ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3403.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3403/2021-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Balbec Invest III. S. á. r. l. , registrační číslo B214091, se sídlem Rue de Neudorf 560A, 2220 Lucemburk, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti povinné L. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Bc. Monikou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Sv. Čecha 239/1, pro 133 019 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 26 Exe 20552/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2021, č. j. 11 Co 62/2020-248, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Chomutově (dále rovněž „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 12. 2019, č. j. 26 Exe 20552/2015-179, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (výrok I.) a současně návrh povinné na odklad exekuce (výrok II.). Konstatoval, že námitky povinné týkající se exekučním titulem (rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 5. 2015, č. j. 44 C 466/2011-57 - dále „exekuční titul“) přiznaného nároku na smluvní pokutu či další sankce, jakož i požadavek povinné na „vypořádání se s otázkou bezdůvodného obohacení a jeho promlčení“, jsou námitkami, které zpochybňují věcnou správnost exekučního titulu, a exekuční soud k nim nepřihlíží. Soud se mohl zabývat pouze otázkou povinnou zpochybněného doručení exekučního titulu, avšak z podkladového spisu (vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 44 C 466/2011) zjistil, že stejné námitky povinná neúspěšně uplatnila v nalézacím řízení formou návrhu na prominutí zmeškání lhůty. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018, sp. zn. 32 Cdo 1298/2018, který se předmětným doručováním zabýval, soud zdůraznil, že označením své adresy pro doručování v jiném řízení (vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 Nc 12237/2009) povinná tuto adresu neoznámila pro všechna řízení. Byl-li exekuční titul řádně povinné doručen, nebrání jeho vykonatelnosti žádná překážka a návrhy povinné na zastavení exekuce a na odklad exekuce jsou nedůvodné.
2/ Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání povinné usnesením ze dne 18. 3. 2021, č. j. 11 Co 62/2020-248, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, výrok II. „zrušil“ a řízení o návrhu resp. návrzích povinné na odklad exekuce zastavil.
3/ Odvolací soud rekapituloval dosavadní exekuční řízení, v němž původní oprávněná (označená v exekučním titulu) ESSOX s. r. o. (se sídlem v Českých Budějovicích 7, F. A. Gerstnera 52, identifikační číslo osoby 26764652) postoupila vymáhanou pohledávku společnosti Sigma Consulting s. r. o. (se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 764/17, identifikační číslo osoby 25053931), která pohledávku dále postoupila oprávněné (o procesním nástupnictví vždy rozhodoval vedením exekuce pověřený soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, Exekutorský úřad Praha 1). Exekuční titul byl vydán pro zmeškání žalované (povinné), která se v průběhu předcházejícího řízení bránila mj. námitkou neúčinnosti doručení exekučního titulu, který měl být (a nebyl) doručován na adresu povinné známou z jiného řízení u Okresního soudu v Chomutově (viz shora). Obrana povinné byla neúspěšná v odvolacím řízení, v dovolacím řízení (Nejvyšší soud dovolání povinné odmítl) i v řízení před Ústavním soudem (který ústavní stížnost povinné odmítl usnesením ze dne 25. října 2018, sp. zn. IV. ÚS 2744/18). Odvolací soud při nařízeném jednání doplnil dokazování o listiny (specifikované v bodě 9 odůvodnění napadeného usnesení) a uzavřel, že pobyt povinné nebyl v nalézacím řízení neznámý (nebyl tudíž důvod ustanovit jí opatrovníka), její adresa byla v žalobě uvedena a exekučním soudem ověřena z údajů Centrální evidence obyvatel. K dalším odvolacím námitkám podotkl, že usnesení o nařízení exekuce nebylo doručováno v souladu s aktuální právní úpravou exekučního řízení, smluvní úroky exekučním titulem nebyly „účtovány“ (oprávněné byl přiznán zákonný úrok z prodlení), vyrozumění o zahájení exekuce bylo doručenou řádně (vyvěšením na úřední desce soudního exekutora) a dalšímu vedení exekuce nebrání žádná procesní překážka.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti byl odvolací soud „povinen své rozhodnutí odůvodnit přezkoumatelným způsobem ve vztahu“ k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 3582/2013. Dovolatelka vylíčila průběh dosavadního exekučního řízení (s námitkou, že soud prvního stupně návrh na zastavení exekuce zamítl bez její účasti na jednání) a především podrobně rekapitulovala průběh předcházejícího (nalézacího) řízení se zaměřením na způsob doručování písemností soudu včetně exekučního titulu (bod III dovolání). Zdůraznila, že odvolací soud měl k návrhu dovolatelky „přezkoumat soulad vedení nalézacího řízení ve věci 44 C 466/2011“ podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť v případě povinné se jednalo s účastnicí neznámého pobytu, a odvolací soud proto byl povinen rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnit. Dovolatelka opakovala, že svou doručovací adresu soudu sdělila (ve věci Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 Nc 12237/2009), a nelze proto dovozovat, že by „vědomě“ zanedbala podmínky pro doručování soudních poštovních zásilek. Soudy v nalézacím řízení neposkytly dovolatelce ochranu práva na spravedlivý proces, byla-li povinná „pro soud fakticky neznámého pobytu“. Při zkoumání zásadních vad exekučního titulu byly obecné soudy v exekučním řízení povinny exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž v případech, v nichž by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla dokonce v rozporu s principy právního státu (v opačném případě by došlo k porušení práva na soudní ochranu podle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Není zároveň relevantní, zda a jak povinná hájila svá práva v nalézacím řízení (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16). Z uvedených důvodů povinná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).
6/ Nezbytným předpokladem pro vymezení přípustnosti dovolání je formulace právní otázky, kterou odvolací soud napadeným rozhodnutím řešil a na jejímž vyřešení rozhodnutí závisí (tj. je pro výsledek řízení rozhodná). V posuzované věci dovolatelka v úvodu dovolání zmiňuje, že se jedná o „otázku hmotného práva“, ve zbývající části dovolání takovou otázku neupřesňuje, neboť se věnuje líčení dosavadního průběhu exekuce a jednotlivých fází předchozího - nalézacího - řízení. Zaměřuje-li se kriticky k postupu exekučního soudu a nalézacího soudu (resp. soudů na jednotlivých stupních nalézacího řízení), poukazuje výhradně na otázky procesního práva, týkající se ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu, institutu doručování či (ne)účasti u jednání soudu. Z takto strukturovaného dovolání nelze konkrétní, napadeným usnesením odvolacího soudu řešenou, otázku odvodit (rozpoznat), platí-li zároveň, že dovolací soud není povolán k tomu, aby z řady dovolacích námitek povinné vybral jednu či některé z nich a za dovolatelku právní větu (věty) zformuloval. Situace je nepřehledná i v tom, že povinná přípustnost dovolání opírá o rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 3582/2013, který však s ohledem na výsledek dovolacího řízení (odmítnutí dovolání pro chybějící náležitosti) žádnou právní otázku neřešil a odkázal na předchozí judikaturu dovolacího soudu zabývající se ustanovením procesního opatrovníka, avšak nikoli z pohledu exekučního řízení.
7/ V obecné rovině platí, že správnost podkladového rozhodnutí nelze v exekučním řízení přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2013, sp. zn. 20 Cdo 989/2013, a řada dalších rozhodnutí). Námitka povinné ohledně ustanovení procesního opatrovníka v předcházejícím řízení ohlašuje toliko vadu nalézacího řízení, která - i kdyby existovala - se do exekučního řízení nepřenáší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007). Část dovolání, která např. zdůrazňuje, že během nalézacího řízení nebyl faktický pobyt dovolatelky znám, má povahu skutkových námitek, na nichž nelze přípustnost dovolání založit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a mnohá další rozhodnutí). Kritika postupu exekučního soudu, který měl na prvním stupni jednat v nepřítomnosti dovolatelky, je označení vady exekučního řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
8/ Argumentace dovolatelky poukazující na porušení jejích ústavních práv či na porušení výslovně v dovolání uvedeného práva na spravedlivý proces je hlediskem oznámených okolností případu neopodstatněná, neshledal-li rovněž v předcházejícím řízení Nejvyšší soud žádný ústavněprávní deficit (srov. důvody usnesení ze dne 16. května 2018, sp. zn. 32 Cdo 1298/2018) a prošlo-li dovoláním dotčené nalézací řízení před obecnými soudy s kladným výsledkem testem ústavnosti (viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 25. října 2018, sp. zn. IV. ÚS 2744/18, v němž Ústavní soud mj. konstatoval, že není zásadně povinností obecných soudů doručovat na jiné adresy, než na ty, které vyplývají z informačního systému evidence obyvatel nebo ze sdělení samotných účastníků v konkrétním řízení; měla-li dovolatelka /stěžovatelka/ evidovanou adresu trvalého pobytu na tzv. ohlašovně a zároveň se fakticky zdržovala jinde, chovala se procesně nezodpovědně a podstupovala riziko v podobě doručování písemností soudu fikcí, v čemž nelze spatřovat porušení práv dovolatelky /stěžovatelky/).
9/ Jestliže dovolatelka mínila napadnout výrok odvolacího soudu o odkladu provedení exekuce (ačkoli konkrétní argumentace dovolání tomu nepřisvědčuje), je dovolání v uvedeném rozsahu nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
10/ Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání povinné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu