ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.80.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 80/2021-1232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněného J. Č. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, Slovenská republika, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 8 To 23/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 116/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 3 T 116/2018, byl obviněný J. Č. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 5 let a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, přičemž výměra denní sazby činí 1 000 Kč, celkem tedy 250 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Tímtéž rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o vině obviněné B. H. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byla podle §211 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. Č. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 8 To 23/2020, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 8 To 23/2020, pokud jím zůstal nedotčen výrok o uložení trestu vyhoštění na dobu pěti let v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 3 T 116/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. rozsudku uvedenému v §265 odst. 1 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v první alternativě, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
4. Dovolatel nejprve poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015, podle něhož je přípustnost trestu vyhoštění nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na to, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro jeho uložení uvedené v ustanovení §80 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uložení tohoto trestu v rozporu s jeho zákonnými předpoklady opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve stejném duchu poukázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, citoval zákonná východiska uložení trestu vyhoštění zakotvená v §80 tr. zákoníku a v neposlední řadě připomenul čtyři základní kritéria uložení tohoto trestu požadovaná Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12.
5. Následně obviněný shrnul úvahy soudů nižších instancí, načež poznamenal, že se spokojily pouze se splněním části zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění, a to že dovolatel není občanem České republiky, nemá zde ani trvalý pobyt, ani žádné rodinné, sociální, majetkové či pracovní vazby a dále neexistencí překážek podle §80 odst. 3 tr. zákoníku. Ani jeden ze soudů se nezabývaly otázkou, zda byly splněny další zákonné podmínky, nevypořádaly se s jejich povinností přihlédnout k povaze a závažnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. V daném ohledu obviněný zdůraznil, že byl doposud osobou naprosto bezúhonnou, v průběhu trestního řízení zcela uhradil způsobenou škodu a orgánům činným v trestním řízení poskytoval maximální součinnost.
6. Závažností trestného činu se odvolací soud zabýval pouze ve vztahu k odůvodnění maximální délky zkušební doby podmíněného odsouzení, když vyzdvihl dlouhodobou trestnou činnost dovolatele a jeho dlouhodobou snahu po majetkovém prospěchu. Nastíněné úvahy považoval obviněný za zcela liché a v této souvislosti zdůraznil, že důvodem žádostí o úvěry bylo zajištění finančních prostředků pro fungování společnosti S. na období trvání povolovacího řízení k získání potřebné licence. Cílem bylo obdržet částku maximálně 1 000 000 Kč, která by byla použita na úhradu nákladů společnosti i vrácení již investovaných finančních prostředků obviněné B. H. Bylo-li by vyhověno jeho prvé žádosti o úvěr v požadované výši, žádné další žádosti by již podávány nebyly. Následná činnost společnosti S., měla generovat dostatečné zisky k pokrytí jejích počátečních nákladů. Obviněný upozornil na fakt, že žádosti o úvěr podával v období jednoho a půl měsíce, což podle jeho názoru v žádném případě nesvědčí o dlouhodobém páchání trestné činnosti, a také konstatoval, že po získání dvou úvěrů ve výši 500 000 Kč a 600 000 Kč již o žádný další nežádal, neboť (jak bylo uvedeno shora) jeho jednání bylo vedeno snahou získat úvěr maximálně ve výši 1 mil. Kč na rozjezd podnikání společnosti S.
7. Ve vztahu ke způsobu páchání trestné činnosti dovolatel připomněl, že pro společnost S. skutečně pracoval, dokonce byl jejím jediným akcionářem. Ač měl uzavřenu pracovní smlouvu, nebyl hlášen u žádné ze státních institucí a z úsporných důvodů nebyly hrazeny žádné povinné platby ani jeho mzda, na kterou měl podle pracovní smlouvy nárok. Podotkl také, že finanční prostředky k úhradě poskytnutých úvěrů měl zajištěny ze své další činnosti, tj. mimo společnost S., které byly dostatečně vysoké na bezproblémové pokrytí poskytnutých úvěrů. O tom svědčí i fakt, že oba byly v plné výši uhrazeny. K jeho následnému přístupu k páchání trestné činnosti vyzdvihl, jak vyjádřil svou lítost nad skutečností, že celá věc dospěla až k trestnímu soudu, neboť v žádném případě neměl v úmyslu uvádět nepravdivé údaje a způsobit jakoukoliv škodu. Jeho osobní účast při hlavním líčení i veřejném zasedání, stejně jako úplné nahrazení způsobené škody svědčí o tom, že již samotné trestní řízení na něj působilo výchovným způsobem.
8. Obviněný měl za to, že jeho pobyt na území České republiky nevykazuje s ohledem na výše popsané skutečnosti žádná rizika, a není tedy v rozporu s obecným zájmem, aby zde dále pobýval. Je tak zřejmé, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Pokud soud bez zkoumání a odůvodnění splnění všech zákonných podmínek rozhodl o jeho uložení, porušil tím čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Na závěr dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3101/13, poznamenal, že uložení trestu vyhoštění na dobu pěti let vedle trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem rovněž na pět let je zcela nelogické, jelikož povinným vycestováním pachatele ztrácí Česká republika jakoukoliv možnost na něj ve zkušební době dohlédnout. Trest vyhoštění vedle uloženého peněžitého trestu a podmíněného trestu odnětí svobody je zcela nadbytečný, odporuje smyslu podmíněného odsouzení i zásadě racionality zásahů do základních práv a svobod pachatele.
9. Vzhledem ke všemu výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 8 To 23/2020, a to v části uložení trestu vyhoštění na dobu pěti let, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 3 T 116/2018, konkrétně výrok o uložení trestu vyhoštění na dobu pěti let.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v úvodu svého písemného vyjádření k podanému dovolání konstatovala, že obviněným zvolené dovolací důvody byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením. Následně v teoretické rovině rozebrala, co je druhem trestu, který zákon nepřipouští, a věnovala se zákonným předpokladům uložení trestu vyhoštění. Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatel byl odsouzen pro závažnou pokračující majetkovou trestnou činnost s tím, že se pokusil způsobit škodu ve výši 3 250 000 Kč a způsobil škodu ve výši 1 044 386,07 Kč. Hájil-li se tím, že předmětné finanční prostředky potřeboval pro nastartování podnikání společnosti S., bylo prokázáno, že je ve skutečnosti použil na nákup vozidla a nájem bytu, tedy pro vlastní potřebu. Jako fyzická osoba byl zadlužený, neměl možnost, ale ani schopnost, splácet své předchozí dluhy, neměl rovněž žádný zdroj příjmů. V rámci svého trestného jednání manipuloval výpisem ze svého bankovního účtu a inzeroval, že na něj obdržel příjem deklarovaný ve falešném potvrzení o zaměstnání a výši příjmu. Svým jednáním ohrozil závažným způsobem práva bankovních ústavů, u kterých žádal pod lživými záminkami o úvěr.
11. S ohledem na skutečnost, že obviněný je občanem Evropské unie, zabývala se státní zástupkyně otázkou, zda nebyly dány negativní podmínky uložení trestu vyhoštění zakotvené v §80 odst. 3 písm. e) a f) tr. zákoníku. Shledala však, že nikoliv. Dovolatel totiž neměl v České republice povolen trvalý pobyt, nebylo mu přiznáno právní postavení rezidenta, ani v zemi nepobýval nepřetržitě po dobu posledních 10 let. Naopak bylo zjištěno, že obviněný na území České republiky nemá žádné osobní ani majetkové vazby, dlouhodobě zde nežil ani nepodnikal a trvale žije na Slovensku. Žádné zpřísněné podmínky pro uložení trestu vyhoštění tudíž nemusely být splněny a bylo třeba přihlížet pouze k obecným podmínkám tak, jak jsou nastaveny v §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této souvislosti pak státní zástupkyně zopakovala, že povaha a závažnost trestného činu dovolatele jsou velmi vysoké, neboť se v poměrně krátké době prostřednictvím lživě deklarovaných údajů snažil dosáhnout na úvěry u různých bankovních ústavů. Neváhal u toho lživě předkládat potvrzení o tom, že je manažerem společnosti S., s příjmem přesahujícím 80 000 Kč měsíčně a neváhal ani v žádosti o poskytnutí úvěru předkládat pozměněný výpis ze svého bankovního účtu. Takovým jednáním ohrozil bezpečnost majetku finančních ústavů, u kterých žádal o úvěry. Uložení trestu vyhoštění v jeho případě pak nebylo nic na překážku a soudy nepochybily, pokud mu tento trest uložily.
12. Podle názoru státní zástupkyně soudy nepochybily ani v případě uložení trestu vyhoštění vedle podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Následně vyjmenovala některé případy neslučitelnosti jednotlivých trestů, načež deklarovala, že tresty uložené dovolateli v této trestní věci do uvedené kategorie nespadají. Poukázala dále na skutečnost, že dohledu nad řádným vedením života a chováním odsouzeného lze dosáhnout na základě mezinárodních smluv, konkrétně Evropské úmluvy o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými pachateli, vyhlášené pod č. 75/2002 Sb.m.s. Jakýkoli členský stát Rady Evropy může podle jejího čl. 1 požádat o pomoc potřebnou pro společenskou rehabilitaci pachatelů, a to ve formě dohledu zaměřeného na ulehčení dobrého chování a opětovného přizpůsobení se pachatelů, životu ve společnosti a na sledování jejich chování, přičemž pokud to bude vyžadovat konkrétní případ, může jim být uložen trest nebo vykonán trest již uložený. Současné uložení trestu vyhoštění a podmíněného odsouzení není namístě pouze v případech, kdy panují pochybnosti o smyslu a účelu jejich kumulativního uložení, což přichází v úvahu jedině, pochází-li pachatel ze země, která není členem Evropské unie, resp. Rady Evropy.
13. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. ve vymezeném rozsahu přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) a l ) tr. ř.
16. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. V posuzované trestní věci k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Obviněný poukázal na první alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když konkrétně namítl, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro uložení trestu vyhoštění. Takto formulovaná argumentace zapadá do rámce zvoleného dovolacího důvodu v celé její šíři, což dokladuje také správný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 20016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015. Celkově tak lze dovolací námitky hodnotit jako relevantně uplatněné v rámci obou výše citovaných dovolacích důvodů, nicméně Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými.
19. Podmínky pro uložení trestu vyhoštění upravuje §80 tr. zákoníku. Podle prvého odstavce tohoto ustanovení (části věty před středníkem) soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Nebezpečí pro tyto chráněné hodnoty může vyplývat z charakteru, rozsahu, následků a závažnosti trestné činnosti, za kterou má být uložen trest vyhoštění, z osoby pachatele anebo z obou těchto hledisek zároveň (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník I., §1 až §139, Komentář II. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 982–1009). Podle §80 odst. 2 tr. zákoníku může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou, a to s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Ustanovení §80 odst. 3 tr. zákoníku pak upravuje negativní podmínky, při jejichž existenci nelze trest vyhoštění uložit.
20. Odvolací soud k uložení trestu vyhoštění konstatoval, že obviněný je cizím státním příslušníkem a nebylo prokázáno, že by na území České republiky jakkoliv dlouhodobě žil nebo podnikal a nebyly ani prokázány žádné jeho osobní či majetkové vztahy k České republice. Soud rovněž připomněl, že uložení trestu vyhoštění nebrání skutečnosti uvedené v §80 odst. 3 tr. zákoníku (bod 11., str. 8 usnesení). Dovolatel žádnou z právě zmíněných skutečností nijak nezpochybňoval, namítal však, že nebyly splněny další podmínky uvedené v §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy že soudy nedostatečně přihlédly k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. V tomto směru pak vznášel argumenty, které měly svědčit o nižší závažnosti jím spáchané trestné činnosti i absenci případného dalšího ohrožení zákonem chráněných zájmů ze strany jeho osoby. Nejvyšší soud ovšem nemohl jeho pohledu na věc přisvědčit.
21. Nelze si v prvé řadě nepovšimnout, že celá řada tvrzení obviněného neodpovídá soudy zjištěným okolnostem předmětného skutkového děje. Těmi je ovšem Nejvyšší soud v dovolacím řízení bezpodmínečně vázán a není (na základě žádného ze zákonem vymezených dovolacích důvodů) oprávněn je znovu přezkoumávat. Namítal-li tedy dovolatel, že finanční prostředky potřeboval na pokrytí nákladů spojených s rozjezdem společnosti S., a to v maximální výši 1 milion Kč, soudy důvodně vyzdvihly, že finanční prostředky, které měl zapůjčeny od spoluobviněné B. H., údajně též pro pokrytí počátečních nákladů zmíněné obchodní společnosti, použil ve skutečnosti pro vlastní potřebu. Stěží lze logicky vysvětlit též skutečnost, že obviněný žádal o předmětné úvěry svým jménem, tj. jako fyzická osoba, a nikoliv přímo jménem spol. S., byť finance měly být užity v její prospěch. Ani tvrzený limit ve výši 1 milion Kč není příliš důvěryhodný, když jen u České spořitelny, a. s., zažádal o úvěr ve výši 2 miliony Kč, celkově posuzovanou trestnou činností způsobil anebo se pokusil způsobit škodu převyšující 4 miliony Kč a navíc ještě žádal (úspěšně i neúspěšně) o úvěry také v dalších případech, které se nestaly předmětem tohoto řízení.
22. Dále dovolatel uváděl, že ve společnosti S., opravdu pracoval, že měl dostatečný zdroj jiných příjmů v nemalé výši, kterými byl schopen úvěry řádně splácet. V neposlední řadě zdůraznil, že všechny poskytnuté úvěry v plné výši uhradil. K tomu lze ovšem jen poukázat na zjištění soudů, že žádnou pracovní smlouvu se společností neuzavřel a především, že tato nevykazovala žádný zisk, ze kterého by mohly jakékoliv finanční prostředky pro obviněného plynout. V kontrastu s jeho údajnými dalšími příjmy v daném období poukázaly soudy naopak na několik exekucí nařízených proti jeho majetku slovenskými orgány. Co se týče úplného uhrazení poskytnutých úvěrů nelze pominout tu skutečnost, že se tak stalo až pod tíhou započatého trestního řízení. To samé lze říci také o splácení jeho dluhu vůči spoluobviněné B. H. Všechny výše uvedené skutečnosti tak nejenže vyvracejí uplatněné dovolací námitky, ale zejména svědčí o poněkud jiném motivu jednání obviněného. Ten příhodně označil soud druhého stupně jako snahu o řešení vlastní nepříznivé finanční situace s tím, že v době spáchání všech shora popsaných skutků rozhodně nemohl spoléhat na takové příjmy, které by zaručovaly bezproblémové splacení předmětných úvěrů.
23. Pro toto dovolací řízení je podstatné, že výše zmiňovaná fakta se promítají do úvah soudu o povaze a závažnosti posuzované trestné činnosti, osobě pachatele i stupni ohrožení chráněných majetkových hodnot. Ty následně hrají roli při úvahách o trestu, v daném případě o splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jde-li o povahu a závažnost spáchaného trestného činu, lze souhlasit se státní zástupkyní, že tato byla vysoká. Dovolateli je sice možno přitakat, že se nejednalo o dlouhodobou trestnou činnost, jak uváděl odvolací soud, naproti tomu však stojí značný rozsah a systematičnost jeho protiprávního konání, včetně již zmiňované výše škody. Soudy obou instancí pak v této souvislosti správně zdůraznily jeho konkrétní úkony spočívající v opakovaném předkládání nepravdivých potvrzení o mzdě, stejně jako padělaných výpisů z účtu a v jednom případě i požadavek na spoluobviněnou, aby se vydávala za jeho manželku, jejíž podpis byl podmínkou podání žádosti o úvěr. To vše se navíc dělo za stavu, kdy obviněného tížily nemalé finanční problémy a jeho schopnost splácet případně poskytnuté úvěry byla přinejmenším diskutabilní.
24. Ve vztahu k poměrům pachatele soudy poukázaly na neexistenci bližších vazeb dovolatele na Českou republiku, což ani on sám nijak nezpochybňoval. Co se týče možností nápravy pachatele nelze si odpustit poznámku, že dovolatel se soustavně prezentoval jako ostřílený a úspěšný podnikatel, který dokázal působit velmi profesionálně (srov. výpověď svědka P. O.). Tímto způsobem vystupoval i v celém trestním řízení, což dokládají mimo jiné i jeho nerealistické dovolací námitky rozebrané v odstavcích 20. a 21. tohoto usnesení. Ve skutečnosti se ovšem v rozhodné době potýkal s dluhy a exekucemi, jimiž byl zatížen především ve své domovské zemi. Přesto neváhal se na úkor různých fyzických i právnických osob dále obohacovat, nejednou pod nepravdivou záminkou (srov. výše), a to včetně šesti dílčích útoků trestného činu úvěrového podvodu projednávaného v tomto trestním řízení. Z právě zmíněných skutečností lze vyvodit závěr jednak o určitých rezervách obviněného na poli hospodaření s penězi, jednak o nižší míře jeho respektu k majetku druhých a v neposlední řadě o nedostatečném náhledu na jeho jednání a chybějící sebereflexi. Zejména posledně uváděná kritéria jsou přitom velmi podstatná pro nápravu pachatele.
25. Nebezpečí pro chráněné hodnoty, v daném případě majetkové, tedy vyplývají jak z charakteru konkrétní trestné činnosti, tak i z osoby pachatele. Soudům proto nic nebránilo uložit dovolateli také trest vyhoštění, jelikož všechny podmínky uvedené v §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku byly splněny. Vedle toho nebyla dána ani jedna z negativních podmínek zakotvených v §80 odst. 3 tr. zákoníku, sám obviněný ostatně v tomto ohledu nic nenamítal. Nad rámec dovolacích námitek věnovala uvedenému tématu pozornost státní zástupkyně, a proto lze v podrobnostech odkázat na odstavec 11. jejího vyjádření.
26. Nezákonný postup nelze shledat ani v uložení trestu vyhoštění vedle podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. V souladu s vyjádřením státní zástupkyně je potřeba připomenout, že trestní zákoník uložení těchto dvou trestů v žádném svém ustanovení nezakazuje. Rovněž právní teorie se k této možnosti nestaví odmítavě, pouze připouští, že nemusí jít o praktické řešení, není-li zde možnost předání výkonu podmíněného trestu odnětí svobody do ciziny (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník I., §1 až §139, Komentář II. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 982–1009). V této trestní věci se ovšem o takovou situaci nejedná. Státní zástupkyně poukázala na Evropskou úmluvu o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými pachateli, vyhlášenou pod č. 75/2002 Sb.m.s. (účinná od 11. 7. 2002), jejímiž smluvními stranami jsou jak Česká, tak i Slovenská republika, která upravuje právě podmínky dohledu (část II.) či výkonu trestu (část III.) v jiném smluvním státě a zakotvuje též vzájemnou výměnu informací za tímto účelem. Nadto Česká a Slovenská republika jsou státy velice si blízké, které byly po dlouhou dobu součástí společného státu a tedy i společného právního řádu. Justiční spolupráce mezi nimi je tudíž velmi úzká a nadstandardní od okamžiku osamostatnění obou zemí až do dnešních dní. Nelze tak očekávat, že by Česká republika vyhoštěním dovolatele ze svého území ztratila jakoukoliv možnost dohledu nad jeho chováním.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele proti uloženému trestu vyhoštění jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu