ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.39.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 39/2022-566
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci posuzované J. Š., omezené na svéprávnosti, narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Renthem, advokátem se sídlem v Náchodě, Karlovo náměstí 88, za účasti opatrovníka města Náchod , se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 40, o prodloužení omezení svéprávnosti a o opatrovnictví posuzovaného člověka, o žalobě pro zmatečnost podané J. Š., narozeným XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2019, č. j. 17 Co 50/2019-411, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 Co 50/2019, o dovolání J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2021, č. j. 4 Co 91/2020-524, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2019, č. j. 17 Co 50/2019-411, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2020, č. j. 17 Co 50/2019-502, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. ledna 2019, č. j. 0 P 57/2011-392, takto:
I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2021, č. j. 4 Co 91/2020-524, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2019, č. j. 17 Co 50/2019-411, se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2020, č. j. 17 Co 50/2019-502, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. ledna 2019, č. j. 0 P 57/2011-392, se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 0 P 57/2011-392, omezil posuzovanou J. Š. ve svéprávnosti tak, že není způsobilá samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života a ve výkonu volebního práva aktivního i pasivního (výrok I.), přičemž omezení svéprávnosti posuzované stanovil na dobu pěti let (výrok II.), posuzované osobě ponechal opatrovníkem město Náchod (výrok III.), změnil jím dříve vydaný rozsudek ze dne 10. 3. 2015, č. j. 0 P 57/2011-139 (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. - VI.).
2/ Krajský soud v Hradci Králové (dále rovněž „krajský soud“) pod výrokem I. usnesení ze dne 6. 3. 2019, č. j. 17 Co 50/2019-411, odmítl odvolání podané manželem posuzované J. Š. (dále „manžel posuzované“) a zároveň výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že manžel posuzované nebyl účastníkem řízení o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví posuzované, a tudíž nebyl k podání odvolání oprávněn ve smyslu §218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
3/ Usnesení krajského soudu napadl manžel posuzované žalobou pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž s ním a s dcerami posuzované nebylo v řízení jednáno jako s účastníky, ačkoli opatrovníkem posuzované měl být ustanoven právě manžel posuzované.
4/ Krajský soud usnesením ze dne 20. 2. 2020, č. j. 17 Co 50/2019-502, manželem posuzované podanou žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 8. 2021, č. j. 4 Co 91/2020-524, k odvolání manžela posuzované rozhodnutí krajského soudu ve výroku I. potvrdil a zároveň pod výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, a to že se účastenství v řízení o omezení svéprávnosti posuzovaného člověka řídí ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a účastníky takového řízení jsou proto pouze navrhovatel a ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno, což manžel posuzované nesplňuje.
5/ Usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 8. 2021, č. j. 4 Co 91/2020-524, usnesení krajského soudu ze dne 6. 3. 2019, č. j. 17 Co 50/2019-411, usnesení krajského soudu ze dne 20. 2. 2020, č. j. 17 Co 50/2019-502, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 0 P 57/2011-392, napadl manžel posuzované dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že vyjmenovaná rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11.
6/ Dovolatel je přesvědčen, že postupem soudů byla jeho rodina předem vyloučena z řízení a tím zbavena práva na soudní ochranu; jde přitom právě o rodinné příslušníky posuzované, kteří jsou výrokem o omezení svéprávnosti posuzované nejvíce dotčeni. Procesní opatrovník posuzované nedostatečným způsobem hájil její zájmy, což nevedlo k řádné ochraně jejích práv. Opatrovníkem posuzované by proto měl být ustanoven dovolatel anebo společné dcery dovolatele a posuzované.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání manžela posuzované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8/ Dovolání - směřuje-li proti usnesení odvolacího soudu /potvrzujícímu zamítnutí žaloby pro zmatečnost/ - nemůže obstát z důvodů ryze formálních. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
9/ Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel se ohledně požadavku přípustnosti dovolání omezil na tvrzení rozporu napadených rozhodnutí s jím zmiňovaným nálezem Ústavního soudu. Lze usuzovat, že povinný si ze čtyř taxativních zákonných hledisek dovolání (§237 o. s. ř.) zvolil kritérium rozporu řešené právní otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedené hledisko přípustnosti dovolání může být perfektní pouze tehdy, odkáže-li dovolatel na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně bude-li alespoň citovat závěry přiřaditelné ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Na podporu této přípustnosti dovolání dovolatelem označené rozhodnutí (tj. nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11) však rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepředstavuje (a ani s ní nekoresponduje), tudíž nemůže zákonný předpoklad přípustnosti dovolání založit (nehledě na to, že zmíněná a pro vymezení zvolené přípustnosti dovolání irelevantní judikatura Ústavního soudu se zabývá situací zcela odlišnou, v níž adekvátní obranu /ústavní stížnost/ proti rozsudku o omezení svéprávnosti a procesnímu postupu soudů vznášela sama osoba posuzovaná).
10/ Pouze nad rámec shora uvedené nepřípustnosti dovolání (tj. v rámci obiter dictum ) Nejvyšší soud poznamenává, že závěr odvolacího soudu, podle kterého manžel posuzovaného člověka není účastníkem řízení o omezení svéprávnosti, odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž se podává, že účastenství je v řízení o svéprávnosti i v řízení ve věcech opatrovnictví člověka vymezeno materiálně (§6 z. ř. s.), odvozuje se z hmotněprávní účasti ve vztahu, o němž se v řízení jedná, a účastníkem řízení je proto ten, jehož hmotněprávní sféra může být výsledkem řízení dotčena. Účastníkem řízení o svéprávnosti i řízení ve věcech opatrovnictví člověka je tedy navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (jehož práva nebo povinnosti jsou předmětem řízení). Obligatorně je proto účastníkem - kromě navrhovatele, bylo-li řízení zahájeno na návrh - v případě řízení o svéprávnosti posuzovaný a v případě řízení ve věcech opatrovnictví člověka opatrovanec a opatrovník. O jejich právech a povinnostech je v řízeních jednáno vždy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020, sp. zn. 24 Cdo 1739/2020).
11/ Dovolání dále není podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné ani proti usnesení krajského soudu ze dne 6. 3. 2019, č. j. 17 Co 50/2019-411, jímž tento soud odmítl odvolání manžela posuzované. V uvedeném případě je totiž podle §229 odst. 4 o. s. ř. přípustná – a v poměrech projednávané věci ostatně podaná - toliko žaloba pro zmatečnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sen. zn. 29 NSCR 129/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2021, sp. zn. 20 Cdo 2411/2021).
12/ Dovolací soud proto v uvedeném rozsahu dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13/ Nejvyšší soud není příslušný k projednání „dovolání“ v rozsahu, v němž dovolatel napadá usnesení krajského soudu ze dne 20. 2. 2020, č. j. 17 Co 50/2019-502, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 0 P 57/2011-392, tedy v obou případech rozhodnutí prvostupňová. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (nejde-li o některou z výjimek podle §238a o. s. ř.). Platná právní úprava proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho jednotlivému výroku. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s §243b o. s. ř.), jehož důsledkem je bezvýjimečně zastavení řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, či ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč.).
14/ Podle výsledku dovolacího řízení dovolatel nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, přičemž z obsahu spisu je současně zřejmé, že posuzované žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly (srov. §243c odst. 3 větu první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu