ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3006.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3006/2021-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o. , se sídlem v Praze 6 - Bubenči, náměstí Borise Němcova 510/3, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti povinnému M. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Filipem Hladišem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, pro 84 361,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 97 EXE 11538/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2020, č. j. 66 Co 508/2019-99, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 66 Co 508/2019-99, k odvolání oprávněné společnosti změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. 6. 2019, č. j. 97 EXE 11538/2011-81, tak, že se exekuce nezastavuje.
2) Odvolací soud konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o existenci důvodů pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), je předčasný, neboť u povinného, byť je aktuálně nemajetný a vykonává trest odnětí svobody, lze s ohledem na propuštění z výkonu trestu dne 26. 2. 2021, na jeho produktivní věk (43 let) a tomuto věku odpovídající zdravotní stav očekávat, že bude výdělečně činný a bude schopen krom nákladů exekuce alespoň částečně splnit svou exekučním titulem uloženou povinnost (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018). Povinný, který „se dopustil závažného protiprávního jednání“ a dlouhodobě vykonává trest odnětí svobody, se za těchto okolností nemůže návrhem na zastavení exekuce dovolávat „své vlastní nepoctivosti“ a těžit „ze svého protiprávního činu“.
3) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takovou otázkou je, „zda v dané věci byly dány důvody pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tj. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů“ . Pověřený soudní exekutor (Mgr. Michal Suchánek, Exekutorský úřad Praha 9) ostatně ve svém stanovisku, které si vyžádal soud prvního stupně, nepovažuje další vedení exekuce za účelné, neboť povinný nemá žádný movitý majetek, nemovitý majetek nebo bankovní účet.
4) Dovolatel v podrobnostech namítl, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a nejsou dostatečně odůvodněné. Povinný „má zdravotní problémy, a není tak schopen pracovat“; před výkonem trestu odnětí svobody nebyl řadu let zaměstnán a do práce nenastoupil ve vězení ani po propuštění z výkonu trestu (byl a je bezdomovcem, žije ze sociálních dávek). Odvolací soud rovněž nepřihlédl ke zprávě (stanovisku) soudního exekutora. Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že ani do budoucna nelze očekávat vymožení jakékoli částky (dosud nebylo po dobu více než deset let trvající exekuce vymoženo ničeho). Usnesení odvolacího soudu je proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou dovolatel konkretizoval označením „sp. zn. 26 Cdo 807/2015, sp. zn. 20 Cdo 4360/2008, sp. zn. 20 Cdo 4108/2008, sp. zn. 20 Cdo 3131/2010 a sp. zn. 20 Cdo 3379/2010“.
5) K dovolání se vyjádřila oprávněná (podáním ze dne 1. 10. 2021) tak, že zastavení exekuce pro nemajetnost nepředstavuje svým účelem obranu povinného ani nesupluje oddlužení podle insolvenčního zákona. Důvodem pro zastavení exekuce není rovněž skutečnost, že exekuce probíhá již delší dobu. Byl to právě povinný, kdo se dopustil závažného protiprávního jednání a v důsledku toho „se stal na přechodnou dobu neschopný plnit své závazky“.
6) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není (primárně) přípustné (§237 o. s. ř.).
7) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikováno zdrženlivě, poněvadž aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že povinný dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, či ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019).
8) Skutečnost, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., lze-li v budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele, a to za předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době, a nikoliv jen hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2020, sp. zn. 20 Cdo 129/2020).
9) Nejvyšší soud k potřebě zkoumání majetkových poměrů povinného jednoznačně uvedl, že skutečnosti podstatné pro závěr, zda existuje postižitelný majetek, je (exekuční) soud povinen zjišťovat z úřední povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016). Je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření (a nikoli jen na základě zprávy soudního exekutora o dosavadním průběhu a perspektivách exekuce) prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 2240/2020).
10) Dovolací soud v první řadě považuje formulaci povinným ohlášené právní otázky za vágní a pro účely založení přípustnosti dovolání nepostačující, jestliže se dovolatel v zásadě omezil na reprodukci znění zákona (§268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). V takto široké a obecné rovině lze jen s velkými obtížemi vymezit konkrétní důvod dovolání (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a v souvislosti s důvodem dovolání označit k dovolatelem zvolenému hledisku přípustnosti judikaturu dovolacího soudu, s níž má být řešení právní otázky v rozporu. Povinný uvedené obtíže nepřekonal, neboť kritika toho, jakým způsobem odvolací soud hodnotil důkazy k rozhodným skutečnostem (včetně výtky, že nepřihlédl ke zprávě soudního exekutora), nemůže bez dalšího naplnit předpoklad přípustnosti dovolání, a zároveň založit i důvod dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 4968/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 397/17, odmítl).
11) Jestliže tudíž odvolací soud vyhodnotil důkazní situaci tak, že povinný je (nadále) v produktivním věku schopen práce, a to především v době po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, takže i s ohledem na výši vymáhané částky lze další vedení exekuce považovat za perspektivní, přičemž dosavadní délka exekučního řízení bez vymožení plnění byla zaviněna deliktním jednáním povinného, kvůli němuž pobýval ve vězení, nelze ve světle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz shora) takovému závěru nic podstatného vytknout, tj. v rámci výkladu a aplikace §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit nemohl. Akceptace námitky dovolatele, že v minulosti jako bezdomovec byl dlouhodobě bez práce, rovněž nyní je nezaměstnaný a totéž očekává i do budoucna, by ad absurdum znamenalo, že proti jeho osobě již nikdy nelze nic exekučně vymáhat. Rovněž jeho tvrzení o zdravotních problémech zůstalo bez jakéhokoli upřesnění (povinný nikdy neuváděl a kvalifikovanou listinou nedokládal, že by byl osobou se změněnou pracovní schopností).
12) Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
13) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu