ECLI:CZ:NS:2021:8.TZ.15.2021.1
sp. zn. 8 Tz 15/2021-1952
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a Mgr. Pavla Götha stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných J. W. P., občana Polské republiky, nar. XY v XY, bytem XY , M. M. P., občana Polské republiky, nar. XY v XY, bytem XY, M. L. W., občana Polské republiky, nar. XY v XY, bytem XY , a K. P. W., občana Polské republiky, nar. XY v XY , bytem XY , proti pravomocnému r ozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 4 T 226/2008 , a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným r ozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 4 T 226/2008 , byl porušen zákon v ustanoveních §16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku, §57 odst. 2 tr. zák. a §80 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněných J. W. P., M. M. P., M. L. W. a K. P. W.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený r ozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 4 T 226/2008, zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 4 T 226/2008, byli obvinění J. W. P., M. M. P., M. L. W. a K. P. W. (dále též „obvinění“) uznáni vinnými jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Obviněný K. P. W. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. a dále jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za to byli všichni obvinění odsouzeni podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to obvinění J. W. P. a M. M. P. v trvání třiceti měsíců , M. L. W. v trvání dvaceti čtyř měsíců a obviněný K. P. W. na třicet šest měsíců, p řičemž výkon trestu byl obviněným podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněným uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu patnácti let. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř.) a o zproštění obžaloby [§226 písm. c) tr. ř.] pro skutky, v nichž byly spatřovány jednak trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
2. Proti citovanému rozsudku nepodali obvinění ani státní zástupce odvolání, a proto nabyl právní moci dne 21. 5. 2010.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti pravomocnému r ozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 4 T 226/2008 , podala ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) ve prospěch obviněných stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministryně spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, a §57 odst. 2 tr. zák., resp. §80 odst. 2 tr. zákoníku.
4. Stěžovatelka po poukazu na relevantní právní úpravu obsaženou v §16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku, §57 odst. 2 tr. zák., §80 odst. 2 tr. zákoníku a §266 odst. 2 tr. ř. konstatovala, že Obvodní soud pro Prahu 2 při ukládání trestů jednak nepostupoval důsledně v souladu s §16 odst. 1 tr. zák., respektive §2 odst. 1 tr. zákoníku, jednak postupoval v rozporu s §57 odst. 2 tr. zák., respektive §80 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Soud podle ní shledal, že pro posouzení trestnosti činu, jehož se obvinění dopustili v době do 20. 11. 2007, tj. v době účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, je pro obviněné příznivější úprava podle tohoto zákona, a tudíž trestné činy, které spáchali, kvalifikoval podle tohoto zákona (tento svůj závěr, aniž by ho blíže specifikoval, zmínil na str. 10 rozsudku). Následně však soud uvedený závěr důsledně neaplikoval ve vztahu k výrokům o trestech, které uložil částečně podle předchozí právní úpravy, částečně však podle nové právní úpravy. Podle stěžovatelky je tak postup soudu, který toliko pro povolení podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, stanovení zkušební doby a pro uložení trestu vyhoštění použil ustanovení právní úpravy nové, tedy jiné, než kterou jako příznivější pro obviněné jako celek vyhodnotil v ostatních výrocích viny a trestu, nesprávný, neboť se vymyká pravidlu, že souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen. Trestnost skutku nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (srov. č. 11/2004-I Sb. rozh. tr.). Jestliže soud v rámci srovnání souhrnu všech norem uzavřel, že jako celek je pro obviněné příznivější zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, pak měl podle tohoto zákona rozhodnout o vině i o trestech ve všech souvislostech. Výrok o podmíněném odložení výkonu trestu, respektive o tom, zda byl podmíněný odklad povolen, případně výrok o trestu vyhoštění se stanovením časového rozsahu tohoto trestu je obligatorní součástí takto uložených trestů (§122 odst. 1 tr. ř.), a proto je součástí trestnosti činu. Výroky o ukládání jednotlivých trestů bylo tudíž nutné zařadit pod souhrn všech norem, podle nichž byly určeny, a i pro povolení podmíněného odkladu výkonu trestu, pro stanovení zkušební doby a pro uložení trestu vyhoštění měla být aplikována ta právní norma, která jako celek vyzněla pro obviněné příznivěji. Pokud tak soud neučinil, porušil v neprospěch obviněných §16 odst. 1 tr. zák., respektive §2 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Dalšího pochybení se soud podle stěžovatelky dopustil při ukládání trestu vyhoštění z území České republiky. Trest vyhoštění uložený na dobu patnácti let je bez ohledu na to, zda byla aplikována dřívější či nová právní úprava, ve zřejmém rozporu se zákonem, neboť v neprospěch obviněných byl uložen trest vyhoštění v konkrétní výměře přesahující o pět let delší nejvyšší zákonem předvídanou výměru. Podle §57 odst. 2 tr. zák., jakož i podle §80 odst. 2 tr. zákoníku, může soud uložit pachateli trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
7. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 4 T 226/2008 , byl v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, a §57 odst. 2 tr. zák., resp. §80 odst. 2 tr. zákoníku. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obhájce obviněných i intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) u veřejného zasedání konaného dne 6. 10. 2021 odkázali plně na argumentaci obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona, s níž se ztotožnili. Státní zástupce však navrhl modifikovat návrh ministryně spravedlnosti, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že zákon byl v jí uvedených ustanoveních porušen toliko výrokem o trestu napadeného rozsudku ve vztahu ke všem obviněným, tudíž i podle §269 odst. 2 tr. ř. mělo být vysloveno zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o trestu ohledně všech spoluobviněných (jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí).
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
9. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru v neprospěch obviněných porušen.
10. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 4 T 226/2008, vyplývá, že obvinění se jednání, jímž byli uznáni vinnými, dopustili v době do 20. 11. 2007, tj. za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodoval v posuzované trestní věci dne 7. 5. 2010, tj. za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010. Podle §16 odst. 1 tr. zák. trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
11. Trestnost činu je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož povaha a sankce je popsána v trestním zákoně, představuje tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, event. o ochranném opatření (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Při řešení časové působnosti je tedy třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je tedy rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962, č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku (srov. též Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 40-46). S řešením časové působnosti se vypořádal i Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, uveřejněném pod č. 24/2011 Sb. rozh. tr., konstatoval, že trestnost činu nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže soud nezjistí, že posouzení trestnosti činu podle zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník , ve znění zákona č. 306/2009 Sb. , je pro pachatele příznivější než jeho posouzení podle zákona č. 140/1961 Sb. , trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, pak je ustanoveními tohoto zákona účinného v době spáchání činu vázán jak při rozhodnutí o vině, tak i rozhodnutí o trestu. Způsob výkonu trestu odnětí svobody je součástí trestnosti činu na rozdíl od vlastního výkonu tohoto trestu.
12. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by se Obvodní soud pro Prahu 2 otázkou časové působnosti trestního zákona jakkoliv blíže zabýval. Ve stěžovatelkou zmíněné pasáži na str. 10 jeho rozhodnutí toliko uvedl, že trest ukládal v rámci zákonné trestní sazby §274 odst. 3 tr. zák., platného do 31. 12. 2009. Ze způsobu, jakým o vině a trestu rozhodl, je nicméně zřetelné, že trestnost činu posuzoval částečně podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, částečně podle zákona účinného v době, kdy o tomto činu rozhodoval. Vinu obviněných posuzoval podle trestního zákona [ trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. , trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.], podle trestního zákona ukládal i úhrnné tresty odnětí svobody (§247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák.), nicméně v souvislosti s podmíněným odkladem těchto trestů (§81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku) a při ukládání trestu vyhoštění (§80 odst. 1, 2 tr. zákoníku) aplikoval trestní zákoník. Takový postup ovšem při důsledném uplatňování shora citované judikatury a z ní plynoucího závěru, že trestnost činu nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu, nelze přijmout a nutno jej shledat vadným. Jednou zvolená právní úprava (trestní zákon) - z pohledu soudu patrně pro obviněné příznivější - musí být aplikována a uplatněna v plném rozsahu, jako celek, a nelze ji korigovat jinou právní úpravou (trestním zákoníkem). Jestliže soud v rámci srovnání souhrnu všech norem dovodil, že jako celek je pro obviněné příznivější trestní zákon, měl podle tohoto zákona rozhodnout o vině i o trestech ve všech souvislostech. Neučinil-li tak, porušil v neprospěch obviněných §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku, jak stěžovatelka důvodně namítala.
13. Z obsahu napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že soud pochybil rovněž při ukládání trestu vyhoštění z území České republiky. I v tomto ohledu nutno argumentaci stěžovatelky přisvědčit. Trest vyhoštění uložený na dobu patnácti let je bez zřetele na to, zda soud v konkrétním případě aplikoval trestní zákon či trestní zákoník, v rozporu se zákonem. Podle §57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Podle §80 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 2 překročil nejvyšší zákonem předvídanou výměru trestu vyhoštění (resp. horní hranici sazby tohoto druhu trestu představující jeho mírnější variantu oproti uložení na neurčito) o celých pět let. O porušení zákona, tj. §57 odst. 2 tr. zák. a §80 odst. 2 tr. zákoníku, v neprospěch obviněných tedy není žádných pochyb.
14. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným r ozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 4 T 226/2008 , byl porušen zákon v ustanoveních §16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku, §57 odst. 2 tr. zák. a §80 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněných J. W. P., M. M. P., M. L. W. a K. P. W. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil ve vztahu k celému výroku napadeného rozsudku, nikoli pouze ve vztahu k výroku o trestu, jak navrhoval státní zástupce, neboť vyhodnocení trestnosti činu, jak je výše popsáno pod body 11. - 12. tohoto rozsudku, které nebylo srozumitelně a jednoznačně nalézacím soudem vyřešeno, představuje vyhodnocení všech relevantních podmínek pro výrok nejen o trestu, ale i o vině.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth