ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3465.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3465/2021-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci navrhovatele PRAVOVOJ PODCHOD se sídlem v Moskvě, Krasnojarskaja 9, Ruská federace, státní registrační číslo 1117746451844, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1417/25, proti odpůrcům 1) K. V. D. , narozený dne XY, 2) A. S. D. , narozená dne XY, oba bytem v XY, oba zastoupeni Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská č. 1750/8, 3) T. M. K. , narozený dne XY, a 4) I. M. , narozená dne XY, oba bytem v XY, oba zastoupeni JUDr. Petrem Adámkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova č. 837/10, o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí, o námitce místní nepříslušnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 C 3/2019, o dovolání odpůrců 1) a 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020, č. j. 25 Co 347/2020-121, takto:
Dovolání odpůrců 1) a 2) se zamítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j. 25 Co 347/2020-121, k odvolání odpůrců potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 13 C 3/2019-85, kterým soud I. stupně zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou odpůrci 1) a 2). Odvolací soud uvedl, že námitce odpůrců o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení nelze přisvědčit. Usnesení soudu I. stupně je pochopitelné i srozumitelné a odpůrci v odvolání pouze polemizují s argumentací soudu. Dále odvolací soud odkázal na Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních vyhlášené pod č. 95/1983 Sb., dle které je v této věci dána pravomoc českých soudů (podle čl. 56 odst. 1 a čl. 54). Místní příslušnost potom určil podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění účinném do 31. 12. 2021 – dále jen „ZMPS“, dle kterého je místně příslušným obecný soud toho, kdo uznání navrhuje. Protože ale nelze určit místně příslušný soud navrhovatele (neboť nemá sídlo na území ČR), musel přihlédnout k dalším relevantním skutečnostem, které mají pro řízení význam. Za tuto skutečnost považuje odvolací soud to, že oprávněná hodlá vést exekuci u Obvodního soudu pro Prahu 4, a stejně tak skutečnost, že odpůrci 3) a 4) mají bydliště v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4. Pokud pak připadá do úvahy více místně příslušných soudů, je žalobce (zde navrhovatel) oprávněn učinit volbu a není podstatné, v jakém pořadí byli účastníci v návrhu uvedeni (viz §11 odst. 2 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3684/2018, a ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016). Vzhledem k tomu odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podali odpůrci 1) a 2) dovolání. Namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil tyto otázky: „Je přípustné, aby odvolací soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu I. stupně?“, „Je místo, které oprávněný označuje jako místo, kde chce vést exekuci, relevantní skutečností pro určení místní příslušnosti dle §16 odst. 2 ZMPS za situace, kdy existence této skutečnosti nebyla nijak prokázána ani prokazována?“, a „Je bydliště povinných, popř. některého povinného, relevantní skutečností pro určení místní příslušnosti dle §16 odst. 2 ZMPS za situace, kdy existence této skutečnosti nebyla nijak prokázána ani prokazována?“. Dovolatelé namítají, že odvolací soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu I. stupně, ačkoli jej měl zrušit pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a věc vrátit k dalšímu řízení. Soud I. stupně neučinil žádná skutková zjištění o skutečnostech, které zakládají jeho místní příslušnost, ani neosvětlil, jak aplikoval právní úpravu, která navíc na předmětnou věc nedopadá. Tím, že odvolací soud jeho usnesení nezrušil, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Dle dovolatelů je nepřezkoumatelností postiženo i usnesení odvolacího soudu, přičemž podle judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 1162/17, či ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2600/09) rozhodnutí, které je zatíženo nepřezkoumatelností, ve svých důsledcích vede k porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud určil místní příslušnost podle skutečnosti, pro kterou má uznání význam (soud, u kterého oprávněný hodlá vést exekuci a bydliště odpůrců), nicméně výběr soudu na základě těchto kritérií dostatečně neodůvodnil. Z rozhodnutí soudů obou stupňů se nepodává, zda a jakým způsobem zkoumaly bydliště odpůrců, či skutečnost, u kterého soudu hodlá navrhovatel vést exekuci. Pokud měl odvolací soud oporu pro své rozhodnutí v provedeném dokazování, měl uvést, jakým způsobem si předmětné skutečnosti ověřil. Závěrem dovolatelé namítají porušování principů spravedlivého procesu a to jak v posuzované věci, tak i v řízení nalézacím, které probíhalo na území Ruské federace a uvádí další námitky týkající se nalézacího řízení a řízení o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
3. Navrhovatel ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s napadeným usnesením odvolacího soudu a dovolání považuje za nedůvodné. Podání předmětného dovolání je dle jeho názoru jen snahou o prodloužení řízení o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí. Usnesení soudu I. stupně i soudu odvolacího navrhovatel považuje za pochopitelné a srozumitelné. Odvolací soud správně určil místní příslušnost dle ustanovení §16 odst. 2 ZMPS na základě místa bydliště povinných a soudu, u něhož navrhovatel hodlá vést exekuce, přičemž pro jeho rozhodnutí nebylo nutno provádět dokazování. Navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
5. Napadené usnesení mimo jiné závisí na posouzení právní otázky [která skutečnost je relevantní skutečností pro určení místní příslušnosti dle §16 odst. 2 ZMPS za situace, kdy je exekučním titulem, jenž se má uznat, cizí rozhodnutí ukládající povinnost k peněžitému plnění, když navrhovatel nemá obecná soud na území ČR], jež dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu v úplnosti vyřešena. Dovolání je tedy přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl však k závěru, že dovolání odpůrců 1) a 2) není důvodné.
6. Jde-li o určení skutečnosti, která je relevantní pro posouzení místní příslušnosti dle ustanovení §16 odst. 2 ZMPS za situace, kdy je exekučním titulem, jenž se má uznat, cizí rozhodnutí ukládající povinnost k peněžitému plnění, jestliže navrhovatel nemá obecný soud na území ČR, je na místě přisvědčit odvolacímu soudu, že nelze-li místně příslušný soud, jenž má rozhodovat o návrhu na uznání cizího rozhodnutí, určit podle obecného soudu navrhovatele (neboť má v daném případě sídlo na územní Ruské federace), je místně příslušným soudem okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam (§16 odst. 2 ZMPS). Prvotním právním účinkem, jenž nastane případným uznáním cizího rozhodnutí ukládajícího povinnost k plnění, přitom bude, že cizí rozhodnutí bude v ČR pokládáno za pravomocné a až v návaznosti na právní moc i za vykonatelné vůči subjektu, jemuž se v rozhodnutí uložila povinnost. Případný fakt uznání cizího rozhodnutí se tedy v prvním plánu projeví zejména tak, že se cizí rozhodnutí na území ČR stane závazné pro toho, komu se jím ukládá povinnost. Tato vlastnost pravomocného rozhodnutí se projeví právě vůči osobě, které se tímto rozhodnutím ukládá povinnost, a to především v místě, na němž se tato osoba zdržuje (posuzováno podle předpisů procesního práva). Uzavřel-li tedy odvolací soud, že soudem, jenž je příslušný rozhodnout o návrhu na uznání cizího rozhodnutí ukládajícího povinnost k zaplacení peněžitého plnění ve smyslu §16 odst. 2 ZMPS, nemá-li navrhovatel v ČR obecný soud, je obecný soud odpůrce, v daném případě okresní soud v místě bydliště osoby (jedné z osob, vůči kterým rozhodnutí směřuje), které se cizím rozhodnutím ukládá povinnost k zaplacení, je jeho závěr správný.
7. Dovolatelé dále namítli, že je nepřípustné, aby odvolací soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu I. stupně namísto toho, aby je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. - Z ustanovení §219a odst. 1 o. s. ř. se podává, že odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Nesrozumitelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je dána, nepopíše-li soud prvního stupně zcela základní okolnosti, jež jsou podle jeho názoru pro rozhodnutí určující. Nedostatkem spočívajícím v neuvedení důvodů rozhodnutí je třeba rozumět absenci vysvětlení, proč na základě soudem prvního stupně zjištěných okolností soud prvního stupně rozhodl tak, jak je popsáno ve výroku rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatelé odkazují (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018) z právě uvedeného vycházejí. Soud prvního stupně v základu popsal, které okolnosti má pro rozhodnutí o námitce místní nepříslušnosti za podstatné, a rovněž s odkazem na příslušná ustanovení právních předpisů uvedl, proč má za to, že námitka místní příslušnosti podle jeho názoru není důvodná (viz odstavec 10 – 14 odůvodnění usnesení soudu I. stupně). Dovolací soud se proto neztotožňuje s přesvědčením dovolatelů, že odvolací soud jednal v rozporu s ustanovením §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jde-li o námitku dovolatelů, že ani odvolací soud nezjišťoval, zda bydliště odpůrců (XY a XY) odpovídá skutečnosti, nelze přehlížet, že i sami odpůrci tyto adresy uvádějí ve svých podáních, takže odvolací soud konal bez rozumných pochybností, jestliže závěr soudu prvního stupně ohledně bydliště odpůrců převzal. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že měl ze spisu zjistit jiné (další) procesní skutečnosti, jež pokládal za podstatné, není na místě pominout, že se jedná o okolnosti procesní povahy zjistitelné z obsahu spisu, odvolací soud při rozhodování o místní příslušnosti v zásadě nebyl povinen nařizovat jednání [§214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] a mohl potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně i z jiných nebo doplněných důvodů (§220 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud se neztotožňuje ani s přesvědčením dovolatelů, že ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 o. s. ř. je nepřezkoumatelné i samotné rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud v rámci odůvodnění (viz odstavec 14 – 21 napadeného usnesení odvolacího soudu) rovněž dostatečně vysvětlil, na základě jakých okolností a proč rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Namítají-li dovolatelé, že soudy obou stupňů porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť nezkoumaly okolnosti, za nich došlo k vydání exekučního titulu, pomíjejí, že soudy prozatím rozhodovaly pouze o námitce místní nepříslušnosti, nikoliv o samotném uznání cizího rozhodnutí. Žádná z námitek dovolatelů popsaných v tomto odstavci tedy nezakládá přípustnost dovolání, když postup odvolacího soudu byl v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a ani nezasáhl do práva dovolatelů na spravedlivý proces (srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, z něhož plyne, že přípustnost dovolání může založit i zásah do práva účastníka na spravedlivý proces).
8. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů korektní. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání odpůrců 1) a 2) podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu