ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.823.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 823/2021-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného V. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 3 To 55/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 28/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 T 28/2020, byl obviněný V. B. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku. Obě podání směřovala primárně proti výroku o trestu, nicméně obviněný fakticky vznášel námitky směřující i do výroku o vině, proto jej Krajský soud v Ostravě v rámci odvolacího řízení přezkoumával také. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 3 To 55/2021, byla obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku tím, že v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu 2019 v XY, v úmyslu získat finanční prostředky, vědom si své nepříznivé finanční situace, což poškozenému M. Š. zatajil, uzavřel s poškozeným ústní smlouvu o zápůjčce peněz na částku 10 000 Kč s tím, že celou částku vrátí nejpozději do 17. 10. 2019, ač věděl, že vzhledem ke své finanční, majetkové a osobní situaci nebude schopen svému závazku dostát, kdy měl mimo jiné množství exekučně vymáhaných závazků, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a do insolvenčního řízení, které bylo zahájeno dne 3. 4. 2018, se přihlásili věřitelé s nezajištěnými pohledávkami ve výši přesahující 4 milionů Kč, přičemž jeho jediným příjmem byl příspěvek na péči ve výši 880 Kč a příspěvek na mobilitu ve výši 550 Kč, a byť mu poškozený podle jejich dohody uvedenou částku zaslal na jím požadovaný účet dne 16. 4. 2019, přesto mu obviněný ve stanoveném termínu zápůjčku nevrátil ani částečně, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 10 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 3 To 55/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel nejprve shrnul svou obhajobu z předchozích fází řízení, tedy že nechtěl poškozeného podvést. Vyzdvihl, že byl v legitimním očekávání, že mu bude přiznán invalidní důchod, rovněž poukázal na možnost výdělku ze zprostředkovatelské činnosti. Ani jeden z těchto příjmů se však nerealizoval. Dále připomenul, že poškozený o jeho nepříznivé finanční situaci věděl a že způsobená škoda byla v plné výši uhrazena, přičemž považoval za nerozhodné, že dluh za něho plnila dcera. Obviněný proto vyslovil přesvědčení, že splnil předpoklady pro upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti zdůraznil, že projevil nad svým jednáním lítost a škoda byla zcela napravena. Nesouhlasil proto s názorem soudů obou stupňů, že neprojevil „sebereflexi“ tím, že setrval na svém stanovisku, že neměl v úmyslu poškozeného podvést. Poukázal též na absenci jakýchkoliv přitěžujících okolností i na skutečnost, že se jednalo o tzv. bagatelní přečin se škodou na samé dolní hranici, potřebné pro naplnění formálního znaku přečinu v majetkové sféře. Nic tedy soudům nebránilo v aplikaci ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku, načež doplnil, že před vynesením rozsudku v prvním stupni mohlo připadat v úvahu též použití ustanovení o subsidiaritě trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Posledně uvedeného postupu se však v rámci své obhajoby nedovolával, čímž projevil dostatečnou sebereflexi, když rozsudek přijal co do výroku o vině, a odvolal se toliko do výroku o trestu. Nesprávné právní posouzení věci ze strany soudů obou stupňů však spatřoval v chybném vyhodnocení možného upuštění od potrestání, kdy na podporu svého stanoviska citoval právní závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usneseních ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 933/2016, a ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 237/2018. V jejich světle pak znovu poukázal na omluvu poškozenému a náhradu škody, též na dosavadní bezúhonnost i skutečnost, že samotné projednání věci ve dvou stupních pro něj bylo dostatečným poučením, aby se v budoucnu obdobného jednání vyvaroval. V neposlední řadě zmínil i svou tísnivou situaci, mající jedinou příčinu v jeho zdravotním stavu a postoji státu v případě nevyplácení invalidního důchodu přes jednoznačný posudkový závěr o invaliditě III. stupně.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 věta první tr. ř. změnil napadená rozhodnutí tak, že se upouští od potrestání.
7. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice vytýkat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a to i ve vztahu k výroku o trestu, v takovém případě se však může jednat pouze o jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, mezi které požadavek na postup podle §46 odst. 1 tr. zákoníku nelze zařadit. Státní zástupce v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014.
8. Pokud jde o institut upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce poznamenal, že trestní řád umožňuje s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. napadnout pouze opačné rozhodnutí, tedy takové, jímž bylo upuštěno od potrestání (nebo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem). V této souvislosti zdůraznil, že rozhodnutí o upuštění od potrestání je fakultativní, takže zcela záleží na uvážení soudu, který rozhoduje v příslušné trestní věci o vině a trestu obviněného, zda dospěje k závěru o možnosti upustit od potrestání či nikoli. Proto není možné autoritativně zavazovat soud nižšího stupně, který rozhoduje o vině a trestu v určité trestní věci, aby uložil konkrétní druh trestu nebo aby upustil od potrestání pachatele. V rámci tohoto (ani jiného) dovolacího důvodu nelze namítat, že soudy nevyužily obecný institut upuštění od potrestání podle §46 tr. zákoníku (přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006). Dále státní zástupce uvedl, že námitkou týkající se ustanovení §46 tr. zákoníku nelze obsahově naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítané nepoužití ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Závěrem ještě doplnil, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
9. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Obviněný ve svém podání opětovně zdůrazňoval, že neměl v úmyslu poškozeného podvést, okrajově zmiňoval též zásadu subsidiarity trestní represe. Z celkového vyznění jeho dovolání je ovšem zřejmé, že ve skutečnosti se domáhal pouze jediného, a to využití institutu upuštění od potrestání ve smyslu §46 odst. 1. tr. zákoníku, což je patrné i z jeho závěrečného návrhu. Nejvyšší soud byl povinen toto vymezení respektovat, zejména když dovolatel výslovně uvedl, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku se v předmětném trestním řízení nedovolával a nečinil tak ani ve svém mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud se proto tímto tématem dopodrobna nezabýval, stejně jako tvrzením, že obviněný nechtěl poškozeného podvést. To by totiž v daném případě nutně vedlo k opětovnému přezkumu skutkových zjištění soudů nižších instancí, k čemuž není zdejší soud v dovolacím řízení ze zákona ani oprávněn (srov. výše). Navíc je zřejmé, že poznámky dovolatele v podstatě o absenci podvodného úmyslu či odkaz na §12 odst. 2 tr. zákoníku jsou v kolizi s jeho hlavním požadavkem, poněvadž postup podle §46 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat až poté, co je soudy učiněn závěr o naplnění všech zákonných znaků určité skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku (v daném případě §209 odst. 1 tr. zákoníku) a takové jednání je shledáno trestným činem s ohledem na dostatečnou míru společenské škodlivosti (ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku).
15. Co se týče samotné námitky, že ve věci byly splněny podmínky zakotvené v §46 odst. 1 tr. zákoníku pro upuštění od potrestání obviněného, lze ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že tato neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Je zcela zřejmé, že výhrada směřující výlučně proti výroku o trestu se nikterak nedotýká právního posouzení skutku. Jde-li o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, je možno připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého lze v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu, namítat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (shodně i státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Naopak do zákonného vymezení obviněným zvoleného dovolacího důvodu nespadají ty tematické okruhy námitek vztahující se k výroku o trestu, které jsou obsahem jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Jde tedy v prvé řadě o otázky druhu a výměry trestu, které jsou podřaditelné výlučně pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a rovněž institut upuštění od potrestání, případně upuštění od potrestání s dohledem, jimž je vyhrazen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Je rovněž velice podstatné zmínit, že do rámce žádného se zákonem vymezených dovolacích důvodů nezapadá námitka nepřiměřenosti trestu, a to ani za situace, kdy soud nesprávně vyhodnotí kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uloží nepřiměřeně přísný nebo naopak mírný trest (srov. již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Z formulace právě citovaného ustanovení je zcela zjevné, že je lze aplikovat pouze na opačné situace, tedy v případech, kdy soud shora zmiňovaný postup zvolí, aniž by byly splněny podmínky zakotvené v §46, §47 a §48 tr. zákoníku (případně §11, §12 a §14 zákona č. 218/2013 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže). Naproti tomu se prostřednictvím §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nelze v dovolacím řízení domáhat, aby bylo upuštěno od potrestání obviněného, pokud tak nižší soudy v předchozích fázích trestního řízení z nějakého důvodu neučinily. Je tomu tak proto, že k uvedenému rozhodnutí není soud povinen přistoupit, a to ani za splnění podmínek předepsaných (v konkrétním případě) v §46 odst. 1 tr. zákoníku. Jde pouze o jeho oprávnění založené na volné úvaze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i osobě obviněného. Jinak řečeno na upuštění od potrestání nemá žádný z obviněných právní nárok a není porušením zákona, pokud soud dospěje k závěru tento postup neaplikovat. Fakultativnost rozhodnutí o upuštění od potrestání je explicitně vyjádřena v zákonném znění §46 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Pokud by byl tento postup při splnění předepsaných podmínek obligatorní, zákonodárce by to jistě vyjádřil slovy, že od potrestání pachatele „soud upustí“, namísto slovního spojení „lze upustit“.
17. Je proto třeba konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. může být naplněn námitkou nesprávného použití §46 odst. 1 tr. zákoníku, což v praxi připadá v úvahu tehdy, je-li podáno dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, zatímco výhrada obviněného, že soud toto ustanovení neaplikoval, je ve své podstatě námitkou nepřiměřenosti uloženého trestu, která (jak již bylo uvedeno výše) žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. nezakládá. Pro doplnění lze poukázat na skutečnost, že zákonná úprava dovolacího řízení i konstantní judikatura Nejvyššího soudu přistupují tímto způsobem – analogicky také k dalším moderačním ustanovením vztahujícím se k ukládání trestu, a to zejména k §40 odst. 2, §58 a §59 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto případě lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadnout pouze rozhodnutí, v nichž soudy podle předmětných ustanovení skutečně postupovaly a mimořádně uložily trest nad či pod hranicí zákonem vymezené trestní sazby. Naproti tomu požadavek aplikace daných pravidel je opět pouhou námitkou nepřiměřenosti trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). Totéž pravidlo platí i pro odklony v trestním řízení podle §307 nebo §309 tr. ř., proti jejichž nesprávnému využití může brojit nejvyšší státní zástupce uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., zatímco obviněný se v dovolacím řízení nemůže podmíněného zastavení trestního stíhání ani schválení narovnání relevantně domáhat.
18. Poznámka o odklonech v trestním řízení není v posuzovaném případě od věci, jelikož soud prvního stupně byl ochoten postupovat podle §307 odst. 1 tr. ř., pokud by se dovolatel ke spáchání trestného činu doznal, což se ovšem nestalo. K tomu lze již nad rámec tohoto řízení podotknout, že z téhož důvodu (tj. absence doznání) nemohlo být ani rozhodnuto o upuštění od potrestání. Ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku sice tuto podmínku výslovně neuvádí, nicméně podle ustáleného výkladu právní nauky je předpokladem lítosti doznání pachatele ke spáchanému přečinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 237/2018). Nedozná-li pachatel, že provedl určité jednání, a že tím způsobil následky významné pro trestní právo, nemůže jít o lítost ve smyslu §46 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se vyžaduje, aby pachatel litoval spáchání právě toho činu, kterého se dopustil on sám, popřípadě i se spolupachateli nebo účastníky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 632–343). Z tohoto důvodu by Nejvyšší soud nemohl námitkám obviněného přisvědčit, ani kdyby odpovídaly některému se zákonem vymezených dovolacích důvodů.
19. Zcela nad rámec této věci je možno uvést, že v daném případě nebyly splněny ani podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, o níž se dovolatel ve svém podání také okrajově zmiňoval (ač se jí přímo nedomáhal). Tomu bránila konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vyjádřená ve stanovisku jeho trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V jeho světle však nelze než poznamenat, že trestná činnost pachatelů, kteří se z různých důvodů dostali do vážných finančních problémů a následně, ve snaze svou kritickou situaci jakýmkoliv způsobem řešit a získat alespoň nějaké peněžní prostředky, se dopustili majetkové trestné činnosti (např. podvodů či úvěrových podvodů), je velice rozšířená a zcela obvyklá s tím, že trestní soudy se s takovými případy potýkají v podstatě neustále. Nelze proto tvrdit, že by jednání dovolatele neodpovídalo ani těm nejbagatelnějším, přesto však běžně se vyskytujícím trestným činům skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani s přihlédnutím k minimální výši způsobené škody na samé spodní hranici škody nikoli nepatrné ve smyslu §138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
20. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu