ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.923.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 923/2022-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2022 o dovolání obviněného P. T. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 7 To 124/2022-173, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 81/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 3. 2022, č. j. 2 T 81/2021-155, byl P. T. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
2. Uvedeného trestného činu se – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – obviněný dopustil následovně:
dne 30. 4. 2021 v 13:50 hodin v XY, v podchodu u XY, prodal J. O., nar. XY, za částku min. 200 Kč dva sáčky s přítlačnou lištou s obsahem bílé krystalické látky o hmotnosti 0,4 g brutto, a zároveň u sebe přechovával injekční stříkačku obsahující tuto bílou krystalickou látku o hmotnosti 2,1 g brutto, kdy v obou látkách byla následnou chemickou analýzou zjištěna přítomnost metamfetaminu, který je uveden v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní, ač věděl, že volná distribuce této látky je zakázána,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 58/2021, vyhlášeným a pravomocným dne 29. 4. 2021, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Za daný trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněnému uložil trest zákazu pobytu, a to na území hlavního města Prahy, na dobu 2 (dvou) let.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Evy Nové, advokátky, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jejich naplnění spatřuje v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, protože v řízení před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že skutek, tak jak je popsán v obžalobě, spáchal. Dále tvrdí, že tatáž rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Rozhodná skutková zjištění totiž stojí na procesně nepoužitelné výpovědi svědka J. O. a obhajobou navržené důkazy, které by byly s to jednoznačně vyvrátit anebo potvrdit obžalobu, nebyly provedeny. Závěrem brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení spočívajícím v tom, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu in dubio pro reo .
6. Konkrétně obviněný namítá, že výpověď svědka O. (jemuž měl údajně pervitin prodat) je procesně nepoužitelná. Při provádění jeho výslechu v hlavním líčení totiž předsedkyně senátu tomuto svědkovi přečetla část úředního záznamu o jím podaném vysvětlení, aniž by k takovému postupu dal obviněný souhlas a aniž by svědek měl možnost se sám spontánně ve věci vyjádřit. Uvedeným procesním postupem podle obviněného došlo k flagrantnímu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Výpověď svědka má navíc za nedůvěryhodnou, protože svědek jej v hlavním líčení neidentifikoval, ani si nemohl vzpomenout, kolik za zakoupený pervitin obviněnému zaplatil. Nadto měl svědek na výběr v podstatě jen ze dvou možností – buďto by musel usvědčit sebe samotného z prodeje pervitinu obviněnému (což tvrdila obhajoba), anebo by musel lhát o tom, že jej zakoupil.
7. Další námitku obviněný směřuje proti neprovedení jím navrhovaných důkazů – zkoumání biologických a daktyloskopických stop na dvou sáčcích s pervitinem –, ačkoliv tyto mohly mít reálný vliv na hodnocení jeho trestní věci (k čemuž obecně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 153/96). Orgány činné v trestním řízení totiž zmařily jejich provedení, jelikož ony sáčky byly v přípravném řízení zničeny.
8. Obviněný rovněž namítá existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, a obsahem provedených důkazů. Rozhodná skutková zjištění stojí na výpovědi svědka O., jemuž soudy uvěřily i přesto, že vykonává trest odnětí svobody a ze shora vzpomenutých důvodů je podle obviněného nedůvěryhodný. K posledně uvedenému obviněný připomíná, že při osobní prohlídce u jeho osoby bylo zajištěno pouze 20 Kč, ač měl za pervitin od svědka dostat zaplaceno výrazně více, což soudy nižších stupňů přesvědčivě nevysvětlily. Provedené nepřímé důkazy podle něj netvoří ucelený řetězec vylučující jiný skutkový závěr, zvláště tvrzení obhajoby, že to byl svědek O., kdo mu prodal pervitin a ne naopak.
9. Poslední dovolací námitka obviněného směřuje do oblasti právního posouzení skutku, když namítá porušení zásady materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu a zásady in dubio pro reo , která se naopak měla v dané trestní věci prosadit. Na základě provedeného dokazování totiž nebylo prokázáno, že se tvrzený skutek stal (k druhé z uvedených zásad obviněný cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 748/2019, ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08).
10. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, popřípadě i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a podle §265m tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí, případně podle §265l odst. 1 tr. řádu věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Martina Havlíková, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace uvádí, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby již od počátku trestního řízení a zabývaly se jimi oba soudy nižších stupňů. Odmítá, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky obviněného podle ní kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba jednotlivé důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že výchozím skutkovým zjištěním je nález drogy pervitinu u svědka O., jehož výpověď koresponduje s kamerovými záznamy (na nichž je zachyceno, jak ještě před vstupem do daného podchodu obviněného oslovil svědek O. a obviněný, nikoliv svědek O., vytáhl z kapsy své bundy bílý plastový sáček s danou drogou, s níž poté několikrát manipuloval). Z těchto důkazů podle státní zástupkyně jednoznačně vyplývá, že prodejcem drogy byl obviněný, jehož trestná činnost byla plně prokázána a právní kvalifikaci jeho jednání má za zcela přiléhavou.
12. Státní zástupkyně tudíž souhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání podle ní naplněn nebyl. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Shledá-li Nejvyšší soud podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, poskytuje souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
13. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice , kterou do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
16. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ve skutečnosti však lze v jeho dovolání vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť jeho námitky zjevně primárně směřují proti rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkoumání se lze v dovolacím řízení domoci pouze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu.
17. Z logiky věci se proto Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu . Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
18. Dovolání obviněného míří na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, již spatřuje v tom, že rozsudek soudu prvního stupně vykazuje vady uvedené jak v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
20. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je určen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( prvá alternativa ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá alternativa ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí alternativa ).
21. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
22. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolání obviněného sice dílem odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je ale zjevně neopodstatněné. Naopak námitky směřované obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu tomuto, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, neodpovídají. Nejvyšší soud se dále ve světle dovolacích námitek obviněného zabýval také otázkou, zda postupem soudů nižších stupňů nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces , popř. práva na obhajobu , avšak nic takového nezjistil. Nezbylo proto, než aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. K jednotlivým dovolacím námitkám – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud stručně následující.
24. První část dovolací argumentace obviněného je založena na tvrzení o procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka O. učiněné v hlavním líčení před soudem prvního stupně dne 22. 3. 2022. Obsahově daná námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Nejde přitom o námitku, která v dosavadním trestním řízení zaznívá poprvé. Už dříve se jí zabýval na podkladě odvolání obviněného odvolací soud, a to v bodu 8. svého usnesení. Zde připomenul, že svědek O. byl vyslechnut v hlavním líčení, kde se nejprve spontánně vyjádřil k předmětu řízení, aniž by zmínil nějaké detaily. Následně, po předestření části protokolu o předchozím výslechu svědka z přípravného řízení podle §212 tr. řádu, svědek znovu spontánně vypovídal a rozvedl další významné skutkové okolnosti, a to plně v souladu s výpovědí svědka M. E. a obsahem kamerových záznamů.
25. K uvedenému Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že soud prvního stupně postupoval procesně řádně, předestřel-li podle §212 odst. 1 tr. řádu svědku O. protokol o jeho dřívějším výslechu provedeném v přípravném řízení. Jak Nejvyšší soud ověřil z obsahu spisu, svědek O. v přípravném řízení nebyl vyslechnut jako svědek, nýbrž pouze podal vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu, a to dne 30. 4. 2021 (viz č. l. 27 a násl.). Předestření části jeho obsahu předsedkyní senátu při hlavním líčení dne 22. 3. 2022, poté, co svědek k věci nejprve spontánně vypovídal (viz č. l. 149 verte) tedy nelze považovat za postup souladný s trestním řádem. Úřední záznam o vysvětlení osob podaný podle §158 odst. 6 tr. řádu nelze využít v řízení před soudem k postupu podle §212 odst. 1 tr. řádu a osobě, jež toto vysvětlení podala a je soudem vyslýchána jako svědek, nelze takový záznam předestřít k vysvětlení rozporů mezi vysvětlením a výpovědí. Je-li přesto svědkovi při jeho výpovědi v hlavním líčení takový úřední záznam předestřen, jde o vadu, která zpravidla způsobí, že tato výpověď je v části, v níž svědek reaguje na předestřené skutečnosti, důkazem neúčinným. Na tom nemění nic ani skutečnost, že byl u vysvětlení přítomen obhájce (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 To 666/2002, uveřejněný pod č. 45/2003 Sb. rozh. tr., obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 556/2017, bod 29. a násl.). Obviněnému je proto třeba v tomto směru dát za pravdu. Současně ale Nejvyšší soud dodává, že ve smyslu shora citovaných judikatorních závěrů není důsledkem předestření obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení procesní neúčinnost celé následující výpovědi svědka učiněné v hlavním líčení, nýbrž jen té její části, která byla „zasažena“ nezákonně předestřeným obsahem úředního záznamu.
26. Nejvyšší soud proto z obsahu protokolu o hlavním líčení a především poslechem příslušné partie zvukového záznamu (srov. č. l. 149 verte a 153) ověřil průběh výslechu svědka O. v hlavním líčení dne 22. 3. 2022. Zjistil, že při prvotní fázi výslechu se svědek spontánně vyjádřil (mimo jiné) tak, že mu „někdo na tom hlaváku nabízel drogu (…) on něco takového sháněl a chtěl (…) prošel okolo nějaký chlap, nevím (…) tomu chlapovi nabízel nějaké drogy, ale ten chlap byl z kriminálky (…) já jsem řekl jo, dobrý, nech to bej, já si to vezmu, tím to skončilo“ , přičemž k dotazu předsedkyně senátu uvedl, že droga, kterou zakoupil byl pervitin a zaplatil za něj „dvě-tři stovky“ . V návaznosti na uvedené předsedkyně senátu předestřela svědkem podané vysvětlení tak, že dříve uvedl částku „asi čtyři sta korun“ , k čemuž se svědek vyjádřil, že si již nepamatuje, zda šlo o dvě, tři či čtyři stovky. Dále předsedkyně senátu svědku předestřela, že od obviněného měl zakoupit „dva sáčky (…)“ , což svědek potvrdil. Po námitce obhájkyně obviněného proti postupu předsedkyně senátu již výslech svědka probíhal standardně, kdy se svědek dílem spontánně, dílem k dotazům předsedkyně senátu, státní zástupkyně a obhájkyně obviněného dále vyjádřil k průběhu celého obchodu a následujícímu zadržení policií.
27. Z výše uvedeného je zřejmé, že problematické části výpovědi svědka se týkají údaje o částce, kterou zaplatil za zakoupený pervitin, a způsobu jeho balení. Zde je třeba říci, že svědek se ještě před předestřením části podaného vysvětlení vyjádřil ohledně ceny zakoupeného pervitinu, jakož i o tom, že šlo o právě tuto drogu. Způsob „balení“ drogy pak byl potvrzen výpovědí svědka E. (který uvedl, že svědek O. držel v ruce dva sáčky s obsahem nějaké látky, které mu následně vydal – viz č. l. 118 verte) a obsahem protokolu o vydání věci ze dne 30. 4. 2021 (č. l. 36 a násl.), podle něhož téhož dne svědek O. vydal dva plastové sáčky obsahující bílou krystalickou látku o celkové hmotnosti 0,4 g (č. l. 86). Na základě uvedeného proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i přes výše popsané pochybení spočívající v nezákonném předestření části obsahu podaného vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. řádu postupem podle §212 odst. 1 tr. řádu, byly skutečnosti týkající se částky zaplacené svědkem O. za pervitin zakoupený od obviněného, jakož i způsobu jeho zabalení (totiž rozdělení do dvou sáčků), zjištěny na základě dalších důkazů, prostých pochybností co do zákonnosti jejich provedení. Související námitku obviněného proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
28. Další dovolací námitka obviněného směřuje proti neprovedení jím navrhovaných důkazů v hlavním líčení (zkoumání biologických a daktyloskopických stop na zajištěných sáčcích s pervitinem), když tyto byly ještě předtím orgány činnými v trestním řízení zničeny. Tato námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí alternativě, přičemž ani ona není uplatněna v projednávané trestní věci poprvé.
29. Obviněný v průběhu hlavního líčení dne 18. 8. 2021 (viz č. l. 107 verte a 108) navrhl, aby byly na daných sáčcích zajištěny důkazy z oblasti daktyloskopie nebo DNA. K tomuto důkaznímu návrhu obhajoby předsedkyně senátu sdělila, že mu nelze vyhovět, neboť obalový materiál (tedy sáčky, v nichž byl uložen zajištěný pervitin vydaný svědkem O.) byl zlikvidován (viz č. l. 45). Obhajoba tuto důkazní situaci akceptovala, když uvedla, že tedy trvá jen na výslechu svědků. Z předestřeného průběhu hlavního líčení má tak Nejvyšší soud za zjevné, že důkazy navržené obhajobou nebyly provedeny z čistě objektivních příčin. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěru o vině obviněného na základě řady dalších důkazů (k přezkumu jejich hodnocení Nejvyšším soudem viz níže), má Nejvyšší soud za to, že neprovedení obhajobou navrženého daktyloskopického a biologického zkoumání případných stop na zajištěných sáčcích s pervitinem, jakkoliv jej obviněný vnímá negativně, nemá za následek neudržitelnost logických a přesvědčivě odůvodněných skutkových závěrů soudu prvního stupně.
30. Třetí dovolací námitka obviněného je založena na tvrzení o zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, který shledává v hodnocení výpovědi svědka O. soudem prvního stupně co do její věrohodnosti v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. I tato námitka podle Nejvyššího soudu odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v jeho první alternativě a i ji obviněný vznáší od počátku trestního řízení a již dříve se jí tak zabývaly oba soudy nižších stupňů.
31. Zde považuje Nejvyšší soud za dostačující poukázat na přesvědčivé a logické odůvodnění hodnotících úvah soudu prvního stupně (viz body 19. až 21. jeho rozsudku, srov. také přezkum těchto hodnotících úvah odvolacím soudem v bodech 11. a 12. jeho usnesení), z nichž se podává, že výpověď svědka O., podle níž to byl obviněný, kdo mu prodal pervitin, koresponduje s výpovědí svědka E., podle které daný svědek dvakrát prošel kolem obviněného a svědka O., během čehož mu obviněný nabízel ke koupi pervitin, což shodně uvedl i svědek O. (č. l. 118 verte a 149 verte), dále s obsahem kamerových záznamů monitorujících chování svědka O. a obviněného před samotným prodejem drogy a po něm a v neposlední řadě i s obsahem protokolu o vydání věci ze dne 30. 4. 2021 (č. l. 36 a násl.). Dospěl-li na základě výše uvedených důkazů soud prvního stupně k závěru o věrohodnosti stěžejní části výpovědi svědka O., podle níž to byl právě obviněný, kdo mu prodal předmětného dne v podchodu u XY poblíž hlavního nádraží v XY pervitin, nemá Nejvyšší soud za to, že takový závěr by byl v rozporu (natož zjevném) s obsahem provedených důkazů. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že svědek O. nebyl s to identifikovat osobu obviněného při hlavním líčení. O totožnosti obou osob, které se účastnily předmětného prodeje pervitinu, totiž nepanují žádné pochybnosti (vzhledem k jejich bezprostřednímu zadržení a obsahu kamerových záznamů). Není ani pravdou, že svědek O. nebyl schopen popsat skutek samotný, zvláště jde-li o částku, kterou měl zaplatit obviněnému za pervitin (viz výše reprodukovaný obsah úvodní části jeho výpovědi v hlavním líčení). Zůstává sice otázkou, jak je možné, že u obviněného byla zajištěna hotovost pouze ve výši 20 Kč, byť za prodej pervitinu svědku O. utržil nejméně desetkrát tolik. Tato dílčí nejasnost však podle Nejvyššího soudu není způsobilá jakkoliv zvrátit závěry podávající se ze shora uvedených důkazů, které ve svém souhrnu nenabízí jako možný jiný závěr, než že skutek se stal právě tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
32. Poslední dovolací námitka obviněného je založena na údajném porušení základních zásad trestního řízení soudy nižších stupňů, a to jednak zásady materiální pravdy a principu presumpce neviny (z něhož obviněným uváděná zásada in dubio pro reo vyplývá). Takto formulované výhrady však neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (jak je zjevné ze shora předestřeného vysvětlení obsahu tohoto dovolacího důvodu), ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Navzdory tomu ale Nejvyšší soud tyto námitky obviněného en bloc neodmítl, ale vzhledem k jejich ústavněprávnímu přesahu se jimi zabýval, přičemž je shledal nedůvodnými.
33. Zde Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že z obviněným vzpomínaného pravidla in dubio pro reo , jehož porušení namítá, se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
34. Obviněný setrvale opomíjí, že jím uváděné pochybnosti spočívají v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn soudy nižších stupňů. Přitom platí, že u soudu prvního stupně ve vztahu k otázce viny obviněného žádné takové pochybnosti nepanovaly. Jestliže totiž prvostupňový i odvolací soud nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu, pro uplatnění daného pravidla nebyl dán žádný důvod. Lze jen dodat, že ani další z obviněným obecně vzpomínaných základních zásad trestního řízení nebyly v průběhu dané trestní věci porušeny. Nic nenasvědčuje tomu, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s článkem 40 odst. 2 Listiny (zakotvujícím princip presumpce neviny) či s §2 odst. 5 tr. řádu (jenž je jedním z pramenů, z nichž vyvěrá zásada materiální pravdy). K tomu, že skutkový stav byl soudem prvního stupně v dané trestní věci zjištěn nade vši pochybnost, srov. úvahy Nejvyššího soudu stran provedeného dokazování a hodnocení důkazů uvedené výše.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
35. Nejvyšší soud shrnuje, že na podkladě shora uvedených úvah dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vadami, pro které by byl dán prostor pro obviněným požadovaný kasační zásah Nejvyššího soudu. Proto mu nezbylo, než aby dovolání obviněného P. T. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu