ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2621.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2621/2022-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce Z. T. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Mariannou Grinčovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované ISSO - Inženýrské stavby Sokolov, s. r. o., se sídlem ve Svatavě, Pohraniční stráže 255, identifikační číslo osoby 18248675, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 68 C 278/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022, č. j. 23 Co 129/2022-39, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 68 C 278/2021-15, z exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 108 EX 02793/19 vyloučil byt č. XY v budově XY č. p. XY, bytový dům, stojící na pozemku č. parc. XY, podíl o velikosti 1698/27033 na společných částech pozemku č. parc. XY a pozemku č. parc. XY, zapsaných na listech vlastnictví XY a XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, a dále pozemky č. parc. XY, ostatní plocha, a č. parc. XY, ostatní plocha, zapsané na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovité věci“); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Posuzovaná exekuce je vedena nyní žalovanou společností (oprávněnou) proti povinné Prosecké skály s. r. o. (identifikační číslo osoby 24243108 - dále „povinná společnost“) podle vykonatelného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2018, č. j. 15 C 444/2015-235, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 19 Co 49/2019-366, pro vymožení pohledávky ve výši 14 671 408 Kč s příslušenstvím.
2/ Soud prvního stupně vylíčil podstatu žaloby, kterou doručil žalované společně s výzvou podle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), avšak žalovaná se v soudcovské lhůtě třiceti dnů k žalobě nevyjádřila a nesdělila, zda jí v tom bránil vážný důvod. Má se tudíž za to, že žalovaná nárok uplatňovaný žalobou uznává ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a na základě takového uznání soud prvního stupně žalobě vyhověl podle §153a odst. 1 a 3 o. s. ř. se zřetelem k tomu, že „v dané věci bylo lze uzavřít a schválit smír“ (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
3/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 23 Co 129/2022-39, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Uzavřel, že v samotných skutkových tvrzeních žaloby jsou evidentní rozpory, které měly vést soud prvního stupně k postupu podle §43 odst. 2 o. s. ř. (k odstranění vad žaloby). Pro nedostatek uvedených podmínek řízení proto nebylo možné vydat kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. a dospět k fikci uznání žalobního nároku (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 27. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005, usnesení ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015, a usnesení ze dne 27. srpna 2020, sp. zn. 25 Cdo 471/2020). Odvolací soud k tomu upřesnil, že žalobce v žalobě označil jako nabývací titul nemovitých věcí kupní smlouvu uzavřenou dne 6. 12. 2018 s povinnou společností, současně však uvedl, že příslušný katastrální úřad nevyhověl návrhu na povolení vkladu práva žalobce z této kupní smlouvy, tj. sám připustil, že vlastnické právo k nemovitým věcem nenabyl. Ohledně pozemku č. parc. „XY“ (správně „XY“) poukazoval toliko na dlouhodobý příslib povinné společnosti, že pozemek žalobci daruje.
4/ Krom nesprávného postupu soudu prvního stupně odvolací soud poznamenal, že „k důvodům pro změnu přistupuje i ta skutečnost, že povaha věci, kterou je vyloučení věci z exekuce, neumožňuje vydání rozsudku pro uznání“, neboť se jedná o spor, v němž nelze uzavřít a schválit smír „pro rozpor s kogentními předpisy“, tudíž ani rozhodnout podle §153a odst. 3 o. s. ř.
5/ Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle názoru žalobce lze „v daném typu řízení“ rozsudek pro uznání vydat. Vydání takového rozsudku není přípustné ve věcech upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních nebo tam, kde právní jednání účastníka podléhá schválení (přivolení) soudu; naopak není vyloučeno jen proto, že požadované rozhodnutí má konstitutivní povahu, jsou-li ovšem strany řízení oprávněny s právy a povinnostmi, o něž se jedná, disponovat. Rozhodovací praxe dovodila, že za podmínek uvedených v §153b o. s. ř. může soud rozhodnout „rozsudkem pro zmeškání i o určení, zda tu právní vztah je či není“ (s odkazem dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je dále „v příkrém rozporu“ s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, v němž soud uzavřel, že povaha řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona nevylučuje skončení řízení soudním smírem (dalšími obdobnými rozhodnutími jsou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSCR 150/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSCR 34/2016).
6/ K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila podáním ze dne 19. 8. 2022 a zdůraznila, že dovolání není přípustné, nevymezuje-li otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od (relevantní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobcem odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu na posuzovanou věc nedopadá, neboť se vyjadřuje k přípustnosti rozsudku pro uznání či k ukončení věci smírem v různých typech řízení. Naproti tomu dovolatel nerozporuje závěr odvolací soudu, na němž je napadený rozsudek založen, a to otázku nesprávného postupu soudu prvního stupně, který při nedostatku podmínek řízení spočívajících v neodstraněných vadách žaloby vydal kvalifikovanou výzvu k vyjádření a následně postupoval podle §114b odst. 5 o. s. ř.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem řízení (viz §90 ve spojení s §267 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné.
8/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sb. rozh. obč. pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání jednoznačně vyjádřil ve své recentní rozhodovací praxi rovněž Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
9/ Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je nepochybné, že odvolací soud založil výrok o tom, že se rozsudek pro uznání nevydává, na (primárním) závěru ohledně konkrétních vad žaloby (kontradiktorních skutkových tvrzení), pro něž nelze ve věci postupovat kvalifikovanou výzvou adresovanou žalované (§114b o. s. ř.) a následně dovozením fikce uznání žalobního nároku. Dovolatel svou argumentací k uvedenému závěru nepředkládá žádnou právní otázku, a proto ani nevymezuje ve vztahu k (nevyslovené) otázce předpoklad přípustnosti dovolání. Již hlediskem daného zjištění nemůže dovolání naplnit zákonem požadované náležitosti.
10/ Nejvyšší soud považuje současně za vhodné (a pro další úvahy i potřebné) poznamenat, že v jeho konstantní judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011, uveřejněný pod číslem 73/2012 Sb. rozh. obč.) vydání usnesení podle §114b o. s. ř. nevyžaduje povaha věci, nevyplývá-li uplatněný nárok ze skutkových tvrzení v žalobě; v takovém případě nelze ani rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1678/2013, v literatuře srov. shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §114b. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 790 a násl.). Rovněž v rozsudku ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněném pod číslem 108/2014 Sb. rozh. obč., jakož i v rozsudku ze dne 23. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 5027/2017, či v usnesení ze dne 29. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 775/2019, Nejvyšší soud (obdobně) dospěl k závěru, že je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, zakládá taková skutečnost pochybnosti, zdali žalobce neuplatňuje právo bezúspěšně, a kvalifikovaná výzva dle §114b o. s. ř. tak není na místě.
11/ Z citované judikatury jednak plyne, že se odvolací soud v důvodech napadeného rozsudku jednak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak že v případě vad žaloby není podstatné, zda bylo možné v posuzované věci uzavřít a schválit smír, k čemuž veškerá polemika dovolatele a jeho odkazy na rozhodování Nejvyššího soudu směřuje. Ačkoli se odvolací soud podpůrně (a nadbytečně) zabýval i podstatou excindační žaloby, se zřetelem k primárnímu a dovoláním nedotčenému závěru napadený rozsudek na řešení možnosti schválení smíru ve sporu o vyloučení věci z exekuce nezávisí (ve smyslu §237 o. s. ř.).
12/ Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
13/ Dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k (případným) vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolatel ostatně žádnou vadu odvolacího řízení nepojmenoval.
14/ O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodováno v konečném rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), neboť v důsledku pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo řízení o excindační žalobě otevřeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu