ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1290.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1290/2022-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Contipro a. s. , se sídlem v Dolní Dobrouči 401, identifikační číslo osoby 60917431, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem na Praze 1, V Jámě 699/1, proti povinné Patron ca, s. r. o. , se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Thámova 402/4, identifikační číslo osoby 27113078, zastoupené Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem na Praze 3, Vinohradská 2828/151, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 18/2019, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2021, č. j. 39 Co 331, 332/2020-476, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky doc. JUDr. Dany Ondrejové, Ph.D.
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání povinné potvrdil usnesením ze dne 18. 1. 2021, č. j. 39 Co 331, 332/2020-476, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „ soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) ze dne 19. 12. 2019, č. j. 34 E 18/2019-341, kterým soud prvního stupně uložil povinné v rámci výkonu rozhodnutí, nařízeného usnesením obvodního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 34 E 18/2019-25, ukládáním pokut k vymožení povinnosti zdržet se užívání označení s vyobrazením javorového listu s nápisem „Premium Quality“ a „Born in Canada“ v souvislosti s výrobkem ALAVIS TM MAXIMA Triple Blend Extra Silný podle vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019, č. j. 2 Nc 1024/2019-69 (nařízeného předběžného opatření podle §74 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. s. ř.“), další (pořadím čtvrtou) pokutu ve výši 350 000 Kč, a dále potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 7. 8. 2020, č. j. 34 E 18/2019-426, kterým soud prvního stupně uložil povinné v rámci téhož výkonu rozhodnutí předchozí (v pořadí třetí) pokutu ve výši 300 000 Kč.
2) Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že povinná nadále porušuje exekučním titulem stanovenou povinnost, ačkoli jí byly obvodním soudem v rámci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí uloženy podle §351 o. s. ř. pokuty, první ve výši 100 000 Kč. Ukládá-li exekuční titul povinnost zdržet se konkrétního jednání, požaduje, aby povinná odstranila neprodleně závadný stav, což v posuzovaných poměrech znamenalo mj. povinnost odstranit - nedovolovalo-li technické řešení jiný postup - závadné webové stránky obsahující sporné označení a rovněž příslušné stránky na sociálních sítích včetně historie, a to jakýmkoli způsobem tak, aby zůstaly skryty, což povinná nesplnila. Výši další pokuty soudy stanovily s ohledem na podnikatelskou povahu povinné, jež navíc sama připustila, že vymáhanou povinnost od počátku důsledně neplnila, jakož i z důvodu, že se jedná o pokutu opakovanou (již čtvrtou).
3) Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, popř. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Tyto otázky formulovala následujícím způsobem:
a/ zda „v případě, že je provozovatelem sociální sítě či jiné platformy s uživatelsky generovaným obsahem znemožněno odstranění příspěvku povinné, na kterém se nachází sporné označení, popř. prezentace výrobku se sporným označením, se nejedná o nesplnění povinností povinné ve smyslu nařízeného předběžného opatření, jímž byla uložena povinnost zdržet se užívání sporných označení“ (v takovém případě by povinná neměla povinnost odstranit či zrušit svůj účet na předmětné sociální síti či platformě, neboť by se jednalo o nepřiměřený zásah do jejích práv);
b/ zda „ponechání historických příspěvků povinné na sociálních sítích či jiných platformách s uživatelsky generovaným obsahem, které zobrazují sporná označení či výrobky se sporným označením, (ne)lze považovat za nesplnění povinnosti zdržet se užívání sporných označení“, a
c/ zda „v případě, že povinná učiní opatření ke splnění uložené povinnosti, o kterých bude následně obecnými soudy rozhodnuto, že jsou nedostatečná, musí být tato skutečnost zohledněna při stanovení výše uložené pokuty“.
4) Dovolatelka poukázala na požadavek přiměřenosti ukládaných pokut, který Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, a rovněž na předpoklad řádného odůvodnění této výše. Automatické obnovení sporných příspěvků na sociálních sítích je pouze technickým problémem, který však v žádném případě není ignorováním soudních rozhodnutí, neboť sociální síť neumožňuje jednoduché skrytí konkrétních příspěvků, resp. neumožňuje jejich skrytí tak, aby se po čase opět nezobrazily. S ohledem na princip sociální sítí, které jsou charakteristické svou aktuálností, je nadto téměř bez významu, že jsou historické příspěvky se sporným označením dohledatelné. Dovolatelka se nemůže řádně věnovat svému podnikání a je nucena vynakládat naprosto nepřiměřené úsilí k odstranění historických příspěvků, ke kterým se běžný spotřebitel a uživatel sociální sítě v podstatě nemá možnost dostat (nemá k tomu ani důvod). Učinila též „dle svého nejlepšího vědomí příslušné kroky“ pro splnění uložené povinnosti, což by se mělo projevit alespoň na výši uložené pokuty.
5) V dalších podrobnostech dovolání se dovolatelka vyjádřila k „problematice příspěvků na sociálních sítích“, k jednání oprávněné (předběžná opatření uplatňuje oprávněná vůči povinné „jako šikanózní praktiku, kterou se snaží zlikvidovat konkurenci“) a k neodůvodněnosti napadeného usnesení. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně požadovala, aby vykonatelnost popř. právní moc napadeného usnesení odložil.
6) Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání označila dovolatelkou předestřené otázky za nezpůsobilé založit přípustnost dovolání. Napadené usnesení odvolacího soudu považuje za správné a řádně odůvodněné. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti výši uložené pokuty dovolatelka neupřesnila, z jakého konkrétního důvodu považuje výši pokuty za nepřiměřenou.
7) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání povinné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení (viz §255 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
8) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že dochází-li k nařízení soudního výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost k nezastupitelnému plnění, je součástí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí i výrok o uložení pokuty za (oprávněným prozatím jen tvrzené) porušení povinnosti k tomuto plnění (§351 odst. 1 o. s. ř.). Při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezjišťuje, zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, popř. zda ve smyslu §351 odst. 1 o. s. ř. „jinou“ povinnost porušil nebo se jí nepodrobil (v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí). Okolnosti takové povahy mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování (srov. §268 odst. 1 písm. g/, h/, §269 odst. 1 o. s. ř.). Námitku, že povinnost zdržet se určitého chování nebo chování jiného strpět neporušil, nemůže proto povinný úspěšně uplatnit v odvolání, a to ani proti rozhodnutí, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, ani proti rozhodnutí, jímž byla uložena další pokuta, ale právě jen návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 20 Cdo 2101/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 2679/2020).
9) Z citované judikatury dovolacího soudu je tudíž nepochybné, že na řešení otázek ad a) a b) ohledně (ne)splnění povinnosti uložené povinné exekučním titulem napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, není-li ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí pro vydání a „věcnou“ správnost napadeného usnesení o uložení (další) pokuty jakkoli významné tvrzení povinné, že vymáhanou povinnost splnila nebo že pro splnění takové povinnosti fakticky nemohla učinit více.
10) Ve vztahu k otázce ad c), tj. přezkumu výše pokuty uložené podle §351 o. s. ř., je třeba se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu poznamenat, že se exekuční soud zabývá pouze tím, zda byla pokuta k vynucení nepeněžitého plnění ve věci výkonu rozhodnutí (v exekuční věci) uložena v přiměřené výši, která závisí na okolnostech projednávaného případu; přihlédne především k povaze vymáhané povinnosti, popř. její majetkové hodnotě, a k osobním a majetkovým poměrům povinného. Soud je povinen vystihnout výši pokuty, která bude způsobilá jednak přiměřeně, tak i efektivně nutit povinného, aby povinnost uloženou vykonávaným rozhodnutím splnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 1985/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 2679/2020).
11) V posuzované věci odvolací soud shora citované závěry dovolacího soudu respektoval, neboť uložení dalších pokut (nevedly-li předchozí pokuty ve výši 100 000 Kč a 200 000 Kč k nápravě) adekvátně odůvodnil potřebou razantnějšího donucení povinné k řádnému plnění povinnosti uložené exekučním titulem, odkazem na její majetkové poměry, k nimž povinná „žádné mimořádné okolnosti“ neuvedla a zdůrazněním jejího dosavadního pasivního přístupu (povinná „sama připustila, že vymáhanou povinnost od počátku důsledně neplnila tak, aby závadová označení zcela odstranila, jak jí ukládá exekuční titul“). Dovolatelka ostatně žádné důvody, pro které považuje výši uložené pokuty za nepřiměřenou, nekonkretizovala, takže je zřejmé, že svými námitkami fakticky požaduje, aby dovolací soud rozhodl oproti soudu odvolacímu jinak, tj. aby na základě totožných judikatorních závěrů úsudek odvolacího soudu přehodnotil, čímž předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř založit nelze. Současně na základě argumentace povinné nelze dovozovat, že by oprávněná podala tzv. šikanózní návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, či že by vydání exekučního titulu odporovalo dobrým mravům nebo základním principům právního státu.
12) Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13) Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad právní moci (vykonatelnosti) napadeného usnesení (§243 o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
14) Podle výsledku dovolacího řízení Nejvyšší soud uložil dovolatelce povinnost zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), zahrnující odměnu advokátky oprávněné ve výši 1 500 Kč (§7 bod 4, §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále „AT“) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ AT), náhradu hotových výdajů advokátky v paušální výši 300 Kč (§13 AT) a 21 % daň z přidané hodnoty, vypočtenou ze součtu odměny a náhrady (§137 odst. 3 o. s. ř., zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu