ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.416.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 416/2022-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2022 o dovolání obviněného F. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 55 To 275/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 196/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 10. 2021, sp. zn. 2 T 196/2020, byl obviněný F. S. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl obviněný okresním soudem odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, odst. 3 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě padesáti hodin. Dále bylo rozhodnuto podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.
2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Šumperku následně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 55 To 275/2021, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Šumperku se obviněný F. S. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že:
v průběhu předchozích nejméně čtyř let, nejpozději však do 2. 10. 2019, na adrese XY v XY, okres Šumperk, v prostorách pronajatého bytu metamfetamin (pervitin) získaný od jiných osob za pomoci chemických procesů pročišťoval, a to za účelem zvýšení jeho kvality, přičemž takto vyrobenou a upravenou psychotropní látku následně užil pro vlastní potřebu,
přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látkou zařazenou do seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a podle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je tak návykovou psychotropní látkou a návykovou látkou se podle ustanovení §130 tr. zákoníku rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný F. S. podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání, kterým napadl rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítl, že se soudy nižších stupňů nedostatečně zaobíraly konkrétním mechanismem „výroby“ nebo „čistění“ předmětné psychotropní látky, směřujícím zcela výlučně k samotné aplikaci látky pro jeho vlastní potřebu. Obviněný se totiž domnívá, že nelze jakoukoliv manipulaci a nakládání s omamnou a psychotropní látkou označit za výrobu a podřadit ji pod jednání naplňující zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného právní řád nepovažuje za trestněprávní jednání jedince, který si obstaranou omamnou a psychotropní látku za účelem injekčního vpravení do vlastního těla pomocí chemického procesu rozpustí, rozředí nebo smíchá s další látkou a takto ji užije. Proto je přesvědčen, že uplatňování trestně právních důsledků na jeho jednání je zcela v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, a to zejména z toho důvodu, že s drogou manipuloval pouze za účelem její aplikace bez nežádoucích příměsí. Obviněný dále zdůrazňuje, že nikdy pervitin neposkytl, nepředal ani nenabídl jiné osobě a aplikoval si ho pouze a výhradně pro svoji osobní potřebu, ze zdravotních důvodů a způsobem, který v průběhu trestního řízení sám popsal. Nejednalo se přitom o žádné zvyšování kvality této látky, jak uvádí soud prvního stupně ve výroku jeho rozsudku, ale pouze o vhodnější zpracování pro jeho aplikaci, přičemž v tomto jeho jednání lze spatřovat nanejvýš minimální společenskou škodlivost.
6. Obviněný nadto uvádí, že byl usvědčován pouze svojí vlastní výpovědí, přičemž v rámci přípravného řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, jaké konkrétní množství látky sám pro sebe „pročistil“, když od počátku tvrdil, že se jednalo o jednotlivé dávky určené pouze pro jeho případnou a ojedinělou potřebu. Podle názoru obviněného tak oba soudy nižších stupňů hodnotily jeho jednání v této věci nepřiměřeně tvrdě.
7. Závěrem obviněný F. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně a včas zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ke dni konání neveřejného zasedání nikterak věcně nevyjádřil. Za tohoto stavu také nemohlo být jeho stanovisko k podanému dovolání následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k jeho případné replice.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
10. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2022), jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „ práva na spravedlivý proces “ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
14. Nejvyšší soud tedy v duchu výše uvedeného, jakož i citované judikatury Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného, kterými tento rozporuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a namítá absenci společenské škodlivosti jeho jednání, uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, odpovídají, avšak jsou zcela nedůvodné.
15. K prvé z námitek obviněného F. S. směřující proti naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je v obecné rovině nutno připomenout, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
16. Pojem „výroba“ ve vztahu k omamné látce konopí je nutno vykládat v souladu s příslušnými ustanoveními Jednotné úmluvy o omamných látkách z roku 1961, která byla publikována jako vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění Protokolu o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách z roku 1961, který byl publikován jako sdělení č. 458/1991 Sb. (dále jen „Úmluva“). Podle článku 1 odst. 1 písm. n) Úmluvy se výrazem „výroba“ označují všechny procesy, kromě produkce, jež umožňují získání omamných látek a zahrnuje rovněž čištění a přeměnu těchto látek v jiné drogy. Nejvyšší soud tedy zdůrazňuje, že výrobou omamné látky, psychotropní látky, prekursoru, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku a jedu ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku se míní jakýkoliv proces, jenž vede k získání takové látky, takového přípravku nebo takového jedu. Součástí procesu výroby je přitom i čištění daných látek a přeměna jedné takové látky na jinou takovou látku, stejně jako kroky vedoucí k zvýšení její účinnosti. Zpravidla půjde o chemickou výrobu z určitých výchozích chemických látek, přírodních surovin nebo lékařských přípravků, avšak může se jednat i o přeměnu drogy v jinou drogu či její zkvalitnění (typicky se může např. jednat o výrobu konopné pryskyřice z toxikomanicky zneužitelné sušené hmoty rostliny konopí). Tímto způsobem lze vyrobit i jednotlivou dávku takové látky, přičemž nemusí jít o její výrobu způsobem blížícím se řemeslné nebo dokonce průmyslové výrobě. Vyrobit, dovézt, vyvézt a provézt lze trestněprávně postižitelným způsobem omamné látky, psychotropní látky, prekursory, přípravky obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jedy jak pro sebe, tak pro jiného, zatímco nabízet je, zprostředkovat je a prodat je může pachatel z povahy věci jen někomu jinému než sobě samému (k tomu srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. §233 až 421. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015).
17. Posuzováno těmito hledisky je pak zřejmé, že za situace, kdy oba soudy nižších stupňů uzavřely, že jednání obviněného popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně lze kvalifikovat jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný zacházel s psychotropní látkou tím způsobem, že za účelem jejího „vyčištění“ s použitím chemikálií měnil složení drogy pro svou osobní potřebu a zvyšoval její kvalitu, je na místě se s tímto závěrem zcela ztotožnit. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla obviněným v jím podaném dovolání nikterak zpochybněna, totiž vyplývá, že obviněný F. S., ačkoli nedisponoval oprávněním k jakémukoliv nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nejméně v průběhu předchozích čtyř let, na adrese XY v XY, okres Šumperk, v prostorách pronajatého bytu pervitin získaný od jiných osob za pomoci chemických procesů pročišťoval, a to za účelem zvýšení jeho kvality (tedy odstranění nežádoucích příměsí a dosažení vyšší čistoty drogy), přičemž takto vyrobenou a upravenou psychotropní látku následně užíval pro vlastní potřebu. Proces, při němž obviněný mění chemické složení drogy za použití chemikálií a zařízení běžně užívaných při výrobě pervitinu, je přitom namístě - v souladu se správnými závěry nalézacího soudu - považovat za proces odpovídající koncové fázi výroby drogy a nikterak jej nelze ztotožňovat s obviněným poukazovaným procesem aplikace drogy, v jehož rámci může docházet za účelem jejího bezprostředního užití např. ke změně skupenství jejím zahřátím.
18. V nyní posuzovaném případě tak obviněný zcela prokazatelně neoprávněně jednáním směřujícím ke změně chemického složení drogy a jejímu zkvalitnění vyrobil psychotropní látku metamfetamin ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž trestná je již samotná výroba takové látky, a to i pro vlastní potřebu. Pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je pak irelevantní, že metamfetamin v jím upravené podobě obviněný subjektivně považuje za léčivo tlumící jeho bolesti zad, jelikož jednal ve flagrantním rozporu se zákonnou úpravou, když pervitin nelze považovat za látku využitelnou pro jakékoliv léčebné účely. Stejně tak je stran naplnění zákonných znaků dotčené skutkové podstaty irelevantní tvrzení obviněného, že jeho postup nevedl ke zkvalitnění drogy, nýbrž k odstranění nežádoucích příměsí. Je totiž zřejmé, že právě ono odstranění nežádoucích příměsí chemickým postupem cestou, kterou lze označit za obdobnou výrobě pervitinu, a to za současného zachování účinné látky, muselo nutně vést ke zvýšení kvality zpracovávané drogy. Obviněný tedy touto argumentací nerozporuje způsob hodnocení provedených důkazů, ani skutkové závěry učiněné na jejich základě a už vůbec ne jejich právní hodnocení, nýbrž se fakticky neztotožnil pouze s označením účelu jeho činnosti, které nezohledňuje jím zdůrazňovanou snahu o omezení nežádoucích účinků při zachování subjektivně vnímaných „léčivých“ účinků předmětné drogy.
19. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud skutek obviněného F. S. správně právně posoudil, když dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho rozhodnutí tedy není v tomto smyslu zatíženo žádnou vadou.
20. Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je rozhodné taktéž posouzení otázky společenské škodlivosti jednání, jímž byl obviněný F. S. uznán vinným. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku přitom platí, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky v tomto zákoně uvedené. Z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku současně plyne, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
21. V této souvislosti je nutné připomenout stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013-I. Sb. rozh. tr., podle kterého zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, která představuje materiální korektiv jinak v principu formálního pojetí trestného činu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe plyne ze skutečnosti, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, pročež je třeba ji aplikovat nikoli přímo, nýbrž v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Kritérium společenské škodlivosti případu je podle výše citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 26/2013-III. Sb. rozh. tr. současně doplněno principem „ ultima ratio “, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
22. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ ultima ratio “ do trestního zákoníku má přitom též význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013-II.).
23. Povaha a závažnost trestného činu, jež představují výchozí kritéria při stanovení druhu a výměry trestu, jsou podle §39 odst. 2 tr. zákoníku určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, dále způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění, jakož i jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. V případě přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je jeho povaha a závažnost určována zájmem společnosti na ochraně společenských vztahů před jejich narušováním nekontrolovaným šířením a užíváním omamných látek, psychotropních látek a jedů, jakož i zájmem na zabránění nedovolenému nakládání s těmito látkami. Relevantně je přitom třeba přihlížet především k druhu konkrétní omamné a psychotropní látky, její kvalitě vyjádřené množstvím účinné látky, intenzitě újmy, která hrozila a která popřípadě nastala, k délce neoprávněné manipulace, pohnutce činu, případně jakou odměnu za ni pachatel získal, apod. Vždy je tedy nezbytné posuzovat konkrétní okolnosti případu z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu kritérií obsažených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a jeho společenskou škodlivost se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe, kterak je vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
24. Při posuzování otázky, zda ve smyslu shora uvedeného určitý skutek je či není trestným činem, je podle citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015, třeba vždy postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální zákonné znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda je třeba uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
25. V souvislosti s posouzením předpokladů pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za jeho jednání, jímž byl oběma nižšími soudy uznán vinným, lze v daném případě konstatovat, že oběma soudy byla věnována náležitá pozornost podrobné analýze okolností, za nichž byl daný čin spáchán, včetně zjištěné motivace jednání obviněného, jeho osobních poměrů a dosavadního způsobu života. Výsledky provedeného dokazování přitom bylo zjištěno, že obviněný F. S. se čištění drogy sofistikovaným způsobem pro vlastní potřebu věnoval dlouhodobě, přičemž se nejedná o osobu bezúhonnou, neboť již v minulosti byl za drogovou činnost trestán. V nyní posuzovaném případě se tak nejednalo o exces z jinak řádného způsobu vedení života spočívající v ojedinělé situaci, kdy by se pokusil o pročištění z jiných zdrojů obstarané drogy. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že s přihlédnutím k povaze jednání obviněného byl dotčen zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, případně přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory, pročež toto jednání dosahuje takové míry společenské škodlivosti, která je potřebná z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, to vše za situace, kdy výše popsaná neoprávněná výroba návykové látky není postižitelná podle přestupkového zákona, ani jiného právního předpisu.
26. Podle Nejvyššího soudu se nelze nikterak ztotožnit se snahou obviněného o úplnou bagatelizaci jeho jednání, kteréžto sám připodobňuje k uvedení drogy do stavu způsobilého pro její bezprostřední aplikaci. Jednání obviněného totiž podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nespočívalo pouze v aplikaci omamné a psychotropní látky jím preferovaným způsobem, nýbrž se jednalo o úpravu složení drogy, která svými účinky neodpovídala jeho požadavkům, a to sofistikovaným způsobem za užití předmětů a chemikálií běžně užívaných při výrobě drogy. Obviněný tedy svou činností de facto suploval buď absenci znalostí a dovedností, či jiné např. materiální a výrobní nedostatky na straně nabídky nelegálních distributorů drogy, od kterých si nebyl schopen zajistit pervitin v jím požadované kvalitě. Ani skutečnost, že v daném případě nebylo zjištěno přesné množství pervitinu, které obviněný tímto způsobem „pročistil“, nelze považovat za dostatečnou pro vyvrácení závěrů soudů nižších stupňů stran společenské škodlivosti předmětného jednání, jelikož nalézací soud - zcela zřejmě s ohledem na dlouhodobost období, ve kterém obviněný s drogou pro vlastní potřebu manipuloval - dospěl k závěru, že se nemohlo jednat o množství zanedbatelné, což ani obviněný ve svém dovolání nerozporuje, když pouze zdůrazňuje, že drogu čistil ojediněle pro svoji potřebu, když i v této skutečnosti spatřuje důvod pro závěr o minimální společenské škodlivosti jeho jednání.
27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že s identickými námitkami se řádně a přesvědčivě vypořádal již odvolací soud, a to v bodech 18. až 24. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Z obou rozhodnutí soudů nižšího stupně je zároveň zřejmé, že právě v důsledku zohlednění povahy trestného jednání obviněného a jeho motivace byl dovolateli, který již byl v minulosti trestán za trestnou činnost drogového charakteru, uložen soudem prvního stupně mírnější alternativní trest, který je podle Nejvyššího soudu výsledkem řádného individuálního posouzení a důsledného zhodnocení dané věci. I ve světle relevantních závěrů obou soudů nižších stupňů, jež jsou podrobně rozvedeny v bodech 4. a 5. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a v bodech 25. až 26. odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, tak neobstojí v dovolání uplatněná námitka obviněného stran nedostatečného hodnocení společenské škodlivosti jednání, jímž byl uznán vinným. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně totiž jednoznačně plyne, že oba soudy i s přihlédnutím k okolnostem předmětného jednání a jeho závažnosti, včetně osobních poměrů obviněného, dospěly ke shodnému závěru stran naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by bylo namístě jednání obviněného považovat za skutek zcela se vymykající běžně se vyskytujícím trestným činům, podřaditelným pod tuto skutkovou podstatu, resp. za skutek nedosahující ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů základní skutkové podstaty uvedené v §283 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
VI.
Závěr
28. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný F. S. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádal především Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací. V daném řízení nebylo shledáno ani porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, neboť odvolací soud se vypořádal důsledně jak se zásadními námitkami obviněného, tak i s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
29. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 55 To 275/2021, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 10. 2021, sp. zn. 2 T 196/2020, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného F. S. nedošlo ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022) k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu