ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.16.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 16/2022-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné T. T. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října č. 1001/3, proti povinným 1) P. T. narozenému dne XY, bytem XY, 2) Z. T. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, pro vymožení výživného, o návrhu 2) povinné na částečné zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 2168/2019, o dovolání 2) povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2021, č. j. 14 Co 320/2021-352, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2021, č. j. 14 Co 320/2021-352, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. května 2021, č. j. 36 EXE 2168/2019-257, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Povinná 2) podáním ze dne 2. května 2021 navrhla částečné zastavení exekuce, jejímž vedením Obvodní soud pro Prahu 3 dne 20. listopadu 2019, č. j. 36 EXE 2168/2019-17, pověřil soudního exekutora Mgr. Jakuba Effenbergera, Exekutorský úřad Kolín, podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. srpna 2014, č. j. 0 P 198/2009-564, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2016, č. j. 19 Co 28/2016-683, neboť v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, mohou být předmětem exekučního řízení vedeného vůči její osobě pouze pohledávky vzniklé oprávněné za povinným 1) do právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, a to do 10. prosince 2019. Dále uvedla, že vzhledem k jejímu „speciálnímu postavení“ v rámci exekuce založeném na rozhodnutí o neúčinném právním úkonu nemůže být exekuce vedena pro vymožení nákladů oprávněného a nákladů exekuce, když ani tyto nároky nejsou podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu splatné v době exekuce.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 26. května 2021, č. j. 36 EXE 2168/2019-257, návrh 2) povinné na částečné zastavení exekuce zamítl. Vycházel ze skutečnosti, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. května 2019, č. j. 11 C 123/2012-318, které potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, bylo rozhodnuto, že právní úkon (dohoda ze dne 2. listopadu 2010 o přechodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu XY, bytové družstvo, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zapsaném v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. XY, dále jen „družstvo“) mezi 1) povinným a 2) povinnou je vůči oprávněné právně neúčinný, a proto oprávněná může požadovat uspokojení své pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právní úkonem z majetku dlužníka ušlo. Soudní exekutor exekučním příkazem č. j. 219 EX 03000/19-202 tento členský podíl v družstvu postihl a do řízení byla přibrána 2) povinná. Jelikož se na postihnutý majetek pro účely tohoto exekučního řízení hledí, jako by byl stále ve vlastnictví 1) povinného, dospěl soud prvního stupně k závěru, že neexistuje důvod, proč by měl exekuční soud poskytovat jakoukoliv zvýšenou ochranu majetku povinného, když v řízení o odpůrčí žalobě byl najisto prokázán úmysl 1) povinného zkrátit oprávněnou, přičemž 2) povinná o tomto úmyslu věděla a byla s ním srozuměna, nadto si byla vědoma, že 1) povinný dlouhodobě neplní svou zákonnou vyživovací povinnost (dokonce ji za 1/ povinného v jeden čas plnila). Dlužník v této exekuci je přitom chronickým neplatičem, který veškerá řízení před zdejším soudem, ve kterých stojí proti oprávněné, účelově prodlužuje. Takové rozhodnutí neodporuje zásadě, že věřitel může požadovat uspokojení z majetku, který odporovatelným úkonem ušel od dlužníka, pouze v rozsahu, jehož je třeba k jeho uspokojení. Exekučnímu soudu navíc nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí nalézacího soudu (nebo z něj činit výjimky či jej jakkoliv limitovat), přičemž zde se ani nejedná o rozhodnutí, jenž by bylo podkladem pro vedení této exekuce. K 2) povinnou citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu soud prvního stupně uvedl, že se jedná o rozhodnutí ojedinělé, které nebylo vydáno ve vykonávacím řízení, ale v řízení nalézacím o odpůrčí žalobě, a proto není možné jej aplikovat bez dalšího. Taktéž se vyznačuje vnitřní rozporností, když v něm Nejvyšší soud trvá na splatnosti pohledávek ke dni rozhodnutí o odpůrčí žalobě, a zároveň považuje za bezvýznamné, zda v době rozhodnutí o odpůrčí žalobě již dlužníkův dluh zanikl. Soud prvního stupně se tedy v této věci rozhodl právním závěrem vysloveným ve výše specifikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu neřídit, protože s ohledem na okolnosti případu nelze posvětit jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, se zásadou ochrany slabší strany a se zásadou zákazu zneužití práva. Nicméně samotné vyčíslení pohledávky oprávněné, která bude uspokojena z výtěžku postižení uvedeného majetku, je otázkou rozvrhového jednání, nikoli řízení o částečném zastavení exekuce.
K odvolání 2) povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. října 2021, č. j. 14 Co 320/2021-352, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že na tento případ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2012, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, nedopadá, neboť předmětné rozhodnutí bylo vydáno v řízení nalézacím a co do závěru ohledně rozsahu uspokojení pohledávky oprávněného z majetku převedeného odporovatelným právním úkonem se jedná o rozhodnutí ojedinělé, na něž žádné jiné nenavázalo (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, sice na něj odkazuje, ale tuto problematiku neřeší), a zároveň je vnitřně rozporné. Odvolací soud na rozdíl od Nejvyššího soudu s přihlédnutím ke smyslu odpůrčí žaloby a faktické realizovatelnosti práva osoby výživou oprávněné podle §42a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, dovodil, že vymahatelnou pohledávkou na výživném ve smyslu §42a odst. 1 obč. zák. je i běžné výživné splatné po dni rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, pokud tu v době rozhodnutí o takové žalobě byl dluh na výživném a bylo tak možné pro toto běžné výživné zahájit výkon rozhodnutí (exekuci). Takový výklad navíc nejen že respektuje zásady vyjmenované soudem prvního stupně, ale i sleduje výkladovou linii Nejvyššího soudu Československé republiky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 15. května 1936, sp. zn. Rv I 475/35, publikováno Vážný 15204, Vážný /Sbírka rozhodnutí NS 1919-1945/, XVIII/1936).
Usnesení odvolacího soudu napadla 2) povinná dovoláním, neboť se odvolací soud při řešení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a zákonné, neboť reflektují judikaturou Nejvyššího soudu kladený důraz na faktickou realizovatelnost věřitelova práva, základní zásady občanského práva i smysl odpůrčí žaloby v exekučním řízení, kdy pohledávka oprávněné za 2) povinnou sleduje osud pohledávky 1) povinného. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, či jako zcela zjevně neopodstatněné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda lze uspokojit pohledávky (opětující se dávky na výživném) splatné po dni rozhodnutí o odpůrčí žalobě z majetku převedeném odporovatelným právním úkonem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V již několikrát zde citovaném rozsudku ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, Nejvyšší soud mimo jiné dospěl k závěru, že „ zkracuje-li právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle §42a obč. zák. jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje. “ Vycházel přitom z téměř totožných skutkových okolností jako v projednávané věci (otec, který je na základě pravomocného rozhodnutí povinen přispívat na výživu oprávněné straně, převedl svůj jediný exekučně vymahatelný majetek na svou matku, které byla soudem stanovená vyživovací povinnost k oprávněné straně a jeho majetkové poměry známy). Vysvětlil, že k tomu, aby mohla být odpůrčí žaloba úspěšná, postačuje úmysl dlužníka zkrátit uspokojení jakékoliv věřitelovy pohledávky (nehledě na to, zda je taková pohledávka již vymahatelná, splatná či budoucí). Požadavek „vymahatelné pohledávky“ v §42a odst. 1 obč. zák. se vztahuje až k aktivní věcné legitimaci pro podání odpůrčí žaloby, tedy věřitel musí mít (nejpozději) v době rozhodování o této žalobě vymahatelnou pohledávku. Účinky rozhodnutí o neúčinném právním úkonu se pak vztahují na pohledávku v takovém rozsahu, v jakém byla vymahatelná v době rozhodování o odpůrčí žalobě. Popsaný právní závěr reflektoval taktéž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1840/15.
Jelikož dovolací soud neshledal důvody, pro které by bylo třeba se od právního závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, odchýlit, bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu