ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1586.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1586/2015-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 4. 2016 dovolání obviněných L. V. D., V. X. Q., a Ing. K. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 11 To 37/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2014, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. D. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. X. Q. a Ing. K. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 45 T 4/2014, byli:
· obv. L. V. D. uznán vinným v bodě I. ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci, specifikovaný ve výroku rozsudku,
· obv. V. X. Q. uznán vinným v bodě II. pomocí ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem,
· obv. Ing. K. Č. uznán vinným v bodě IV. pomocí ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dále v bodě V. přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let pro jehož výkon byl dle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, specifikovaný ve výroku rozsudku, dále bylo dle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání zajištěných věcí (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku) a konečně mu byla dle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společnosti ČEZ Distribuce, a. s., částku 134 846 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obvinění dopustili předmětné trestné činnosti níže uvedeným jednáním.
I.
Obv. L. V. D. (společně s obv. V. Q. H.) nejméně od září 2013 do 7. 2. 2014 v obci Z. provozovali technicky velmi dobře a účelně vybavenou indoor pěstírnu konopí za účelem vypěstování psychoaktivního konopí, a to tím způsobem, že obv. L. V. D. se o rostliny konopí staral a obv. V. Q. H. zabezpečoval chod pěstírny po finanční a praktické stránce. Dne 7. 2. 2014 však z obavy před kontrolou elektroměru z firmy ČEZ a. s., část pěstovaných rostlin společně odváželi automobilem ze Z. do P., kde došlo ke kontrole hlídkou Policie ČR, přičemž bylo zjištěno, že v automobilu VW Sharan převáželi osm plastových pytlů s obsahem 290 ks zelených rostlin konopí o celkové hmotnosti 5 641 g – 4 828 g drti při celkovém obsahu 520,64 g tetrahydrokanabinolu (dále jen ,,THC“), a při domovní prohlídce provedené v prostorách, kde se pěstírna nacházela, bylo nalezeno ve čtyřech kultivačních boxech 400 ks sazenic rostlin konopí o výšce cca 10 cm s hmotností po usušení 40,2 g – 26,5 g drti a obsahem 0,82 g THC, a 124 ks rostlin konopí o výšce 25-30 cm s hmotností po usušení 324 g – 229 g drti a obsahem 4,98 g THC, a dále věci potřebné k provozu pěstírny a k péči o rostliny konopí, přičemž konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, která je citována v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. a delta-9-tetrahydrocannabinol je zařazen jako psychotropní látka do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, která je citována v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb. a oba obvinění jednali s vědomím, že se jedná o omamnou a psychotropní látku a nakládání s ní je nezákonné a těchto celkem 814 ks rostlin konopí by po jejich dopěstování obsahovalo nejméně 5 300 g látky delta-9-THC.
II.
Obv. V. X. Q. (společně s obv. A. T. H. T.) nejméně v jednom případě dne 11. 11. 2013 za účelem pomoci, navštívili společně s obv. V. Q. H. výše specifikovanou pěstírnu konopí v obci Z., kam přivezli potraviny a čisté prádlo pro obv. L. V. D. a následně převzali tašku s obsahem špinavého prádla a povlečení a dne 7. 2. 2014 pomáhali obv. V. G. H. zajišťovat odvoz rostlin konopí ze Z. do P. tím způsobem, že obv. V. X. Q. pomáhal obv. V. G. H. zajistit vůz značky VW Sharan, který s ohledem na velikost vozu, potřeboval pro tento odvoz a odvezl ho pro toto auto do L. ulice v P. a následně oba obvinění (A. T. H. T. a V. X. Q.) odjeli za obv. V. Q. H., ale do Z. nedojeli, zaparkovali svůj vůz v obci S., kde vyčkali příjezdu V. Q. H. a L. V. D. s vozem VW Sharan, ve kterém převáželi celkem 290 ks rostlin konopí, ze kterého by bylo získáno 2,8 kg účinné látky THC a poté je následovali směrem na P., kde byli rovněž zadrženi.
III.
a) Obv. Ing. K. Č. nejméně od září 2013 do 7. 2. 2014 v obci Z. pronajímal prostory bývalých chlévů náležejících k rodinnému domu s vědomím, že tyto prostory budou využity jako ilegální pěstírna konopí, čímž umožnil, aby obvinění V. Q. H. a L. V. D. v uvedeném období provozovali v těchto prostorách výše uvedenou nezákonnou činnost.
b) nejméně od září 2013 do 7. 2. 2014 v obci Z., společně s dalšími blíže neztotožněnými osobami, na fasádě domu, nechal za elektroměrnou deskou provést napojení na svorkovnici hlavního domovního vedení pomocí neměřených vodičů Cu 10 mm, které vedly mimo měřící soustavu od elektroměrného rozvaděče, kde byl na tyto vodiče pomocí svorek připojen další vodič, pomocí kterého byla neměřená elektřina přivedena do elektroinstalace hospodářského objektu bývalých chlévů, kde byla využívána pro chod technologie provozované ilegální indoor pěstírny rostlin konopí, čímž docházelo k neoprávněným odběrům elektrické energie z rozvodné sítě v množství nejméně 20 666,88 kWh, čímž společnosti ČEZ Distribuce, a. s., vznikla škoda ve výši 116 556 Kč.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadli odvoláními obvinění V. Q. H., L. V. D., A. T. H. T., V. X. Q., Ing. K. Č. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 11 To 37/2015, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok soudu I. stupně ohledně uloženého trestu V. X. Q. (a rovněž ohledně další spoluobviněné). Odvolací soud následně podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že obv. V. X. Q. uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále též trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 (deseti) let. Odvolání ostatních obviněných, i odvolání státního zástupce podaná v neprospěch dalších obviněných pak byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění L. V. D., V. X. Q. a Ing. K. Č. dovolání.
a) Obv. L. V. D. ve svém dovolání napadl jak rozsudek soudu odvolacího, tak soudu nalézacího, a to v plném rozsahu. Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatel je přesvědčen, že v jeho případě nebyly naplněny všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to konkrétně spáchání tohoto činu ve velkém rozsahu. Tento závěr obv. L. V. D. dovodil především z rozhodovací praxe Městského soudu v Praze, který ve svých rozhodnutích kvalifikoval znak ,,ve značném rozsahu“ (jež spadá pod mírnější právní kvalifikaci dle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku), v případech, kdy množství nalezeného konopí výrazně přesahovalo množství zajištěné u obviněného. Došlo-li tedy u obv. L. V. D. ke splnění stejných podmínek, nebo dokonce v užším rozsahu, jako pro naplnění mírnější skutkové podstaty trestného činu ve značném rozsahu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nelze kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin spáchaný ve velkém rozsahu dle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
V návaznosti na výše uvedenou námitku obviněný dále zpochybnil i zjištění obsažená v odborných vyjádřeních (pod č. j. KUP-2899-4/ČJ-2014-2301CH a č. j. KUP-2899-5/ČJ-2014-2301C) stejně jako tvrzení uvedená znalkyní Ing. Ludmilou Komorousovou, neboť tato tvrzení jsou naprosto hypotetická a teoretická. Výsledky uvedené v těchto vyjádřeních totiž uváděly, jaké množství sušiny konopí by bylo možno získat z mladých rostlin nalezených v pěstírně, a to za optimálních podmínek. Jednalo se tedy o teoretický model, který však nemohl spolehlivě prokázat vinu obviněného. Mgr. Milan Jakl, jakožto další znalec, uvedl, že vzorky zajištěného konopí svědčí o ne zcela optimální pěstitelské péči. Je proto zřejmé, že čistě teoreticky, i kdyby rostliny dospěly do stádia řádné sklizně, a nebyly podtrženy, nedošlo by k optimálnímu vývoji těchto rostlin, a tedy nelze brát v úvahu množství teoreticky vypěstovaného konopí dle modelu uvedeného Ing. Ludmilou Komorousovou, když tento model předpokládá optimální podmínky a optimální vývoj rostlin.
Z těchto důvodů obv. L. V. D. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 11 To 37/2015, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 45 T 4/2014, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu projednání.
b) Obv. V. X. Q. rovněž ve svém dovolání napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze. Dovolatel své podání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Dovolatel má za to, že skutek, pro nějž byl odsouzen, nebyl správně právně kvalifikován, když jeho jednání spočívalo pouze v dovozu čistého prádla a potravin obv. L. V. D. a pomoci v zajištění vozu obv. V. Q. H. Tímto jednáním dle jeho názoru proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve formě pomoci. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tedy zatížena vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených závěrů. Z provedených důkazů totiž v žádném případě nevyplývá, zda obviněný skutečně do prostorů pěstírny vstoupil či nikoliv, přičemž právě onen vstup do pěstírny je jedním z rozhodujících aspektů pro posouzení otázky zavinění. Samotná výměna prádla, dovoz potravin a zajištění vozu, není totiž jednání s trestněprávním aspektem.
Dovolatel dále namítl, že z důkazů provedených před soudem I. stupně vyplývají mnohé nejasnosti a nepřesnosti svědčící ve prospěch jiného právního posouzení skutku. Soud I. stupně se totiž náležitě nevypořádal s otázkou, zda obviněný skutečně věděl o existenci pěstírny marihuany, a dále není rovněž patrno, v čem byla spatřována trestnost jednání obviněného, když obviněnému V. Q. H. pomohl se zajištěním vozidla. Z výrokové části totiž nevyplývá vědomost dovolatele o skutečnosti, že vozidlo bylo určeno k převozu rostlin konopí. Ze strany soudu I. stupně došlo tedy k hodnocení důkazů pouze v neprospěch dovolatele. Tyto vady pak v odvolacím řízení nenapravil ani soud II. stupně, který se navíc nezabýval ani zjevnými chybami v protokolech o sledování, na něž dovolatel upozorňoval.
Obv. V. X. Q. ve svém dovolání dále uvedl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a to konkrétně trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let. Tento trest mu však byl uložen v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt od roku 1992, má zde vybudované sociální zázemí a má zde rovněž dceru, s kterou je ve stálém kontaktu. Dovolatel dále poukázal, že odvolací soud ani blíže nerozvedl, v čem spatřuje naplnění znaku ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Z hlediska naplnění zásad pro uložení trestu vyhoštění se tedy odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně argumentačně nevyjádřil, a to ani v nezbytném rozsahu, k důvodnosti aplikace §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a zatížil tak rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 11 To 37/2015, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 45 T 4/2014, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
c) Obv. Ing. K. Č. ve svém dovolání napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze, a s ním související rozsudek Městského soudu v Praze, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť oba rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že Městský soud v Praze i Vrchní soud v Olomouci dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a to v otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §24 odst. 1 písm. c) k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dále v otázce naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a konečně v otázce přičitatelnosti škody a stanovení její výše.
Dovolatel poukázal, že subjektivní stránka pomoci k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byla u obviněného prokazována dvěma nepřímými důkazy, a to přepisy odposlechů telefonních hovorů a výslechem svědka K. V. Obviněný však namítl, že žádný z odposlechů neprokazuje jeho vědomost o provozování pěstírny konopí nebo obavy z případné kontroly kvůli černému odběru elektrické energie. Městský soud v Praze navíc provedl výslech svědka K. V. z vlastní iniciativy, čímž však suploval obžalobu tam, kde to bylo potřeba k prokázání viny všech obviněných a stal se tak pomocníkem obžaloby a porušil tím jak §2 odst. 5 tr. ř., tak i čl. 37 Listiny základních práv a svobod. K výslechu svědka K. V. tedy nebyly soudy vůbec oprávněny přihlížet.
Rovněž skutkové závěry soudů obou instancí ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku přímo odporují provedenému dokazování, a to z důvodu, že černý odběr elektřiny napojili bez vědomí dovolatele ostatní obvinění, kteří jakožto jediní využívali takto odebranou elektrickou energii. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze však závěr o vině obviněného neopřely o žádný důkaz. Odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze uvedl, že obv. Ing K. Č. o černém odběru věděl a zajistil opravu pojistkové skříně a závěr o jeho vině opřel o skutečnost, že je obviněný spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Dovolatel dále doplnil, že i kdyby byl skutkový závěr o jeho vědomosti o černém odběru správný, mohl by naplňovat pouze znaky účastenství v podobě pomoci na trestném činu krádeže, nicméně s ohledem na akcesoritu účastenství nepřichází tento závěr v úvahu, neboť nikdo jiný nebyl odsouzen jako pachatel tohoto trestného činu.
Soudy I. i II. stupně dále zcela chybně posoudily stanovení výše způsobené škody. Soudy totiž při stanovení škody vycházeli z technicky dosažitelné hodnoty, která byla vypočtena od doby posledního odečtu elektroměru. Avšak s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, není možné stanovit škodu pro účely trestního řízení tímto způsobem, ale je třeba vycházet ze skutečně neoprávněně odebrané elektřiny. Dovolatel současně připomněl, že výše způsobené škody má vliv na právní kvalifikaci skutku, pro který byl odsouzen, a proto má takto nesprávně vypočtená výše škody vliv nejen na výrok o náhradě škody, ale i na výrok o vině a potažmo o trestu.
Proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 11 To 37/2015, co do výroku o zamítnutí odvolání obv. Ing. K. Č., a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 45 T 4/2014, co do výroku o vině obviněného, a dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel současně Nejvyššímu soudu navrhl, aby do doby, než o podaném dovolání rozhodne, odložil podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
K dovoláním obviněných L. V. D., V. X. Q. a Ing. K. Č. se písemně vyjádřil státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1155/2015-39 ze dne 4. 2. 2016). V úvodu svého vyjádření státní zástupce obecně zkonstatoval, že námitky vznesené v dovoláních obviněných obsahově odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, třebaže jsou z části založeny na jiných, než soudy přijatých skutkových základech. Poté se vyjádřil k námitkám všech dovolatelů konkrétně.
ad a) V případě dovolání obv. L. V. D., lze za relevantní považovat námitku, že svým jednáním nenaplnil znak ,,ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť tento závěr soudy odvodily ze znaleckého zkoumání teoretické vytíženosti psychotropní látky THC. Dle názoru státního zástupce však nejde o takovou vadu, jež by vyžadovala kasační zásah Nejvyššího soudu.
Pokud jde o posouzení ,,velkého rozsahu“, soudy dle státního zástupce správně aplikovaly judikaturní hlediska pro stanovení jednotlivých typů rozsahů, avšak ve vztahu k posouzení konkrétního vývojového stádia trestné činnosti se dopustili jisté nedůslednosti. S právním názorem soudů lze totiž souhlasit potud, pokud dovodily, že jednání obviněných lze posoudit jako dokonaný trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve variantě ,,přechovávání pro jiného“.
Ačkoliv ze skutkových zjištění vyplývá, že v okamžiku ukončení trestné činnosti bylo v zajištěných rostlinách konopí zjištěno celkem cca 552 g THC, tento objem k naplnění znaku ,,ve velkém rozsahu“ nepostačuje. Správnost závěrů o celkovém potenciálním množství vyprodukovaného THC však nenalezla náležitý odraz v konkrétním právním posouzení jednání obviněných, když toto množství THC reálně v době jejich zadržení obvinění nedosáhli, třebaže k tomu jejich jednání směřovalo. Dle státního zástupce tedy mělo být jednání obv. L. V. D. v tomto směru kvalifikováno jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V právním posouzení jednání obviněného (a obv. V. Q. H.) lze tedy spatřovat dílčí nesprávnost, avšak jde o takovou vadu, která nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Po zvážení výše uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že projednání dovolání obv. L. V. D. by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, přičemž otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
ad b) Námitky obv. V. X. Q., podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou dle státního zástupce prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů a jejich hodnocením provedených důkazů. Obviněný totiž pouze setrvává na své obhajobě spočívající v tom, že neměl vědomost o provozu pěstírny, třebaže tato jeho obhajoba byla provedenými důkazy přesvědčivě vyvrácena. Ačkoliv se tedy obviněný s hodnocením soudů neztotožňuje, nepředkládá ani přesvědčivé argumenty, že by takové hodnocení mělo být v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. V tomto rozsahu se tedy jeho dovolání s výše uvedeným dovolacím důvodem zcela míjí.
Ohledně námitky uplatněné ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění, státní zástupce shledal dovolání obv. V. X. Q. zjevně neopodstatněným. Dle státního zástupce nelze odvolacímu soudu vytknout, že by se nezabýval posouzením existence výluk uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Je sice pravdou, že obviněný měl na území České republiky povolen trvalý pobyt, bylo to však za účelem sloučení manželství, které je již rozvedeno. Státní zástupce dále odkázal na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, kde byla jasně zpochybněna existence rodinného a sociálního zázemí obviněného. Nadto je nutno uvést, že dovolatelova námitka ohledně jeho vztahu s dcerou rovněž nemůže obstát vzhledem k absenci jejich reálného soužití. U obviněného tedy nebyly naplněny všechny kumulativní znaky vylučující uložení testu vyhoštění. Dále státní zástupce zdůraznil, že vrchní soud rovněž správně poukázal na charakter obecně nebezpečné drogové trestné činnosti, jíž se obviněný dopustil. Trestné činnosti se navíc obviněný dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení. Uložení trestu vyhoštění bylo tedy zcela adekvátně odůvodněno, a proto státní zástupce shledal tento trest jako správný a zákonu odpovídající.
Z výše uvedených důvodů vyhodnotil státní zástupce dovolání obv. V. X. Q. jako zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby toto dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
ad c) V případě obv. Ing. K. Č. státní zástupce předeslal, že jeho námitky ve vztahu k výroku o vině jsou pouze skutkové povahy, když na základě vlastního hodnocení důkazů dospěl k závěru, že mu účastenství na trestné činnosti nebylo prokázáno. Opomněl však, že na základě skutkových zjištění jasně vyplývá, že soudy obou stupňů se jeho postavením v předmětné trestné činnosti dostatečně podrobně zabývaly, a provedené dokazování bylo učiněno v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Námitky obviněného ohledně nezákonného výslechu svědka K. V. a odposlechů telefonních hovorů jsou rovněž irelevantní, neboť se jedná o námitky ryze procesního charakteru, a tudíž je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Námitka obviněného ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 tr. zákoníku je sice obsahově relevantní, avšak dle státního zástupce je zjevně neopodstatněná. Obviněný totiž zaměňuje znak přisvojení věci s dalším ekonomickým nakládáním s věcí. Státní zástupce má za to, že dovolatel naplnil znak přisvojení si cizí věci, když neoprávněně odebíranou elektrickou energii dále poskytl pro potřeby provozu nelegální pěstírny konopí, a to i za situace, že sám nebyl beneficientem z takového nakládání s věcí, neboť opatření prospěchu sobě samému, ale ani jiné osobě, není znakem skutkové podstaty přisouzeného přečinu krádeže.
Stejně neopodstatněnou je i námitka obviněného ve vztahu ke stanovení výše způsobené škody. Nalézací soud totiž v souladu s obsahem skutkových zjištění a dle zásady in dubio pro reo podstatným způsobem zredukoval nárok na náhradu škody uplatněný poškozenou společností. Co se týče propočtu výše způsobené škody, soud v daném případě správně vycházel z vyhlášky č. 82/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která stanovuje konkrétní postup pro určení výše takto vzniknuté škody. Státní zástupce dále doplnil, že závěry nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 668/15, na které obviněný odkázal, jsou interpretovány nesprávně, neboť o takovou situaci, na níž reagoval citovaný nález, se totiž v předkládané věci nejedná. Naopak, vzhledem k zjištěným okolnostem je patrné, že vypočtená výše škody je zcela reálná. V tomto směru má proto státní zástupce aplikovanou právní kvalifikaci za správnou a zákonu odpovídající.
Ohledně dovolání obv. Ing. K. Č. tedy státní zástupce zkonstatoval, že v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodů, je zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za těchto okolností má rovněž za to, že není třeba se jakkoli zabývat podnětem obv. Ing. K. Č. k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že všichni tři dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání jejich projednání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Všichni dovolatelé své argumenty subsumovali pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolatel V. X. Q. i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud – objektivně existuje mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Dovolání obv. L. V. D.
Obv. L. V. D. ve svém podání namítl, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily jeho jednání, když při rozhodování o vině a trestu obviněného zohlednily teoretické a hypotetické množství potenciálně vypěstovaného konopí a při své právní kvalifikaci uplatnily přísnější kvalifikovanou skutkovou podstatu, ačkoliv pro její aplikaci nebyl naplněn znak ,,ve velkém rozsahu“ dle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se neztotožnil s argumentací dovolatele, pokud šlo o jeho odkaz na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, neboť jak správně poznamenal státní zástupce, jednalo se o rozhodnutí, která předcházela judikaturním hlediskům stanoveným Nejvyšším soudem (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012), a tudíž nemohla být v době jejich rozhodování aplikována.
Soud I. stupně a poté i soud II. stupně správně dovodily, že jednání obviněného lze posoudit jako dokonaný trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve variantě přechovávání pro jiného. Nejvyšší soud v tomto směru doplnil, že přechováváním je jakýkoli způsob držení omamné látky nebo psychotropní látky, přípravku obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, pokud má pachatel takovou látku ve své moci a toto přechovávání je vykonáváno pro jiného.
Ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty dle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, se však soudy obou instancí skutečně dopustili nepřesné právní kvalifikace, když jednání obviněného posoudily jako dokonaný trestný čin podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ačkoliv ze znaleckých posudků vyplývá, že v případě dopěstování rostlin konopí by obviněný bezpochyby naplnil znak ,,ve velkém rozsahu“ (znalecky stanovené množství THC totiž činilo více než 5 000 g THC), v době zajištění rostlin konopí bylo prokázáno množství cca 552 g THC, což však vzhledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nepostačuje k naplnění znaku dokonání trestného činu ,,ve velkém rozsahu“. Jednání obv. L. V. D. mělo být soudy obou instancí, ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, správně právně posouzeno jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv jako dokonaný zločin podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Ačkoliv tedy Nejvyšší soud u obv. L. V. D. shledal reálnou existenci uplatněného dovolacího důvodu, přesto dospěl k závěru, že předmětnou vadu není třeba napravit kasačním rozhodnutím dovolacího soudu ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. Tento postup může Nejvyšší soud uplatnit v případě, kdy jsou splněny dvě kumulativně stanovené podmínky:
- projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, tj. přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci zásadně změnila, a to ani v případě, kdyby Nejvyšší soud zcela vyhověl podanému dovolání,
- otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, tj. otázka, která byla již v praxi soudů vyřešena nebo z jiného důvodu nečiní její řešení potíže a nemohla by tedy v dovolacím řízení přinést žádnou podstatnou změnu napadeného rozhodnutí nebo právních závěrů jím založených.
Vzhledem ke skutečnosti, že podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, je zřejmé, že vada spočívající v této nepřesné právní kvalifikaci by neměla z hlediska právní stránky zásadní význam a rovněž by nemohla změnit postavení obv. L. V. D. (ani ostatních obviněných). Tento závěr navíc podporuje i skutečnost, že obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, a vzhledem k závažnosti jeho jednání by tedy nemohlo dojít ani k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 nebo odst. 5 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto v případě dovolatele shledal důvody pro odmítnutí jeho námitek.
Dovolání obv. V. X. Q.
Obv. V. X. Q. ve svém dovolání vytkl, že soudy obou stupňů se v jeho případě dopustili nesprávného právního posouzení skutku a soud II. stupně navíc uložil obviněnému takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Námitky, jež obviněný uplatnil pod bodem III. dovolání, a kterými se snažil vytknout extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry, nemohl Nejvyšší soud shledat důvodnými. Dovolatel se jimi totiž snaží primárně zpochybnit správnost skutkových zjištění, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Obviněný brojí proti postupu soudu I. stupně při shromažďování a hodnocení důkazů, a tím se usiluje prosadit vlastní hodnocení provedených důkazů s akcentem, že se trestné činnosti vůbec nedopustil. Ve svém podání totiž uvedl, že jeho svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §283 odst. 1 tr. zákoníku. Takto postavená argumentace však není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak (z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) jde o námitky irelevantní, kterými se navíc soudy nižších stupňů opakovaně podrobně zabývaly a takto postavenou argumentaci obviněného řádně vyvrátily. Za dané situace tedy Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění soudů I. a II. stupně s konstatováním, že žádný rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších instancí a právními závěry nezjistil, tím méně rozpor extrémní.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatelem uplatněné námitky vůči napadeným rozhodnutím pod rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Další námitkou se pak dovolatel snažil prosadit závěr, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu, který zákon nepřipouští, a to trest vyhoštění z území České republiky. Nejvyšší soud má v této souvislosti za nutné uvést, že pokud jde o trest vyhoštění podle §80 tr. zákoníku, jeho přípustnost je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na to, zda jsou splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho uložení uvedené v ustanovení §80 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Proto uložení tohoto druhu trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).
Z hlediska těchto alternativ Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného posuzoval obsahovou stránku jeho dovolání, kde své výhrady formuloval mimo jiné tak, že je osobou, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt od roku 1992, má zde vybudované sociální a rodinné zázemí, a proto mu nemohl být s ohledem na §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku takový druh trestu uložen. V rámci tohoto závěru jde o dovolání dopadající na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda z tohoto hlediska jde o dovolání důvodné či opodstatněné.
Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Je tak patrné, že soud nejprve zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a poté, co shledá jejich existenci, zkoumá dále, zda nejsou na straně obviněného dány některé z okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. a) až f) tr. zákoníku vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze.
Z hlediska obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm vedle jiných skutečností poukazoval na svůj již dlouhodobý pobyt v České republice a na skutečnost, že ke svému rodnému státu již ztratil veškeré vazby. Dále obviněný uvedl, že zde má sociální a rodinné zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť zde má dceru, s kterou je ve stálém kontaktu.
Z dikce §80 odst. 3 písm. c) vyplývá, že trest vyhoštění nelze uložit za splnění tří kumulativních podmínek, a to pokud má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. U obviněného však nedošlo ke splnění všech požadovaných podmínek, kdy bylo jasně prokázáno, že ačkoliv má na území České republiky povolen trvalý pobyt, nemá zde pevné sociální zázemí, nemá v současnosti žádnou práci, a jeho vztah s dcerou rovněž nemůže být hodnocen jako překážka pro uložení trestu vyhoštění. Dcera dovolatele P. T. T. je totiž osobou zletilou a navíc je v případě tohoto vztahu jasná absence jejich reálného soužití. Všechny tyto skutečnosti pak svědčí o tom, že v případě dovolatele nebyly splněny dvě ze tří kumulativních podmínek, a tudíž nelze odvolacímu soudu vytknout postup v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud z těchto zjištění a rozvedených skutečností dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, pokud ve smyslu podmínek vymezených v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku na základě poměrů obviněného neshledal naplnění všech okolností, jež by vylučovaly uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné soudem II. stupně zkonstatoval, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Současně shledal, že je trestem splňujícím hlediska §80 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých jej bylo možné uložit, neboť obviněný není občanem České republiky a jeho uložení bylo vyvoláno nutností na ochraně bezpečnosti lidí a majetku, a to především s ohledem na charakter trestné činnosti, pro niž byl obviněný odsouzen. Navíc je nutno zdůraznit, že trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení. Ze všech těchto důvodů je obviněnému uložený trest vyhoštění na dobu deseti let trestem přípustným. Protože odvolací soud při ukládání testu uložil přípustný druh trestu, jenž byl vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle §80 odst. 2 tr. zákoníku v trvání deseti let, námitky obviněného nebyly shledány důvodnými.
Dovolání obv. Ing. K. Č.
Obv. Ing. K. Č. ve svém dovolání rovněž namítl nesprávné právní posouzení skutku (nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení). Obviněný totiž u soudů obou instancí shledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, a to konkrétně v otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §24 odst. 1 písm. c) k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dále v otázce naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a konečně v otázce přičitatelnosti způsobené škody a stanovení její výše.
V této souvislosti Nejvyšší soud doplnil, že extrémní rozpor nelze shledat v pouhé nespokojenosti obviněného s důkazní situací a s jejím vyhodnocením v jeho neprospěch, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost. Námitka extrémního nesouladu je dána pouze při zcela zjevném a zcela zásadním pochybení soudů I. i II. stupně. V takovém případě by musely být skutkové závěry soudů nižších stupňů prakticky zcela smyšlené, takže by neměla žádnou vazbu na provedené důkazy.
Z obsahu trestního spisu a napadených rozhodnutí však nevyplývá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů, která z nich vyvodily a popsaly v napadených rozhodnutích. Soudy obou stupňů totiž na základě provedených důkazů jasně dovodily, že obviněný věděl o provozu nelegální pěstírny konopí, a že se skutečně podílel na neoprávněném odběru elektrické energie.
Námitky obviněného ve vztahu k provedeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, nelze akceptovat, neboť tato zjištění byla podrobena kritickému hodnocení a posouzena v kontextu s ostatními provedenými důkazy. Dále není pravdivé ani tvrzení, že soud I. stupně porušil §2 odst. 5 tr. ř. a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, když sám z vlastní iniciativy navrhl a provedl výslech svědka K. V. Naopak, dle zásady vyjádřené v §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že soud musí v návaznosti na důkazní iniciativu stran pečlivě zvažovat všechny právně významné skutečnosti pro rozhodnutí, a to i když tomu strany nepřikládají žádnou váhu, a proto není zbaven povinnosti, aby sám doplnil dokazování v potřebném rozsahu pro své rozhodnutí. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s argumentací státního zástupce, že ačkoliv bylo v nájemní smlouvě k nemovitosti, kde se nelegální pěstírna konopí nacházela, uvedeno, že v objektu nebudou skladovány nelegální komodity, tato skutečnost nemá z hlediska trestní odpovědnosti právní relevanci. Je tedy zřejmé, že soud I. stupně i soud II. stupně postupovaly plně v souladu se zákonem a takto postavená argumentace obv. Ing. K. Č. představuje tedy pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou instancí, kdy se obviněný snaží předestřít vlastní hodnocení provedených důkazů, a jako taková proto nemůže být úspěšně podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Výhrada dovolatele, jíž namítl, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, není taktéž opodstatněná. Dovolatel totiž ve svém dovolání chybně vyložil znak přisvojení cizí věci. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud připomíná, že přisvojením cizí věci se nerozumí získání takové věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání množnosti trvalé dispozice s cizí věcí. Není však rozhodné, jak poté s věcí, co se jí zmocní, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, kdy pachatel cizí věc po činu někomu daruje, odhodí ji nebo zničí apod. Za projev přisvojení elektrické energie ze strany dovolatele tedy rozhodně došlo i v případě, kdy byla tato elektrická energie odcizena nelegálně připojeným vodičem, a poté byla poskytována pro potřeby provozu nelegální pěstírny konopí. V této souvislosti pak není relevantní ani skutečnost, které osoby měly z takto neoprávněně získané elektrické energie hospodářský prospěch, neboť tato okolnost nepatří mezi obligatorní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Není rovněž pravdou, že skutkové závěry soudů obou instancí, přímo odporují provedenému dokazování, neboť skutková zjištění soudů nižších stupňů mají obsahovou vazbu na provedené důkazy a rovněž vyplývají z logických způsobů jejich hodnocení. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů, když správně kvalifikovaly, že u obv. Ing. K. Č. došlo k naplnění všech obligatorních znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Námitku obviněného ve vztahu k stanovení výše způsobené škody Nejvyšší soud rovněž neshledal opodstatněnou. Jak totiž vyplývá z provedeného přezkumu, soud I. stupně plně v souladu se skutkovými zjištěními a dle zásady in dubio pro reo podstatným způsobem snížil nárok poškozené společnosti na náhradu způsobené škody (tento nárok činil celkem částku 469 946 Kč, přičemž celková škoda stanovena soudem I. stupně byla vypočtena na 134 846 Kč). Dále je třeba zdůraznit, že soud I. stupně při výpočtu způsobené škody postupoval zcela správně, když vycházel z metodiky vyhlášky č. 82/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nelze se proto ztotožnit s námitkou dovolatele, že vypočet způsobené škody podle výše uvedené metodiky byl aplikován chybně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15). Obviněný totiž ve svém dovolání výše uvedený nález Ústavního soudu chybně vyložil a svou argumentací vytrhl pouze jednotlivé skutečnosti ze souvislostí, aniž zohlednil příslušný kontext.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a proto neshledal námitky obv. Ing. K. Č. důvodnými.
Nejvyšší soud prověřil, že Městský soud v Praze v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Přezkum skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů Vrchním soudem v Praze, je rovněž správný, relevantní a hodnověrně odůvodněný. Nejvyšší soud v právních závěrech soudů I. i II. stupně shledal pouze jedno pochybení, a to ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku u obv. L. V. D. (a tedy i společně obv. V. Q. H.). Jednání obv. L. V. D. mělo být, s ohledem na skutková zjištění, správně posouzeno jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti ale nutno zdůraznit, že se jedná o vadu, která není z hlediska právní stránky zásadního významu a nemohla by zásadně ovlivnit postavení obv. L. V. D., neboť dle §21 odst. 2 tr. zákoníku, pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Ve zbytku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že trestná činnost obv. V. X. Q. a obv. Ing. K. Č. je právně kvalifikována správně a soudy obou instancí ve své rozhodovací činnosti postupovaly plně v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud na základě svého přezkumu dospěl k závěru, že, i když v případě obv. L. V. D. došlo k nepřesnému posouzení vývojového stádia trestného činu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a jedná se rovněž o otázku, která není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obv. L. V. D. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dále prověřil, že v případě obv. V. X. Q. a obv. Ing. K. Č. nedošlo v napadených rozhodnutích ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů k porušení zákona, a obvinění svými námitkami tyto důvody dovolání zjevně nenaplnili. Nejvyšší soud proto dovolání obv. V. X. Q. a obv. Ing. K. Č. odmítl, a to s odkazem na §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu