ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2530.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2530/2021-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Společenství vlastníků domu č. XY v XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti povinné M. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, pro 105 622,40 Kč s příslušenstvím, pro 128 175 Kč s příslušenstvím a pro 89 479 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 1370/2020, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2021, č. j. 70 Co 98/2021-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání oprávněného potvrdil usnesením ze dne 8. 4. 2021, č. j. 70 Co 98/2021-79, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále „ soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) ze dne 19. 2. 2021, č. j. 148 EXE 1370/2020-56, 148 EXE 1669/2020, 148 EXE 1458/2020, jímž soud prvního stupně zastavil exekuci zahájenou pod sp. zn. 148 EXE 1458/2020 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2/ Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že proti povinné byla pod sp. zn. 148 EXE 1370/2020 spojena podle §37 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), celkem tři exekuční řízení, a to 1/ řízení zahájené dne 2. 7. 2020 a vedené pod původní sp. zn. 148 EXE 1370/2020 (sp. zn. 099 EX 2371/20 pověřeného soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1; dále „soudní exekutor“) pro vymožení částky 105 622,40 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 11. 2019, č. j. 5 C 780/2017-78, 2/ řízení zahájené dne 17. 7. 2020 a vedené pod původní sp. zn. 148 EXE 1458/2020 (sp. zn. 099 EX 2511/20 pověřeného soudního exekutora) pro vymožení 128 175 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 C 307/2009-98 (dále „exekuční titul“), a 3/ řízení zahájené dne 9. 7. 2020 a vedené pod původní sp. zn. 148 EXE 1669/2020 (sp. zn. 099 EX 2390/20 pověřeného soudního exekutora) pro vymožení 89 479 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 78 Cm 221/2015-137, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2020, č. j. 6 Cmo 254/2019-158 (dále „exekuce spojená pod sp. zn. 148 EXE 1370/2020“). Povinnost k úhradě plnění v celkové výši 128 175 Kč s příslušenstvím přitom exekuční titul ukládal rovněž J. C., bývalému manželovi povinné (manželství bylo rozvedeno ke dni 25. 10. 2013), jako solidárnímu dlužníkovi, proti němuž oprávněný vede od 15. 2. 2017 samostatné exekuční řízení u téhož soudního exekutora pod sp. zn. 099 EX 593/17 (řízení bylo spojeno s exekučními řízeními zahájenými u téhož soudního exekutora pod sp. zn. 099 EX 1766/17, sp. zn. 099 EX 3462/17 a sp. zn. 099 EX 3463/17). Povinná dne 19. 5. 2020 uhradila ve prospěch exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 099 EX 593/17 proti povinnému J. C. na účet soudního exekutora částky v celkové výši 985 883 Kč a 14 118 Kč, k čemuž oznámila, že uvedená plnění mají sloužit jednak k pokrytí pohledávky z této exekuce (tj. závazku uloženého exekučním titulem), jednak k úhradě její povinnosti zaplatit oprávněnému 415 702 Kč s příslušenstvím, uložené jí rozsudkem obvodního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 5 C 262/2016-42, a vymáhané vůči ní v exekučním řízení u téhož soudního exekutora pod sp. zn. 099 EX 3463/17. Na základě provedené úhrady povinná navrhla zastavit proti ní vedenou exekuci spojenou pod sp. zn. 148 EXE 1370/2020, a to v rozsahu exekuce zahájené pod sp. zn. 148 EXE 1458/2020 (viz exekuce shora označená jako 2/), jelikož plnění uložené exekučním titulem (a zde vůči ní opětovně vymáhané), již bylo (v řízení pod sp. zn. 099 EX 593/17) uhrazeno.
3/ Soudy obou stupňů věc po právní stránce uzavřely tak, že dne 19. 5. 2020 povinná plnila na dluh třetí osoby, ačkoli proti ní samotné v tom okamžiku byla vedena exekuce (u téhož soudního exekutora). Z tohoto důvodu bylo třeba, aby soudní exekutor započetl plnění - bez ohledu na vůli povinné - nejdříve na dluh vymáhaný vůči povinné (dluh z rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 5 C 262/2016-42, vymáhaný v exekuci pod sp. zn. 099 EX 3463/17) v celkové výši 649 360,91 Kč (představující jistinu ve výši 415 702 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 53 945 Kč a úroky z prodlení ve výši 179 713,91 Kč), a až poté na jiné pohledávky (třetích osob) v pořadí podle §1933 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), přičemž nejstaršímu takto zjištěnému závazku odpovídalo právě plnění uložené J. C. exekučním titulem v celkové výši 344 357,59 Kč (představující jistinu ve výši 128 175 Kč, úroky ve výši 113 386,59 Kč a náklady nalézacího řízení ve výši 102 796 Kč). Zaplacením částek 985 883 Kč a 14 118 Kč proto došlo k pokrytí (zániku) nejen tehdy exekvovaného dluhu povinné, nýbrž též exekvovaného dluhu J. C., za nějž povinná plnila (mimo svou exekuci) rovněž; zvláštním exekučním příkazem přitom uvedené plnění (třetí osoby) ani nebylo nutno postihovat. Podal-li proto oprávněný dne 21. 7. 2020 (správně má být 17. 7. 2020) nový návrh na nařízení exekuce podle exekučního titulu proti M. C. jako povinné, učinil tak za situace, kdy již byla dne 19. 5. 2020 povinnost v jiném exekučním řízení splněna, což představuje důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Oba soudy zároveň nepovažovaly za chybný postup soudního exekutora, stanovil-li v řízení vedeném pod sp. zn. 099 EX 593/17 po obdržení plnění od M. C. příkazem k úhradě nákladů exekuce svoji odměnu.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, případě se jedná o otázku, která Nejvyšším soudem dosud nebyla řešena, či je řešena odlišným způsobem a oprávněný má za to, že dovolací soud by věc měl posoudit jinak . Podrobněji v dovolání dovolatel poukazuje na skutečnost, že odvolací soud posoudil odlišně a v rozporu s níže uvedenými právními předpisy a citovanými rozhodnutími dovolacího soudu okolnost a/ že nic nebrání osobě odlišné od dlužníka, aby plnila exekutorovi na pohledávku vymáhanou po dlužníkovi , a b/ oprávnění soudního exekutora použít část přijatého plnění od povinného na úhradu nákladů řízení exekutora podle pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce .
5/ Ačkoli takto formulované „otázky“ oprávněný v dovolání nijak blíže nekonkretizoval, z obsahu dovolání lze dovodit jeho kritické námitky vůči závěru odvolacího soudu, podle něhož je přípustné, aby soudní exekutor přijal do exekuce plnění od třetí osoby (v tomto případě od solidárního dlužníka), aniž by takové plnění postihl exekučním příkazem. V rámci plnění třetí osobou, která však nebyla a není účastníkem exekučního řízení, musí být posuzováno, zda plní dluh v exekuci se souhlasem oprávněného (§1888 odst. 1 o. z.), a/nebo po dohodě s povinným, jak to vyžaduje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013. Bez existence součinnosti oprávněného či povinného není soudní exekutor oprávněn plnění od třetí osoby do exekuce přijmout, a to ani tehdy, jde-li o pohledávku této třetí osoby, která je vymáhaná v jiném samostatném exekučním řízení. Jestliže by ale povinný plnil přímo oprávněnému, je oprávněný povinen přijmout plnění povinného jako solidárního dlužníka zavázaného z exekučního titulu, aby se nedostal do prodlení s přijetím plnění (§1975 o. z.). Dovolatel dále nesouhlasil s názorem odvolacím soudem, že exekutor může zadržet část vymoženého plnění na úhradu své odměny a nákladů řízení a že zadržená částka je současně považována za vymožené plnění ve prospěch oprávněného; v konečném důsledku by totiž povinný měl splněn svůj dluh a nebyl by povinen hradit úroky z prodlení, avšak oprávněný by k dispozici ještě jistinu neměl (a nemohl by proto od povinného úroky z prodlení nárokovat). Exekutor má též povinnost vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce i poté, co vymohl část plnění, a nikoli (nezbytně) až po vymožení pohledávky celé, jak potvrzuje četná judikatura Ústavního soudu, konkrétně usnesení ze dne 17. října 2012, sp. zn. I. ÚS 2086/10, usnesení ze dne 9. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 2585/14, usnesení ze dne 2. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 2800/14, či usnesení ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. I. ÚS 1977/14. Soudní exekutor proto měl vydat nový exekuční příkaz, kterým by postihl tzv. superochu přijatou v rámci řízení sp. zn. 099 EX 593/17, a rozhodnout, ve kterém z následující řízení proti povinné použije tuto superochu na úhradu pohledávek povinné. Z uvedených důvodů oprávněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
6/ Povinná se k dovolání oprávněného nevyjádřila.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání oprávněného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání oprávněného není přípustné (§237 o. s. ř.).
8/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
9/ Rozhodnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání oprávněného neobsahuje.
10/ Argumentaci dovolatele lze stručně charakterizovat jakožto důslednou oponenturu vůči stavu jiné exekuce, vedené pod sp. zn. 099 EX 593/17 proti povinnému J. C., v níž M. C. z pozice solidárního dlužníka zavázaného z téhož exekučního titulu, a tedy nikoli z pozice účastnice uvedeného exekučního řízení, uhradila tzv. z volné ruky vymáhanou pohledávku včetně příslušenství přímo soudnímu exekutorovi, vyjma (logicky) částky rovnající se nákladům exekuce, která v té době neexistovala, neboť dosud nebyla, resp. ani nemohla být, exekučním příkazem vyčíslena. Uvedenou zcela signifikantní skutečnost přitom dovolatel spornou nečiní, neboť výslovně připouští, že od soudního exekutora posléze přijal na úhradu plnění - po odečtení částky odpovídající nákladům exekuce a pro tyto náklady exekutorem zadržené - částku 838 868,73 Kč. Není-li v tomto ohledu dovolatel fakticky spokojen s výší exekutorem vyčíslených nákladů exekuce, popřípadě s tím, že dosud od soudního exekutora neobdržel celé jím nárokované plnění (z důvodu exekutorem zadržené částky na náhradu svých nákladů exekuce), anebo dokonce se skutečností, že exekuce bude nadále probíhat pro vymožení exekučních nákladů pouze proti J. C., ačkoli ten je na uvedené plnění podle tvrzení dovolatele schopen platit pouze formou srážek z důchodu , jedná se o námitky v rámci později zahájené exekuce proti povinné J. C. bezvýznamné, tj. nezpůsobilé vyvrátit nespornou skutečnost, že plnění z exekučního titulu již bylo dříve povinnou v plném rozsahu uhrazeno, v důsledku čehož právo oprávněného z exekučního titulu zcela zaniklo. Postupu exekučního soudu, který nově zahájenou exekuci proti povinné podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil, proto nelze nic vytknout.
11/ Správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není zpochybněna ani dovolatelem oznámenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, která judikaturu Nejvyššího soudu formálně vzato nepředstavuje (a tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá) a potvrzuje možnost (právo) soudního exekutora vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce po vymožení exekučním titulem přiznaného plnění.
12/ Zmínil-li dovolatel závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněném pod číslem 56/2017 Sb. rozh. obč., přehlédl, že uvedené rozhodnutí nijak nereflektuje stav vzájemně solidárních dlužníků (zde dokonce bývalých manželů) plnících na společný exekuční titul, jako je tomu v nyní posuzované věci; odkazované rozhodnutí dovolacího soudu řeší situaci, kdy za povinného do exekuce na základě ústní dohody plnila osoba třetí, exekučním titulem přímo nezavázaná. V otázce oprávnění soudního exekutora přijmout do exekuce plnění od třetí osoby proto dovolatelem zvolená přípustnost dovolání neobstojí, poněvadž odvolací soud se s ohledem na rozdílný skutkový základ případu nemohl od ohlášeného rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlit.
13/ Námitka dovolatele stran překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu či rozhodnutí soudu prvního stupně míří ve své podstatě k oznámení (údajné) vady řízení, aniž by v této souvislosti oprávněný připojil jakoukoliv otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo a jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti (§237 o. s. ř.). Krom uplatnění nezpůsobilého důvodu dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.) je nicméně v daném ohledu zcela stěžejní, že dovolací soud přihlíží ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k (případným) vadám řízení jen u přípustného dovolání, jímž dovolání oprávněného není.
14/ Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15/ Podle výsledku dovolacího řízení dovolatel nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, takové právo však nemá ani povinná, neboť jí žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly (srov. §243c odst. 3 větu první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu