezení lze snadno dovodit, že všechny znaky popisované skutkové podstaty byly jednáním dovolatelky bezezbytku naplněny. Jak již bylo zdůrazněno, k dokonání trestného činu postačovalo pouze svévolné otevření předmětného balíku, v němž se nacházela faktura, jakožto tzv. jiná písemnost chráněná listovním tajemstvím. Navíc obviněná z titulu svého zaměstnání velice dobře věděla, že k takovému zásahu nebyla v žádném případě oprávněna (a to i kdyby považovala zásilku za ztracenou). V této souvislosti je nutno dále zmínit, že zákon nestanoví žádné konkrétní náležitosti, které by měla určitá listina obsahovat, aby ji bylo možno označit za „jinou písemnost“ ve smyslu §182 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zásadní je jedině to, že je součástí uzavřené zásilky (balíku, zalepené obálky apod.). Taková písemnost tudíž může obsahovat úplně cokoliv, od velice důležitých informací až po ty zcela bezvýznamné (ať již z pohledu kohokoliv), může jí být dokonce i pouhý propagační leták. Přesto jsou všechny zde se vyskytující informace bez dalšího chráněny trestním zákoníkem proti narušení jejich tajemství. V tomto světle proto nelze přistoupit na argumentaci obviněné, která ve svém podání zpochybňovala naplnění znaku porušení tajemství, a to z důvodu, že údaje uvedené na faktuře nemohly být žádným tajemstvím, jelikož příslušné informace bylo možno dovodit již z doručovacího štítku nalepeného na balíčku. Tak tomu v prvé řadě ani není, poněvadž na faktuře, která je součástí uzavřené zásilky, jsou ještě další údaje, které se na vnějším obalu (jenž obsahuje výhradně informace pro účely doručování) nenacházejí. Některé z nich připomínal státní zástupce ve svém vyjádření, lze zmínit např. způsob platby, kterých je možno zvolit hned několik, anebo fakturační adresu, která nemusí být shodná s adresou dodání, stejně tak může být zboží odesláno na jméno jiné osoby, než je konečný odběratel. Je-li tedy tajemstvím chráněna každá informace nacházející se na jiné písemnosti, je zcela bezpředmětné zpochybňovat naplnění kvalifikačního znaku porušení tajemství tvrzením, že přibližný obsah dané listiny bylo možno zčásti dovodit i bez otevření balíku. Tím nejpodstatnějším ovšem zůstává, že již jen samotné svévolné otevření zásilky, v níž se písemnost tohoto druhu nachází, znamená dokonání předmětného trestného činu, bez ohledu na to, jakou představu má pachatel o obsahu této listiny, i bez ohledu na to, zda se část informací na ní uvedených opakuje i na doručovacím štítku zabalené poštovní zásilky.
19. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se ztotožnil i se závěrem soudů nižších instancí stran naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, vůči kterému obviněná žádné konkrétní výhrady ve své mimořádném opravném prostředku nevznesla. V podrobnostech tedy postačuje odkázat na str. 5–6 usnesení odvolacího soudu, kde je daná problematika detailně probírána.
20. Jako nedůvodný lze hodnotit také požadavek na odlišnou aplikaci §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V takovém případě by podle zákonné úpravy účinné do 30. 9. 2020 připadala v úvahu právní kvalifikace skutku jako jednočinného souběhu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a již zmiňovaného přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku. V návaznosti na to však dovolatelka namítala, že jednočinný souběh těchto dvou trestných činů je v posuzovaném případě vyloučen, a to z důvodu tzv. faktické konzumpce přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv přečinem zpronevěry, jakožto trestným činem hlavním. Za této situace by hmotněprávní posouzení jejího jednání výhradně podle §206 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 bylo výhodnější než právní kvalifikace aplikovaná v rozhodnutí soudů nižších instancí.
21. Jak dovolatelka, tak státní zástupce v teoretické rovině odkazovali na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 76/2020 (bod 33., str. 8–9), podle kterého tzv. faktická konzumpce vylučuje jednočinný souběh trestných činů tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Tzv. faktickou konzumpcí rozumíme případ, kdy porušení nebo ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením v konkrétním případě je bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem hlavní (závažnější) trestné činnosti postižené druhým ustanovením (např. poškození zámku při krádeži vloupáním). V takovém případě konzumuje posouzení skutku jako podstatně závažnějšího trestného činu jeho posouzení jako činu málo závažného (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 174, JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 348). Zjištění, že se v konkrétním případě jedná o faktickou konzumpci, nelze opírat jen o srovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, ale je na ni nutné usuzovat z faktického průběhu činu (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 10/1987-II. Sb. rozh. tr.). Právě podle okolností, za nichž byl čin spáchán, a s přihlédnutím k jeho povaze a závažnosti (společenské škodlivosti) je možné dojít k závěru o tom, zda je trestný čin prostředkem jen relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 35/2011 Sb. rozh. tr.), a je tedy namístě faktickou konzumpci dovodit.
22. Je nutno připustit, že jádrem protiprávního jednání obviněné opravdu bylo zmocnění se mobilního telefonu přepravovaného v balíčku, který neoprávněně otevřela. Jde tedy o počínání, jež primárně nese charakteristiku zpronevěry, byť od 1. 10. 2020 již nenaplňuje všechny znaky uvedené v §206 odst. 1 tr. zákoníku (a to v důsledku novelizace trestního zákoníku č. 333/2020 Sb., při které došlo k zvýšení dolní hranice škody nikoli nepatrné podle §138 odst. 1 tr. zákoníku z 5 000 na 10 000 Kč). Přesto však nelze zároveň konstatovat, že by jednání spočívající v porušení tajemství dopravovaných zpráv bylo pouhým prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Je totiž nutno si uvědomit, že nedovolené otevírání, dopisů či jiných poštovních zásilek obsahujících písemnosti chráněné listovním tajemstvím je i bez jakéhokoliv dalšího předcházejícího či navazujícího nezákonného jednání označeno trestním zákoníkem za nežádoucí a postihováno trestněprávní sankcí. Ani z hlediska porovnání příslušných skutkových podstat, ani z hlediska faktického tedy nejde o natolik bezvýznamné konání, aby bylo automaticky možno uvažovat o konzumpci jednoho trestného činu druhým. Proti tomuto závěru navíc v posuzované trestní věci stojí ještě další okolnosti, a to především fakt, že dovolatelka porušila tajemství dopravované zprávy jakožto zaměstnankyně provozovatele poštovních služeb, což znamenalo nejen naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §182 odst. 5 tr. zákoníku, ale také významný nárůst společenské škodlivosti jejího skutku, neboť je zcela nepřípustné, aby listovní tajemství porušovali ti, kteří mají nejvíce dbát na jeho zachování (o tématu společenské škodlivosti bude ještě pojednáno níže). V daném případě proto nelze chápat zpronevěru mobilního telefonu v hodnotě jen několik tisíc Kč (tedy s menší výší způsobené škody) jako nesrovnatelně významnější (závažnější) zásah do hodnot chráněných trestním zákonem než porušení tajemství přepravované písemnosti (konkrétně přiložené faktury). Ostatně trestní sazba stanovená zákonem na trestný čin kvalifikovaný podle §182 odst. 5 tr. zákoníku (jeden rok až pět let) je přísnější než trestní sazba ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku (až dvě léta).
23. Lze tedy shrnout, že podle znění trestního zákoníku účinného v době, kdy byl předmětný skutek spáchán, by výsledkem jeho správného právního posouzení byl právě souběh obou výše zmiňovaných trestných činů. Tak tomu ostatně i bylo v původně vydaném trestním příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 11. 2019, č. j. 2 T 166/2019-174. V následně vydaném rozsudku tudíž bylo na základě požadavků §2 odst. 1 tr. zákoníku zcela zákonné aplikovat pozdější právní úpravu, účinnou od 1. 10. 2020 a zjištěný skutek kvalifikovat pouze jako jediný trestný čin podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku.
24. V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší soud nemohl souhlasit ani s námitkou, že bylo vhodné využít zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu není od věci předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
25. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
26. Dovolatelka v tomto směru považovala své odsouzení za pouhé narušení tajemství obsahu faktury za naprosto neadekvátní. Nejvyšší soud však již v odstavci 22. tohoto usnesení konstatoval, že již samo svévolné otevření zásilky, jejíž součástí je písemnost chráněná listovním tajemstvím, považuje zákonodárce za natolik společensky škodlivé jednání, že je zařadil mezi trestné činy zakotvené ve zvláštní části trestního zákoníku. Takové počínání lze proto chápat spíše jako obvyklý příklad trestného činu tohoto druhu, než jako skutek, který z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. výše). Pro úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe by se tak musela přidat ještě nějaká další okolnost, která by společenskou škodlivost určitého jednání snižovala. Tak tomu ovšem v předmětné trestní věci nejen, že nebylo, ale naopak přistupovaly okolnosti společenskou škodlivost zvyšující. Nejvyšší soud již připomínal, že obviněná ke spáchání skutku zneužila svého zaměstnání jakožto vedoucí pošty, což soud považuje za velmi závažné. Především ale nelze odhlédnout od celkového průběhu skutkového děje se všemi jeho aspekty, i když jen některé z nich se mohly promítnout do konečné právní kvalifikace. Jinými slovy z hlediska posouzení společenské škodlivosti není možno ignorovat ani následné protiprávní (přestupkové) jednání obviněné. V praktické rovině je nutno zdůraznit, že neoprávněné otevírání poštovních zásilek ze strany zaměstnanců pošt rozhodně nelze bagatelizovat, neboť jde o závažné narušení důvěry zákazníků, kteří spoléhali na bezproblémové poskytnutí poštovních služeb a také si za ně zaplatili. Pokud k tomu přistoupí ještě přisvojování si obsahu doručovaných zásilek, je společenská škodlivost zvyšována mnohonásobně, neboť v takovém případě dochází k dalším finančním ztrátám (škodám) a důvěryhodnost poštovních služeb jako takových se ještě dále snižuje. To platí dvojnásob v současné době, kdy nakupování zboží přes internet a jeho zasílání odběratelům na jimi určené adresy se stalo velmi rozšířenou praxí. Je proto nutno klást zvýšené požadavky na spolehlivost jednotlivých zásilkových služeb i jejich zaměstnanců a jednání obdobná tomu, jehož se dopustila dovolatelka, netolerovat a postihovat je za pomoci nástrojů trestního práva.
27. Jedním z právě zmíněných nástrojů, který je za této situace nadmíru vhodný, je právě trest zákazu činnosti, který byl obviněné v předmětném trestním řízení také uložen. Ta jej sice (stejně jako své odsouzení) považovala za neadekvátní, nicméně Nejvyšší soud je s ohledem na vše shora uvedené přesně opačného názoru. Již nad rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. lze poznamenat, že hlediska generální i individuální prevence je zcela účelné ukládat trest zákazu činnosti osobám, které zneužily své pozice v zaměstnání ke spáchání trestného činu. To pak rozhodně nelze považovat za nepřiměřený zásah do života daného jedince, i když jeho následkem je ztráta zaměstnání a jistot s tím spojených, jelikož každý má možnost volby, zda se trestné činnosti dopustí či nikoliv. Závěrem lze dodat, že §182 odst. 5 tr. zákoníku přímo vyjmenovává trest zákazu činnosti, jako jeden z těch, který je za zde definované jednání možno uložit. Jeho výměra v trvání jednoho a půl roku je v plném souladu s ustanovením §73 odst. 1 tr. zákoníku. Jde tudíž o trest zcela zákonný.
28. Nejvyšší soud uzavírá, že uplatněné námitky obviněné jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu