ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1974.2022.1
20 Cdo 1974/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné B2 Kapital Czech Republic s.r.o. se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 04191536, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti povinnému J. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, pro 86 216,55 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 45943/16, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2022, sp. zn. 14 Co 48/2022, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného, které směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 14 Co 48/2022, kterým bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 17. 10. 2021, č. j. 203 Ex 45943/16-229, jímž bylo rozhodnuto o ceně nemovitých věcí specifikovaných ve výroku I. tohoto usnesení, podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Těmto požadavkům dovolatel nedostál, když k vymezení přípustnosti dovolání pouze uvedl, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a že „právní otázka ohledně zjištění odhadní ceny nemovitosti má být dovolacím soudem vyřešena jinak a posouzena jinak“. Dovolatel však dále ve svém podání žádnou konkrétní procesněprávní či hmotněprávní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání dle výše uvedených kritérií, neformuloval. Žádost dovolatele, podle níž „právní otázka ohledně zjištění odhadní ceny nemovitosti má být dovolacím soudem vyřešena jinak a posouzena jinak“ pak významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Dovolatel ve svém podání dále namítá, že je v dané věci „extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním odvolacím soudem a důkazy, které dovolatel v rámci odvolacího řízení předložil“, že se odvolací soud navrhovanými důkazy vůbec nezabýval a hodnotil je „jednostranně“, rozhodoval na základě „spekulací a nepodložených tvrzení a na základě právně vadného odhadu ceny nemovitostí“, čímž došlo k prolomení zásady rovnosti stran, porušení práva mít možnost se hájit před nezávislým soudem a k porušení práva na spravedlivý soudní proces. Kritika toho, jakým způsobem odvolací soud hodnotil důkazy k rozhodným skutečnostem, však bez dalšího nemůže naplnit předpoklad přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 4968/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 397/17, odmítl). Jestliže odvolací soud vyhodnotil důkazní situaci tak, že nemá pochybnost o správnosti posudku Oceňovací a znalecké kanceláře s. r. o. ze dne 5. 10. 2021, č. 23085/2021, že znalec postupoval v souladu s aktuální právní úpravou, jeho znalecký posudek je jasný a úplný, a uvedl, že dokládal-li povinný inzeráty stran prodeje obdobných nemovitostí v obdobné lokalitě, které nejsou s oceňovanými nemovitými věcmi povinného srovnatelné, a že povinný existenci nájemních práv nespecifikoval a ani svá tvrzení, i přes výzvu soudního exekutora, nedoložil, a další námitky povinného se netýkají obvyklé ceny nemovitých věcí ani postupu jejího zjišťování, není na místě konstatovat, že jeho skutkové závěry jsou výrazem zjevné svévole, která by mohla vyústit v závěr, že odvolací soud nerespektoval právo dovolatele na spravedlivý proces.
Dodává se, že z exekučního spisu vyplývá, že předmětná exekuce je již zcela uhrazena, exekuční příkazy byly zrušeny a exekuce bude ukončena.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel současně navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu