ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2768.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2768/2022-608
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné R. C. C. se sídlem XY, Panamská republika, registrační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Duffkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 5, U Dívčích hradů č. 305/21, proti povinnému P. D. , narozenému dne XY, bytem XY, za účasti manželky povinného M. D., narozené dne XY, bytem XY, Slovenská republika, oběma zastoupeným Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 26/15, pro 18 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 2761/2018, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 19 Co 28/2022-571, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2022, č. j. 19 Co 28/2022-571, odmítl odvolání manželky povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2021, č. j. 65 EXE 2761/2018-514 [jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce v rozsahu částky 18 000 000 Kč (výrok I.), a jímž soud I. stupně rozhodl, že se exekuce zastavuje v rozsahu úroků ve výši 5 % ročně z částky 18 000 000 Kč od 13. 10. 2009 do zaplacení (výrok II.)] (výrok I.), dále rozhodl, že oprávněná a manželka povinného vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení zahájeného manželkou povinného (výrok II.), a k odvolání povinného usnesení soudu I. stupně v zamítavém výroku I. potvrdil (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v dané věci notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. NZ 490/2009, N 490/2009, sepsaný jménem JUDr. Romana Bláhy notářskou kandidátkou M. H. Z tohoto notářského zápisu plyne, že skutečností, na níž se zakládá vymáhaná pohledávka, je smlouva o úvěru ze dne 16. 7. 2009, jíž se oprávněná zavázala poskytnout povinnému úvěr ve výši 18 000 000 Kč, a povinný se jej zavázal splatit nejpozději do 5 let ode dne poskytnutí úvěru. Povinnost oprávněné poskytnout úvěr byla vázána na splnění odkládací podmínky, jíž byla skutečnost, že se oprávněná stane společníkem společnosti A. D. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY – dále jen „společnost A. D.“. Oprávněná k exekučnímu návrhu doložila smlouvu o úvěru ze dne 16. 7. 2009 s úředně ověřenými podpisy, v níž však není uvedeno, že by úvěr byl poskytnut. V bodu 3.2 této smlouvy se uvádí, že dlužník souhlasí, aby finanční prostředky byly věřitelem vyplaceny na bankovní účet společnosti A. D. a to za účelem zajištění splnění účelu úvěru. Dále oprávněná předložila uznání závazku ze dne 16. 7. 2009, v němž povinný uznává dluh vůči společnosti A. D. s úředně ověřeným podpisem, Dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru ze dne 25. 9. 2009, jímž bylo změněno platební místo poskytnutí úvěru (číslo účtu společnosti A. D.), přičemž povinný uvedl, že tento dodatek nepodepsal, další Dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru ze dne 15. 9. 2014, kde je potvrzeno, že den poskytnutí úvěru nastal dne 13. 10. 2009, avšak bez úředně ověřených podpisů, a Potvrzení společnosti A. D. ze dne 4. 2. 2019 s úředně ověřeným podpisem, z něhož plyne, že tato společnost potvrzuje, že na její bankovní účet byla dne 15. 10. 2009 připsána částka 18 000 000 Kč uhrazená společností R. C. C. za pana P. D. (povinného), tehdejšího jednatele společnosti. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavřel, že oprávněná prokázala splnění vzájemné povinnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu – dále jen „ex. řád“, a to potvrzením ze dne 4. 2. 2019, vystaveným jednatelem společnosti A. D. T. H.. Skutečnost, že bylo plněno na jiný účet společnosti, než jak bylo sjednáno ve smlouvě o úvěru, na splnění povinnosti oprávněné nic nemění. Soud I. stupně správně pro nadbytečnost nevyhověl návrhu povinného na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví za účelem stanovení, zda podpis na Dodatku č. 1 ke smlouvě o úvěru ze dne 25. 9. 2009, kterým bylo změněno číslo účtu společnosti A. D., tedy místo plnění úvěru, je pravým podpisem povinného, když skutkový závěr o splnění vzájemné povinnosti oprávněné měl prokázán ze smlouvy o úvěru, potvrzení ze dne 4. 2. 2019 a exekučního titulu. Námitku povinného, že prohlášení společnosti A. D. o splnění vzájemné povinnosti oprávněné, není prohlášením osoby odlišné od oprávněné a není tak formálně způsobilé prokázat splnění vzájemné povinnosti, odvolací soud taktéž shledal nedůvodnou, neboť okolnost že oprávněná je 75 % společníkem společnosti A. D., není relevantní, když společnost je samostatná právnická osoba s právní osobností.
2. Proti výroku III. usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že oprávněná neprokázala splnění vzájemné povinnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu, neboť dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3893/2007, jako formálně způsobilý doklad ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu nemůže sloužit písemné prohlášení oprávněného. V dané věci je totiž třetí osoba, která by měla potvrdit splnění povinnosti oprávněnou a vůči které bylo právní jednání ze strany oprávněné uskutečněno, osobou ovládanou oprávněnou a osobou, která jedná s oprávněnou ve shodě. Společnost A. D. je od roku 2009 ze 75 % ovládána oprávněnou a oprávněná také zvolila do funkce jednatele T. H., který podepsal předmětné potvrzení o splnění povinnosti oprávněnou. Toto potvrzení tak nepředstavuje potvrzení třetí nezávislé osoby, ale je de facto potvrzením vydaným samotnou oprávněnou. Soudy obou stupňů se touto námitkou povinného zabývaly nedostatečně, a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Dle povinného soudy také nesprávně posoudily splnění závazku oprávněné, když uzavřely, že plněním na jiný účet, než jak bylo sjednáno ve smlouvě o úvěru, byla povinnost oprávněné řádně splněna, tedy že poskytnutí úvěru oprávněnou na jiný účet, než jak bylo sjednáno ve smlouvě o úvěru, nemá vliv na splnění povinnosti oprávněné. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008, povinný uvedl, že pokud oprávněná plnila na jiný účet, než jak bylo sjednáno v předmětné smlouvě o úvěru, nelze mít za to, že dostála smluvním podmínkám, jež byly stranami sjednány ve vztahu k místu plnění závazku, a nedošlo tak k řádnému uhrazení závazku oprávněné vůči povinnému. Oprávněná sice předložila (v pořadí již druhý) dodatek ke smlouvě o úvěru označený jako „dodatek č. 1 ze dne 25. 9. 2009 ke Smlouvě o úvěru“, v němž bylo změněno místo plnění/číslo účtu. Tento dodatek však byl předložen bez úředně ověřených podpisů a povinný tvrdí, že jej nikdy nepodepsal. Protože nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který by prokázal, že povinný předmětný dodatek nepodepsal a ze strany oprávněné tedy nedošlo k poskytnutí úvěru, došlo k porušení práva povinného na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že dle povinného mu provedením exekuce hrozí závažná újma, požádal o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu I. stupně a navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok III. usnesení odvolacího soudu a výrok I. usnesení soudu I. stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázky byly posouzeny jinak (srov. §237 o. s. ř.).
4. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3028/2019, vydaném v této věci uvedl, že z ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu neplyne, že by listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné pro účely zvážení, zda má dojít k zahájení exekuce, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, musela být za každých okolností stvrzena výhradně povinným jako dlužníkem. Tak je tomu pouze v případě, že právní skutečnost, která je předpokladem vykonatelnosti exekučního titulu, je právním jednáním, jež je adresováno právě povinnému. Jestliže však podmínka nebo povinnost, která musí být naplněna, aby se exekuční titul stal vykonatelným, má nastat právním jednáním vůči někomu jinému (třeba i vůči osobě jednající za povinného), může její naplnění stvrdit listinou ve formě předpokládané ustanovením §43 odst. 2 ex. řádu i ten subjekt, vůči němuž bylo právní jednání uskutečněno. Jedná-li se však o prohlášení osoby odlišné od oprávněného i od povinného, vůči níž bylo právní jednání způsobující splnění podmínky nebo vzájemného plnění na základě předchozí dohody mezi oprávněným a povinným uskutečněno, jedná se o listinu, která je při splnění předpokladů podle ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu formálně způsobilá k prokázání, že došlo ke splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti. Za takových okolností je věcí exekutora (exekučního soudu), aby s přihlédnutím k formě prohlášení, ke konkrétním okolnostem případu i k osobě prohlašovatele a k jeho vztahu k předmětu řízení a k účastníkům posoudil, zda prohlášení třetí osoby včetně jeho případných příloh, jež obstojí jako listina dle ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu, je natolik přesvědčivé, aby bylo na místě (v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů) uzavřít, že je z něho „patrné“, že oprávněný splnil podmínku nebo vzájemnou povinnost (srov. s ustanovením §43 odst. 2 ex. řádu).
5. Odvolací soud v odstavci 25 a 27 dovoláním napadeného usnesení vysvětlil, proč s ohledem na zjištěné konkrétní okolnosti případu (i s přihlédnutím k účetním dokladům společnosti A. D. dokládajícím další osud plnění poskytnutého této společnosti ze strany oprávněné) a k osobě prohlašovatele a k jeho vztahu k předmětu řízení a k účastníkům nemá důvod pochybovat o pravdivosti výše uvedeného prohlášení společnosti A. D. Takové prohlášení ve smyslu §43 odst. 2 ex. řádu je způsobilým dokladem o poskytnutí plnění, které je podmínkou pro vymáhání plnění z exekučního titulu. Zároveň i (spolu s ostatními důkazními prostředky provedenými v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce) je způsobilým důkazním prostředkem vedoucím k závěru, že společnost A. D. plnění ze strany oprávněné skutečně obdržela a pokládala povinnost oprávněné za splněnou (viz i níže).
6. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008, na který dovolatel odkazuje, plyne, že plnění na jiný než sjednaný účet věřitele znamená porušení právní povinnosti dlužníka plnit na sjednané místo plnění. K tomu Nejvyšší soud však již dříve dodal, že jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2442/2013). Na těchto závěrech není důvod ničeho měnit, když znění zákona ukotvující místo plnění dluhu z logiky věci nemá vylučovat, aby věřitel měl právo přijmout plnění i na jiném místě.
7. Jestliže tedy třetí osoba (zde společnost A. D.) stvrdila prohlášením ve formě listiny dle ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu, že ze strany oprávněné došlo ke splnění povinnosti, která je podmínkou pro realizaci exekučního titulu, lze z tohoto prohlášení usuzovat, že takové plnění třetí osobě skutečně došlo a tato třetí osoba je pokládala za splnění dluhu ze strany oprávněné a toto plnění poskytnuté na jiný účet akceptovala. Skutečnost, že k plnění došlo na jiný účet než na účet uvedený ve smlouvě o úvěru, tedy sama o sobě neznamená, že by soud měl důvod pochybovat o pravdivosti prohlášení třetí osoby o splnění povinnosti, na kterou je vázán předpoklad vykonatelnosti exekučního titulu. Bylo případně na povinném, aby tvrdil a prokazoval další skutečnosti, na jejichž základě by soud mohl dospět k závěru, že prohlášení je nepravdivé. Takovou okolností sama o sobě není skutečnost, že třetí osoba a oprávněná jsou vlastnicky a personálně propojeny, neboť podle práva se i tak jedná o samostatné subjekty. Domněnka povinného o účelovosti tohoto prohlášení tak zůstala důkazně nepodložena, naopak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně [která přijal odvolací soud za svá, se podává, že oprávněnou poskytnuté prostředky společnost A. D. pokládala za splnění předmětného dluhu (viz odst. 16, 17, 27 a 28 usnesení odvolacího soudu)]. Důkazní prostředky nasvědčující opačnému závěru přitom měl činit ten, komu jsou ku prospěchu, tedy povinný, protože mezi ním a oprávněnou se za daných okolností a s ohledem na důvod, proč má být exekuce podle povinného zastavena, jedná o spor o právo, v němž břemeno prokázání úmyslného protiprávního jednání třetí osoby (vydání nepravdivého potvrzení o splnění povinnosti) tíží povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016). Exekuční soud o pravdivosti prohlášení věřitele o splnění povinnosti zásadně nemá ani v poměrech vykonávacího řízení důvod pochybovat (srov. s dikcí ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu) a vést dokazování ohledně jeho případné nepravdivosti z moci úřední. Jestliže z právě uvedeného odvolací soud vyšel (odst. 27 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení), je jeho náhled korektní a je na místě jeho závěr pokládat v základu za odůvodněný. Navrhoval-li dovolatel dokazování za účelem prověření pravosti jeho podpisu pod dodatkem ze dne 25. 9. 2009 ohledně účtu, na který mělo být plněno, dokazování tímto směrem by nevedlo k průkazu toho, že třetí osoba (společnost A. D.) plnění poskytnuté oprávněnou nepřijala, případně toto plnění nepokládala za splnění dluhu, bylo-li vyplaceno na nesprávný účet. Proto se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dokazování tímto směrem by bez dalšího nemohlo vést k závěru, že společnost A. D. plnění ze strany oprávněné nepřijala, a proto nebylo bez přistoupení dalších skutečností a důkazních prostředků označených dovolatelem na místě vést dokazování tímto směrem. Ostatně povinný dovolání neopírá o to, že by společnost A. D. neměla platbu obdržet, pouze se (jak dovolací soud výše vysvětlil, nesprávně) domnívá, že k plnění v posuzovaném případě nedošlo, bylo-li poukázáno na nesprávný účet.
8. Protože je usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem povinného na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu