ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1800.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1800/2022-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Vimbau s. r. o. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Jungmannova 36/31, identifikační číslo osoby 28208838, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti povinné SILMET HP, a. s. , se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně 168, identifikační číslo osoby 27097773, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, pro 2 497 731 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 EXE 3264/2021, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2022, č. j. 19 Co 96/2022-58, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 3. 2022, č. j. 19 Co 96/2022-58, k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“) ze dne 24. 2. 2022, č. j. 9 EXE 3264/2021-44, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce.
2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce byla nařízena a je pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3, vedena podle platebního rozkazu okresního soudu ze dne 4. 10. 2021, č. j. 6 C 167/2021-60 (dále „exekuční titul“), pro vymožení pohledávky oprávněné společnosti ve výši 2 497 731 Kč s příslušenstvím, představuje-li uvedená částka „úplatu za bezesmluvní užívání předmětu nájmu povinnou“ (nebytových prostor) za období od září 2019 do okamžiku vyklizení nebytových prostor (do 31. 7. 2021).
3) Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že exekuční titul byl účastníkům řízení řádně doručen a povinná (tehdy žalovaná) proti němu nepodala odpor, takže exekuční titul dospěl do právní moci a je vykonatelný. S přihlédnutím k podstatě námitek povinné se nepodává žádný důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť tvrzení povinné, že mezi účastníky došlo k ústní dohodě o prodloužení nájmu (nebytových prostor) je námitkou irelevantní, navíc odporující listinným důkazům, které žalobkyně, tj. oprávněná, připojila v nalézacím řízení k žalobnímu návrhu. Argumentací povinné, že exekučním titulem bylo přiznáno plnění, na něž oprávněná nemá nárok, je napadána věcná správnost exekučního titulu, kterou nelze zpochybnit. Vymožením plnění proto nemůže dojít ke zjevné nespravedlnosti ve vztahu k povinné, která proti exekučnímu titulu „včas nebrojila“ a tvrzení žaloby „svojí nečinností fakticky potvrdila“, tudíž vedení exekuce se nepříčí principům právního státu.
4) Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že se odvolací soud „v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je reprezentována především rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98“. Zmíněná judikatura „v případě existence jiného důvodu pro zastavení exekuce“ (podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) umožňuje v rámci exekučního řízení zkoumat opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení se ve vykonávacím řízení sleduje, a to v zájmu odstranění zjevné nespravedlnosti tehdy, jestliže by výkon rozhodnutí byl v rozporu s principy právního státu (k čemuž dovolatelka odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16). Povinná k předchozím tvrzením upřesnila, že se účastnice řízení (nalézacího i exekučního) ústně dohodly, že jejich nájemní vztah nebude ukončen dříve než v roce 2021; oprávněná se však v rozporu s takovou dohodou snaží tvrdit, že nájemní vztah zanikl, což dovolatelka považuje „za zcela účelový a bezprecedentní útok cílený na podnikání povinné“. Požadavek oprávněné k úhradě údajně dlužné částky za bezesmluvní užívání předmětu nájmu proto je „bezdůvodný“, a dlužnou částku tudíž nelze exekučně vymáhat. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka se míjí i s důvodem dovolání (§241 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
6) V otázce věcného přezkumu exekučního titulu je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (z mnoha rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). Exekuční řízení je (totiž) ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 520/2022).
7) Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále vysvětlil, že ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zákon vymezuje důvod formulovaný všeobecně, jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou. Pravidlem výkladu takové normy je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; přitom výklad normy, kterou v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, uveřejněné pod číslem 75/2014 Sb. rozh. obč., či odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012). Aby exekuce mohla být prohlášena za nepřípustnou, musí být přítomny takové okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému a která je (osobně) limitována též tím, že povinný dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.
8) Jestliže je ve světle shora citovaných judikatorních závěrů nezbytné respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením, pak prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří pouze tehdy, je-li „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
9) V praxi se bude jednat o zcela výjimečné případy, mezi něž posuzovaná věc nenáleží. Ačkoli se dovolatelka vehementně snažila přesvědčit o tom, že její argumentace nemíří proti věcné správnosti exekučního titulu, konkrétní námitky spočívající v popisu skutkových okolností (viz ústní dohoda účastnic nájemního vztahu, která měla být oprávněnou porušena) mají časovou a věcnou souvislost toliko s nalézacím řízení, z něhož vzešel exekuční titul a v němž byla povinná nečinná (vydanému platebnímu rozkazu neodporovala). Spočívá-li základ námitek dovolatelky v tom, že pohledávka oprávněné nemá právní důvod v bezesmluvním užívání nebytových prostor (nyní prostoru sloužícího podnikání), ale v nájemním poměru účastnic (který je však povahou úplatným vztahem - viz §2201 ve spojení s §2302 odst. 1 in fine zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů), nelze na tomto základě dovozovat jakoukoli zjevnou nespravedlnost ve smyslu signalizované kolize se základními principy demokratického právního státu. Nepřípadný je proto odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, které ostatně plně diferencuje mezi nalézacím řízením a řízením o výkon rozhodnutí, jestliže dovolací soud v uvedeném rozhodnutí nepovažoval spory mezi vlastníky sousedních pozemků za důvod nepřípustnosti výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10) Z uvedeného plyne, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, takže dovolatelkou zvolená přípustnost dovolání nemůže obstát, a Nejvyšší soud proto její dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11) Není-li dovolání přípustné, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží k (případným) vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; námitky povinné k označení takových vad ani nesměřují.
12) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu